Moc ráda bych vám představila svou novou obrovskou pomocnici, sušičku LG RC81U2AV3W, kterou jsem měla možnost otestovat.

Když se na Modrém koníku objevila výzva k zapojení do testování sušičky LG, říkala jsem si, že tohle je úplně přesně to vysněné testování, kterého bych si přála se zúčastnit. Sušička nám doma chyběla a situace bez ní už začínala být neúnosná. Rychle se hromadící špinavé prádlo, věšení prádla venku na sušáku kvůli plísni, které jsme se v minulém bydlení nemohli zbavit, dosušování doma na sušáku, a znovu, bylo to vždy kolečko na několik dní… Na podzim a v zimě čiré zoufalství.

Přidala jsem tedy komentář a čekala. Po pár dnech mi přišla tato zpráva:

Cože!?! Rozbušilo se mi srdce, nechápala jsem a říkala si, že se mi to asi jen zdá. Radostí jsem skákala a běhala po místnosti, děti sdílely mou radost se mnou, i když netušily, proč se vlastně radujeme 🙂 

Po dvou týdnech skutečně dorazila. Přivezli ji dva sympatičtí pracovníci z LG, donesli na předem připravené místo, zapojili do zásuvky a tím byla sušička připravena k akci. Žádné složitosti. Po zbytek dne jsme si ji chodili nadšeně prohlížet, že tam opravdu stojí. Krásný design se jí opravdu nedá upřít.

A jakou sušičku nám z LG vlastně dovezli?

Když se na Koníku objevila výzva k přihlášení pro testování BILLA Naše BIO, neváhala jsem ani chvilku. Vaření mě baví, focení ještě víc a vymýšlet zdravé a jednoduché snídaně a další jídla, to je pro mě taková každodenní výzva.

Naštěstí k mé velké radosti jsem byla pro testování vybrána, a tak nic nebránilo tomu začít.

Prvním krokem bylo vyzvednutí 500 Kč poukázky v předem vybraném obchodě BILLA, což nebyl žádný problém, všichni byli milí a po ověření identity mi byla poukázka vydána.

Krok druhý, vybrat BILLA Naše BIO produkty v hodnotě poukázky a nakoupit. Do BILLA chodím poměrně často, jednak proto, že je jedním z nejbližších obchodů, ale též kvůli otevírací době, přehlednosti obchodu, sortimentu a také kvalitě potravin. 

Potraviny BILLA Naše BIO poznáte jednoduše. Všechny mají stejné logo, v regálech jsou ještě označené cedulkou s tímto logem.

Nevýhodou však je, jak jsem vzápětí zjistila, že zdaleka ne na všech místech cedulka je, takže pokud jdete produkty Naše BIO kupovat poprvé, mohou se hůře hledat.

Děti spí, všude ticho, i počasí tak akorát na to obléct si teplé ponožky a zabalit se do huňaté deky a popíjet horký čaj… Mám přesně takovou nostalgickou náladu vzpomínat. Na to, co se stalo před půl rokem, na to, jak se nám narodil Adámek…

Po prvním předčasném porodu (https://www.modrykonik.cz/blog/kija/article/ma-niterni-zpoved-aneb-jak-se-nam-vojtis-54xfhc/) jsem toužila zažít něco úplně odlišného. Moc jsem toužila po tom zažít někdy ten pocit totálního štěstí, který vás pohltí, když se vám narodí miminko. Kdy se stane celým vaším světem.  Nemuset se bát o život vlastního dítěte, moct si ho hned po porodu pomazlit. Chtěla jsem mít pocit, že je miminko opravdu naše a ne jen půjčené od nemocničního personálu jako to bylo u Vojtíka, když jsme si ho přivezli domů. A dát mu hlavně příjemnější a snadnější start do života.

Ještě před otěhotněním jsem měla obavy, aby se předčasný porod neopakoval… ale věřila jsem. Věřila, že tentokrát to dopadne dobře.

Samotné těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací až do cca 30. týdne, tedy do doby, kdy jsem rodila poprvé. Hlavička hodně naléhala, tak jsem dostala léky a nařízený klidový režim. Do toho jsme se stěhovali, takže ne zrovna ideální situace. Ale přesto jsme tentokrát všechno zvládli, překonali i tu obávanou hranici nedonošenosti a těšili se na úplně novou situaci, na donošené miminko.

Na porod jsem se tentokrát mohla připravovat, takže jsem jedla lněné semínko, pila maliník, masírovala hráz i cvičila s Aniballem, relaxovala a doufala v přirozený porod. A čekali jsme.

