Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
katsuss
1. čer 2018 Čtené 195x

aneb dobré endometriozy se vracejí...

Dáme si menší rekapitulaci.

  • Léto 2015, doktorka mi našla cystu s podezřením na endometriozu.
  • Zima 2015, první cyklus IVF. Neúspěšný, jak víte z předchozích záznamů.
  • Léto 2016, laparoskopické odstranění endometriozy.
  • Svatba =)
  • Začátek roku 2017, endometrioza je zpět...

To bylo opravdu nešťastné vkročení do nového roku. Kolem mě to všechno rodilo, nebo bylo těhotný a mě už z toho šplouchalo na maják. Ale řádně! 

Tentokrát mě doktorka poslala do pardubického Sanusu za doktorkou Evou Dvořákovou. Že je to specialistka na případy, jako jsem já. No tak jsem se tam vydala...

Když pominu to, že je to tam samá jednosměrka, tak paní doktorka byla milá. Získala si mě svým tetováním (uzavřený hroznýš, nebo možná beránek v krabičce? nebo oboje :slight_smile: ) a její přístup byl taky v pohodě. Potvrdila, že je to endometrioza a začali jsme řešit, co bude dál. Udělala mi krevní testy a ještě dvakrát jsem se u ní ukázala. Poprvé jsme jeli s manželem, pak jsem jezdila už sama. Dopolko doktor, odpolko práce. Den jedna báseň.

Když jsme se viděli naposledy, tak mě teda celkem rozsekala. Pravila, že u mě se aspoň ví, proč to nejde, ale že má v péči mladší, bez zjevné příčiny a že u nich je teprve oříšek, jak to vlastně řešit. No stejně mě to rozbrečelo. Cestou domů jsem se rozhodla, že se v žádném případě nenechám operovat jinde, než v ÚPMD. Tam to znám já, nebudu se tam tolik bát, a oni už taky vědí, jak zašmodrchaný to mám vevnitř =D

Doma jsme to probrali a shodli jsme se na tom, že i když je to daleko, tak to bude lepší, pokud mě to nebude tolik stresovat, jako nějaké nové místo, byť blíž. A pak jsme začali plánovat... Kam pojedem v létě, kam příští rok, jaké úpravy je potřeba udělat na autě, co bude potřeba koupit, opravit nebo půjčit. Jestli hotel nebo stan, jestli nám neprojde technická, jestli máme oba dlouho platné řidičáky, že rozhodně jen po EU, ať nemusíme řešit pasy. A tak. 

Jak se blížila kontrola v Praze, byla jsem pořád víc a víc neklidná, vypruzená, rozlítostněná... Dokonce mě nepotěšila ani ta nová podprda, co jsem si musela koupit, že mi ta stará už nějak nesedla. Menzes se od operace pořád neserovnal, takže jsem každým dnem očekávala, jestli už a furt nic. No bylo to zase fajn období. 

Až mi desátého března ráno manžel navrhnul, ať si udělám těhotenskej test. Řekla jsem si, že proč ne, stejně se jich chci zbavit, tak ať je nevyhazuju nepoužitý. To bych teda neudělala, ale chápeme se. 

A ono to tam bylo!!! //!!! A brečelo se nanovo =D Úplně iracionálně brzo jsme jeli na gyndu. Doktorka mě odmítla vyšetřit, že abysme se obě nestresovali, když tam nebude ještě nic vidět, předepsala mi podpůrný prášky a objednala mě na jiný termín, kdy už by tam mělo být něco vidět. Cestou do práce jsme vybrakovali lékárnu, ve které jsem shodou okolností narazila na spolužáka ze základky, tak jsem krom léků dostala ještě pár užitečných rad.

A tím se začala psát úplně nová kapitola <3 =)

Čti celý článek
katsuss
9. led 2018 Čtené 171x

Bylo to v květnu 2016. Celej jsem ho prožila po doktorech. Nejdřív předoperační vyšetření, pak samotná operace. Vyšetření jsem absolvovala v Hradci (těch ampulek s krví co mi brali!) a operaci pak v Ústavu péče o matku a dítě v Praze 4 - Podolí. Byli tam fakt skvělí. Kam se hrabe Arleta, to se nedá srovnávat. Péči jsem měla pořád, když jsem něco potřebovala, stačilo říct. Kapačku na balkoně, druhou deku... Jen jsem se cítila trochu provinile, když mi pořád nabízeli léky proti bolesti a já je nepotřebovala =D

Ve středu jsem nastoupila v poledne, to jsem taky naposledy jedla, pít jsem mohla až do půlnoci. Jestli jsem si vzala prášek na spaní, to si už nepamatuju, ale tipla bych, že pro jistotu ano. Ráno jsem si pak navlíkla kompresní punčochy (děs největší!), vzala jsem si prášek oblbovák a jelo se.

Ze sálu si pamatuju jen krátkej rozhovor:

"Ale máte tady zimu!"

"No to víte, klimatizace, teď vám tam natlačim tu uspávací látku, jak jsme o tom mluvili, bude to trochu tlačit."

"Jasně, jo, už je tam."

A konec =D

Šla jsem tam jako první ráno kolem osmý. Vzbudila jsem se na JIPce po skoro čtyřhodinový operaci. Nic mě nebolelo, jen mě trochu tahalo břicho, ale tak to je docela pochopitelný. Čtyři jizvy, napravo trochu větší. Jo a musela jsem kvůli tomu vytáhnout piercing z pupíku! Po patnácti letech! To byla trága...

Operace byla delší, než předpokládali, takže P. volal na JIPku dvakrát, než se mu podařilo se se mnou spojit. Ne na mobil, den předem jsem mu zjistila telefon přímo na JIP. Byla jsem ještě celkem mimo a mluvila jsem z cesty. Pamatuju si, že jsem ho nutila, aby šel nasypat zrní ptáčkům =D

Původně jsem měla jet domů už v sobotu, ale zvýšila se mi teplota a zánětlivý markry, takže jsem tam byla až do další středy. V pátek mi bylo vážně špatně, ale od neděle za tu zvýšenou teplotu mohlo to, že jsem skoro pořád brečela... Nemocnice fakt nejsou moje oblíbený místo. Ale pak přijeli naši, mamka mi řekla, že když se budu měřit po pláči, budu mít tu zvýšenou teplotu a už to bylo dobrý =)

Cpali do mě antibiotika (kanylou, kterou jsem si v půlce musela nechat přepíchnout, protože už to děsně bolelo, nakonec mi ji dali na hřbet ruky a ještě po čtyřech měsících mě to bolelo), píchali mi do pupíku nějakou protisrážlivou látku a brali mi krev. Obě ruce jsem měla fialový a pupík taky. Jizvy se mi hojily krásně. Spočítala jsem, že do mě za těch sedm dní, co jsem tam byla, udělali 19 děr. Operační a injekční. 

