Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
kija
17. lis 2015
14653 

Má niterní zpověď aneb jak se nám Vojtíšek předčasně narodil…

Článek jsem psala průběžně hned po porodu hlavně proto, abych si uspořádala myšlenky a dala si dohromady všechno, co se stalo... A tak nějak se s tím srovnala. V té době mi moc pomáhalo číst si podobné příběhy a vědět, že v tom nejsem sama. Odhodlávala jsem se dlouho a protože dnes, ve Světový den předčasně narozených dětí, je více než příhodná doba, rozhodla jsem se jít s kůží na trh a podělit se s vámi o náš příběh.

Celé moje těhotenství probíhalo naprosto bez problémů. Bylo plánované, ale i tak si pamatuju, jak jsem překvapeně hleděla na to, jak se zbarvovala druhá čárka. Naše krásné sladké tajemství. Týdny postupně plynuly, 1. screening výborný, miminko zdravé, oznámení rodině a známým, 2. screening výborný, čekáme chlapečka! Chodila jsem na poradny, vždy všechno v pořádku, pan doktor se radoval, jak vše krásně vychází a nic se nechystá, miminko krásně prospívalo, já byla šťastná a cítila jsem se strašně dobře.

Až jsme se takhle v poklidu dostali přesně na konec 7. měsíce. Byl pátek, těšila jsem se, že za pár týdnů nastoupím konečně na mateřskou a připravím se v klidu na příchod našeho drobečka. Na víkend přijeli kamarádi, poseděli jsme, podívali na fotky z manželova výletu. Pak už jsem byla unavená, tak jsme si šli kolem půlnoci lehnout. Prakticky hned jsem usnula.

Noc. Tma. Vzbudilo mě jakési mokro. Do háje, co to je? Rozsvítila jsem a zjistila, že mám mokrou noční košili. Polilo mě horko a zároveň mi přejel mráz po zádech, začalo mi bušit srdce. V první chvíli mě napadlo a snažila jsem si vsugerovat, že mám hodně slabý pánevní dno a nějak mi to "ujelo", ale tušila jsem... Šla jsem na záchod a po návratu mi to začalo téct i po nohách. Neumím popsat myšlenky, které se mi v té chvíli honily hlavou. Nechápala jsem to. Absolutně vůbec. Ještě před třemi dny jsem byla na poradně… Strašně jsem se o malého začala bát. S manželem jsme se oblékli a jeli hned do nemocnice. Všude bylo naprosté ticho, byla zhruba jedna v noci.

Přešli jsme vrátnici a našli porodnické oddělení. Otevřela sestřička, já jí sdělila své podezření na odtékající plodovou vodu ve 31. týdnu. Vyděsila se a se slovy „Ježiši!“ mě ihned pustila dovnitř. Manžel zůstal na chodbě.

Uvnitř mě sestřička požádala o intimku. Ta se po polití roztokem okamžitě zbarvila do modra, obavy se bohužel potvrdily.

Vedle právě někdo rodí, slyším křik. Vyděsilo mě to.

Natočili mi monitor, píchli první dávku kortikoidů na dozrání plic miminka a sdělili, že mě musí převést do Hradce Králové, že je to hodně brzy a tady na to nejsou vybavení.

Slyším pláč čerstvě narozeného miminka z místnosti vedle a stěží přemáhám slzy. Tady jsem měla rodit, tady!  Ne někde daleko, kde ani nevím, jak to chodí, pro miminko ještě skoro nic nemáme připravené, chtěla jsem ještě cvičit a psychicky se připravit, těšit se, v práci jsem nedokončila, co jsem měla, i když čert vem v téhle situaci práci… Nejsem na to vůbec připravená. Naše miminko je přece ještě maličký. Co s ním bude? Teď ještě ne!

Přišla paní doktorka mě vyšetřit, povídá něco o masivním odtoku plodové vody, sama to cítím, už to jsou šplíchance vody. V hlavě se mi honí jedna a ta samá otázka… PROČ??? Proč já, proč teď? Zeptala jsem se paní doktorky na ultrazvuku, ta mi sdělila, že se to bohužel občas stane a většinou nikdo nezjistí důvod.

