V létě jsem hledala informace, jak to prakticky chodí, když jsou při střídavé péči děti ve stávající domácnosti a střídají se u nich rodiče. Informací jsem našla jen pár, i tady na MK těch zkušeností ke sdílení mnoho nebylo. Tak jsem tu po víc jak půl roce zkušeností já.
Jako nejdůležitější vidím to, že takhle náš rozchod nejméně postihl naše děti. O to mi celou dobu šlo. K rozhodnutí zachování stávajícího domova pro naše děti jsem přišla postupně důkladným zvažováním různých možností, dost mi pomohly i úvahy zdejších uživatelek. Děti máme ve věku 18, 16 a 10, jsou tedy odrostlejší, zvlášť ti dva mladší hojně využívají kroužky a aktivity v blízkém okolí, pokud jsme jim nechtěli komplet celý život obrátit vzhůru nohama, ukázalo se toto řešení jako nejlepší. Střídáme se po týdnu. Já jsem týden na druhé straně města u nového partnera, týden v bytě s dětmi. Muž byl první měsíce v týdnu bez dětí v pronajatém bytě nedaleko stávajícího bytu, pomáhala jsem mu s placením nájmu, nyní je u nové partnerky kousek od našeho města. To jen tak stručně pro nastínění situace.
Praktická stránka věci je pro nás dospělé docela komplikovaná, ale myslím, že je to zajímavý náhled na situaci, ve které se nedobrovolně ocitá spousta dětí, které neměly vlastní volbu. Zatímco my jsme si toto zvolili sami.
Žijeme v taškách. Oblečení a základní potřeby jsem rozdělila na dvě části do dvou domovů, ale pokud se náhle změní počasí, potřebuji bundu, jiné boty, v zimě čepici a rukavice (nenosím stále) i v tom druhém domově. Nebo si to stále převážím s sebou. Akce typu divadlo, ples, služební cesta - opět problém s oblečením, doplňky a dalšími drobnostmi. Je potřeba plánovat dopředu, pokud možno na nic nezapomenout. Protože pracuji s lidmi, byla jsem dřív zvyklá hodně měnit oblečení, doplňky, bižuterii mít sladěnou, to teď tak úplně nejde, něco mám tam, něco jinde... v některých věcech už mám totální chaos (jsem jinak docela systematický typ), přešla jsem na univerzálnější věci. Samozřejmě do bytu můžeme vstoupit i v době, kdy je tam druhý rodič, ale snažíme se to dělat jen v nutných případech.
Jídlo. Já to mám v tomto ohledu od začátku snazší, partner má doma své děti, takže se tam nakupuje i v době, kdy já jsem se svými dětmi, vlastně jsem přišla v každém domově k nějak naplněné ledničce a dokupovalo se, co bylo potřeba během týden. Muž to měl horší, plánovat si nákupy tak, aby ideálně vše kazivé snědl během toho svého týdne sám, protože do dalšího týdne by mu to už nevydrželo. Nikdo mu během jeho nepřítomnosti nic nového nenakoupil, takže týden se staral o děti, pak přišel k sobě do prázdného bytu a zase musel něco obsarat pro sebe. Teď u partnerky má tohle opět jednodušší i on.
Do bytu našich dětí nakupujeme vše potřebné ze společného účtu, kam oba posíláme určitou dohodnutou část. V úvahách byla i varianta, že jídlo budeme kupovat každý zvlášť ze svého ve svém týdnu, ale nějak prakticky jsme nevymysleli, jak to dělat s potravinami, které vydrží déle - mít rozdělané 2 oleje, každý svůj? 2x sůl, cukr, mouky, koření, cibuli, rýži...? Byt není nafukovací, prostoru tam tolik není, mít vše zvlášť.
Pro mě je trochu nevýhoda, že mám na starosti 2 domácnosti. Muž se vždy uměl o děti slušně postarat, o domácnost celkem taky, ale... znáte to. Obvykle to jeden vše nějak řídí, organizuje, dává do toho víc. Že mi všechny organizační záležitosti dětí zůstaly na starosti, s tím jsem trochu počítala. Troje třídní schůzky, každé jinde a jindy. Doktoři, organizuju já, ale pokud návštěva vyjde na týden muže a já opravdu nemůžu, zvyká si, že sem tam se musí postarat i on. Potomci jsou naštěstí už velcí a jsou vedení k samostatnosti, takže to není tak zlé. Ale větší úklid, nákup čisticích prostředků, drogerie a všechny ty drobnosti, to bohužel zůstalo z větší části na mě. V druhé domácnosti je to trochu podobné. Bylo u nich zvykem, že vše dělala žena. Partner se velmi snaží, děti mají nyní na starosti také některé části, ale opět je tam potřeba někdo, kdo to celé zaštiťuje. A přiznejem si to, pokud jsou nyní už dospělé děti zvyklé, že celý život doma nic dělat nemusely a tatínkova nová partnerka by chtěla domů přivést nové pořádky, asi bychom se nesžili ideálně. Takže ústupky musí být z obou stran, aspoň něco málo po dohodě s partnerem na starosti dostali všichni a já výrazně slevila ze svého standardu.
