Kde jsou všichni chlapi?

Co si budu namlouvat.Vždycky jsem byla trochu divná. V dětském kolektivu jsem rozhodně nepatřila k průbojným holčičkám,

v zájmovém kroužku "Sportovní hry" jsem nevynikala, a ani tenis, na který mě rodiče zapsali s vidinou wimbledonského talíře, se nestal mým koníčkem. Nejraději jsem si četla zašitá někde v koutě, maximálně jsem se vypnula k pro mě nadlidskému výkonu a šla si hrát se dvěma kamarádkami na rodinu. Většinou jsem představovala excentrickou tetičku z Německa, která přijíždí na návštěvu, přiveze balík s čokoládou, sní pískovou bábovku, vypije bahnitou kávičku, podrncá panenku v kočárku a zase odjede někam na cestu kolem světa.

Asi mám štěstí, že komunisté to zabalili dřív, než jsem se hlásila na střední, protože někoho tak nekolektivního, navíc se zálibou ve hře na imperialistickou tetičku, by určitě soudruzi na střední nepustili.

A nebo smůlu? Možná bych zvolila povolání, kde se to mužskými jen hemží a nemusela kolem třicítky řešit otázku - Kde HO ulovit?

Na sřední s námi do třídy chodili celkem tři osoby mužského pohlaví. Jednoho hned první den klofla prozíravá spolužačka a dodnes se ho nepustila. Druhý byl silně věřící jehovista. Třetí byl fakt divnej... Lépe nebylo ani na vysoké. Při vzpomínce na dětská léta jsem si podala přihlášku na pedagogickou fakultu. Obor němčina - dějepis. Dva z celých třech spolužáků nás velmi brzy informovali, že mají přítele, třetí měl těsně před svatbou. Bída... Občas jsme se s ostatními nezadanými spolužačkami pokusily navštvit párty pořádanou studenty některé technicky zaměřené fakulty. Bída... Volní jen mimoni, ostatní v doprovodu dámy. Tu tam se nějaký zájemce objevil, ale láska jako trám z toho nikdy nebyla.

Ani nástup na základní školu, kde jsem pár let učila, neznamenal zásadnější obrat. Doufala jsem v nějakého toho pohledného tělocvikáře či osamělého tatínka. Na rodičovské sdružení ale chodily jen maminky a tělocvik učila důchodkyně, která nehodlala místo potenciálnímu sličnému tělocvikáři přepustit.

A tak jsem, po jedné rodinné oslavě, kdy tetička (nikoli z Německa) vyjádřila obavu, jestli ta Helenka není nějaká "divná", že se ještě nevdala, protože se vdaly i ošklivější holky ze vsi, došla k rozhodnutí, že na to musím vědecky. Zodpovědně jsem prostudovala pár odborných publikací a článků a vyrazila na lov.