Vyšla jsem na chodbu za manželem, který byl pochopitelně už úplně nervózní, utekly už mezitím asi 2 hodiny a on vůbec netušil, jak to se mnou a miminkem je. Objali jsme se a nebyli schopni ničeho ani jeden. Za chvíli přijela záchranka na převoz. Ptali se mě, jestli mám s sebou věci. Pochopitelně jsem neměla vůbec nic. Ani jsem pořádně nevěděla, co s sebou mám mít.  Lehla jsem si na lehátko a odvezli mě pryč. Ještě jsme se s manželem rozloučili, že mu hned zavolám, až budu vědět, co se vlastně bude dít a jak to bude dál… Připadala jsem si jak ve zlém snu.. jak jen se může během okamžiku život takhle otočit?

Během cesty jsem párkrát cítila tlak v podbřišku. Do fakultní nemocnice vzdálené 57 km jsme dorazili přesně za 33 minut. Na příjmu hned zkontrolovali srdíčko a sestřička se mě vyptala na řadu otázek. Po nekonečně dlouhé době přišel pan doktor. Vyšetřil mě, udělal ultrazvuk.  A konečně mi sdělil něco konkrétnějšího. Prý se začínám otvírat, dají mi kapačku na zastavení porodu a budeme doufat, že porod nenastane dřív než 48 hodin po podání první dávky kortikoidů, aby miminku stihly dozrát plíce. Pokud se ale potvrdí infekce, porod bude muset proběhnout co nejdříve. Bylo asi 5 hodin ráno.

Odešla jsem na pokoj. Na pokoji hned po mém příchodu začala rodit paní. Bylo ji slyšet i po odchodu na box… za nějakou dobu jsem slyšela dětský pláč. Začaly mi téct slzy. Takový zázrak to je… Za tu dobu, co jsem v nemocnici ležela, jsem byla nepřímo svědkem mnoha takových podobných zázraků zrození. Ve dne, v noci, pořád… Nejdřív byl slyšet křik a řev maminek, ze kterého přebíhal mráz po zádech a odvahy teda vůbec nedodal…Ale po nějaké době ženský křik vystřídal pláč čerstvě narozeného miminka. To bylo něco tak úžasného. Pokaždé jsem si říkala, že to za to prostě musí stát, že pro ten úžasný konec člověk vydrží všechno… a tak jsme bojovali.

Nepřipouštěla jsem si nic negativního, i když jsem se o našeho malého šíleně bála. Pořád jsem si a jemu opakovala, že to bude dobré, že spolu všechno zvládneme, že ho moc miluju a ať se hlavně nebojí, že jsem s ním. Věděla jsem, že musím důvěřovat svému tělu a poslouchat ho, i když je pravda, že s tímhle jsem měla trochu problém vzhledem k tomu, že jsem ten předčasný odtok plodovky brala od svého těla tak trochu jako zradu. Vždyť bylo všechno v pořádku! Ale pořád jsem si říkala, že to asi mělo nějaký důvod.

Následující dva dny mi trochu splývaly. Odtékající voda, rapidně zmenšující se břicho, neustále přerušovaný spánek ve dne v noci, sestřičky chodily pořád natáčet monitor, kontrolovat tlak, odpojovat kapačku, připojovat kapačku, s jídlem… odběr plodové vody. Toho jsem se tak příšerně bála. Nakonec jsem vpich téměř necítila a infekce se naštěstí nepotvrdila.

V té době jsem se začala budit úplně zpocená. Takový ten studený pot ze stresu. Přestalo to samo několik měsíců po porodu.

V pondělí v noci mi odpojili kapačku a ráno mě začalo trochu pobolívat břicho, ale přišlo mi to sotva jako před MS. Ještě v 7 ráno jsem psala manželovi, že to určitě nic nebude. Začala jsem si to měřit, ale přišlo mi to hodně nepravidelné. Panu doktorovi jsem řekla to samé, že je to nepravidelné a slaboučké, tak mě ani nevyšetřoval. Postupně mi přišlo, že se to zkracuje, ale pořád mi to přišlo strašně slabé, mezi těma slabšíma bolestma jsem spala a ta samotná „kontrakce“ mi přišla hrozně krátká – většinou se dala v pohodě prodýchnout a bylo po ní. Po půl dvanácté, když mi PA přinesla oběd, jsem se zeptala, protože mi už přišlo zvláštní, že malýho najednou cítím hodně dole, jakoby u zadku. Vyšetřila mě, vytřeštila oči a povídá, že jsem už otevřená na 8 cm! Hned jsem volala manželovi, chtěli jsme prožít porod spolu, ale cesta trvá přes hodinu…

