Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
ivular
19. črc 2017
418 

K takzvané inkluzi takzvaně nadaných dětí

Pedagogicky je jedním z nejnáročnějších úkolů společné vzdělávání dětí s velkými rozdíly v konektivitě (přenosové rychlosti) nervové soustavy. Z této fyziologicky dané rozmanitosti totiž druhotně plynou rozdíly v intelektu, paměti a pozornosti – různorodý studijní potenciál žáků. Takzvané mimořádně nadané děti jsou a byly, na rozdíl od dětí z opačné strany intelektového spektra, tradičně inkludované ve spádových školách – povinně přinejmenším pět let na nižším stupni základních škol. Jejich potřeby a problémy byly často zanedbávané, neboť se většinou neprojevovaly špatnými známkami. Navíc tyto děti nemají kam utéct, takže jejich trápení není měřitelné ani počtem přechodů do zvláštních škol. Na rozdíl od dětí, které mají stejný stupeň problémů z důvodu velmi nízkých schopností, vysoce inteligentní děti nemohou rodiče jen tak přihlásit do státní speciální školy s malým kolektivem, která by mohla efektivně řešit jejich odlišnost. Nelze zastírat, že tyto děti na školách máme a že jejich potřeby a možnosti není snadné naplnit. Musíme problematiku tzv. mimořádného nadání intenzivně řešit a sdílet každý střípek dobré praxe, který by mohl pedagogům pomoci i s takto odlišnými dětmi harmonicky vyjít a podpořit je v jejich pozitivním sebeurčení.
POZNEJ A RESPEKTUJ!
Je samozřejmě účelné rozdělit děti do paralelních tříd na základě jejich studijního potenciálu (při zachování rozmanitosti kolektivu ve všech ostatních ohledech), ale ani tento krok nevyřeší všechny problémy. Jako úhelný kámen v integraci tzv. mimořádně nadaných se jeví informovanost učitele o celé škále přirozených projevů, které z této neuroatypie plynou. Často nelze z organizačních nebo finančních důvodů realizovat opatření nutná k plnému rozvoji potenciálu mimořádně nadaného (který by pro to mnohdy potřeboval individuální výuku, ne-li více učitelů sám pro sebe). V praxi však velmi pomáhá, má-li učitel alespoň dobrou představu o tom, v čem dotyčný strádá a může mu vycházet vstříc ve všedních drobnostech (tzv. „pedagogické podpoře“) a v pochopení pro jeho odlišné reakce a chování. Nervová soustava nadaných má vyšší výkon nejen ve studijních aspektech, ale i ve všech ostatních funkcích. Žák se například často nedokáže soustředit kvůli rušivým vjemům, které ostatní vůbec nezachytí (např. tikot hodin, škrábání šatstva, nepohodlí v lavici). Podobně je pro něj nesnesitelné, pokud je učitel povzbuzuje nebo jinak komentuje při samostatné práci. Z tohoto důvodu také často není možné zadat takovému dítěti samostatnou práci a v jejím průběhu hovořit ke zbytku třídy. Ve velkých rušných třídách se bohužel často stává, že mimořádně nadaný žák nedosahuje ani průměrných výsledků, protože nedostává možnost dosáhnout plného soustředění. K témuž dochází, je-li žák stresován nebo znervózňován učitelem. Jako dobrá praxe se zde jeví, najde-li škola způsob, jak umožnit žáku se samostatným úkolem samostatné tiché pracoviště (např. studovna pod dozorem školního asistenta).Vzhledem k citlivosti nervové soustavy a adekvátně zesíleným emočním reakcím je bohužel velice snadné mimořádně nadaného žáka rozrušit. Může se pak zdát, že žák reaguje nepřiměřeně – dle svého temperamentu buď bouří a pobuřuje navenek, nebo vznikající tenzi obrací proti sobě (ve škole může působit klidně až chladně, ale v soukromí se psychicky nebo fyzicky poškozuje). Extrémní projevy jsou však jen logickým důsledkem toho, že je jeho tělo výkonnější i v tvorbě emocí a stresu. V praxi dospělí často chybují v tom, že veřejně prohlašují neobvyklou aktivitu nadaného dítěte za důkaz chorobně nedostatečné emoční nebo sociální inteligence (označením např. za hysterku nebo sociopata). Pokud se žák chová divně a nekonformně, je rozlišovacím znakem mezi sociopatií a nadáním to, jestli se v klíčových záležitostech rozhoduje pro-sociálně (má péči o ostatní vyloučené spolužáky, v záležitostech, které považuje za skutečně důležité, obětuje své blaho pro dobro skupiny, a to i když mu o to nikdo nestojí).
Nadaní mají zpravidla silnou vnitřní motivaci k vlastnímu rozvoji se značnou měrou perfekcionismu (který může být tlakem okolí vystupňován až k patologickým projevům). Tato motivovanost se však týká výhradně zvnitřněných cílů. Od předškolního věku u nich sledujeme okamžiky naprostého zaujetí pro věc s geniálními výsledky, silně kontrastující s nepozorností nebo záchvatovitým odporem, jsou-li nuceni zabývat se něčím, co je nezajímá. (Pro tyto projevy bývá u dětí neuroatypie nadání často zaměňována s aspergerovým syndromem nebo ADHD, u dospělých pak může připomínat bipolární poruchu osobnosti.) Učitel se pro práci s nadanými musí učit předkládat studijní cíle tak, aby je nadaný žák přijal za vlastní. Vzpírá-li se nadaný svým studijním povinnostem, je dobré jednoznačně stanovit minimální standard a velmi rozumně zdůvodnit, proč je důležité jej dosahovat.

