Za dva dny to bude už půl roku od porodu našeho broučka Filípka. Je to už tak dlouho, takže doufám, že si ještě vybavím detaily.

Ale hezky od začátku. Nejdřív se představím a napíšu o sobě pár řádků.

Jmenuju se Jitka - mé jméno se mi od dětství nelíbí, v dubnu mi bude 31 let. Už jako puberťačka jsem si vysnila detaily ( přání ) do svého života.

A tady jsou:

- vdát se ( z lásky ) a mít první dítě mezi 25 a 27 lety ( nedopadnout jako mamka, ta mě měla ve 27 )

- mít krásnou velkou svatbu

- postavit si s manželem veliký dům snů s velikou zahradou

- nikdy nejít na potrat ( přerušení těhotenství ), jen pouze ze zdravotních důvodů

- být třikrát těhotná, respektive mít tři děti ( kartářka mi předpověděla dvojčata )

Tak to je něco málo o mé maličkosti.

Začnu seznámením s manželem. To vše předtím, a že je toho dost, je už hodně vzdálená minulost a nerada bych si některé situace oživovala. Vždycky to totiž nebyla procházka růžovým sadem.

Pracovala jsem v tu dobu jako prodavačka v jedné nadnárodní společnosti. V sobotu jsem skončila v práci ve 20h a druhý den jsem měla dovolenou, protože jsme měli pouť a já jako každý rok vyrážela na pouťovou zábavu, tentokrát roku 2015.

Kamarádka co jsem tam s ní byla mi utekla a já zůstala sama tancovat na parketě v blízkosti pódia, hrála skupina Bard. A pak jsem ho uviděla. Stál opřený o zeď a koukal na mě jako hladový pes na kost. Chvíli jsme po sobě pokukovali a nakonec přišel on za mnou. Já byla naprosto střízlivá a on byl značně společensky unaven. Popravdě se mi moc nelíbil. Vysoký, tuctový, hubený kluk, který mě dost okatě balil. Pozval mě na panáka a hned tam mi pověděl, že je rozvedený. První co mě napadlo bylo, kolik má asi dětí. Děti žádné s bývalou manželkou neměli, ona je prý nechtěla.

Až po roce manželství jsem se dozvěděla, že mě chtěl jen na tu jednu noc a pak by mě nechal.

Jenže já byla nedobytná. Když jsem odcházela, tak jsme si vyměnili čísla. Druhý den jsme se potkali na pouti. Bylo vedro, on přijel na motorce v motorkářském oblečení a botech. Hned ten den ho viděla moje mamka a řekla, že co je to prý za individuum?

Další týden, na prvním rande, jsme jeli na motorce na Macochu - jsme od Hlinska v Čechách.

A začali jsme spolu chodit, bylo mi 28 let. A po dvou měsících jsem zjistila, že jsem těhotná, takže přání o těhotenství do 27mi let bylo nenávratně pryč .

Oba jsme byli strašně rádi a začali jsme se na mimi těšit. Po čtyřech měsících jsem se nastěhovala k manželovi do domu. Koupil ho do předchozího manželství a zrekonstruoval, takže další sen se rozplynul. Začalo martyrium chození do práce, po doktorech a k tomu jsme se pustili do rekonstrukce, protože jsme nechtěli mimi přivést do domu, kde se loupali zdi. Opakuji, že dům prošel rekonstrukcí, ale očividně bylo vše dělané horkou jehlou.

Po skoro čtyřech měsících mého těhotenství jsme se rozhodli, že o mimi řekneme rodině. Všichni byli nadšení a přáli nám to.

A začali jsme plánovat svatbu. Přeci jen jsme chtěli mít všichni stejné příjmení. Po půl roce vztahu, a já se budu vdávat. Začalo se plánovat co a jak bude. Rozhodli jsme se pro začátek ledna 2016.

Jenže pak se schumelilo dohromady strašně moc věcí. Odešla jsem od své gynekoložky. Při první návštěvě se mě ze všeho nejdřív zeptala jestli hodlám v těhotenství pokračovat??? Já čekala gratulaci a úplně jiné chování, než jakého se mi dostalo. A taky hlavně proto, že za 19 týdnů těhotenství jsem měla jen dva ultrazvuky a to ještě u jiného gynekologa, protože moje gyndr nepoužívala UTZ.