Poslali mě na porodní box. Celou dobu jsem si říkala, hlavně, ať to manžel stihne…Za nějakou dobu jsem ucítila pocit na tlačení, přítomnost manžela jsem tak musela pustit z hlavy. Holt to s miminkem zvládneme sami. Celou dobu jsem na chlapečka intenzivně myslela. Hlavně, aby jemu nic nebylo! Přišlo několik lidí - doktoři, PA, dětské sestry. Sdělili mi, že po porodu budou muset chlapečka odnést a ošetřit a poté převézt do jiné budovy do inkubátoru, ale pokud bude vypadat, že je v pořádku dýchání, že mi ho ještě přinesou na chviličku ukázat. Za chvíli zas přichází kontrakce a já tlačím. Pan doktor mě povzbuzuje a chválí. Nevnímám vůbec nic, jen jeho hlas a hlavně strašně moc myslím na naše miminko. Hlavně ať se jemu nic nestane a je rychle venku!  

V jednu chvíli cítím nástřih. Nebolí to. Za chvilinku je náš maličkej človíček na světě. Je přesně 12:00. Slyším ho. Pláče. Vidím ho. Je malinkatej. Náš. Odnesli ho.  

Po nějaké době mi podle domluvy přišli ukázat moje miminko. Drží ho v náručí sestřička, je zabalený, má zavřená očička a vypadá spokojeně. V tu chvíli se mi chtělo strašně brečet. Přišlo mi hrozně líto, že můj chlapeček je v náručí někoho úplně cizího a já se na něj můžu jenom na chviličku podívat. Kdoví, kdy ho budu mít v náručí já... Ten pocit lítosti, bezmoci a žárlivosti si budu pamatovat snad do konce života. Vzápětí ho odnesli pryč.

Poté, co vyšla placenta, následovalo krátké šití a až v době, kdy jsem odpočívala, se objevil manžel. Byla jsem hrozně ráda, že ho konečně vidím. Místo nejúžasnějšího zážitku v životě jsme prožívali hořkosladký mix. Radost, štěstí, ale i strach, obavy, lítost, bolest… Ale moc jsme našemu broučkovi věřili.

Měla jsem pocit, že nestíhám žít to, co se děje. Že se to všechno děje moc rychle. Ještě poměrně dlouho jsem měla pocit, jakoby mi to miminko někdo z břicha ukradl.

Pak mě převezli na oddělení pooperační gynekologie. Bylo mi jasné, proč ne na šestinedělí. Poté jsme se s manželem vydali na dětskou kliniku za naším miminkem. Byl na Jednotce intenzivní a resuscitační péče pro novorozence, v inkubátoru, měl CPAP, infuzi a kdovíjaké další hadičky. Všechno okolo pípalo.  V té chvíli jsem věděla, že spolu zvládneme všechno.

Ve čtvrtek mě pak propustili domů. Hodně zvláštní pocit, vracet se z nemocnice bez břicha i bez miminka. Strašně mi pomohlo, že se mnou ze začátku pořád někdo z rodiny byl a nenechal mě samotnou. Snažila jsem se pořád myslet pozitivně a koukat do budoucna, ale je pravda, že o samotě to na mě doléhalo. V té době jsem také omezila přístup sem. Nemohla jsem vůbec koukat na těhotenské fotky s velkým bříškem, na spokojenou odcházející rodinku z porodnice a vůbec nejhorší byly fotky z porodu s bondingem. 

Zbytek už jen ve zkratce. Nastal kolotoč odstříkávání, cest do nemocnice, pobytů tam, nemohla jsem z malého spustit oči, cest zpět. Hrozný strach při každé návštěvě, jestli se něco nezhoršilo. Strach se ho dotknout, byl tak maličkej. Radost, že začal přibírat. Ještě jsme dokupovali výbavičku, kočárek, postýlku a další věci. První klokánkování, neskutečný zážitek poprvé držet svoje miminko. Velká změna - přesun na oddělení nedonošených dětí, úplně přeskočil intermediál. Byla jsem na něj tak strašně pyšná, jak je šikovnej. A jak se v tom inkubátoru vždycky rozvaloval, jakoby ležel na pláži.