ejména u starších nadaných je efektivní nabídnout jim za splnění minimálního standardu neoblíbených povinností určitou volnost. Dobrou praxí je nabídka průřezového přezkoušení z neoblíbeného předmětu kdykoli, cítí-li se žák připraven. Dle tradice školy může žák na začátku nebo na konci pololetí prokázat, že látku daného pololetí v minimální potřebné míře ovládl a dotyčný předmět „vypustit“ (tj. především se jím přestat stresovat, i když do třídy docházet musí).
Je třeba mít stále na paměti, že jakýkoli vnější tlak na výkon může nadanému snadno uškodit. Předkládáme-li nadanému cíl, musí být spolehlivě reálný a s jasně normovaným momentem dosažení cíle. Ve snaze dosáhnout svého cíle mobilizuje nadaný všechny své síly – v případě nereálného nebo neohraničeného cíle až k sebedestrukci (nejí, nespí, na nic jiného nemyslí, za dílčí neúspěchy se trestá). Vzdát se zvnitřněného cíle je pro nadané dítě nereálné, pro nadaného dospělého extrémně náročné (až fyzicky bolestné). Na středních školách jsou nadaní většinou nuceni vyvíjet zvýšenou aktivitu ve všech předmětech, pro které mají nadstandardní předpoklady – někdy i úplně ve všech – a dlouhodobé přetížení má pak negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Je proto nutné koordinovat učitele za pomoci IVP, aby žák při zvýšeném zatížení v profilových předmětech dostával přiměřené úlevy v ostatních součástech studia. (Nelze přitom spoléhat na to, že se prostě zaměří na své a v ostatních předmětech se spokojí s horšími známkami. Je třeba skutečně snížit zátěž nutnou k dosažení hodnocení, které bylo v žákovi vtištěno jako cíl – značná část nadaných je chycena v „pasti jedničkáře“ a nic jiného nepřipouští.) Velkým smutným příkladem nepochopení neuroatypie nadaných v našem školském systému je snaha o kompetitivní motivaci talentovaných žáků. Soutěže a olympiády sice mají moc mobilizovat nadstandardní schopnosti velkého množství dětí, ale produkují vždy jen jednoho vítěze a velké množství negativních sebeurčení nadaných-perfekcionistů, kteří se obviňují, že nedokázali dosáhnout cíle, který jim byl vytyčen – tj. vítězství. Soutěživost lze proto zdravě využít jen v takových herních systémech, kde může být neomezený počet vítězů – tj. všichni splnivší tento nadstandard dosáhnou zvláštního vyznamenání, ale nejsou dále srovnáváni. Octnete-li se někdy v situaci, kdy nebudete moci dát mimořádně nadaným ve společném vzdělávání vše dle jejich možností a potřeb, dejte jim v první řadě pochopení a přijetí. Respektujte je takové, jací jsou, a pomáhejte jim, aby si to všechno zvládli zdravě prožít a alespoň trochu užít.
(Autor: Kateřina Emer Venclová, leden 2017)

Začni psát komentář...

Odešli