Pak se stala strašně nepříjemá věc. Týkala se postižené neteře, která má diagnostikovanou DMO. To nebudu rozebýrat. Jen napíšu, že jsem byla trochu na vině já, ale bylo to celé nedorozumění. Pak jsem z toho byla dva dny totálně v háji, brečela jsem snad 15 hodin v kuse.

A na základě toho co se stalo jsme zrušili svatbu.

Ale vrátím se k mému přechodu k jinému gynekologovi. Můj nový gynekolog neměl volný termín a tak mi svůj termín přenechala má kamarádka, která mi ho doporučila. Udělal mi vstupní prohlídku a ultrazvuk, kde nám oznámil, že budeme mít chlapečka a objednal mě za dva týdny na UTZ ve 21.tt.

Měli jsme s manželem bouřlivou diskuzi o jméně, ale nakonec jsme vybrali jméno Jakub. Já začala cítit pohyby a byla jsem nejšťastnější za celý svůj dosavadní život.

A pak se mi vše zhroutilo. V půlce listopadu roku 2015 mi můj nový gyndr po UTZ ve 21tt oznámil, že má Jakoubek vrozenou vývojovou vadu mozku a okamžitě mě valil na Prahu k Apolináři na konzultaci.

Jela jsem tam s manželem hned druhý den. Ale nebyl tam MuDr. Břešťák, kapacita v oboru prenatálního vývoje mozku u nenarozených dětí. Takže mě objednali na další týden. MuDr. Břešťák nám bohužel potvrdil podezření mého gyndr a k tomu nám oznámil, že tam ještě nevidí propojení mozku s centrálním nervovým systémem, takže by z Jakoubka byl ležák na plínách a odkázaný na celodenní péči druhé osoby. Poslal nás na Genetiku.

Tam mě a manželovi vrazili milion papírů, kde chtěli popsat celou rodinnou anamnézu. MuDr. Baxová mi doporučila jít na amniocentézu - odběr plodové vody kvůli genetickému rozboru. A připravila nás tam na přerušení těhotenství s tm, že máme dva týdny na rozmyšlenou a rozhodnutí co bude dál.

Byla jsem z toho tak vykolejená, že jsem ani nebrečela. Ale s manželem jsme se jednomyslně shodli, že nemůžeme vědomě přivést na svět postiženého človíčka. Pak jsem brečela skoro každý den. Nemohla jsem si pomoct.

Takže jsem se začala připravovat na porod mého syna, kterého jsem si neměla nikdy pochovat...

Nejhorší bylo to oznámit rodině. Tchýně je strašně citlivá od té doby co se to stalo s neteří, takže jsme měli stach, jak to zvládne. Pokaždé, když jsme se viděli, tak mě tak rozebrala, že mě bylo ještě hůř než mi bylo běžně v té době.

Na přerušení jsem jela do Prahy k Apolináři, v HB nemocnici tyto zákroky taky provádějí, ale já nechtěla mít takovou vzpomínku a porodnici, kde chci rodit své děti.

V den příjmu u Apolináře mi udělali další amniocentézu a při ní zastavili srdíčko mého chlapečka -  je to takhle hrozné napsat, ale jinak to nejde, protože kdyby se narodil živý, tak by ho pediatři museli převzít do své péče.

Pak jsem dostala tablety na vyvolání porodu. Potom mi dali epidurál, abych neměla takové bolesti, popravdě to skoro nezabralo, na noc jsem si musela vybrečet další dávku, protože už jsem měla silné kontrakce. Dali mi tam i nějakou oblbovačku, protože jsem byla skoro celou noc v polospánku, ale vše jsem cítila a moc to nevnímala. Druhý den dopoledne jsem už měla kontrakce co 10 minut. Vyšetřili mě a řekli, že už to nebude dlouho trvat.

A pak to přišlo. Začala jsem mít šílenou zimnici a pak mi praskla voda. Takže mě valili na porodní sál. Chtěli mě vést na křesle, ale já nemohla sedět, takže jsem šla po svých. Tam mi anesteziolog dal další dávku do epidurálu, tentokrát asi silnější, protože mi to pomohlo asi nejvíc proti bolesti. Poprosila jsem jestli mi můžou zakrýt výhled mezi nohy, že nejsem tak silná, abych viděla co se děje a nakonec i své mrtvé miminko. Na tři kontrakce bylo po všem, bez nástřihu a bez komplikací. Pak mi ještě udělali kyretáž dělohy pod UTZ, aby mi tam nezůstal kousek placenty nebo plodového obalu.