Jednoho dne mi sestřička řekla, že v pondělí můžu nastoupit za malým. Už! Po dvou dnech mého pobytu na oddělení matek nás s miminkem přesunuli k sobě, na rooming in. Konečně! Tam jsme spolu strávili 8 vyčerpávajících dní. Byla jsem unavená, spala rozkouskovaně asi 3 hodiny denně, začali jsme cvičit Vojtovku, odstříkávala a snažila se, aby drobek vypil, co má, býval z pití úplně znavený a usínal u toho, aby přibíral a snažila se do toho kojit. Propustili nás 38 dní po porodu - 8. dubna, narodit se měl až 30.4. Malý byl při odchodu plně kojený jako jeden z mála a já na to byla patřičně hrdá.

Doma. Neskutečná radost, že ho máme u sebe, do toho hormony, totální nevyspalost a únava, žádné sestry ani doktoři, na které jsem byla zvyklá, hrozný strach o malýho, ze začátku nechtěl jíst, paranoidní pocit, že ho máme jen půjčenýho, moje velká touha udržet kojení i přes spoustu problémů, protože jsme si ho v nemocnici opravdu tvrdě vybojovali a nechtěla jsem se ho vzdát... Ze začátku to nebylo vůbec lehké. Ale postupem času se všechno lepšilo a lepšilo a dnes?

Dnes je Vojtíškovi 8,5 měsíce (korigovaně 6,5m.). Narodil se s 1630 g a 40 cm, na poslední 8m. kontrole měl téměř 9 kg a 69 cm, takže nedonošeně vůbec nevypadá. Kojíme dodnes. Je to naše zlatíčko, miláček nejúžasnější, malej smíšek a já jsem strašně vděčná, že to dopadlo dobře. Je s námi a je hlavně zdravej. Nemám pocit, že by ho to nějak poznamenalo, i když jsem se hrozně bála, aby třeba to odloučení nemělo vliv na náš vztah. Nemá 🙂 A já jsem to postupem času tak nějak přijala, i když zapomenout nejde, a užívám si hrozně přítomnosti a těším se na to, co bude. Teď zpětně si uvědomuju, že nejhorší na tom byl ten šok. Nebyl sebemenší náznak toho, že porod proběhne takhle brzy, takže mě to zastihlo totálně nepřipravenou a vyděšenou. A samozřejmě ta nejistota, nevíte, co bude, ani doktoři to neví. Změní vás to. Ale zvládli jsme to. Jako spoustu dalších, mnohdy s ještě náročnějším osudem než my. Jsem moc vděčná manželovi, rodině, kamarádům a i holkám tady za obrovskou podporu.

Hodně sil všem do všech životních bojů 🙂

Jsem na vas oba moc hrda!!!

17. lis 2015

Krásně napsané..podobné, jak já to znám..

17. lis 2015

jako bys mi mluvila z duše...až mě z toho mrazí. Hodně zdravíčka vám oběma!

17. lis 2015

Jste celá rodina jste skvělá ;)

17. lis 2015
apacheee
AMBASADORKA

Zvládli jste to naprosto úžasně a ty máš můj velký obdiv. Pamatuju si, že jsem to všechno "prožívala" s vámi a mám velkou radost, že to dopadlo všechno tak báječně. Článek je skvěle napsaný a já nominuju do vybrali jsme🙂
#navrh

17. lis 2015

Nadhera! 😉

17. lis 2015

Moc silný příběh s krásným koncem! 😉

17. lis 2015

Jsem dojata! Silny pribeh s krasnym koncem🙂 at vas zdravi a stesti nadale provazi!

17. lis 2015

Jako by to bylo vcera, kdyz jsem cetla tve vydesene zpravy, nevim, proc se mi to tak vrylo do pameti. Zvladli jste to, jste skveli 🙂

17. lis 2015
kija
autor

@milinka2 Děkujeme moc, zlato! :-* Úplně jsi mě rozslzela. Já na vás taky 😉

@jaka17
@tak2014 Holky, moc děkuju za přečtení a za reakce. Strašně dlouho jsem se k tomu odhodlávala to zveřejnit, ale pak jsem si říkala, že třeba to někoho informuje, že se to může stát nebo se v tom někdo uvidí a pomůže mu, že v tom není sám. Taky vám i vašim drobečkům přeju hlavně hodně zdravíčka!

