Upozornění: Vše, co je v článku napsáno, je fakt pravda – pouze jsem změnila jména dětí🙂

První den školního roku 2013/2014 – třída nejmenších dětí (od 2 a ¾ roku do 3,5 let)

6:45

Přestože mám dnes směnu až od půl deváté, jsem už v práci, protože s kolegyní očekáváme 25 nových dětí, které ještě nikdy nechodily do školky – mnohým z nich nejsou ještě ani 3 roky. Jsem tu dobrovolně, a to ze 3 důvodů:

• s kolegyní chceme, aby děti od začátku věděly, které paní učitelky k nim budou patřit
• nechci, aby moji kolegyni hned na začátku kleplo
• prostě a jednoduše by to jedna p. uč. neměla šanci zvládnout (a i ve dvou to bude masakr)

    Přestože naše třída funguje oficiálně až od 7:00, dobývají se na nás první nedočkavci. Necháváme to být a bereme si dětičky hned – většina rodičů si s námi přeje promluvit, sdělit nám spoustu důležitých informací (a samozřejmě mnohdy i těch nedůležitých) nebo se prostě jen svěřit se svými obavami a strachy. Většina dětí reaguje zprvu moc hezky, ale jakmile zjistí, že máma jde pryč, nastává peklo. Pro ně i pro nás. Jiné děti to zase naopak berou naprosto v pohodě a utíkají poznávat nové hračky a kamarády. V 7:20 už máme 15 dětí a začíná to být děs. Děti kupodivu moc nepláčou, ale jsou prostě zvyklé na nepřetržitou pozornost dospělého, takže na nás střídavě visí a povídají jedno přes druhé. Mezitím stále probíhají rozhovory s rodiči. Od jednoho nepříjemného tatínka přebírám krásnou holčičku, Leničku. Tatínek se na mě tázavě podívá a povídá:

„A paní učitelko, bylo vám už aspoň 18?“ S klidem povídám že ano (jinak nevím, jak by mi mohla na dvěřích viset cedulka Mgr. Veronika …). Tatínkovi se znatelně uleví a jelikož mě tedy shledal za kompetentní osobu, s nově objevenou důvěrou ve mně pokračuje. „Až půjdete ven, dávejte prosím na Léňu pozor, ona ráda skáče do silnice pod auta“. Slibuji, že na ní dáme pozor a tatínek odchází. Jen se za ním zavřou dvěře, Léňa začíná dělat kotrmelce a pokusy o hvězdy. Rozmlouvám jí to – poslouchá, sice velmi neochotně, ale přesto se mnou jde stavět stavebnici. V 7:30 přichází Lukášek – absolutně nemluví, ale o to hlasitěji řve – bohužel tak hlasitě, že není slyšet nic a nikoho jiného. Kdybych to nezažila, nevěřila bych tomu, ale věděli jste, že dítě vydrží hystericky řvát i 4 hodiny v kuse? S kolegyní se navzájem utěšujeme, že se to zajisté brzy zlepší (kdybychom tušily, že ona změna situace nastane až v polovině listopadu, asi bychom to nedaly).

    V 7:45 jsme kompletní - 25 nových dětiček plných síly a 2 paní učitelky, kterým pomalu síly dochází. V podstatě neustále s dětmi běháme na záchod – jsou tu prvně a nevyznají se tu, tzn. žádné dítko nemůže opustit samo třídu.

Máme čas do 8:30, než bude svačinka, mezitím probíhá spousta aktivit:

• odpovídáme na 1000 proč a co je to
• slibujeme, že maminka přijde
• vysvětlujeme, že hračky se musí půjčovat
• vysvětlujeme, že nemůžeme mlátit kamarády a ani je posílat do prdele (opravdu, jeden nádherný bloňdáček velmi obohacuje slovník nejen dětí, ale i ten náš)
• neustále se ptáme, zda někdo nepotřebuje na záchod – a i přes tuto aktivitu neustále převlékáme počůrané oblečení (bohužel spousta maminek zapomněla dát jakékoliv náhradní oblečení – ale nevadí i na tyto situace jsme připravené – máme erár🙂 )
• snažíme se o řízené aktivity – sedíme v komunitním kruhu a navzájem se představujeme. Já a kolegyně Jaruška jsme to zvládly skvěle. Několik dětiček to zvládlo také hezky, a některé bohužel vůbec🙂
• snažíme se co nejrychleji natlouct si do hlavy jména všech 25 přítomných dětí. Bohužel proti nám hraje náročný nepřítel – děti se neustále pohybují, některé nám prostě ani za nic nesdělí své jméno a hlavně – skoro všichni vypadají hrozně podobně, včetně oblečení

