OPU

"Tak já nevím. Nemám ten - OHS?" Ležím na gauči a pozoruju zvětšující se pupek. 

"Cože máš?" manžel vypoulí oči. 

"No hyperovariální syndrom, ne? Koukni na to břicho..."

"A není to ta studentská pečeť, co jsi před chvílí celou zfutrovala?"

Moula. Změny váhy během IVF jsou přece způsobeny užíváním léků. Vůbec na to nemá vliv fakt, že už čtrnáct dní nedělám prudší pohyby a občas si dám na nervíky nějakou tu čokoládu... 

Nakonec to asi přece jen byla ta čokoláda🙂  A pozítří mě čeká PUNKCE. Už to slovo mě děsí. Nemohli by zákrok lékaři nazvat nějak - laskavěji? Doktor obhlédl vaječníky. Potvory celou snahu lehce bojkotují, ale prý se tam dva krásné folikulky utvořily. Tak teď si je musím dva dny hýčkat. Lékař se tváří soustrastně. Moc optimismu mi tedy nedodává... Ještěže tu má na zaučení pohledného mladého doktůrka. Aspoň se je na co dívat🙂  

A najednou sedím na nemocniční posteli, oděna do elegantní erární košilky a čekám...Vlastně pořádně nechápu, jak a proč jsem se sem vlastně dostala...  Ale aspoň se zbavím těch otravných injekcí. Hurá!

Přichází sestřička a jde se na věc. První anestezie. Stejně jí asi nebude potřeba. Pravděpodobně omdlím strachy dřív, než mi stihnou píchnout injekci. A mladej nikde. Že bych se ještě naposledy koukla na něco pěkného🙂

Probouzím se na posteli. Je mi záhadou, jak jsem se sem vůbec dostala. Za chvíli přichází usměvavá sestřička s manželem (mým) za zády. Prý nás poučí o další léčbě. V ruce drží obrovský sáček plný jehel a stříkaček. Zatím mi nedochází, že ten pytel bude můj. 

"A tuhle injekci vám pán píchne do zadečku." sestřička radostně vytahuje ampulku a manžel povážlivě bledne. Sestřička mi bleskově vyhrne košili a prstem píchne do zadku. "Tady. Tady to paní bodnete. Jako když hrajete šipky. Nic to není. Ale pozor na krev v injekci. Když se objeví, tak nepokračujte. To by paní mohla dostat embolku!" Manželovi se podlamují kolena. "Prosím vás, sestřičko, neudělala byste mi tam křížek?" Sestra chvíli zírá, ale pak vytahuje propisku a na místo vpichu budoucího kreslí křížek.

Čas neúprosně běží a doba injekce se blíží.  "Tak jdem na to!" zavelí manžel.  Klepou se mu ruce, takže natažení léčiva zabere poměrně dlouhou dobu. Nasazuje jehlu. "Počkej! To jsi určitě spletl! Taková velká jehla! Musí tam být menší!" Zuřivě hrabu v jehlách. Jiná velikost tam není. 

"Dám si panáka. Jinak ti to nepíchnu." Manžel s hrozivě trčící jehlou míří k baru a nalívá si slivovici. "Tak jo, jdu na to"

Několikrát se hrozivě napřáhne, ale k činu se neohodlá.

"Hele, co kdybychom jeli na pohotovost, " napadá mě spásné řešení. V realizaci mého geniálního nápadu nám bohužel překáží slivovice proudící v manželových žilách.  Mně tam proudí mnoho zajímavého, ale slivovice bohužel ne. Nicméně řídit se mi nechce. 

Nakonec se manžel odhodlá. Napřáhnout a bodnout! A je to tam. A vůbec to nebolelo🙂 Mám to ale šikovnýho muže, co? Panáka jsem si nakonec dala taky. Musela jsem se nějak po té adrenalinové injekci uklidnit...

#mk_blog_academy  #blogujeme #ivf