Nejhorší na tom všem bylo to, že na vedlejším sále se narodila holčička a já jí slyšela brečet a slyšela jsem, jak jsou všichni šťastní.

V den, kdy jsem porodila jsem byla těhotná už 23 týdnů a 3 dny. Dostala jsem prášky na zastavení laktace a druhý den jsem šla domů.

Díky tomuhle porodu nanečisto jsem si říkala, že bych si přála:

- snadný krátký porod

- nemít při porodu epidural

- nerodit v poloze na zádech na koze

- nenechat si udělat nástřih hráze

- případně bezproblémové hojení

- kojit svoje mimi co nejdéle to půjde

Zhruba tři měsíce jsem se z toho dostávala. Nebyl den, abych na to nemyslela, nebyl den, abych nebrečela. Nejhorší bylo, když jsem zůstala sama. Manžel chodil do práce, tak to bylo každý den.

Bylo 16. prosince 2015, když jsem se vrátila domů a měla jsem začít připravovat moje manželovi první vánoce. Vůbec jsem na to nebyla naladěná ani připravená. 

A pak mě manžel asi tři dny před Vánoci pořádal o ruku s prstýnkem. A já řekla ano. Takže jsme se nakonec vzali v termín, který jsme měli zamluvený a nestihli ho díky tomu všemu zrušit. Ale byla to tajná svatba jen se svědkama.

Po šestinedělí jsem šla na kontrlu ke gyndr a zeptala jsem se, jak dlouho máme čekat, než se začneme znovu snažit.

První MS přišla osm týdnů po zákroku. A my se vrhli na snažení. Dělali jsme s manželem co bylo v našich silách.

Pak jsem k narozeninám dostala fenku čivavy, pojmenovala jsem jí Poppy, takže jsem se z té apatie trochu vyrabala. Trošku mi Jakoubka nahradila, ale nebylo to ono. Mám jí ráda, takže jsem šťastná, že jí máme.

Od června jsem se vrátila do práce, že přijdu na jiné myšlenky a ono to bylo naopak. Dvě kolegyně byly těhotné a jedna už dokonce na mateřské, takže mi to moc nedodalo.

Od března do září jsme dělali psí kusy a nic z toho. Každou MS jsem obrečela. Těhotenský test jsem si dělala i třikrát do měsíce. Pak už se začala blížit zima, vánoce a konec roku a preventivní prohlídka po roce u gyndr.

V tu dobu už jsem se začala upínat ke každé radě. Od měření bazální teploty po počítání plodných a neplodných dnů - podotýkám, že poprvé jsem otěhotněla v neplodný den. Polykala jsem a pila různé osvědčené příravky.

Poslení šanci jsem dala přípravku Fertility Blend, který mi doporučili v lékárně a podle recenzí byl hodně dobrý. Začala jsem ho brát já i manžel ( prý když mi to udělá radost, tak se měsíc obětuje a bude to brát taky ) 4. října 2016. Začala jsem užívat od prvního dne MS. A pak jsme si s manželem dělali hezké večery. Sedmého listopadu 2016 se dostavila MS a já začala ztrácet naději.

Ze zoufalství a jako poslední naději jsem si pořídila ovulační testy a pokud to nedopadne tak to začnu řešit s gyndr pomocí hormonů. Fertility jsem brala pořád, koupila jsem si kúru na tři měsíce. A pak 26. a 27. 11.2016 vylezly na ovu testu dvě stejně silné čárky. 27.11.2016 jsme si s manželem udělali hezký večer a já si pro jistotu hodila nohy na 10 minut nahoru.

Ze zvyku jsem si měřila každé ráno než jsem jela do práce bazální teplotu. A 12.12.2016 jsem měla 37,4 stupňů. To mi přišlo divné, tak jsem vytáhla poslední těhotenský test co mi zbyl a vyrazila na záchod. A po pěti minutách jsem s pláčem šla oznámit manželovi, že jsem těhotná, že jsou na testu dvě čárky.

Myslela jsem, že štěstím umřu, ale nechtěla jsem se těšit předčasně. Hned ten den jsem se objednala na vyšetření a 29.12.2016 jsem se s malou dušičkou vydala do ordinace mého gyndr a čekala na ortel.

Srdíčko ťukalo a vše bylo na svém místě a v pořádku. A zase to nastalo. Gynekologie u Apolináře v Praze a Genetika se na čtyři měsíce stali součástí mého těhotenství.