Velká nevýhoda je, že týden velmi rychle uteče. Těžko se dostávám k nějakým dlouhodobějším projektům. Protřídit domácnost, zbavit se malých věcí po dětech a spoustu dalšího. V pracovní dny je člověk v práci, víkend je velmi krátký. S manželem jsme se o víkendech o práci nějak podělili - často jeden vařil, druhý uklidil, teď musíme zvládnou vše sami, což zabere více času a je to znát. Děti jsou sice samostatnější, ale mají už více svých aktivit, takže někdy někteří nejsou doma, nepomůžou nebo se hůř hledá společný čas se všemi na nějakou domluvu. V neděli vždy už od rána přemýšlím, co si s sebou sbalit na další týden. Práci si nosím domů minimálně, jinak bych musela převážet i tu.
Dřív jsem šila, pro rodinu i na zakázky. Na to teď není téměř čas a prostor. Přišla jsem o pracovnu, mám z ní svou ložnici, z bývalé ložnice je pokoj muže. Něco rozdělat, už abych to zas uklízela. Pak týden pauza. Možná se to časem zase nějak ustálí, jeden šicí stroj mám nyní i u partnera, ale znamená to převážet veškerou přípravu, některé pomůcky, látky... opět nic nezapomenout. Tohle mi nefunguje ideálně. Občas člověka potrápí zdraví, kvůli tomu jsem třeba vůbec ještě neumyla okna a že je to potřeba. Když jsem doma, buď nejsem zdravotně schopna nebo to nevychází třeba kvůli počasí či jiným důvodům... takové resty se začínají docela kupit.
Je to vlastně náročnější i finančně. V bytě dětí se musí vše poplatit jako dřív. Sice se o to dělíme, ale k tomu ještě platím část nákladů v druhé domácnosti.
Píšu hodně o nevýhodách, což rozhodně neznamená, že bych litovala. Když jsem se dětí nedávno ptala na zhodnocení současného stavu, všechny 3 se nezávisle na sobě shodly na tom, že je doma konečně větší klid. Že náš rozchod prospěl celé rodině a že jsou rádi, že se nemuseli a nemusí nikam stěhovat. Jsou vděční za to, že jsme ze svých požadavků slevili my, dospělí, a je nechali co nejvíce v klidu žít dál v místě, kde mají své kořeny.
Netuším, jak dlouho to takhle vydržíme. Je to náročné. Vlastně teď nikde nemám svůj domov. V jednom milujícího partnera, "nové" děti, v druhém své děti a domov, který jsem budovala, ale už je můj jen napůl. Počítám s tím, že to takhle bude pár let, snad než se oba starší nějak osamostatní. Nejmladší dítko bych pak ráda pořešila jinak, ale uvidíme, jak to vše vůbec dopadne...
I přes spoustu překážek je to pro mě druhá šance na nový život. Pro mé děti to znamená poznání, že rodina nemusí znamenat jen napětí a spoustu nehezkých věcí, které si nerozumějící partneři zkrátka dělají. Vidí, jak může vypadat spokojený vztah a mají lepší vzor. Nemusí si při tom zvykat na cizí domácnost, mohou naše nové partnery a jejich děti vídat omezeně, v podstatě jen, když samy chtějí. Nebylo to vždy jednoduché, jedno z dětí potřebovalo víc času na vstřebání nové situace. Ale o tom třeba zase jindy. Tento článek měl být o výhodách a nevýhách tohoto méně tradičního systému střídavé péče.
P.S. Vím, že občas se články odsud objevují i na jiných místech. Pokud chce někdo publikovat něco z toho, co zde píši, nechť mě kontaktuje. Není to tak těžké a je to slušnost.
Mas muj obdiv. My jsme takhle fungovali par mesicu a bylo to pro me strasne. Presne jak pises, zivot v taskach, dohady kvuli uklidu, financim. Nastesti deti neměly se stehovanim zadny problem, tak nebylo nutne to dal udrzovat. Skolu, krouzky a kamarady maji stale stejne, moje obet spociva v tom, ze pendluju mezi Prahou a Berounem temer kazdy den, ted jeste s miminkem. Ale jak sprave pises, nebyla to jejich volba a nechci jim komplikovat zivot dalsimi zmenami, takze to beru jako svou dan za stesti😀. A jak fungujes s novym partnerem v tom tydnu, kdy jsi s detmi? Vidate se? My jsme takovi zavislaci na sobe, ze bychom tohle nezvladli.