@apacheee Verunko, děkuju Ti moc, Ty jsi takový zlatíčko. Moc dobře si pamatuju zejména jeden Tvůj komentář, který mě neuvěřitelně nakopnul, to bylo zrovna nějak v době, kdy jsem doma brečela, že mě malej nebude potřebovat, že na mě zapomene a Ty jsi k té mé fotce s ním napsala, jak je vidět, že mě potřebuje... nic jsem v té době nepotřebovala víc jako tohle. DĚKUJU!

@fifina86
@perishka
@sigimary
@veru_bart Děkujeme moc, holky! Strašně moc to pro mě znamená, je to jako bych otevřela nějakou svou 13. komnatu, všechny ty emoce, ty myšlenky, jako když otvírám kousek sebe. Děkuju moc za přečtení a reakce.

17. lis 2015
kija
autor

@lvicek2000 Děkujeme! Jsem tak ráda, že už je to za námi. Moc mi pomohly Tvoje komentáře, pamatuju si je, děkuju 🙂

17. lis 2015

@kija ja mela totiz obe tehotenstvi panickou hruzu, ze porodim moc brzy, takze kdyz jsem videla, ze to nekdo proziva opravdu, tusila jsem, ze to musi byt sileny pocit. Je dobre, ze o tom pises, urcite to pomuze dalsim maminkam 😉

17. lis 2015

Uplne te chapu! U nas byl ten stejny sok (i kdyz ne tak brzy), kdy mi na kontrole rekli 'prijdte zitra, miminko neprospiva, zitra ho porodime'... Nechapala jsem. Nakonec se narodila 2,2 kg a spadla na 1,9 kg, dnes ma skoro 15 mes a 8,5 kg, takze zadny obrik neni, ale o to vetsi je to dablik 😉 moc dobre si pamatuju ty pocity, kdy byla v inkubu a ja sama na nadstandardu... Jste sikulky, ze jste se s tim tak poprali 😉 hodne zdravicka!

17. lis 2015

jsem si musela utirat oči, takové stestiebych take u Matyska brala 😢. Moc gratuluji

18. lis 2015

naprosto tě chápu a vzpomínám na svůj porod tak podobný tvému jen já měla trochu více štěstí a tělo mě zradilo jen pár dnů před statusem DONOŠENÝ 🙂 Taky jsem to sobě dlouho vyčítala, že jsem vadná byla jsem si jistá že je to mnou ( jsem taky nedonošená ) ale už je to za náma 🙂 nedokážu jsi představit jak jsi to musela mýt těžké sama bez miminka doma já bulela už když byl jen za zdí ode mě 🙂

18. lis 2015

Hani, to je krásný článek! Úplně jsem si to prožila, ačkoliv takovou zkušenost nemám. Jsem ráda, že je všechno tak, jak má, že je Vojtíšek zdravý a podle mír ani fotek by opravdu nikdo neřekl, že je nedonošený 🙂 Mějte se krásně, buďte všichni zdraví a spokojení a přeju Ti, aby sis to příště mohla užít klidněji, naplno a prostě podle těch nejhezčích představ 😉

18. lis 2015
mummy88
AMBASADORKA

Příběh s krásným koncem.. - začátkem.. 😃 Takové jsou nejkrásnější. 💗 preju mnoho zdraví malému i celé rodině.

18. lis 2015
kija
autor

@faminka Děkuju! Já chápu, že to musel být šok, ale ono na tom bylo nejhorší právě to, že to bylo tak brzy... Malej pak taky zhubnul, na nějakejch, 1,4 kg myslím. Jak dlouho byla malá v inkubátoru? No, jsem fakt ráda, že už tohle máme za sebou 🙂 Děkujeme, vám také.

19. lis 2015
kija
autor

@liska06 To mě moc mrzí ☹ V kolikátém tt se narodil? Je strašně smutný, že se něco takovýho musí dít... Hodně štěstí v těhotenství, ať vám chlapeček co nejvíce všechno vynahradí :-*

19. lis 2015
kija
autor

@svobodpetika Jsou to hrozný vzpomínky... vím, že kdyby se mnou někdo pořád nebyl, tak to nedám. I v nemocnici, když jsem byla, tak byl o pár budov dál. No, já upřímně doufám, že už to nikdy nezažiju.