No a pak to přišlo, oznámit to rodině. Jenže tchýně a švagrová jsou tak šílené všetečky, že ještě před tím, než jsem vůbec šla na UTZ a sama věděla zhruba týden, že jsem těhotná, tak začali vandrovat do manžela, že mám skončit v práci, ať se šetřím, když jsem těhotná. Já to sotva věděla a ony mi zkazily veškerou radost.

Znovu podotýkám, že jsem věděla sotva týden, že jsem těhotná a ony už řešili co bude... Tchýně by mě nejraději zamkla a pustila mě ven až by se prcek narodil.

Moje mamka mi jen řekla, že doufá, že bude všechno v pořádku, a že se mám snažit být v klidu a nestresovat se.

Po veškerých testech a hlavně absolvovaných ultrazvucích nás ujistili, že je všechno v pořádku a plod se vyvíjí tak jak má. A co bylo hlavní, mozeček je jak má být a nic tam nechybí. 

Při UTZ ve 20tém tt jsem se rozhodla, že chci znát pohlaví. Čekala jsem opět chlapečka. A taky jsme se s manželem domluvili, že po UTZ ve 20tém tt začneme pomalu kupovat výbavičku, z čehož jsem měla neskutečnou radost.

Pohlaví miminka jsme nikomu nechtěli říkat a dlouho nám to vydrželo. Já jsem se pak neudržela a řekla jsem to mojí mamce a nakonec i tchýni, ale nikdo jiný to nevěděl.

Museli jsme taky vybrat jméno, protože jsme se rozhodli, že Jakoubka dávat nebudeme. Nakonec jsme vybrali jméno Filip. Pro holčičku Natálie, kdyby přeci jen náhodou.

Těhotenstí probíhalo tak jak mělo a já se začala blížit k porodu.

Nástřihu hráze jsem předcházela pitím maliníkového čaje a cvičením s Aniballem ( pro slabé krvácení po cvičení jsem přestala, měla jsem pak už strach ), a aby mi nepopraskalo břicho, tak jsem mazala ElastiQ každý večer.

Po konzultaci s laktační poradkyní jsem si pořídila tvarovače bradavek. Jednu bradavku jsem měla plochou a druhou napůl vpáčenou.

Při preventivním měření tlaku jsem měla na těhotnou vysoká čísla a dostala jsem prášky na snižování tlaku. Beru je dodnes, sice jen půlku a doufám v úplné vysazení.

A pak se to stalo. Když jsem byla 34tt +, tak jsem byla na pohotovosti, protože jsem celé dopoledne necítila pohyby. V nemocnici malého zkontrolovali, všechno bylo v pořádku, a na důkaz toho začal malý v břiše tancovat dupáka.

Do půlky osmého měsíce těhotenství jsem měla malé bříško a kůže byla bez jediné strie. 

Výbavička byla komplet do jednoho roku, kočárek a postýlky u našich a doma jsme měli všechno připravené.

Pět týdnů před porodem mi začalo hrkotem růst a praskat břicho, takže mazání drahým krémem bylo na nic, cvičení s Aniballem jsem ze strachu ukončila na 25,5 centimetrech a začala jsem šíleným způsobem otékat. Byl začátek července a já začala balit tašku do porodnice.

Termín porodu jsem měla 14.8.2017. Poslední kontrolu a ozvy jsem měla ve čtvrtek 10.8.2017. Po debatě s gyndr jsem se zmínila, že už by mohl Filípek ven. I díky tomu, že měl váhový odhad 3760g.  

Nejsem si jistá, ale asi mi gyndr udělal Hamiltonův hmat. Nemůžu to ale říct s jistotou.

Upřímě, pokud ano, tak mi to nevadí.

Už večer, když jsem šla na záchod jsem objevila krvavé žilky na toaletním papíře. 

A ráno před třetí hodinou jsem měla první kontrakce. Manžel šel na pátou do práce s tím, že kdyby něco, tak mám volat a pojedeme. Ještě než odjel do práce, tak jsem si dala teplou sprchu, jestli to nejsou jen poslíčci. Byla jsem ráda, že jsem z té sprchy vylezla, takže poslíčci to nebyli. Kontrakce jsem měla nepravidelné a různě dlouhé a silé. Voda mi nepraskal.

Po deváté hodině jsem volala manželovi, ať přijede domů, že vyrazíme do porodnice. Cestou jsem se ještě chtěla stavit u našich okopírovat těhotenskou kartu, věděla jsem, že mi jí nevrátí, a taky nechat Poppynu na hlídání. Netušili jsme jak budeme dlouho v porodnici. 