Asi dva týdny před termínem jsem začala mít (asi) silnější výtok a v sobotu večer (39+1) ze mě vyteklo cosi, u čeho jsem si už nebyla jistá, co to je. Prasknutím plodovky mi začal první porod, tam to ale bylo jednoznačné. Začala jsem se bát, aby nebylo něco špatně. Neprosakuje celou dobu plodovka? Proto jsme se dohodli, že manžel dojede pro babi, aby pohlídala Vojtíka, a pro jistotu pojedeme na kontrolu. Odjel po jedné ráno a já se mezitím snažila rozmyslet, co ještě chybí v tašce. Na záchodě jsem si na vložce všimla krve, což mě znervóznilo ještě víc. Rozhodla jsem se, že ač jsem měla namyšlených víc variant porodnic, rozhodně nebudeme nic riskovat a pojedeme do jedné z těch nejbližších. Mezitím mě začalo podezřele pobolívat břicho, takže jsem si intervaly začala měřit aplikací v mobilu. Bolesti nebyly nijak silné, ale pravidelné po 4 minutách.  Já běhala zmateně po domě, snažila se dát dohromady papíry k porodu a nemohla se vůbec na nic soustředit. Po rychlé sprše už byli zpátky, tak jsme vyrazili. Myslela jsem, že to bude spíš jen planý poplach, ale znervózňovala mě ta krev.  Zhruba ve 2 ráno jsme dorazili k porodnici a došli opět ke stejným dveřím, u kterých jsme celí vyplašení zvonili před 3 lety. S manželem jsme se po sobě podívali a mrkli jsme na sebe. Zvládli jsme to! Historie se neopakuje.

Článek jsem psala průběžně hned po porodu hlavně proto, abych si uspořádala myšlenky a dala si dohromady všechno, co se stalo... A tak nějak se s tím srovnala. V té době mi moc pomáhalo číst si podobné příběhy a vědět, že v tom nejsem sama. Odhodlávala jsem se dlouho a protože dnes, ve Světový den předčasně narozených dětí, je více než příhodná doba, rozhodla jsem se jít s kůží na trh a podělit se s vámi o náš příběh.

Celé moje těhotenství probíhalo naprosto bez problémů. Bylo plánované, ale i tak si pamatuju, jak jsem překvapeně hleděla na to, jak se zbarvovala druhá čárka. Naše krásné sladké tajemství. Týdny postupně plynuly, 1. screening výborný, miminko zdravé, oznámení rodině a známým, 2. screening výborný, čekáme chlapečka! Chodila jsem na poradny, vždy všechno v pořádku, pan doktor se radoval, jak vše krásně vychází a nic se nechystá, miminko krásně prospívalo, já byla šťastná a cítila jsem se strašně dobře.

Až jsme se takhle v poklidu dostali přesně na konec 7. měsíce. Byl pátek, těšila jsem se, že za pár týdnů nastoupím konečně na mateřskou a připravím se v klidu na příchod našeho drobečka. Na víkend přijeli kamarádi, poseděli jsme, podívali na fotky z manželova výletu. Pak už jsem byla unavená, tak jsme si šli kolem půlnoci lehnout. Prakticky hned jsem usnula.

Noc. Tma. Vzbudilo mě jakési mokro. Do háje, co to je? Rozsvítila jsem a zjistila, že mám mokrou noční košili. Polilo mě horko a zároveň mi přejel mráz po zádech, začalo mi bušit srdce. V první chvíli mě napadlo a snažila jsem si vsugerovat, že mám hodně slabý pánevní dno a nějak mi to "ujelo", ale tušila jsem... Šla jsem na záchod a po návratu mi to začalo téct i po nohách. Neumím popsat myšlenky, které se mi v té chvíli honily hlavou. Nechápala jsem to. Absolutně vůbec. Ještě před třemi dny jsem byla na poradně… Strašně jsem se o malého začala bát. S manželem jsme se oblékli a jeli hned do nemocnice. Všude bylo naprosté ticho, byla zhruba jedna v noci.

Přešli jsme vrátnici a našli porodnické oddělení. Otevřela sestřička, já jí sdělila své podezření na odtékající plodovou vodu ve 31. týdnu. Vyděsila se a se slovy „Ježiši!“ mě ihned pustila dovnitř. Manžel zůstal na chodbě.

Uvnitř mě sestřička požádala o intimku. Ta se po polití roztokem okamžitě zbarvila do modra, obavy se bohužel potvrdily.