Zní to moc sluničkářský ja vím, ale ....
Do Anglie jsme se přestěhovali zhruba před rokem a půl zpět. Snili jsme už delší dobu o tom jak žijeme v jiné zemi, ale pořád néé a néé se k tomu odhodlat, ale vesmír funguje tak jak má a to co si nejvíce přejeme a neustále na to myslíme tak si to do toho našeho světa přece jen přitáhneme. Proto se nezlobím na život za to, že jsme se dostali do prekérní finanční situace a padli bez okolků na hubu ( v našem podnikání). To by jsme nebyli, ale mi kdyby jsme se nevýhodu nesnažili přetvořit na MEGA výhodu. A tak jsme si řekli nemáme co ztratit uděláme to teď!! Ze Samíčkem ( můj syn ) jsme o tom debatovali často, že v budoucnu by jsme se rádi dostali někam jinam a vyjeli ze zajetých kolejí. O tom jak to bude těžké i pro něj protože Anglicky uměl jen pár slovíček z písniček. Rozhodovali jsme se mezi pár zeměmi, ale dostali jsme dobrou nabídku v Anglii. Zjístili jsme si pár věci, zajistili dům, bankovní účet a vlastně vše co dalo vyřídit elektronicky, prodali vše co jsme měli a za dva týdny jsme celí rozechvělí a nevrlí stáli na letišti v Praze, v Liverpoolu a v totální nejistotě se třemi kufry do kterého jsme narvali co se dalo z našeho 127 m2 bytu..
Cesta z letiště do našeho bydlení v takovém tom černém taxíku typickým pro Anglii byla nekonečná. Dobře si vzpomínám jak tenkrát všude šel slyšet zpěv a hluk ''You'll Never Walk Alone,, Liverpool je město kde fotbalem zkrátka žijí.
Euforie a nadšení z nového místa nás po pár dnech přešel.
Bylo to tak těžké... Všechno člověk si myslel, že něco snad anglicky žbleptnout umí a že to nějak dá s pomoci googlu, alespoň ty začátky. A ano strejda googl pomohl ale s porozuměním se na vás už vykvák. Takže se prohluboval strach co bude kor když nám odmítli ve dvou školách vzít Samíka do školy. Když se mi ani nepodařilo projít bezpečnostními testy do prvního domluveného zaměstnání. Všechno to vypadalo dost černě, ale jak zpívál Karel Gott život není jen černá a bíla žije v mnoha barvách.....
Mě nadšení přešlo zhruba po 2 letech. Bydlela jsem tam nakonec 4 roky a víc už to prostě nešlo, štvalo mě tam moc věcí, nejvíc britská falešnost a nadřazenost. Zdravotnictví hrůza. Ale na to tam jste ještě moc krátce. Já říkám zlatá Česká republika. Manžel je brit a žije tu šťastně už 8 let 🙂 Občas se nám zasteskne po Bristolu, protože je to krásné město, ale žít už bychom tam nechtěli.