V porodnici mě přijímal můj gyndr a bylo na něm vidět, že není překvapený, že jsem přijela...

Vyšetřil mě, trochu to dole podráždil, jak mi řekl a šla jsem na pokoj.

Přijali mě kolem 11té hodiny ráno. V 15 hodin mi udělali klystýr. V 17 hodin ni natrhli vodu, kterou mi za hodinu natrhli znovu, protože malý hlavičkou otvor ve vaku ucpal. A pak jsem začala mít šílené bolesti. Poprosila jsem o Eutonx ( doufám, že se to tak píše ). Jenže mi nepomohl, jen jsem byla oblblá anic z toho. Bolesti jsem měl šílený, takže jsem si požádala o epidurál - který jsem nechtěla! Ve 22 hodin po výsledcích testů z krve mi ho přišla píchnout paní doktorka z anestezilogie. Byla jsem na ní hnusná, protože mi ho netihla píchnout mezi kontrakcema a já to už nemohla bolestí vydržet. Pak jsem se jí snad pětkrát omlouvala. A pak se mi bolesti přemístili z břicha ke kotrči. To bylo snad ještě horší. Před epidurálem jsem mohla aspoň do sprchy, která mi aspoň trošku pomáhala, ale pak už jsem nesměla. Po píchnutí epidurálu ještě cca hodinu čekali a po vyšetřrní zjistili, že mi epidurál pomohl i při přípravě porodních cest, protože jsem se otevřela na 8 centimerů a mohla pomalu začít tlačit, když by mě to už hodně nutilo.

Jenže to jsem netušila, že budu tlačit dalších sedm hodin.

Bylo šílené horko, já byla na pokoji nahá a litovala toho, že už nemůžu do sprchy.

Vyzkoušeli jsme snad všechny polohy a v žádné se nic významějšího nedělo. Po zhruba třech hodinách marného tlačení a střídání poloh jsme se přemístili na porodní sál na kozu. Bylo asi půl třetí ráno, takže už jsem rodila skoro celý den.

Kupodivu poloha na zádech na podorním lehátku pro mě byla nejlepší. Jenže se objevil další problém. Děloha byla vysílená. Kapala mi už třetí kapačka s Oxytocinem a já už neměla sílu. Takže tlačit třikrát během kontrakce, nemyslytelné. Měla jsem po skoro sedmihodinovém tlačení tak strašně unavenou a vyčerpanou dělohu, že odmítala spolupracovat. A pak jsem dostala od doktorky co mě rodila povolení, že si můžu sáhnout na Filípkovu hlavičku. A to mi dodalo dost sil a na další tři kontrakce byl venku. Jenže jsem se nevyhnula nástřihu. A dost velikému. Běžný nástřih se dělá 1-2 centimetry, mě střihla na skoro 4 centimetry. A to mi pak ještě při návštěvě na oddělení šestinedělí řekla, že měla strach, že to nevydrží a roztrhne se to dál. Ale musím doktorce Hrůzové poděkovat, protože nepoužila ani kleště ani Vax zvon.

Když mi na břicho položila Filípka, bylo to ve 4.40 ráno 12.8.2017,  tak jsem zažila ten nejkrásnější pocit za celý svůj dosavadní život. a věděla, že ten uzlíček štěstí budu milovat až do konce života. Počkala až dotepe pupečník a přemluvila manžela, aby si ho přestřihnul. Rozhodně to totiž odmítal už když jsem byla těhotná. A pak mě skoro třičtvrtě hodiny zašívala, měla jsem jeden kosmetický steh a šest stehů na nástřihu. Po celou dobu jsem měla Filípka na břiše a pořád jsem ho hladila.

Pak si ho vzala paní doktorka z dětského a já musela vstát a jít se vysprchovat a obléknout.

Chtěla jsem, aby se Filípek sám přisál. Bohužel mi to odepřeli. Slíbili mi to a pak mi ho přinesli a položili k prsu a bylo po samopřisátí.

Potom jsem se dozvěděla Filípkovu váhu. Vážil 4030g, takže se můj gyndr seknul skoro o půl kila.

Takže znovu děkuju tomu, že pokud mi udělal Hamiltona, tak jsem vlastně ráda.