Operace dopadla dobře. Vyndali mi kromě jednoho ložiska všechna a oba vaječníky mám v pořádku. Možná maj trochu agorafobii z toho prostoru, co tam teď maj, ale oni si zase zvyknou. To jedno ložisko, co tam zůstalo, tam doktor nechal schválně, protože to prorostlo do střeva a nechtěl resekovat bez předchozí domluvy...

Edit po skoro dvou letech - Operoval mě MUDr. Jiří Hanáček a jen díky němu si teď na klíně houpám svou malou holčičku <3

Je to fakt skvělej doktor. Když byl obhlídnout JIPku, tak jsem se ho zeptala, jestli i tak půjdu domů v sobotu. Řekl, že jo. A přitom mu muselo bejt jasný, že spíš ne. Kdyby mi ale řekl pravdu, místo správně umístěné lži, udělalo by se mi blbě rovnou a kdoví, jak dlouho bych tam musela zůstat.

Víte, co bylo nejhorší? Že od neděle už mi bylo dobře, ale markry jsem měla furt vysoko, tak jsem nesměla domů, a cpali mi na pokoj ambulantní pacientky!!! Jako dobrý, na noc sama (chvílema to bylo strašidelný...), ale přes den poslouchat "Co já tu budu dělat, pustěj mě AŽ ve tři!" Krávy pitomý bez kouska sociálního cítění. Co jsem tam asi tak měla dělat já?!

No nic. Ve středu si pro mě přijel P. a jeli jsme domů. V Ikee jsme si dali švédské koule a bylo mi zase dobře. Teda. Dobře... Pohyb byl samozřejmě omezený, ale už mě aspoň nebolelo pod klíčníma kostma od toho uspávacího plynu, to bylo docela dost strašný. Ani jsem se vlastně nezmínila, že jsem poblila JIPku =D Při první procházce k vyčištění zubů. Ale jak se mi pak ulevilo! =) 

Doma jsem zavolala babičce, že jsem doma a že jdu spát. Řekla mi: "Já jsem tak ráda, že jsi doma, že ani nevim, co ti mám říct!" Řekla jsem, že to nevadí, že se přece uvidíme. No. Už jsme se neviděli...

Není fér, když si jen tak umře někdo, kdo vám tvrdí, že ho ve stovce budete muset odstřelit, aby vám neubíral kyslík. Prostě to není fér.

Je to rok a půl a pořád mi strašně chybí...

Čti celý článek
katsuss
8. led 2018 Čtené 166x

Předchozí díl

Pondělí 4. ledna 2016 a kontrola, na které se to všechno rozhodne. Budeme nakupovat pro mimčo, nebo pro mě něco na zotavenou?

Celé vánoční prázdniny, tedy ty dva týdny, jsem poctivě dodržovala klid, často jsem spala, často jedla a na Silvestra jsme si připili jahodovejma Rychlejma špuntama.

V pondělí ráno jsem zase načůrala do skleničky a jeli jsme si pro výsledky. Nevyšlo to. Stejně mi ale vzali krev. Dala jsem jim levou ruku, protože o pravou jsem se bála, že ještě nemám úplně doléčenej ten zánět žíly. Tak mi pro změnu na levý vytovřili 3D modřinu! Něco tak absurdního jsem dlouho neviděla. Dva dny jsem tam měla obří bouli a pak se to začalo rozlejzat do normální, pěkně tmavý modřiny...

Po kontrole jsme museli ještě do práce. Cestou jsem byla myslím celkem statečná, ale když jsem dorazila k mamce do kanceláře, už jsem teda statečná vůbec nebyla. Stejně tak nahoře v půjčovně. Když jsem přemýšlela o tom, co budu dělat, když to nevyjde, byla jsem odhodlaná dojít za ředitelkou a požádat ji o přeložení na jiné oddělení. Nejlépe na takové, kde bude pravidelná pracovní doba a bez střídání ranní a odpolední směny. O víkendech nemluvě. Asi jsem tý myšlence věnovala větší mozkovou kapacitu, než té, že jsem těhotná, protože když jsem na půjčovně přestala řvát (a to i před ředitelkou), tak mi řekli, že můžu přestoupit na malou pobočku, protože tam kolegyně dlouhodobě onemocněla. Na jednu stranu je to hrozný, ale na druhou stranu boží. Sice se to celé seběhlo strašně rychle, další pondělí už jsem byla na pobočce a dva týdny po té změně, tam už budu na furt, ale jsem ráda.

Edit po dvou letech - kolegyně je zdravá a užívá si důchod a vnoučka =)

A pokračování?

Koupila jsem si poníka a pár MH panenek =D Dostala jsem papír se kterým se mám objednat k odborníkovi do Prahy (MUDr. Jiří Hanáček, ÚPMD), aby mi za tři měsíce vytáhnul tu endometriozu. Pokud do té doby neotěhotním normálně. Když ne, tak mi jí vyndaj a za další tři měsíce můžeme IVF zkusit znova s nějakou jinou stimulací.

Otázka je ovšem jinde. Chci to projít znova? Zatím bych neřekla... Všichni mě uklidňujou, že to poprvé lidem moc nevychází a každej druhej zná někoho, kdo na to musel jít i čtyřikrát, než to vyšlo.

Pro mě to bylo jednou a dost. Moc drahý, moc bolestivý (asi kvůli té endometrioze, ale stejně...) a moc nejistej výsledek. 

Ale hlavně, kdybych se rozhodla pro další IVF, určitě bych šla jinam. Vzpomínáte na první článek? Doktor z Arlety řekl, že ta endometrioza nejde vyndat bez ohrožení vaječníků. A na konci, kdy už z nás nekápnou žádný prachy, jako zázrakem zná odborníka, kterej to dokáže? Plus to opravdu nevěděl, že stimulace k oplodnění bude stimulovat i u endometriozu? No prostě valnej dojem neudělali...

V dalším článku se rozepíšu o vyndání endometriozy.

Čti celý článek
katsuss
7. led 2018 Čtené 158x

Předchozí díl

Pondělní ráno, 21. prosince. Den jsem měla hodně naplněný. Ráno jsem musela za svým obvoďákem, aby mi napsal na úterý opušťák do práce. Pak jsem musela do práce a pak teprve na transfer.