8:20 čas na svačinu

Seřazujeme děti do dvojic a jdeme s nimi do umývárky. Zavíráme dveře a uzavíráme se v malém prostoru – pro některé děti je naprostou novinkou to, že mají jít na opravdický záchod, znají jenom nočník. Ale jo, zvládá se to. Většina dětí se do této doby už uklidnila, ale změna prostředí v nich opět spouští paniku. Po záchodě se samozřejmě myjí ruce – pro některé děti opět novinka. Pro Fandu je asi novinkou i voda – radostně řičí a cáká na všechny strany. Bohužel jsou na všech stranách děti, takže než Fandu uklidníme, můžeme převlékat zhruba třetinu dětí. A když píšu můžeme převlékat, opravdu myslím naši činnost, neboť většina dětí to sama nezvládá.

8:30 Svačina

Po fiasku v koupelně jdeme opět do třídy a pomáháme dětem usazovat se ke stolečkům. Vysvětlujeme pravidla, která v naší třídě ohledně stolování budou platit. Neděste se, nejde o nic výjimečného – zahrnují v podstatě jen to, že se u jídla sedí a když si někdo bude chtít přidat, musí nám to říct a dojdeme spolu do kuchyně. Paní kuchařky nám dneska moc nepřály a přichystaly nám rybičkovou pomazánku. Z 25 dětí jí tak 3 holčičky a ostatní na nás vyčítavě koukají. Někteří mrňouskové vezmou zavděk aspoň jablíčkem, případně sladkým čajem. Nic jiného bohužel není a tak několik jedinců nepojme ani jediné sousto. Poté s kolegyní začínáme uklízet (časem to budou dětičky dělat samy, ale to až později) a následuje opět hororová cesta do koupelny.

Poté ještě následují řízené aktivity ve třídě – hrajeme na piáno, zpíváme, tančíme a většina dětí vypadá opravdu spokojeně. Kdo chce, má možnost si něco vyrobit u stolečků, nebo si může půjčit libovolné hračky. Naše třída je nejkrásnější v celé školce a má dvě patra – s kolegyní jsme si daly opravdu hodně práce a vchod do patra jsme zamaskovaly a zastavěly. Ale děti jsou neskutečně všímavé a neustále se tam dobývají🙂 Vysvětlujeme, utěšujeme, chováme, zabavujeme....

9:45 čas na procházku

Je krásné počasí a tak přišel čas jít ven. Naše školka disponuje nádhernou zahradou, bohužel pro nás je však kvůli úpravám nepoužitelná a platí přísný zákaz se na ní jenom podívat, natož si tam jít hrát🙂 Čeká nás asi nejhorší a nejnáročnější část dne – vyvést malé rošťáky ven a hlavně je všechny zase v pořádku dopravit zpět. Záležitosti v koupelně zvládáme poměrně bez obtíží. Horší je to v šatně – mnoho dětí prostě nejsou schopné najít svou skříňku – ale nějak to nakonec zvládáme. Začíná oblékání – většina z vás si asi představí, jak se všechny děti prostě ustrojí a půjde se ven. Ve skoutečnosti to ovšem probíhá tak, že téměř všechny děti musíme ustrojit my. Neobejde se to bez pláče. Bez hodně pláče - všechny děti totiž samozřejmě chtějí, abychom je oblékly hned a nemusely čekat. Z naprosto logických a logistických důvodů však toto není možné. Strojení nám trvá přesně 35 minut. Uf, máme hotovo. Děti řadíme do dvojic a vysvětlujeme, že musí jít ve dvojicích, nesmí pouštět kamarády, chodit mimo cesty, atd. Motivujeme tím, že si zahrajeme na mašinku a každá dvojice bude jedním vagonkem. Děti piští nadšením a horlivě přikyvují. Líbí se jim to. To bude v pohodě. Představy však berou za své jen vyjdeme ven – všude je tolik zajímavých věcí, které je potřeba prozkoumat a to ve vláčku nejde. Takže nastává velký vlakový karambol a vagónky jsou v trapu. Pochytáváme je a šnečím tempem 1 kilometr za 2 dny se vydáváme poznávat krásy okolí školky. Po nekonečné době a tisíci vyřčených povelů (ještě že mám psa) dojdeme na ohraničené dětské hřiště, kde se mohou děti proběhnout. Kdyby chtěly, bylo by to fajn, ale bohužel🙂 Vymýšlíme tedy různé hry a některé děti to opravdu zabavuje. Fanda objevil krtičinu a snaží se jí zašlapat do země. Vysvětlujeme, že to nejde, ale Fandovi je to úplně šumák. Jen zvýší intenzitu a po krtičině není za chvíli ani památky. V zoufalém vnuknutí vysvětluju, že to nejde, protože dole bydlí Krteček a mohlo by se stát, že vyleze ven a praští Fandu lopatkou. Na Fandu to zabírá, ale Jarušku stál tento fórek málem život – zaskočila jí slina a já ji musím bouchat do zad, protože je mi jasné, že tuhle bandu sama do MŠ nedopravím. S patřičným časovým náskokem se vydáváme na cestu do školky, kde nás opět čeká hromadné svlékání.