19. lis 2015
kija
autor

@jirijavu Děkuju moc, Jiři! Já jsem přemýšlela, jestli to sem dávat, ale říkala jsem si, že to musím ze sebe nějak dostat, že s tím prostě musím nějak žít a že to třeba někomu může pomoct... Za to, že je zdravý, jsem strašně vděčná a do budoucna věřím jen v to dobré. Jinak to nejde 🙂 Děkuju! To je to, v co doufám, že někdy příště si to užiju, jak jsem si vždycky přála a že tak tohle trošku ustoupí do pozadí. Pozdravuj rodinku 😉

19. lis 2015
kija
autor

@mummy88 Děkujeme moc! Člověk prostě s tím musí jít dál. A já jsem fakt pozitivní člověk, takže věřím, že to žádné následky mít nebude 🙂 Ať se daří!

19. lis 2015

@kija no v 35+4 tt uskrcený 😢. Orok později, jsem porodila zdravou holčičku a včera mi na utz misto holčičky cvrknul do oči pytlik. My čekáme chlapečka! Jupi a doufam že tentokrát už bude maličký v pořádku:-*

19. lis 2015

Nádherný článek...

19. lis 2015
apacheee
AMBASADORKA

@kija tys mě úplně dojala. Jsem moc ráda, že moje slova tolik pomohla a že si je dodnes pamatuješ🙂

19. lis 2015

Gratuluji, že jste to zvládli. Ať se vám daří. 🙂

20. lis 2015

Je úžasné, jak jsi tuhle těžkou dobu dokázala popsat. Několikrát jsem se u toho rozbrečela,ale uvědomila si, jaké obrovské štěstí jsem s porodem měla. Jste úžasní lidé a moc vám přeju, aby tenhle těžký začátek rodičovství byl jedinou strastí, která vás potká.

21. lis 2015
kija
autor

@liska06 To je smutný, bobek malej ☹ To vám moc přeju, chlapečka, jakoby se vrátil, viď 🙂 Určitě bude, budu moc držet pěsti, ať je vše ok, aby vám mohly vaše dětičky ten smutek vynahradit. Posílám ♥

23. lis 2015
kija
autor

@andrea.ivf Děkuju moc.

23. lis 2015
kija
autor

@isoldaeva Moc děkujeme.

23. lis 2015
kija
autor

@smisek.ivca Ivi, opravdu moc Ti děkuju. Za komentář a za to, jaká jsi. Ten porod podle představ Ti moc přeju, já si v něj doufám jednou příště 🙂 Moc děkujeme, jsi zlatá, pozdravuj doma ty své dva úžasné chlapy 😉

23. lis 2015

@kija teda děkuji, napsala jsi to krásně🙂. A moc dekuji za srdíčka🙂

24. lis 2015

Krásně napsáno! Úplně jsem si vzpomněla na ten šok, kdyz jsem rodila předčasně já - pořad jsem si taky říkala ze to plodovka byt nemůže... Jste moc stateční bojovníci a malej je šikulka! Přeji hodně štěstí! 🍀

24. lis 2015
kija
autor

@veroniquecz Děkuju Ti moc! Vám taky :-* V kolikátém tt se malá narodila? Těch nedonošeňátek ale je...

24. lis 2015

@kija jj hodně jich je - bohuzel. Malá je "jen" o 3 týdny,ale šok to byl i tak.

24. lis 2015

Moc děkuji za článek, mám slzy v očích, jakobych četla svůj vlastní příběh... ve spoustě událostí a pocitů naprosto stejný.... přeji moc zdraví a lásky malému i celé vaší rodince🙂

25. lis 2015
kija
autor

@wedinka Jsem moc ráda, že článek plní svůj účel. Snad opravdu trochu pomáhá, když člověk zjistí, že se v tom neplácá/neplácal sám a že těch podobných příběhů je tolik. Mě to, musím říct, pomáhá i teď. Moc děkuju za reakci a za přání, přeji také hlavně zdravíčko, to je opravdu nejdůležitější. Ať jste šťastní a spokojení 🙂

26. lis 2015

Neskutečný, co jsi Ty a Tvoje rodina musela zažít, ale Vojtíšek Ti to určitě celý život bude plně vynahrazovat. Přejeme celé Tvojí rodince hodně sil, zdraví a společné spokojenosti. Vůbec si nedovedu představit něco podobného zažít.

11. únor 2016
kija
autor

@duck09 Moc Ti děkuju za Tvůj komentář. Máš pravdu, Vojtíšek mi to vynahrazuje každý den, ve chvílích, kdy vzpomínám a není mi úplně nejlíp, se stačí podívat na něj, jak je spokojenej, šťastnej a šikovnej a cítím pak už hlavně vděčnost. Děkuju moc.