Tak teď něco málo o manželovi. Jelikož jsem rodila z pátka na sobotu, tak měl manžel za sebou pět ranních směn, na které vstával ve 4 hodiny ráno. Celou dobu pospával vedle mé postele na pokoji a až když jsem se přemístila na porodní sál, tak tam byl celou dobu u mě. Držel mi nohu, abych se mohla pořádně zapřít a viděl úplně všechno. Hned jak se Filípek narodil, tak nás porodní asistentka párkrát vyfotila a on mě tam nechal samotnou a odjel domů spát. Takže bohužel nemáme fotky Filípka, jak ho vyšetřují, váží a oblékají, a ani mi ho nepřinesl na pokoj. Ale s tím už teď nic nenadělám. Až pak jsem se od tchýně dozvěděla, že prý skoro nespal, protože k nim přijel kolem osmé hodin, byl úplně mimo a jako by nebyl sám sebou.

Odpoledne za mnou pak přijel do porodnice s tchýní a tchánem. Hned jak si sednul, tak jsem mu dala Filípka do náruče a fotila o stošest. Byli tam s náma asi třičtvrtě hodiny a pak odjeli. Druhý den přivezl moje rodiče a bratra a pak za mnou jezdil každý den sám. 

Jenže já si těch pár dní v porodnici zažívala hotové peklo. Filípek měl problém se přisát, a když se přisál, tak pil jen chvíli a začal strašně brečet. Nevím jestli to bylo mnou, ale strašně mě to stresovalo. Tak to bylo asi tři dny a pak jsem měla už i mlíčko. Jenže jsem byla už tak s nervama na štíru, že se o mě začaly starat asi tři laktační poradkyně. Veliký problém byl ten, že mi vždycky malého jen přiložily a bylo, nikdo mi nevysvětlil jak si mám malého přiložit sama, jak se mám naštelovat já, aby to bylo v pořádku, kde jednoduše dělám chybu. Až nakonec přišla jiná poradkyně a všechno mi vysvětlila, poradila mi co a jak, a já byla konečně klidnější a začalo se mi kojení dařit.

A pak přišla další překážka. Žloutenka. Filípek měl velikou modřinu na hlavičce, jak mi zůstal tak dlouho zaseknutý v porodních cestách. Hodnoty měl tak vysoké, že mi ho okamžitě dali pod lampu. V půlce srpna bylo neskutečné vedro, do pokoje celý den pražilo slunce, vedle nás byla maminka se synem a ty už svítili lampou o den dřív, takže jsme měli na pokoji jako v sauně a do toho jsem dostala lampu i já pro Filípka. Vydávala takové teplo, že jsem nevěděla co si svléknout. To vedro se vůbec nedalo vyvětrat.

Filípkovi bylo pět dnů, byla středa a já si myslela, že půjdeme domů, ale chyba lávky, hodnoty žloutenky neklesaly jak by si doktoři představovali, takže jít domů nehrozilo. A pak při ranní vizitě zjistili, že mám stehy na nástřihu povolené, takže mi přidali tři stehy. V pátek jsem se dočkala a odpoledne nás pustili domů. 

Manžel měl doma všechno dopřipravit, uklidit a tím mi ušetřit prvních pár dní práci kolem domácnosti. Když jsem dorazila domů, tak jsem myslela, že mě odvezou zpátky, ale na jiné oddělení. Doma bylo vše připravené jen na půl, všude bylo špinavé nádobí, nezametené a nevytřené podlahy a v posteli, kde spal celý týden s Poppynkou tolik chlupů, že jsem ji musela převlékat.

Nejsem žádný puntičkář, ale mám ráda pořádek a věci na svém místě, a když mě to chytne, tak jsem schopná i odtáhnout nábytek, abych tam alespoň zametla. Taky jsem musela složit druhou postýlku ( před 32ma lety jí pro mě dělal můj děda ), protože nevěděl jak, povléknout do ní peřinky a připravit jí na noc pro malého. Domů jsme z porodnice přijeli kolem půl čtvrté a já myslela, jak půjdu spát až Filípek usne a ono kulový. Lítala jsem hadr na holi a šůrovala a šůrovala.

Myslela jsem si, že už bude všechno v pořádku a já si v klidu s malý začnu zajíždět nějaký systém a budeme se sžívat.

