Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    jtinacz
    16. kvě 2016    Čtené 9639x

    5 mýtů o dětech - opravdu je to dnes tak strašné?

    S Ivanou Procházkovou, spoluautorkou knihy S láskou i rozumem jsme si povídaly o ledasčem. Hlavně o emoční intelingenci, ale také o mýtech, které v souvislosti s dnešními dětmi zaznívají. Někdy více a někdy méně. Znáte to, jak babičky říkávají..za nás bylo všechno lepší. I ty děti. Co k tomu dodává Ivana? „Děti jsou prostě jen takové, jakými je my vědomě či nevědomě učíme být.“

    Ivana Procházková vystoupí v úterý 17. května na konferenci "Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik" v kině Lucerna (od 9 do 17 hod.). A bude to stát za to 🙂 Přijďte a zatím si přečtěte 5 mýtů, které o dětech kolují. Jak je to doopravdy? 

    Mýtus č.1: Děti už nemají žádné dětství

    Všichni kolem sebe slýcháme, jak děti jsou pouze zavřené doma, hrají si s počítačem, tabletem a nemají zájem o to, aby se scházely a hrály si spolu. Velký omyl, děti by si spolu hrály od určitého věku moc rády, ale my jim to nedovolujeme, organizujeme jim jejich volný čas natolik, že vlastně ani žádný nakonec nemají. A když mají, nenecháváme je si ho užívat po jejich.

    Mýtus č. 2: Děti vůbec nechodí ven

    Znáte dítě do 3 let, které by raději bylo zalezlé doma než venku? Já tedy ne. A to za každého počasí! Ať prší, mrzne, svítí slunce. Děti to přirozeně táhne ven, to my dospělí jsme se začali zavírat do domů a ven je pouštíme pouze v případě, že se chce nám.

    Mýtus č.3: Dnešní děti jsou nezodpovědné

    Ano, asi ano. Proč? Mohou za to ty děti? Jak se mají naučit zodpovědnosti a zdravému sebevědomí? Rozhodování? Vždyť se neustále jenom prodlužuje věk, kdy jsme schopní děti vypustit z hnízda. Děti se chtějí učit zodpovědnosti od nejútlejšího věku, za sebe, za ostatní, za prostředí. Ale nám se na to většinou zdají ještě příliš malé. Ony tedy naprosto přirozeně najedou na náš systém a přijímají naše rozhodnutí, čekají na pokyny. A až se nám zdají dost velké, pak už to prostě tak snadno dohnat nelze.

    Mýtus č. 4: Děti jsou drzé, nemají úctu

    Ruku na srdce – i toto od někoho pochytily… Všechno, opravdu všechno naučené chování se děti učí od svých nejbližších a od toho, co je obklopuje. Máma, táta, brácha, rádio, televize.

    Mýtus č.5: Děti se musí převychovat

    Nemusí. Děti by měly zůstat dětmi. Svobodnými, hravými, zvídavými, šťastnými, milovanými. Zachovat si toto všechno v našem dospěláckém světě ale není snadné. Bez pomoci nás dospělých to samy opravdu nezvládnou. A jak nejlépe pomoci? Prací sami na sobě. To je vlastně to jediné, co vůbec můžeme začít kdykoliv dělat.

    jtinacz
    31. bře 2016    Čtené 2912x

    Rodičovský orgasmus je, když....

    ....dítě prospí celou noc. Vy, kterým děti spinkají bez problémů celou noc, nečtěte dále. Toto je text pro uštvané matky, jejichž poznávacím znamením jsou permanentní kruhy pod očima, všudepřítomný kýbl kávy (s omluvným pohledem těch kojících) a vlahý, zastřený pohled, když zahlédnou nablízku postel. Bez postranních úmyslů samozřejmě.

    V knize A dost! Francouzské děti nedělají scény, kterou jsem nedávno četla a psala o ní v bloguFrancouzské děti prý spí celou nocjsem si vzala inspiraci o tom, jak naučit děti spát. Zaujala mne tam především myšlenka o tom, kterak frustrace bystří dětské smysly a charakter a rozhodla jsem se, že v roce věku dcerky Kamilky je načase vzít formování dětského charakteru pevně do rukou. Konečně....už je načase, abychom se obě vyspaly.

    Předpoklady pro úspěch: Vy jako rodič musíte být přesvědčeni, že to tak chcete. A že to tak bude.Vy rozhodujete (i když to tak třeba někdy nevypadá 🙂). Pokud zároveň rušíte noční kojení, což byl i můj případ, Vy musíte být skálopevně rozhodnuté, že už v noci kojit nebudete. Stačí sebemenší zaváhání....a dítě Vás má na lopatkách.

    Skutečné provedení: Nezvedat dítě z postýlky. Pohladit, dát pusu, znovu položit, nabídnout vodu k pití. Opakovat to samé, např. "udělej hají" apod. Neměnit to a nevybavovat se!

    Stručná anabáze toho, jak to probíhalo:

    1. noc- Kamilka se probouzí 8 x a pokaždé, hledíc na mou hruď, tropí hysterickou scénu. Při slovech "Neni ňami" jde do vývrtky. Znovu ji uspat trvá pokaždé od 10 do 30 minut. Vodu odmítá za dalšího hysterického doprovodu (jaktože maj ty děti tak strašně vysokej hlas???)

    2. - 3. noc- S Kamilkou spí tatínek. Vzbudí se 3 x, pohledem do tatínkova výstřihu, kde prostě ví, že beztak "nekápne" se zrovna neuklidní, ale uspat ji netrvá déle než 10 minut. Vodu odmítá, až nad ránem, hledíc na tatínka, který pije, rozčileně a naštvaně ukáže na svojí lahvičku a pije.

    4. - 8. noc- Vracím se do ložnice, celkem pěkně odpočatá, Kamilka se budí 3 x, pokaždé upírá oči úpěnlivě do výstřihu a poté do mých očí. Už to ví, čtu jí to z pohledu. Dívá se, aby si ověřila (a následně oplakala), že "Neni ňami". Intervaly pro následné uspávání se zkracují na 10, maximálně 15 minut. Je ale zřejmé, že mojí přítomnost s "ňami" jí prostě rozčiluje.

    9. - 10. noc- Vzbudí se jednou, maximálně dvakrát, ale jde rychle ukecat (pohladit, položit zpět do postýlky).

    11. noc- POTUPA AUTORITY MATKY! Kamilka se budí a nechce to vzdát, už mi nekouká do výstřihu, to už chápe, že neklapne, ale zkouší, jestli by si nevyřvala přítomnost v naší posteli. Po 10 minutách mého neúspěšného snažení se z druhé strany postele ozve klidný, ale pevný hlas: "Kamilko udělej hají". A Kamilka udělá hají a spí.

    13. noc A každá další - Kamilka spí celou noc. Pokud se vzbudí, lze s ní uzavřít rychle dohodu, že je ještě noc a že budem ještě chvilku spát. Mezi 6 a 7 hodinou se s úsměvem budí a radostně se vrhá do výstřihu. Dostane 🙂

    Co dodat? Pokud jste to podcenili jako já, prostě to zkuste. Ale pamatujte, že přesvědčení o tom, že to tak bude, musíte být hlavně Vy. Děti mají zvláštní radar na rodičovskou nerozhodnost. Jak ji vycítí, jste nahraní. A rodičovský orgasmus je v háji.