Neházej mimčo do žita
Jak se vzpamatovat, když si to miminko rozmyslí a nenarodí se
Na modrého koníka jsem přišla před rokem a půl. Zmatená a zraněná, se zpřelámaným srdcem po ztrátě nenarozeného miminka. Chtěla jsem tenkrát mluvit s někým, kdo by chápal a rozuměl, kdo zažil to samé co já. Manžel se neorientoval v mojí citové propasti, lidi v okolí mě „utěšovali“, že je to furt lepší, než kdybych si zlomila nohu a já si připadala se svými pocity jako minozemšťan. Rozhlížela jsem se po internetu a hledala útěchu a pomoc.
Pátrala jsem po specializovaném psychologovi. Nenašla jsem. Hledala jsem nějakou knihu, ve které bych se dočetla, co mám dělat. Potřebovala jsem slyšet příběh jiné ženy, kterou potkala ta samá rána a ona jí prožila, překonala a dokázala se vrátit zpět do plnohodnotného života. Jenže žádná taková kniha neexistovala. Nakonec jsem zadávala do vyhledávače nazdařbůh slova „ztráta miminka, potrat, pomoc“. A našla jsem diskuzi „Potrat. Jak nastartovat a začít znovu“.
Příběhy žen, které řešily stejné drama jako já a dokázaly se znovu vzchopit, mne doslova stavěly na nohy. Tak jsem se i já stala na rok a půl součástí tohoto fóra.
Konečně existovalo místo, kde bylo možné vyjevit naplno, co jsem cítila a nebylo to odmítnuto nebo zlehčováno. Našla jsem ženy, které mi pomohly podívat se do otevřené rány, vybrečet se a vyčistit vše, co bylo v té ráně nashromážděné, aby se mohla znovu zacelit. Během mého „pobytu“ v tomto tématu, přibývaly do diskuze další a další čerstvě netěhotné ženy. A vždycky to začínalo stejně.
„Ahoj holky. Nevím, jak začít. Chtěla bych se k vám přidat. Před týdnem mi doktor řekl, že našemu miminku přestalo bít srdíčko a poslal mě na revizi. Teď jsem doma, koukám do stěn a vůbec si nedovedu představit, že vyjdu ven mezi lidi. Nevím, jak se s tím mám vyrovnat. Manžel nechápe, proč pořád brečím. Vůbec nevím, co mám dělat. Poraďte.“
Holky v diskuzi vždy okamžitě zareagovaly. Pochopením, radou, objetím na dálku, přijetím. A po pár týdnech už se povzbuzovalo do nového snažení , po čase oslavovaly dvě čárky na těhotenském testu a podporovalo se v průběhu celého těhotenství vždy, když se dotyčné podlamovaly nohy hrůzou, že to zase nedopadne. Když se pak narodilo toužebně očekávané miminko, propukalo se v bouřlivou radost a tekly slzy dojetí. A když do diskuze přibyla další zlomená duše, byla to právě tahle uzdravená maminka, která mohla té nové říct: „Já vím, jaké to je. Zažila jsem to taky“.
Fórum funguje bezvadně a já jsem moc vděčná za to, že existuje. Díky němu jsem se i já dokázala vzchopit a po mohutném a dlouhodobém povzbuzování dojít do chvíle, kdy jsem si přivinula na prsa krásně oslizlého a teplého, čerstvě narozeného syna. Na pomoc od všech těch holek, které jsem neměla možnost potkat na živo, nikdy nezapomenu.
Ačkoli moje rána je zahojená, jizva po ní mi zbyla a téma potratu ve mně zůstalo. Stále si kladu otázky: „A co ostatní ženy, které tím budou muset projít? Budou je lidi v okolí lépe chápat? Bude se už napříště ve společnosti vědět, co takový nechtěný potrat obnáší? Bude se o tom vůbec někdy někde mluvit?“
Podle statistik zažije u nás ztrátu miminka každá třetí žena. To je dost na to, aby se o tom tématu přestalo mlčet. Dost na to, aby se lékaři naučili přistupovat k postiženým ženám citlivě, aby společnost pochopila, že ztráta nenarozeného dítěte bolí stejně jako ztráta jakékoli jiné milované bytosti a je normální a zdravé po ní truchlit.
Při tom by to nemělo být tak těžké. V podstatě stačí „okopírovat“ od vyspělejších společností řadu postupů, které fungují. Nemocnice by nám velmi pomohly, kdyby nám daly možnost naše nenarozená děťátka pohřbít. Centra specializované psychologické pomoci, která u nás nejsou, by praskala ve švech, i kdyby si je měly platit ženy samy. A samotné ženy, které pomoc potřebují, by se nestyděly si o ni říct, protože by o své bolesti mohly mluvit a psát a lidi kolem by nedělali, že tu bolest nevidí. Vznikaly by weby, kde by ženy zveřejňovaly, co prožily a co jim pomohlo se vzchopit. Vznikaly by knihy o tom, jak bolestí projít, vyrovnat se s ní a při tom zmoudřet. Nemusely bychom si o zásadních chvílích našeho života povídat „tajně“, pod přezdívkami.
Své myšlenky jsem si zapisovala tak dlouho, až jsem najednou zjistila, že píšu knihu. Že zhmotňuju na papír příběh svůj i mnoha dalších žen. Na několik měsíců jsem se přestěhovala do rohu pokoje, kde jsem celý ten příběh prožívala znovu, tentokrát s prsty na klávesnici.
Součástí mého příběhu je i toto fórum, moje prožitky na něm a příběhy dalších žen, které jsem zde potkala. Tak vznikla knížka s názvem:
Neházej mimčo do žita – Jak se vzpamatovat, když si to miminko rozmyslí a nenarodí se
( „Neházej mimčo do žita“ byl v době, kdy jsem na fórum přišla, jeden z nejčastějších výroků, kterým se pumpovala nová síla do žen, které už to chtěly vzdát.)
Nejsem spisovatelka, ani novinářka. Neusiluju o Pulitzerovu cenu, chci pouze otevřít téma ztráty nenarozeného miminka a být v něm dostatečně pravdivá. Věřím, že zveřejnění takového příběhu pomůže dalším ženám, které budou řešit podobnou situaci. Kniha je také dárkem pro holky, které jsem tu potkala. Tímto ji pouštím do světa s přáním, ať pomáhá a uzdravuje.
Poznámka: Příběhy a citáty převzaté z fóra jsou namíchané a přetvořené tak, aby nebylo možné si je dávat do souvislosti s konkrétní osobou na fóru. Pokud jsem chtěla převzít od někoho rozsáhlejší text, činila jsem tak se svolením.
Bravo! Když jsme přišli o naši holčičku, je to přesně toto, co mi v první fázi nejvíce ze všeho pomohlo - sdílet bolest a zkušenosti, informovat se, zjištění, že v tom nejsme sami. Skláním se před odvahou autorky se do tohoto tématu pustit. Zaslouží si přesto daleko více pozornosti, než je mu věnováno!