V neděli jsme se šli s Filípkem projít, a protože manželovi rodiče bydlí jen pět minut cesty od nás, tak jsme se vydali tam. Já jsem byla blahem bez sebe že si porvé vezu svoje mimi v kočárku, ani manželovi jsem ho nepůjčila. A pak to přišlo. Dorazili jsme k manželovým rodičům jejichž dům sousedí s domem manželovi sestry. Tchýně se okamžitě vrhla na kočárek se slovy "tak já si ho aspoň zrovna povozím". Vzala mi kočár z rukou a jela mého syna ukázat švagrové a synovci s neteří. Ona ho jela ukázat! To už jsem začala vidět rudě. Během naší desetiminutové návštěvy nedala kočárek z ruky a minimálně dvakrát mi řekla, že jsem zelená a je na mě vidět, že to ještě nejsem já a že mám hodně odpočívat. A když jsme řekli, že už teda půjdeme, tak se kočárku držela jak klíště, a že nás půjde vyprovodit k silnici, což je větší půlka cesty. Ale to už na mě bylo moc. Já se poprvé jdu projet s kočárem a ona mi ho hned uzme. A jelikož tchýně chce upřímnost, tak jsem to nevydržela a řekla jí to pěkně od plic. Jenže ona se okamžitě urazila, rozbrečela a začala blekotat něco o to, že jí Filípka jako nepůjčím ani doma na zahradě, a že mám přijít až..., a to už jsem jí nerozuměla, protože jednoduše odešla aniž by se mi podívala do očí. S manželem jsem to pak probírala celou cestu domů, že to nepochpila a já jsemtím pádem ta špatná. Naštěstí mě chápal a stál na mé straně a  řekl, že by to líp svojí mámě říct nedokázal.

Ale já nemůžu mít nic bez problémů. Po takové době co mi život hází klacky pod nohy jsem si na to už ale bohužel zvykla. 

V pondělí po obědě jsem šla po použití záchodu do sprchy osprchovat nástřih a zdálo se mi to nějaké divé, tak jsem vzala zrcátko a šla se na to podívat. A objevila jsem tam hnis. Okamžitě jsem volala do ordinace svého gyndr, protože ordinoval. Měla jsem hned přijet. Mám to 10 minut cesty, takže jsem nakojila Filípka, dala ho manželovi do kočárku a jela. Šla jsem hned na řadu. Gynekolog mi potvrdil, že mi rána zhnisala, i přesto, že jsem dodržovala hygienu a používala na desinfekci Rosalgin. Okamžitě mi napsal antibiotika a žádanku na revizi nástřihu v celkové narkóze. Poslal mě do nemocnice hned druhý den s tím, že mě vyšetří a udělají předoperační vyšetření a řeknou co a jak a pojedu domů a další den přijedu na zákrok a budu tam jen nezbytně dlouho. Tak jsme druhý den dorazili do nemocnice. Tam mě hned vynadali, že nejsem sbalená, že tam musím už zůstat. Na odpověď, že mi pan doktor Stránský řekl, že pojedu domů nijak nereagovali. Takže manžel nás doprovodil na pokoj, aby věděl, kde budeme a vyrazil nám domů pro věci, které jsem mu na kousek papíru sepsala než pro nás přišel sanitář a odvedl nás na pokoj. Samozřejmě jsem na pár věcí zapoměla, takže jsem mu ještě volala.

Po obědě se na mě chtěl podívat ještě jiný doktor, pan doktor Hnulík, který mě pak operoval. Já od rána nejedla a nepila, protože jsem čekala, že mi budou brát krev na testy. Potom mi řekli, že neví, jestli mě stihnou odoprovat ještě ten den, takže to prý necháme na druhý den hned ráno a já se můžu najíst a napít. Od půlnoci už ale nesmím ani pít. Takže já jako kojící matka nesmím přijímat tekutiny a ještě musím nad rámec kojení odstříkat mlíčko na dvě kojení, kdyby náhodou.

Ráno při vizitě jsem čekala, že mi řeknou, že za chvíli půjdu na sál a ono nic. Mám kamarádku, která pracuje na oddělení sterilizace a přípravy operačních nástrojů, takže díky ní jsem v 9 hodin věděla, že půjdu na řadu mezi 10.30 a 11.00. Jinak bych se to dozvěděla až půl hodiny předem. Takže jsem si stihla ještě v klidnu nakojit Filípka a osprchovat se.

