Mé první tehotenství bylo mimodeložní,byl mi odebrán vejcovod.Snaha po třech letech skončila u IVF které napoprvé vyšlo.

Byla středa, já v 35tt a šla jsem na kontrolu do nemocnice. Doktorce se nelíbil ultrazvuk zavolala si staršího lékaře. Špatné ozvy,dítě neprospívá musí ven.Tohle jsem nečekala. Okamžitě vyvolávací tablety,zabrala skoro hned. Bylo okolo 13 hodiny.Já měla hrozné nervy,bála jsem se.Kontrakce byly ale asi to nebylo tak hrozné jak to všichni popisují🙂 Ráno 8.4 byla kontrola a pak už to šlo nějak rychle.Bandáže, kanyla ....jako že cože?císaře? Klepala jsem se hrozně... Volala jsem manžela ať jede nenechává mě v tom samotnou.Na sále bylo spousta personálu.Ale přes můj třes obdivují anestezioložku,že mi napíchla epidural.Povídala si se mnou o nemocnici ve který jsem pracovala,pořád mě uklidňovala,přístroje pískaly.Měla jsem vysoký tep,tlak.A najednou se ozval Tonda🙂 křičel takovým tichým hlaskem a já začala hrozně brečet.1620g a 44 cm štěstí. Tonícka přemístily na nedonošence mě na jip.Říkám si super večer snad ty nohy ucítím a půjdu za Toníčkem.Omyl.Odpoledne bolest v podbřišku jako no prostě velká. Říkám si to je asi ta děloha stahuje se....Opět přístroje pískaly...Přiběhla doktorka,pak doktor s ultrazvukem a já opět na sál. Krvácela jsem...Probudila jsem se na ARu s transfuzí... Bylo to šílené chtěla jsem být se svým synem.Asi po týdnu jsme mohly být u sebe...Nekojila jsem,nerozjelo se mi to.Celé své šestinedělí jsem strávila na nedonošencích.Domů jsme odcházeli s Toníkovou váhou 2100g.Dneska je z něj velký chlapák,miluji ho....I když jeho začátek života byl pro nás oba těžký