23. únor 2016

nadherne jsi to napsala! I slzicka mi ukapla.. Jste oba moc sikovni 🙂 Tak hodne zdravicka i nadale!

28. únor 2016

Nadherny a silny clanek... My jsme sice rodili jen o 4tydny drive (taky odtok vody), ale tve pocity mi mluvi z duse. Ted uz je taky vsechno dobre, ale na ty zacatky vzpominam doted s jakousi vnitrni bolesti... Dekuji, ze ses podelila - nepochybuji, ze to bude velike povzbuzeni i pro dalsi maminky nedonosenatek. Preji vam vsem hlavne zdravi a radost z toho, ze jste ten nelehky boj spolecne zvadli. 😉 A vsechno dobre!

28. únor 2016

Uf, miluju příběhy se šťastným koncem, ale slzy teda tečou. ..

28. únor 2016

@kija Už je to pryč, zbývají jen vzpomínky, které ale nikdy nevyblednou, a ti malí bojovníčci, kteří den od dne jsou větší a šikovnější ☺

28. únor 2016

Ach, jako by jsi popisovala moje pocity při porodu.....také jsme chtěla mít manžela u porodu a vsechno mělo byt proste jinak, ale naše zlaticka se rozhodla jít na svět dříve....už se nás nemohli dočkat😘

28. únor 2016

ČTÚ a mám na krajicku...jako bych četla nás příběh...jsem řada,že nedonosenatka jsou bojovníci všichni do jednoho!!!!

28. únor 2016

Hodně zdravíčka přejeme!🍀 Silný příběh,my ženy máme neskutečnou sílu!😉

28. únor 2016
kija
autor

@morgan81 Moc děkujeme, hodně zdravíčka i vám, to je nenahraditelné. Moc si ten malej uzlíček užívej 🙂

29. únor 2016
kija
autor

@majulkaa Děkuju moc! Já jsem ráda, že se v tom taky někdo najde, protože s vědomím, že nejsem sama, se to všechno překonává mnohem lépe. Vám také, hlavně to zdravíčko. Jsou to šikulky.

29. únor 2016
kija
autor

@mimi1004 To máš pravdu. A stačí se na ně podívat, co oni všechno zvládli a hned je to všechno mnohem lepší 🙂

29. únor 2016
kija
autor

@barborelka Člověk míní a život mění... někdy ale tak nečekaně, že to dá hodně práce to ustát. Já pořád doufám, že příště si to prostě vynahradím, že to bude normálně v termínu, s manželem, bez komplikací, hned po porodu bude miminko u nás a už ho prostě nedáme. Doufám, přeju Ti totéž 🙂

29. únor 2016
kija
autor

@ivetaivetka V člověku to pořád je, viď. To máš pravdu, jsou to neskuteční bojovníčci. Posíláme holčičkám s Vojtíškem velkou pusu. Nádherně to zvládly. Ať se vám daří 🙂

29. únor 2016
kija
autor

@lenula321 Děkujeme, vám taky. Pravda, manžel mi to taky říkal 🙂

29. únor 2016

Silný článek! díky moc, že ses podělila a sepsala svůj příběh. Přeju hodně štěstí! Mohla bych, prosím, sdílet odkaz na článek i na facebooku MK? Posílám srdíčko za článek 🙂

27. čer 2016
kija
autor

@janysevka Děkuju za srdíčko. Určitě můžete 😉

7. črc 2016

Ještě koukám, že je článek zamknutý jen pro registrvané. Tak nechávám na zvážení, jestli nezměnit nastavení pro všechny, že by si ho určitě rádo přečetlo víc lidí 🙂

7. črc 2016
kija
autor

@janysevka Díky za upozornění, změněno 🙂

14. črc 2016

Hani vůbec jsem netušila, že jste to měli až tak...věděla jsem, že VOjtíšek byl nedonošený, ale že se mu chtělo takhle brzo na svět, jsem netušila. Doteď jsem vše brala jako samozřejmost...přirozený porod, donošené miminko, bonding, odchod z nemocnice spolu...vůbec se nemůžu do tvé role vcítit...už jen ta myšlenka na chvíle bez emi mi nahání husí kůži a vše se ve mě stahuje...a ten neskutečný strach...jsi moc statečná a vojtíšek velký bojovník. Přeji vám jen to nejlepší...hodně zdraví a krásné chvíle spolu a další těhotenství at je už v pořádku.=)

19. črc 2016

@kija silný příběh držim palce I dál .Mám sama dvojčata 32+4 tak si to umim život představit..Hodně zdravíčka a at je už vše vporadku.