U doktora jsem ještě pořešila to, že mě po narkoze pořád bolí ta napíchnutá ruka. On mi na ní šáhnul (normálně tvrdá a hrudkovatá žíla!!!) a pravil, že mám zánět žíly. No prostě super. Dostala jsem mastičku a recept na nějaký léky. Taky mi řekl, že si to mám chladit a že mám za týden přijet. Z toho jsem radost neměla, protože jsem se těšila na nerušené dva týdny, ale tak co se dá dělat. Cestou do práce jsem se stavila v trafice a koupila jsem si časopis na čekání po transferu. V práci to docela šlo, dodělala jsem docházkáč, nějaký další restíky před koncem roku a na dvanáctou jsme jeli do Arlety. Měla jsem mít plnější močák, ale stejně jsem si ještě před odjezdem odskočila. Cestou jsem pila, takže když jsme tam dojeli, už se mi chtělo docela dost.

Nejdřív jsme se sešli s laborantkou, s tou, se kterou jsme si od čtvrtka telefonovali o stavu vajíček. Ta nám popsala celej vývoj (nic moc, ale jak víte z minulého článku, jedno vajíčko bylo dobré) a dala nám flešku s fotkama. Základ pro boží rodinný album ^_^ Ještě jsem jí řekla, co mám za potíže s rukou a dala jsem jí recept, co mi dal doktor, aby se mohla poradit s tímhle doktorem, jestli ty prášky můžu brát. Tak prý můžu. S fleškou v ruce jsme šli ještě chvilku do čekárny. To už se mi chtělo tak moc čůrat, že jsem skoro nemohla chodit. Asi jsem to měla zvážit a jít prostě ještě jednou čůrat...

Pak si mě zase odvedli do pokoje a poslali P. tak na hodinku čekat. Převlíkla jsem se a vyškrábala se do stejné postele jako při odběru. Tentokrát tam se mnou byla jen jedna paní a ta nebyla tak sdílná, jako paní minule. Taky byla na transferu.

Když si pro mě přišli, že mám jít na sál, šla jsem zase bosa. A nastal první problém. Fakt jsem se nemohla dostat do toho pitomýho křesla. Tak moc se mi chtělo čůrat, že mě bolelo celý břicho. Doktor se ptal, co se děje, tak jsem mu to řekla. Moc se nad tím nepozastavil, tak jsem to brala tak, že je to normální. Vyškrábala jsem se tam a doktor začal nejdřív s ultrazvukem, aby se kouknul, kam ho vrznou. Už to bylo docela nepříjemný... Po pár minutách, které mi ovšem přišly jako hodina, laborantka přinesla sklíčko s mým jménom a vajíčkem, které bylo vidět pouhým okem! Fakt hustý. Když jsem odsouhlasila, že jsem to já, respektive moje jméno, začal transfer. To bylo tak děsně nepříjemný! A chvílema to i docela bolelo. Modlila jsem se, abych se nepočůrala a když vezmete, že ve mě rejdil vevnitř nějakym katetrem nebo čim a z venku sestra rejdila ultrazvukem, je zázrak, že to prošlo v suchu...

Velkej problém nastal při přesunu z křesla do postele, kterou mi přivezli. Už jsem měla břicho tak oddělaný, že jsem se prostě nemohla pohnout. Jedna sestřička mi sice nabízela ruku, ale byla tak maličká... Přijala jsem ji, ale moc to nepomohlo. Při přesunu mi břichem projela tak šílená bolest, že jsem tam zůstala ležet na boku a už jsem měla fakt pocit, že jsem praskla. Prý ale ne, tak snad. Doktor mi popřál štěstí a že se prý můžu jít za pět minut vyčůrat. Už aby to bylo!

Když mě dovezli na pokoj, hned jsem se koukla, kolik je hodin. Bylo to nejdelších pět minut! Nakonec jsem to vydržela osm a začala jsem se sbírat, že teda půjdu. No tak to bylo ale hodně naivní! Byla jsem na posteli, která měla zvednutý nohy, aby se vajíčko dobře usalašilo. A zvednout se z takový postele, když vás bolí v podstatě každý pohnutí je prakticky nemožný. Nejdřív jsem zkusila nohy přitáhnout k sobě, posadit se a prostě normálně vstát. No to nešlo. Už ani nevím, co všechno jsem zkusila, nejspíš by bývalo stačilo se přetočit na bok a prostě z tý postele vypadnout. Ale já jsem byla furt zaměřená na to, že se musím posadit, tak jsem se normálně jednou nohou zahákla o spodek postele a fakt se mi podařilo se posadit =D Tu ženskou vedle jsem nejspíš dost rušila, ale to mi bylo docela buřt, byla nějaká divná.

Dobelhala jsem se na záchod a tam jsem nemohla začít čůrat! To už bylo fakt na hlavu. Nakonec se mi to samozřejmě podařilo a mohla jsem se vrátit do postele. Pěkně jsem se uložila a protože v pokoji byla tma, vykašlala jsem se na časopis a rozhodla jsem se spát.

Nemám přehled o čase, ale nakonec nás přišla vzbudit sestra a postupně nás propustila.

V čekárně už byl P. a ještě jsme čekali, až se uvolní recepce. Tam jsme zaplatili, dostala jsem recept na Utrogestan a instrukce, jak ho používat, co dělat v případě špinění a tak dále. Pak mě ještě jednou upozornila na to, že nemám týden cvičit a mám se šetřit psychicky i fyzicky. Prostě relax =)

Rovnou nás taky objednala na kontrolu v pondělí 4. 1. 2016. Mám si přivézt ranní moč a vezmou mi krev. Jíst ale můžu.

Poznatky?

Jsem docela rozčuřená. Na sále asi čtyři lidi věděli, že se sotva hýbu a po těch pěti minutách mi nikdo z nich (nebo třeba někdo pověřenej) nemohl přijít pomoct vstát z postele? Ano, když se to dělo, byla jsem odhodlaná to zvládnout sama a byla jsem hrdá, že jsem to nakonec i zvládla. Ale když se nad tím zamyslím, ani nevím, jestli tam mají třeba nějakej zvonek, kdyby se něco dělo. Takže tímhle mě docela nakrkli. Ponarkózovou péči mají o moc lepší, než potransferovou. Nebo spíš záleží na tom, kdo má zrovna službu.

Každopádně kdybyste na to někdo šel, nebojte se pak zařvat, ať vás jde doprdele někdo zvednout z postele.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
6. led 2018 Čtené 208x

Předchozí díl

Ve čtvrtek 17. prosince ráno jsem volala do laborky, prokázala jsem se znalostí svého rodné čísla a dostala jsem dobrou zprávu. Všechna vajíčka se podařilo oplodnit. Jedenáct potenciálních dětí =D

A ten monitoring mi poslal mail s přístupovým heslem a tam jsem našla první fotku. To v pravém horním rohu jsem identifikovala jako to "abnormální". A nakonec se ukázalo, že jsem měla pravdu.

