Od samého prvopočátku našeho odvážného projektu zvaného IVF mě provází dilema? Říct či neříct? Případně komu ano, komu ne...
Potencionální prarodiče jsme vyřadili hned v prvním kole úvah. Zbytečně bychom je stresovali. Jít s pravdou ven v práci? A pak celé tři měsíce sledovat pokoutné pohledy kolegyň zkoumajících klenutí mého pupku? Přátelům? Řekneme to jednomu a za pár dní to ví všichni. Sice by s námi jistě celou anabázi sdíleli a podporovali nás, o tom nepochybuji, ale opravdu chci, aby v okamžiku, kdy odejdu na toaletu, řešily kámošky, jestli mi náhodou po té stimulaci nějak nenarostla prsa a jestli ten pupek je z hormonů nebo jen moc žeru... Nakonec jsme vybrali jen dva velmi spolehlivé a nejbližší páry, které o všem ví. Jinde mlžíme.
V práci jsem si vzala na čtrnáct dní dovolenou. Při bloumání mezi regály supermarketu potkávám kolegyni.
"Jé, ahój! Tak vy už jste doma z dovči? Jak bylo?"
"No, my jsme zatím nikam nejeli. Užíváme si doma."
"No jó. Teď bylo krásně, co? Koupák, výletky... pohoda."
"No, tak nějak."
"Ty a jaký je koupaliště? Voda ještě čistá? A co vstup? Kolik se letos platí. A čepujou tam pořád to hnusný pivo?"
Začínám se mírně potit. "No, my jsme na koupališti ještě nebyli..."
"Ty, poslechni, nejste nemocní? Každý rok v Alpách na kole a letos ani na koupák."
Odpovídám trochu přihlouplým úsměvem a chabým "Ale kdepak... Tak já už musím. Jede nám návštěva."
"A kdo přijede? Ségra se synovcem?" slyším ještě kolegynino volání, ale neotáčím se a pádím pryč mezi regály. Abych se do toho nezamotala ještě víc.
Doma vyzvání zapomenutý mobil. Maminka.
"Tak nazdárek. Co dovolená? Kam jedete? Dej fotky na féčko. Nic tam zatím nemáš."
Proklatý Facebook. Proklatá minuta, kdy jsem si matku přidala mezi přátele...
"Jo, vy nikam neplánujete jet? Tak to bys mohla přijet k nám. Potřebujeme vyklidit půdu a pár věci odvozit na sběrný dvůr. To víš, my už toho moc neutáhneme... Mohli byste odnést ten starý psací stůl. Jo, a potřebovala bych, abyste mi šoupli s kredencem. Že bych za ním trochu vytřela..."
V panice se snažím ukončit hovor, čímž u matky vzbudím podezření, že jí odmítám pomoct a že jsem teda "nějaká pěkně divná, poslední dobou."
Z týdenní nečinnosti nás vytrhuje pozvání na grilovačku. Super! Konečně nějaké vzrůšo (tedy, ne že by všechny injekce od břicha, do zadku a nevím kam ještě, ultrazvuky, anestezie a transfery byly nuda).
Kamarádka mi nese skleničku vína. Muškát, mé oblíbené.
"Zdeni, dík. Ale já si dám spíš nějakou vodu."
"Řídíš nebo co?"
"Ne, to ne, jen .... rozhodla jsem si dát trochu oddech od toxinů, víš. Žádný alkohol, kofein a tak. Detox..." během plození své nejnovější lži si nandávám na papírový tácek krásně prorostlou krkovičku.
"Když se čistíš, nesmíš si tělo zanášet masem." Nová éterická přítelkyně našeho dlouholetého kamaráda (vystřídal již mnoho zajímavých exmplářů - od šílené tatérky přes věštkyni komunikující s elfy, jogínku, která nakonec zmizela v nějakém indickém ašrámu se svým pohledným učitelem jógy až po osobní koučku, která nakonec zmizela kdesi v psychiatrické léčebně) mi zručně odebírá talíř se steakem a nahrazuje ho jiným - se salátem a pečenou cuketou. Po zbytek večera mě zasvěcuje do tajů veganství, léčebných účinků citrónů a škodlivosti palmového oleje. (Mimochodem, to je ale fakt svinstvo. Jestli jste o něm ještě neslyšeli, měli byste si něco přečíst).
Naštěstí i éterické bytosti si musí občas odskočit. Využívám vegančiny nepřítomnosti a do pusy si nacpu kus vypečené klobásky.
"A už jsem ti říkala, jakou sílu mají chia semínka?" Ve strachu před odhalením strkám mastnou vidličku do kabelky a polykám klobásku vcelku.
Když si manžel druhý den ráno chtěl vyndat svoji peněženku z mé kabelky, píchl se do prstu o zamaštěnou vidličku. Inu, kdo lže, ten krade....
kdo lze, ten krade 😀