19. črc 2016

Skoro jako kdybych četla svůj příběh 🙂 krásně popsané a i já držím palce i dál 🙂 spoustu krásných společných chvil a malému hodně zdraví 🙂

20. črc 2016

Take mam predcasne narozene prvni ditko syna v 32tt.A take nic neukazovalo na to ze porodim driv vse bylo v poradku.Jen mali sel akutnim cisarem.A ted uz je z nej 4lety rostak.Jsou to bojovnici a uplne chapu tve pocity ktere si zazivala 🙂

20. črc 2016
kija
autor

@barcuca Baruško, moc děkuju za komentář. Chápu, já to předtím měla úlně stejně. Čekala jsem, jak budu kolem termínu poznávat, jestli je to už porod nebo ne. Jak budem spolu s manželem u porodu, jak budem dojatí, když se narodí, jak si spolu užijem ty 2 hodiny poprvé jako rodina, jak budem dávat vědět, že je na světě, jak pojedem celí šťastní po pár dnech domů, euforie, štěstí... Člověk míní, život mění. Když přišel ten předčasný porod, byl to fakt šok. Dlouho jsem to nemohla vůbec vstřebat, pobrat. Nevěděla jsem, jak se s tím srovnat. Snad to nebude mít následky a příští těhotenství bude tak, jak má být. Docela se na to upínám. Sice mě mrzí, že s Vojtíškem si to už prožít nemůžeme, ale vynahrazujeme si to. Moc děkujeme, jsi zlatá 🙂 :-*

9. srp 2016

@kija neboj určitě to dobře dopadne...moc ti to přeji...a neboj vojtíšek si to nepamatuje a je určitě šťastný, že vás má...

9. srp 2016
kija
autor

@12kopretina
@mona78
@pavlina30 Holky, moc vám všem děkuju za komentáře a přání. Vždycky jsem ráda, když můžu "potkat" někoho, kdo to zažil, člověk si pak v tom nepřipadá tak sám. A ideálně, když pak vidíme, kolik dětí si prožilo to samé a jsou v pořádku 😵 Moc štěstí a zdraví všem přeju 🙂

9. srp 2016
kija
autor

@barcuca Děkuju moc, budu doufat. Přemýšlím, kdy druhé a zatím se toho hodně bojím. Ale ještě máme čas.

9. srp 2016

@kija Také přeji hodně štěstíčka a zdravíčka.Jsou to těžké chvíle,ale jsou to malí bojovníci 🙂

9. srp 2016

když to čtu, chce se mi brečet, jsi statečná a krásně jsi/jste to všichni zvládli ❤
nedovedu se představit, co jsi musela prožívat od prasknutí vody, jsem vděčná za to, že už jsou takové možnosti a miminka se "vypiplají" a za čas to ani není poznat, že se narodila tak malinká ❤

21. bře 2017
kija
autor

@maminkazdenicka Zdeničko, mockrát děkuju za komentář 😘 Mám vždycky pocit, že je mi s každým dalším komentářem a reakcí lépe a to i po dvou letech od porodu. Já pořád čekala, že se probudím, že se mi to fakt snad zdá... To máš pravdu, neonatologie je dneska na úžasné úrovni, jaké drobečky tam dokázají vypiplat, to je až neuvěřitelné ❤

24. bře 2017

@kija ono na to už nikdy nezapomeneš, ale jak se říká, čas vše vyléčí 🙂
bude už jen líp 😇 Vojtíšek Ti bude dělat radost a bude Ti ukazovat, co vše dokáže a zvládne 🙂
Je moc fajn, že tady jsou tyto články, které si můžou přečíst maminky v podobné situaci a vlije jim to sílu do žil a Tobě to připomene ne sice lehký vstup malého do života, ale ukáže to, jaký je bojovník po mamince ❤

24. bře 2017
kija
autor

@maminkazdenicka To jsi napsala moc hezky 😘 ❤

29. bře 2017

Začni psát komentář...

Odešli