Druhý den už nebyly zprávy tak dobré. U některých se objevila fragmentace. Koukali jsme na to čtyři a divná se nám zdála všechna...

Den tři. Fragmentace se u některých nepotvrdila, ale stejně nechtějí posupovat podle plánu... Ale to abnormální je aspoň veselé =D

Čtvrtý den. Už vůbec nerozumím tomu, co mi do toho telefonu říká. Jasné je jenom to, že jsou maximálně tři použitelná vajíčka. To z jedenácti není moc dobré...

Pátý den, den transferu, 21. 12. Myslela jsem, že tahle fáze se nazývá morula, ale padlo i něco jako blastocysta a já mám docela obavy z gůglování, takže si nejsem jistá. Z obrázku je asi jasné, které vajíčko to vyhrálo. Bylo jediné, které dotáhlo svůj vývoj do konce. Respektive do uspokojivé fáze v prodloužené kultivaci.

Ještě před ním nám sestřička řekla, že ten vývoj nebyl úplně OK. Že to, že zbylo jenom jedno, značí nějaké vnitřní problémy, které nebyly hned patrné, ale teď už je to jasný. Uvidíme, jak to celé dopadne.

Průběh transferu si dáme zase příště.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
6. led 2018 Čtené 224x

Předchozí díl

V sedm ráno v Arletě. To znamenalo vstávat v pět, abychom před šestou mohli vyjet. Nesměla jsem jíst a co hůř, ani pít. Dojeli jsme krásně na čas. Problém byl ten, že jsme tam byli dřív, než personál...

Kosa jak nevim kde a uvnitř úplná tma. Byla jsem docela dost vytočená. Proč nás objednávají takhle na ráno, když sami přijíždějí až před půlou? No prostě děs... Seděli jsme v autě a sledovali, kdy se tam rozsvítí. Když se tak konečně stalo, vlezli jsme tam taky. Tentokrát jsme v čekárně moc dlouho neseděli. Peťu poslali pryč, že budu hotová asi za hodinu, nejdýl za hodinu a půl. A mě si vzali dovnitř. Stejně, jako při tom STK. Převlíkla jsem se do pyžama a šla jsem do pokoje, tentokrát do postele. Vybrala jsem si tu prostřední. No nevim, jestli to byla dobrá volba. Po mý pravý ruce si lehla paní, která šla na odstranění mrtvého embrya a po levé ruce byla paní sice zatím těhotná, ale s prudkým úbytkem hCG... Vybraná společnost. Samozřejmě to nikomu nepřeju a je mi jasné, že se to nedá ovlivnit, ale říkala jsem si, že by neměli dávat na stejné termíny začátky a konce... Bylo to trochu, ne kecám, bylo to dost děsivé.

Byla jsem první na řadě. Přišla hodně milá paní a napíchla mi ruku. Příprava na anestezii. Byl to dost odporný (jako ne že by to bolelo, i když ta jehla byla obří, ale ten pocit...) a bála jsem se hýbat rukou. Na záchod jsem šla, ale nebylo to úplně pohodlné s nepohyblivou pravou rukou.

Na sál jsem šla sama, bosa. Vyškrábala jsem se na tu židli, pravou ruku jsem položila na speciální podložku a levou mi sestřička schovala do kapsy z mojí košile. Pak anestezioložka řekla: "Tak, a teď vám tam pustím to uspávadlo, jak jsme o tom mluvili." To jsem ještě odsouhlasila a pak už si pamatuju jen: "Haló, vstávejte." No ani vyspat mě nenechali! =D

Jen jsem se probrala, přišlo k sobě i moje břicho a myslela jsem, že umírám. Ležela jsem na pravém boku a v tu chvíli jsem úplně zapomněla, že mám něco v ruce a tiskla jsem si je k pupíku.

Paní po pravé ruce mi poradila, ať se položím na záda a dám si dlaně na vaječníky, abych si je zahřála. Tak jsem to udělala. Stálo mě to dost sil, ale opravdu to docela pomohlo.

Samotnej zákrok prej trval maximálně deset minut. A když mě dovezli zpátky, tak jsem prý ze spaní mluvila =D Naštěstí mi nikdo neřekl, co jsem říkala, ještě bych se mohla víc stydět =D

Bolelo to úplně šíleně. Mnohem víc, než jakákoliv naraženina. Mnohem víc, než ten nejhorší menzes. Mnohem víc... Kdysi mě zaujala myšlenka na darování vajíček za finanční kompenzaci. Ale bylo to daleko a obnášelo to spoustu léků. A o tý bolesti tam vtipně nebylo ani slovo...

Po chvíli mě sestra nutila, abych se začala hýbat. Dala mi léky proti bolesti, a když nezabraly, tak ještě jednu dávku. No podle mě nezabrala ani ta, ale uvařila mi čaj a dala mi sušenku. V podstatě první jídlo dne, a to mi už líp udělalo.Přišel doktor a řekl, že jich nakonec našli a odebrali dvacet. A že byl zákrok bez komplikací. Do čeho asi počítaj tu ukrutnou bolest? Pro mě je to komplikace docela jasná.

Trvalo několik dlouhých minut, než jsem se zvládla postavit a dojít se převlíknout. P. na mě už čekal. Posadili jsme se a čekali jsme na zprávu z laborky. P. byl taky na odběru (kolegyně se mě ptala: "A jemu to budou dělat taky v narkoze?" Asi mě chtěla pobavit =D ) Tentokrát jsme nečekali dlouho, ale velice dlouho jsme šli těch šest metrů. Solidárně na mě čekali a já jsem se sotva vlekla.

V laborce nám sestra řekla, že jich je teda dvacet, ale zralejch deset a jedno že je takové abnormální. Domlouvali jsme se, jak budeme postupovat a tak. Nechali jsme si dát prodlouženou kultivaci a monitoring. Když jsme dojednali, opět velice pomalu jsme se přešourali k recepci. Tam jsem dostala recept na Utrogestan, propustku do práce (respektive k lékaři), zaplatila jsem docela vysokou částku, a na oplátku jsem dostala tip na to, že bych po zákroku měla jíst silný hovězí vývar. To mi přišlo docela vtipný. Takovej vývar se dělá docela dlouho, my už tam jezdíme od září, už minule bylo úplně jasný, že na ten odběr půjdu, ale o vývaru řeknou až teď? My jsme o něm už věděli předem od kamarádky, takže jsme ho měli nachystanej, ale takový detaily jsou podle mě docela dost důležitý. A jestli je nebaví říkat to každýmu, tak by přece nebylo tak těžký udělat nějakou průvodku, ne? Prostě v bodech vypsat, jak se chovat, čeho se vyvarovat, na co se připravit, co očekávat... Jo, jasně, já vím, zase bych všechno organizovala...

