Abych vám řekla pravdu holky tak mě vás to začalo bavit. 🤩 To datlováni na noťasu a touha tvořit. Ráda bych s vámi sdílela naše každodenní slasti a strasti a doufám, že i vás potěší se mrknout občas na moje psaní třeba u kafíčka, kakaa nebo čaje..😊

Nežijeme jen na obláčku štěstí🍀  i když to by každý rád. Jako každý prožíváme pády a pak zase šplháme pěkně ztěžka nahoru. To nám, ale připomíná ty nejdůležitější hodnoty a priority v naších životech. Situace ve světě zasáhla i nás. Chybí nám rodina se kterou jsme se neviděli 7 měsíců. Chtěli by jsme dopřát obětí těm kteří to potřebují a utápějí se ve špatných myšlenkách. Chtěli by jsme se rozloučit s těmi kteří odešli a to nééé .... do jiné země ...néé do jiného města... a né ze zaměstnání, ale tam kde se všichni sejdeme. To, že se vrátíme do naši rodné země víme, cítíme...

Máme s Kubou velmi intimní vztah a teď nemyslím po té sexuální stránce, ale spíše v tom smyslu, že spolu mluvíme. Víme co děje v naších vnitřních světech a to je speciální přísada na naši lásku. V žádném vztahu jsem nikdy nepocítila takové splynutí duší. A proto když jsme spolu v Říjnu loňského roku oslavili 3 výročí řekli jsme si, že by bylo moc krásné kdyby jsme se rozrostli. 

A bylo to tady.....

10 prosince jsem seděla na záchodě a celá nedočkavá jsem si dělala svůj první těhotenský test a to ještě den před menstruací ...... Byla jsem tak nedočkavá a on se tam vážně ukázal ( duch ) 🙂

Tento jsem si udělala o několik hodin později. No nic skočila jsem na nic nevědícího Kubu s křikem a testem.

Vše se ale brzy zase v dobré obrátilo škola pro Samíka se našla a po 2 měsících v Anglii konečně nastoupil. Nebylo to pro něj snadné. Učitelka která nás po škole provázela nás ujistila, že se mu budou snažit pomáhat jak nejvíc to jde. Formou ukazování obrázku a podobně. Jupííí ...

Ačkoliv jsem neměla stále práci a angličtina byla stále na bodu mrazu. Dokopala jsem se ke kroku osamostatnění. Nechtěla jsem se pořád bát jít někam sama. Chtěla jsem si zajít v klidu do obchodu na kafe, na bazen, kamkoliv a nebát se toho, že někde po mě budou chtít něco a já si nebudu vědět rady. A tak jsem začala pilovat své znalosti a zdatnosti 😀 vytvořila si životopis naučila se pár frází, četla jsem hooooodně knížek takových těch dětských Dinky Donkey doporučuji všem kteří se chtěji něco přiučit s dětmi pěkné zpracování příběhu o oslíkovi 🙂 A prasátko Pepa ...

Po pár měsících se nám podařilo dostat z dluhů, které jsme si nadrobili a mohli konečně začít žít a užívat si Anglii a její přírodu.

Teď po více jak roce.....

* Samík šprechtí jako největší borec a mě občas napomína jak co říct správně 😀 .

* Já? Už se mi nikdy nestal ten trapas u pokladny kdy se mě prodavačka ptala na to jestli chci tašku a ja na ni čučela jak puk 😀 .

* Kuba šprechtí jako dva největší borci 😀 .

* Vystřídali jsme asi 3 zaměstnání Kuba aktuálně vedouci stavby. Já delivery pro uber eats.

* Miminko v bříšku dělá pěkný kotrmelce 18tt.

A co máme teď v plánu?

* Přestavět dodávku a vydat se na měsíční cestu Anglii .

Jaké máte plány vy??

Jsme šťastní, že jsem se rozhodli a změnili náš život ve správnou chvíli nikdy není pozdě začít s něčím novým nebo se učit něčemu novému, navštívit nové místo. Prostě se tomu člověk musí otevřít. Ať je to cokoliv .... 

Zní to moc sluničkářský ja vím, ale ....

Do Anglie jsme se přestěhovali zhruba před rokem a půl zpět. Snili jsme už delší dobu o tom jak žijeme v jiné zemi, ale pořád néé a néé se k tomu odhodlat, ale vesmír funguje tak jak má a to co si nejvíce přejeme a neustále na to myslíme tak si to do toho našeho světa přece jen přitáhneme. Proto se nezlobím na život za to, že jsme se dostali do prekérní finanční situace a padli bez okolků na hubu ( v našem podnikání). To by jsme nebyli, ale mi kdyby jsme se nevýhodu nesnažili přetvořit na MEGA výhodu. A tak jsme si řekli nemáme co ztratit uděláme to teď!! Ze Samíčkem  ( můj syn ) jsme o tom debatovali často, že v budoucnu by jsme se rádi dostali někam jinam a vyjeli ze zajetých kolejí. O tom jak to bude těžké i pro něj protože Anglicky uměl jen pár slovíček z písniček. Rozhodovali jsme se mezi pár zeměmi, ale dostali jsme dobrou nabídku v Anglii. Zjístili jsme si pár věci, zajistili dům, bankovní účet a vlastně vše co dalo vyřídit elektronicky, prodali vše co jsme měli a za dva týdny jsme celí rozechvělí a nevrlí stáli na letišti v Praze, v Liverpoolu a v totální nejistotě se třemi kufry do kterého jsme narvali co se dalo z našeho 127 m2 bytu..

Cesta z letiště do našeho bydlení v takovém tom černém taxíku typickým pro Anglii byla nekonečná. Dobře si vzpomínám jak tenkrát všude šel slyšet zpěv a hluk ''You'll Never Walk Alone,, Liverpool je město kde fotbalem zkrátka žijí.

 Euforie a nadšení z nového místa nás po pár dnech přešel.

Bylo to tak těžké... Všechno člověk si myslel, že něco snad anglicky žbleptnout umí a že to nějak dá s pomoci googlu, alespoň ty začátky. A ano strejda googl pomohl ale s porozuměním se na vás už vykvák. Takže se prohluboval strach co bude kor když nám odmítli ve dvou školách vzít Samíka do školy. Když se mi ani nepodařilo projít bezpečnostními testy do prvního domluveného zaměstnání. Všechno to vypadalo dost černě, ale jak zpívál Karel Gott život není jen černá a bíla žije v mnoha barvách.....