A pak mě odvezli na sál. Bylo po půl 11, když mi dali narkózu. Pamatuju si jen, že mi něco píchli a mě začala brnět hlava a pak až když mě na posteli parkovali na pooperačním oddělení do boxu a šli mi píchat injekci na bolest. Ptala jsem se kolik je hodin a bylo skoro třičtrtě na 12. Pak mě odvezli na pokoj, sestra mi řekla, že se mám vyspat a až se vzbudím a budu potřebovat na záchod, tak na ní mám zazvonit. Vzbudila jsem se kolem 15té hodiny. Sestra přišla a pomohla mi na záchod a do sprchy. Pak mi sestra z dětského donesla odsavačku, protože jsem musela po narkóze odstříkat první mléko kvůli škodlivým látkám, pak už jsem mohla normálně kojit. Filípka mi přivezli až když se vzbudil, protože v tu dobu spal, prý už ho jednou krmili pomocí cévky. Já se aspoň v klidu najedla, sice se sestra cukala, že mám být opatrná, abych nezvracela. Já měla hlad jak vlk a ona by mě nechala klidně dál bez jídla.

Večer pak probíhal už normálně jak jsme byli s Filípkem zvyklí. Jenže já měla zvýšenou teplotu, takže mě chodili pořád měřit. A že dokud budu mít poříd teplotu, tak mě nepustí domů. Naštěstí mi teplota ve čtvrtek odpoledne klesla a já mohla jít v pátek domů. Na druhý pokus.

Během mé hospitalizace vysvětlil situaci s kočárkem svojí mamce a ta to pochopila a už se k tomu přede mnou nevrátila.

Ale konečně jsme byli doma. Tentokrát se manžel vytáhl a doma to nevypadalo jako po výbuchu bomby. 

A konečně jsme byli rodina a mohli začít fungovat podle jakéhosi rozvrhu. Filípek si zvykal krásně, po večerním koupání hezky spinkal ve své postýlce nadosah od mojí postele a po probuzení na mlíčko už jsem si ho nechávala až do rána u sebe. Tak je tomu dodnes. Mamka mi sice říká, že ho pak nedostanu z postele, ale já si nedovedu představit, že by se ke mě netulil. 

A jelikož já nemůžu mít nic bez problémů, tak se Filípek opět začal vztekat u kojení. Celý měsíc jsem ho neusále chovala a tišila, když dostal ten svůj "záchvat".

Při kontrole u pedimudr jsem se zmínila co mi vyvádí a hned tu byli s řešení, že ho špatně kojím... Já už byla zoufalá a oni mě ještě dorazí. Takže jsem si dokonce sjednala schůzku s laktační poradkyní. 

Jednou jsem zase uklidňovala Filípka a on začal prdět a najednou byl klid. Zkoušela jsem fenyklový čaj s kmínem, ale nedokážu říct, jestli pomáhal. Při šestitýdenní kontrole u pedimudr jsem jim oznámila, že má malý nejspíš koliky a že když se vyprdí, tak je mu dobře. A oni mě vybavili letáčky, jak se mám v takovém případě zařídit. Letěly do krabice k dalším hned po příchodu domů. Filípkovi nejvíc pomáhalo cvičit nožičkama, nechat ho rozbaleného vykopat se a nosit na tygříka. Jenže v šesti týdnech měl už skoro 6 kilo a to se sakra pronese. V krajním případě jsem dávala Espumisan a pak BabyCalm. Přešlo ho to až skoro ve čtyřech měsících.

A pak jsem mu najednou 21.12.2017 objevila zoubek a čtyři dny nato další. Rostly mu najednou obě spodní jedničky. Ale musím říct, že jsem to nijak nepocítila, je po očkování byl jeden den hodně ukňouraný. Měsíc na to, 22.1.2018 jsem mu objevila další zoubek, tentokrát levou horní dvojku, a pak do týdne druhou horní dvojku, takže mu opět lezou oba dva zoubky najednou. Tentokrát už je to víc znát. Mývá špatnou náladu, ale je to jen málo. 

V úterý 13.2.2018 jdeme už na půlroční kontrolu. Sem tam si malého zvážím doma. Posledně mu moc nechybělo do 10ti kil.

Zatím ho pořád plně kojím, ale za dva dn už začneme zkoušet příkrmy. Jsem zvědavá jak to bude zvlátat, je to pořádný jedlík a prsomil, tak uvidíme. 

Do budoucna doufám bude všechno probíhat hladce a pokud ne, tak snad jen s malýma lehce zdolatelnýma překážkama. Ale to ukáže až čas.

Všem co dočetli až sem děkuji za přečtení a zároveň se omlouvám za sáhodlouhý sloh. Pokud narazíte na nějakou chybu nebo hrubku, tak to prosím berte s nadhledem.

Všem přeji jen to nejlepší, hodně zdraví, štěstí a lásky. I ten nejhorší osud je jednou vykoupený krásnými okamžiky.