Doma jsme byli myslím před jedenáctou. Rovnou jsem zalehla do postele a P. se o mně krásně staral. A ten vývar byl výbornej! ^_^

Dalšími body na seznamu "co očekávat" by byly tři dny bolestí, neschopnosti se pořádně hýbat, vzpřímeně chodit, šílená únava a s tím vším spojená nechuť cokoliv dělat.

Druhý den v devět ráno jsem volala do laboratoře, jak se vajíčka uchytla. Ale o tom příště.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
5. led 2018 Čtené 143x

Předchozí díl

V pátek 11. prosince v jedenáct hodin jsme opět seděli v čekárně. Stejně, jako jsem si měla píchat injekce Menopuru, měla jsem zároveň používat ten sprej do nosu. S tim jsem měla maličko větší problém =D Večer to ještě šlo. Když jsem zapomněla, tak jsem holt vstala z postele a ještě jsem si do tý lednice došla, ale ráno... Sice došlo jen ke dvěma krizím, ale stály za to. Jednou jsem si to uvědomila až ve městě (bylo to zrovna v tu středu, jak jsem jela na krev a EKG). Zvažovala jsem, jestli mám ještě jet zpátky, ale naštěstí ještě jela do města švagrová, tak mi sprej hodila do práce. A podruhý jsme se v půlce cesty otáčeli a ještě jsme se vrátili... Celý to bylo způsobeno tím, že sprej musel bejt v lednici, kdybych ho mohla mít v kabelce, nic by se nestalo =D

No a teď ten ultrazvuk. Nějaká vajíčka tam našel, tak to vypadá snad dobře. Říkal na jedné straně šest a na druhé sedm. Třináct není zrovna moc. No, další instrukce byly celkem jednoduché, i když trochu děsivé. Ještě jsem si měla píchnout tři injekce Menopuru (pátek, sobota, neděle) a pak v pondělí, přesně v devět večer, dvě předchystané injekce Ovitrelle 250mikrogramů. Každá z jedné strany pupíku. A když na tyhle injekce zapomenu, tak je celá stimulace v h... áji.V úterý bude pauza od všech léků a ve středu ráno odběr vajíček pod celkovou narkozou.

Musím se přiznat, že pokaždé, když jdu na kontrolu, doufám, že mi řekne, že jsem těhotná. Že to všechno zabralo a že už nemusíme pokračovat. Je to hrozně zvláštní, když si vezmu, že jsem nikdy po dětech nijak extra netoužila a do Arlety jsem jela převážně kvůli tý cystě. A najednou jsem na léčení neplodnosti, na programu umělého oplodnění a chci, aby to celé vyšlo...

V příštím článku o odběru vajíček.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
5. led 2018 Čtené 115x

Předchozí díl

Řekla jsem si, že by si tohle zasloužilo vlastní článek. Nejdřív mi injekce Menopuru píchal taťka. Stanovili jsme si čas na osmou večer. Mělo to dva důvody. První byl, že kdybychom to chtěli stíhat ráno, musela bych vstávat každej den v pět!, aby taťka stihnul jet do práce. A druhej důvod byl ten ultrazvuk. Na něm totiž měl doktor říct, jestli si mám ještě píchat, nebo už ne. Takže bylo logičtější načasovat to až na večer. První důvod byl samozřejmě pádnější =D

První injekce byla dobrá. Taťka smíchal prášek s rozpouštědlem a šup. Teda samozřejmě ještě dezinfekce. Injekce byla tak maličká, že to nebolelo. Jen to trošku štípalo. A druhý den znova to samé. Třetí den mě napadlo, že bych to celé mohla sepsat na blog. A s tím přišla i další, ne tak pěkná myšlenka. Měla bych si píchnout sama... No. Vzpomněla jsem si na své první setkání s injekcí, kdy jsem řvala na celou nemocniční chodbu a zmítala se tak, že museli mamku vykázat z místnosti, a na mě se vrhli tak tři čtyři sestry a doktor. To tedy nebyl dobrý start =D Nicméně jsem se časem propracovala a dokonce jsem chodila darovat krev. A chodila bych dál, kdybych neměla málo železa. Vlastně to mi zjistili i tentokrát. Každopádně jsem si docela věřila, že bych to s tak malou jehlou mohla zvládnout taky.

Taťka mě instruoval. Vatovým tamponkem s desinfekcí očistit ampulku, přesně kolmo zapíchnout jehlu čerstvě vybalené jednorázové injekce, obrátit celé vzhůru nohama a pomalu natáhnout 225ml. Lepší je natáhnout víc a pak tam trochu vrátit. Pak to zase otočíme, jehlu vytáhneme a ampulku odložíme stranou. Teď je potřeba zapíchnout sám sebe na vydesinfikovaný místo vedle pupíku. Vzhledem k tomu, že mám zdravý levý vaječník, tak jsme všechny injekce situovali na levou stranu pupíku. Injekci jsem měla v pravé ruce a levou rukou jsem si měla chytnout a zmačknout kůži. Držela jsem si spíš špíček, ale pro začátek... Přiblížila jsem jehlu ke kůži... Opotila jsem se... Taťka se mě snažil povzbuzovat, ale moc to nepomáhalo =D Nejsem schopná odhadnout, jak dlouho jsem měla přiblíženou jehlu ke kůži, ale nakonec se mi ji podařilo narvat dovnitř! Pot mi stékal po zádech a začala se mi klepat ruka. Jo a mimochodem, když jsem se odhodlala tam tu jehlu píchnout, musela jsem zavřít oči =D

Když už je jehla pod kůží, musí se injekce trochu natáhnout, aby se zjistilo, jestli jste náhodou netrefili žílu. Což je takhle mělce pod kůží asi nepravděpodobný, ale tak pro jistotu. Natáhnout a vstříknout. Teď poprvé jsem jenom natáhla, ale taťka pak řekl, že to mám příliš souběžně s kůží a že to radši přepíchneme. To už jsem teda nedokázala. Ale na první pokus myslím stačí, že jsem se píchla.

Druhej den jsem se dostala i ke vstříknutí léku! Ale při bodnutí jsem i tak musela mít zavřený oči =D Po vytlačení léku ze stříkačky (pomalu a rovnoměrně) jsem si přidržela vatovej tamponek u vstupu do kůže, vytáhla jehlu a přitlačila. Za všechna ta bodání jsem párkrát lehoučce krvácela, párkrát to děsně štípalo a jednou to krvácelo dost...

To bylo tak.

Já se na zprávy nedívám, ale naši jo a vzhledem k tomu, že jsem na injekce chodila k našim do obýváku, tak jsem u toho měla zprávy. Když jsem se už naučila píchat si sama, tak v telce zrovna byla reportáž o velké Moravě a o tom, že teď dělají průzkum, jestli ze současných obyvatel Moravy může být někdo potomkem Cyrila a Metoděje. Zkoumají to pomocí krve a taky podle jmen, některá prý patří k nejstarším. A pak vyjmenovali pár jmen, nepamatuju si je všechny, ale jedno z nich bylo Blabla... Když to řekli, měli jsem zrovna jehlu v břiše. Nejdřív jsem se snažila nesmát, ale nešlo to. Rozklepalo se mi břicho i ruka, smíchem mi slzely oči a udělala jsem v sobě pořádnou díru =D

Takže teď můžu s klidem říct, že se tyhle injekce dají píchnout samodomo. Taťka jehlu vrážel do kůže rychle, já jsem to tlačila pomaleji, ale taky to šlo. Naposledy jsem to zkusila rychle (a měla jsem u toho otevřené oči!), ale asi nějak blbě, protože to bolelo víc, než když jsem to tlačila pomalu, což podle všeho nedává smysl =D Je potřeba dbát na čistotu pracovního prostředí a taky je dobré mít u toho klid. Já jsem se chvílema dost bála, když se kolem nás motal taťkův ovčák a to bylo docela dost nepříjemné. Nicméně i s tím jsem to zvládla =)

Před ultrazvukem jsem do pupíku dostala celkem deset injekcí. Když budu počítat i ten Pregnyl, tak jedenáct. Aby byla moje zpráva kompletní, je potřeba říct, že jsem měla břicho už dost opuchlé a bolavé. Nehledě na to, že hormony působí i na psychiku a jsem už docela vynervovaná...

A příště o ultrazvuku.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
4. led 2018 Čtené 186x

Předchozí  díl

V pondělí 23. 11. ve čtvrt na dvanáct jsme opět seděli v čekárně v Kostelci. P. říká, že to není možný, že tam vždycky čekáme nějak dlouho. Asi je to tím, že jezdíme z dálky a jsme tam vždycky dřív. Ale faktem je, že mám taky pocit, že tam vysedíme ďůlek.

Nicméně na řadu jsme se nakonec dostali. Myslím, že jsem pořád doufala v nějaké jiné řešení, ale doktor nakonec začal mluvit o přípravě na umělé oplodnění. Takže je to tady...

Vždycky s sebou vozím všechny papíry, které nám kdy dali. Jsou to různé souhlasy se vším možným, ceník, anesteziologický dotazník, žádanka na umělé oplození vajíčka, rozpis braní léků... Doktor si je vzal, některé nám ukazoval a říkal, že je máme vyplnit, u některých, že vyplnění ještě počká a tak.

Pak přišla řeč na léky. Doktor všechno zapisoval do tabulky na rozpis léků. Nějaké další injekce a sprej. Sprej? "Ráno do jedné dírky no tak to je jasný a večer do druhé dírky COŽE?! ne, nebudu se ptát, je tam příbalová informace, já si to pak přečtu... a injekce pak pravidelně každý den ve stejný čas až do další návštěvy na ultrazvuk tak aspoň tohle je jasný, která bude toho 11. prosince v pátek."

S tím jsme se rozloučili a zamířili jsme k sestrám. Sestra si vzala ten rozpis léků a na počítači mi udělala krásnou, barevnou a mnohem přehlednější tabulku. Pak mě obrala o peníze a na oplátku za ně přinesla tři obří škatule a jednu docela maličkou. Se sprejem do nosu! Synarel. No díky bohu... =D No napadlo by vás, že vám na gyndě předepíšou sprej do nosu? =D

A teď ty další škatule. Jedna byla plná jednorázových injekčních jehel. Dvě s lékem Menopur. Stejně jako Pregnyl je potřeba ho nejdřív rozmíchat. Prostě přecáknout roztok do práškového základu. Každej den večer si pak mám píchnout 225ml. Ideálně ve stejný čas, až do toho 11. prosince. Na ultrazvuku pak doktor určí, jestli se bude ještě pokračovat s Menopurem, nebo jestli se nasadí něco jiného. No a ktomu ten sprej do nosu.

Odcházeli jsme s tím, že v následujícím týdnu si mám oběhnout předoperační vyšetření kvůli odběru vajíček.

Když už jsme v těch doktorech, tak jsme si ve čtvrtek zakočili i k veterináři =D No a následující týden teda moji doktoři.

V úterý ráno jsem načůrala do skleničky a s ní v kabelce jsem se vydala k doktorovi. V čekárně byl docela klid a v ordinaci to taky docela šlo. Dostala jsem dvě žádanky na vyšetření (krev a EKG), sestra mi píchla tetanovku (jako bych toho měla málo) a šla jsem. Moč nikdo nechtěl, takže zítra znova...

Ve středu ráno jsem teda jela na polikliniku. Krev šla rychle, jak na běžícím páse. Dokonce jsem tam potkala některé čtenáře. Sestra si vzala všechny papíry prakticky hned, jak jsem přišla. Pak jsem si chviličku poseděla a volali mě dovnitř. Tam ze mě vypumpovali snad šest ampulek! Musím říct, že je docela děsivé, jak rychle ta krev stříká z tak malý dírky... O.o A konečně někdo stál o mou ranní moč =D Měli to tam dobře zařízené. Vejdeš dovnitř a posadíš se na křeslo, kde ti vezmou krev, pak se posadíš na lehátko (kde už sedí ten, kterého vycucli před tebou a v momentě, kdy si sedáš ty, tak jeho pustěj domů) a krev zatím berou dalšímu. Když ho vycucnou, tak na tebe kouknou, jestli se neklátíš a když ne, tak tě lípnou a pošlou domů. A na tvoje místo už si sedá další vycucnutej. Promyšlená řada.

EKG už bylo zdlouhavější. Tam berou jen jednoho a trvá to asi tak dvacet minut. Sestra mě naměřila a říkala, že je to ukázková křivka =)

Ve čtvrtek jsem šla zase ke svýmu doktorovi, aby napsal závěrečnou zprávu.

Dopadlo to dobře, podle všeho celkovou narkozu přežiju.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
4. led 2018 Čtené 162x

Předchozí díl

Ještě před další návštěvou doktora jsem, jakožto netěhotná, měla menstruaci. A i když nechci přehánět, tak to byla snad ta nejhorší, jakou jsem kdy zažila. Do práce jsem se sotva doplazila a po besedě (díky bohu jsem měla dopolední službu!) jsem hned jela domů. Přežila jsem to, ale abych si musela vzít za tejden tři prášky na bolest, to se mi ještě nikdy nestalo...

Po vyšetření - vajíčka tam nějaká jsou, tak je zkusíme stimulovat - jsme vyfasovali instrukce a balíček s injekcí Pregnylu. "Tu si píchnete zítra ráno, takhle přímo do bříška, maličko pod úhlem..." O.o

Injekce nebyla připravená, byly to dvě maličké skleněné ampulky, jejich obsah se měl jednou velkou jehlou smíchat a druhou, menší píchnout. Taťka naštěstí s injekcema umí, tak jsem se nebála. V pátek ráno, ještě před šestou, jsem vstala, pobrala jsem všechny propriety (ampulky musely bejt v lednici) a došla se nechat bodnout. Jehla byla fakt maličká, tak to šlo dobře. Když jsme měli hotovo, tak přišla mamka a ptá se: "A víš, že to naposledy dělal na vojně, viď?" A já nene cože? Vždyt si píchal na ty záda. A ono to prej bylo taky před docela dlouhou dobou... Ale žiju =D

Každopádně o zábavu na víkend jsme měli postaráno =D

Kamarádčin přítel je doktor, respektive studuje na doktora, a i když má někdy pitomé hemzy, je profesionální. Protože jsem se nemohla nikde dobrat konkrétních údajů, zeptala jsem se jeho. Technicky vzato je Pregnyl těhotenský hormon, takže když si ho píchnete, těhotenskej test bude stopro pozitivní. Což je sice fajn, ale totálně neprůkazný. Takže moje otázka byla - Za jak dlouho bude test průkaznej? Je mi skoro třicet, vážím něco kolem 70 kilo, měřím cca 170cm a injekci jsem měla Pregnyl 5000IU. Jeho odpověd byla taková - Ideálně dva týdny a pak si udělat test. A pak zase začal hemzat =D Ale podstatné jsem věděla =)

Edit po přečtení P. - chtěl konkrétní hemzy. Takže bylo mi doporučeno, abych si našla holku, že to bude stimulovat moje vaječníky =D

A teď mi v diáři chybí jedno datum. Někdy teď, tedy kolem 6. listopadu, jsme určitě museli do Arlety jet, ale bohužel to tu nemám.

Nicméně i bez toho můžu pokračovat. Pregnyl nepomohl, menstruace se dostavila. Tentokrát to nebylo až tak hrozné, jako minule, ale hroznější než jindy, to ano. A aby toho nebylo málo, předepsali mi Marvelon. Což je nízkohoronální antikoncepce. Jeden se snaží otěhotnět a dostane antikoncepci... To je přece tak na hlavu. Ale jako jasně, doplnění hormonů dává smysl. Dost pitomé na ní bylo to, že jsem celej měsíc, CELEJ MĚSÍC špinila. A to takovym způsobem, že jsem se nemohla hnout bez kalíšku... (Používám menstruační kalíšek, což je podle mě nejgeniálnější hygienická pomůcka, která sice někdy potřebuje podporu slipvložky, ale i tak je to nejlepší, co jsem zkusila.)

Marvelon má 21 tabletek. V lékárně mi museli balení jen na jeden měsíc objednat, měli zásobu klasickejch tříměsíčních. Ale bylo to rychlé a nasadila jsem přesně první den menstruace, tedy 8. 11. 2015. Abych se mohla správně objednat na další prohlídku, musela jsem si v diáři odpočítat dny, protože při další návštěvě mělo v platíčku zbýt pět tabletek. Vyšlo to na pondělí 23. 11. Shodou okolností v papírech stálo, že mám poslední tabletku vzít v sobotu, ať už jich bude zbývat jakékoliv množství, no na sobotu padla poslední =)

Co nám řekli na prohlídce 23. 11. se dozvíte zase příště.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
3. led 2018 Čtené 143x

Předchodí díl

Jak jsem napsala minule, STK bylo objednáno na pondělí 21. 9. 2015. Musím říct, že jsem měla docela nervy. Nevěděla jsem, co mě čeká a nechtěla jsem si to gůglovat. Už od soboty jsem měla nachystanou tašku, přesně podle instrukcí (a Sáry Connorové =D ), takže jsem tam měla noční košili (vypůjčenou od mamky, já spím v tričku a tangách), bačkory (vypůjčené od mamky, moje jsou dost jeté), ručník (svůj =D ale nevím, proč jsem ho měla mít, nepotřebovala jsem ho) a doprovod. Teda ten nebyl v tašce, ale na seznamu důležitejch věcí =) Sama bych tam vážně nejela =D

Přijeli jsme na půl osmou, patnáct minut před termínem. Když jsme seděli v čekárně, dostala jsem něco na vypití. Pořád jsem čekala, jestli začnu být malátná, protože jsem měla dostat i něco na oblbnutí. Pak mi ale došlo, že "rajskej plyn", jak to to popsali, se asi nepije, tak jsem čekala dál. Až mě zavolali...

Dala jsem P. pusu a fakt nerada jsem se vydala za sestrou. Řekla, že budu za dvacet minut zpátky. Tak snad.

V šatničce jsem se převlíkla do košile a bačkorek. Zamknula jsem si skříňku, vzala jsem si kapesník a klíček, a šla jsem se posadit do lůžkové části. Tam bylo pět postelí, ale já si sedla na křeslo. A zase jsem čekala.

Po chvilce si pro mě přišla sestřička (stihla jsem jít třikrát čůrat) a vzala mě na sál. Boty jsem nechala u čáry "čistá zóna" a ty poslední tři kroky jsem zvládla bosa.

Na sále byl doktor a dvě sestry. Gynekologický křeslo a spousta monitorů. Vylezla jsem na křeslo a usalašila jsem se, jako vždycky. Bylo dost nepříjemné, že mi přikurtovali nohy. Nejdřív jsem nechápala proč, ale na konci už jsem věděla...

Zákrok začal jako normální prohlídka. Ultrazvukem překontroloval terén a sestřičky nosily kolem různý věci, na který jsem se nekoukala. Radši jsem sledovala ultrazvuk, ten byl docela v pohodě. Jenže pak si doktor vyměnil nástroj a monitor a obraz byl najednou barevnej! Taky do mě napumpovali teplou vodu (podle zprávy desinfekční) a sledovali, jak mám průchodný cesty. Na to už jsem se v monitoru fakt nedívala. Byla jsem docela zaměstnaná tím, jak mě ta voda opouštěla... =D

Doktor něco diktoval sestře a pak mi došlo, proč mi přivázali nohy. Když pominu to, že to bylo celý nepříjemný, protože šťoural docela hluboko už tím ultrazvukem, tak pak to přišlo. Odebral si vzorek. O.o

Naštěstí to už byl úplnej konec zákroku. Odvázali mi nohy, sestřička mi dala vložku (jak si bral ten vzorek, tak to trochu krvácelo), druhá mi nazula boty, a první mě odvedla zpátky do křesla. Usadila mě a přikryla mě dekou. Ještě chvíli jsem si tam poseděla a pak mě konečně pustila pryč.

A za to celý jsem ještě zaplatila =D

Odjeli jsme s instrukcí, že když nedojde k otěhotnění, tak se mám první den následující menstruace objednat na další návštěvu. Jak asi chápete z názvu rubriky, musela jsem se zase objednat. Vypadá to, že překonám svou nechuť k telefonování. Nový termín byl čtvrtek 22. 10. 2015.

Následující díl

Čti celý článek
katsuss
2. led 2018 Čtené 235x

(Příběh už vyšel na mém osobním blogu, ale myslím, že se sem celkem hodí.)

Vezmu to od začátku...

Před patnácti lety jsem chodila s M. Byli jsme spolu chvilku, byl můj první přítel, a když jsme spolu měli odjet na chatu, prý jedině když budu brát HA. No tak oukej, proč ne. Nechala jsem si ji napsat, a ironií je, že na tu chatu jsem pak stejně nesměla =D Po pěti letech jsme šli každý vlastní cestou.

Časem jsem se vdala. Dítě jsem nechtěla, teď už bývalý manžel taky ne. Říkala jsem si, že mám vlastně štěstí, že ho nechce, že mě do ničeho nenutí a upřímně, když jsem viděla, jak se mu zvedá kufr u psího bobku, nedovedla jsem si představit, že by někdy vyměnil plínu. I přesto jsem nakonec dospěla k tomu, že už mám na dítě věk. Vysadila jsem prášky (zhruba v půlce července 2014) a souhrou dalších okolností jsme se začátkem listopadu rozešli. Osud. A nejspíš i změněné vnímání partnera vlivem HA a pak její absence.

Teď jsem s P. Člověk sice postupem věků ztratil schopnost důvěřovat svým instinktům, ale když se zamyslíte, tak u vztahů to ještě docela funguje. Prostě víte, když s někým máte, nebo nemáte být. A s P. je to přesně takhle jednoduché, vím, že to tak má být. Prostě tak =)

Někdy v září 2014 jsem byla na gyndě na pravidelné prohlídce. Prý je všechno v pořádku a v levém vaječníku mám krásné vajíčko, které se chystá k ovulaci. No fajné. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale v červnu 2015 jsem šla na prohlídku znovu, tedy o půl roku dřív, než bylo nutné. Doktorka mi řekla, že mám v pravém vaječníku cystu. Že se jí nějak nelíbí, že by to mohla být endometrioza. A s tou, že se špatně přichází do jiného stavu. Vypsala mi na lístek pár informací, ukázala mi pár obrázků (fakt díky...) a poslala mě domů s tím, že bych se jí měla přijít ukázat do tří měsíců. Ještě byla naděje, že cysta sama zmizí. Musím se trochu pochlubit, doktorka byla překvapená tím, že s tak velkou cystou jsem k ní nenaběha už dávno. Říkala, že i s menšíma nálezama ženský přicházej s bolestí břicha. No. Když se nad tím zamyslím, sem tam mě dost bodlo, ale jak to přešlo, tak jsem o tom nevěděla... S další návštěvou jsem to tři měsíce nevydržela. Na konci srpna jsem u ní byla znovu. A už rozvedená =D Bohužel to byla jediná dobrá zpráva, cysta nezmizela, ani se nezmenšila. Naopak zdvojnásobila svou velikost. Čůza mizerná. Dostala jsem žádanku na vyšetření a instrukci, že když s tím do tří měsíců nikam nepůjdu, mám se za ní zase zastavit. Divim se, že jsem se cestou do práce někde nevysekala... Co když nemůžu mít děti?

Patnáct let jsem se každý den bála, že když zapomenu vzít tabletku, tak okamžitě otěhotním.

V práci jsem se maličko zhroutila a kolegyně mě hned objednala na vyšetření do Arlety v Kostelci nad Orlicí.

Tam jsme poprvé jeli v pátek 11. 9. a vyšetřili nás rovnou oba. Přísahám, že jsem na ultrazvuku viděla ufona! Jo a taky pterodaktyla. Bohužel jsem z toho byla natolik vystresovaná, že jsem si neřekla o fotku. Doteď toho lituju =D Nicméně stres byl prostě na prvním místě, nikdy předtím jsem nebyla u gynekologa chlapa (ne, nebyl "něžnější", potřeboval to vidět z blízka), nikdy jsem neřešila tak velkou věc, jakože možná nemůžu mít děti a samozřejmě strach z nejistoty dělá svoje. Ale i tady jsem byla pochválená, ne za výdrž, ale za to, že jsem si i přes svoje zaměstnání knihovnice negůglovala tu endometriozu. Teda takhle, samozřejmě jsem ji do toho gůglu zadala, ale po prvních dvou odkazech jsem se rozhodla, že i tak jsem vyděšená docela dost a že už nechci vědět nic z neověřených zdrojů. Tak byl docela rád a za odměnu mi taky ukázal pár obrázků...

Po vyšetření pořád zamyšleně koukal do papírů, sem tam něco zapsal do počítače, chtěl vědět datum poslední menstruace (díky bohu za diář), ptal se na rodinnou anamnézu (P. se tvářil docela zděšeně, když jsem tam vyjmenovala všechny ty rakoviny, jaký jsme kdy v rodině měli =D ) a nakonec řekl ve zkratce toto: "Takže do Vánoc budete buď těhotná, nebo kuchneme tu cystu." O.o Pořadí důležitosti těhotenství, pak cysta. Říkal, že má strach, že když kuchne tak velkou cystu, tak ten vaječník celej oddělá...

Musím říct, že tak velkej šok jsem dlouho nezažila. Nechtěla jsem na děti spěchat a teď jsem to měla stihnout do tří měsíců?! Abych měla větší šanci otěhotnět přirozenou cestou, dostala jsem instrukci se první den následujícího menstruačního cyklu objednat na zákrok STK vejcovodů. Laicky řečeno "profouknutí". Odborně selektivní transcervikální katetrizace a je to test průchodnosti.

Za dva dny jsem se objednala. Padlo to na pondělí 21. 9. 2015.

Pokračování o STK příště.

A proč tohle píšu? Protože možná někdo řeší podobné problémy a až si bude gůglovat termíny jako endometrioza, cysta na vaječníku, Pregnyl, Marvelon, domácí injekce, IVF a další, třeba místo děsivejch diskuzí a lékařský hatmatilky narazí na můj blog a třeba to trochu pomůže =)

Následující díl

Čti celý článek