11:25 čas na oběd

Zde je potřeba podotknout, že čas od 11:25 do 11:55 máme evidovanou jako pauzu na oběd. Bohužel pro nás se ale nic takového neděje – v tento čas se totiž musíme najíst nejen my, ale také celé osazenstvo naší třídy. Děti spořádaně sedí u stolu, já mezitím nalévám polévku a kolegyně dětem opravuje držení lžíce. Některé z nich tento zákeřný nástroj drží pravděpodobně v ruce poprvé, nebo to tak aspoň vypadá. Po polévce přijíždějí paní kuchařky a přivážejí druhé jídlo. Doufám, že je to něco, co se bude dětem dobře jíst. Bohužel nic – jsou špagety s hodně barevnou omáčkou. No, zkuste takové jídlo jíst někdy lžící a pak získáte aspoň přibližnou představu o tom, jak to dopadlo u nás. Pomáháme dětem, co nám síly stačí, ale bohužel jsou ve výrazné přesile. V rychlosti do sebe hážeme oběd i my a myslím, že trháme rekordy. Panu Guinessovi však navždy zůstanou utajené a pyšnit se jimi můžeme jen my samy🙂 Po jídle to vypadá, jako kdybychom měly třídu plnou upírů.

Následuje opět koupelna – kde drhneme dětem pusy a ruce. Některé z dětí jdou po obědě domů a spát nás tedy nepůjde 25, ale pouhopouhých 22.

12:00 - 13:50 – odpočinek

Jelikož se jedná o třídu nejmenších dětí, máme stanovený poměrně dlouhý čas na odpočinek. Na mnoha dětech je opravdu vidět, že potřebují postýlku jako sůl. Začíná kolotoč svlékání a převlékání do pyžamek – za směšnou půlhodinku leží všechny děti v postýlkách a poslouchají pohádku. Nemusím ani dočítat do konce, protože všichni spí. Na chvilku si s kolegyní sedáme a hodnotíme dnešní den, vyplňujeme všechny potřebné papíry a chystáme aktivity pro další den. Ve 12:45 má jít kolegyně domů, ale zůstává se mnou až do konce. Až se děti zajedou, budeme vstávat zhruba ve 13:40 – jelikož ale víme, co nás čeká, vstáváme už ve 13:20. Přestože jsme mnohokrát upozorňovaly rodiče, že je opravdu potřeba, aby měly děti všechno oblečení podepsané (jelikož si ho prostě nepoznají), udělal toto opatření jen málokdo. Musíme tak zasahovat u několika potyček – Mareček se se slzami v očích pere s Eliškou o růžové tričko s Minnie a svatosvatě přísahá, že je opravdu jeho a přinesl mu ho Ježíšek. Je silnější, a tak na Elišku zbývá tričko s autem Burákem. Zasahujeme a přes Marečkovy protesty oblékáme tričko Elišce. Mareček se na nás moc zlobí a tvrdí, že to tak nenechá a poví to mamince. Opět kompletně oblékneme celou třídu (obléct se samostatně zvládají jen dvě holčičky). Nutno dodat, že Mareček slovo dodržel a opravdu si stěžoval. Maminka nepřišla, takže musel postačit tatínek. Ten propadá v hurónský záchvat smíchu a dává nám za pravdu. Tričko nebylo jeho🙂

14:00

Následuje svačinka a pro změnu fazolová pomazánka. V podstatě se opakuje stejná situace z rána. Jí málokdo a jelikož tentokrát není ani jablíčko, nespokojenost davu stoupá.

Po svačince si pomaloučku, polehoučku začínají rodiče vyzvedávat své poklady. Téměř každý si s námi potřebuje popovídat a zjistit informace o průběhu dne. Jedna učitelka vždy předává dítě a zodpovídá všetečné dotazy, druhá dělá vše ostatní, co je zrovna potřeba. Od zítřka si už budeme muset vystačit v jedné osobě. V 15:00 převádíme zbylé děti (v počtu16) do jiné třídy a pro dnešek nám padla. Tedy skoro – je ještě potřeba poklidit třídu a nachystat vše pro další den. Doma jdu hned do postele a spím jako zabitá🙂

-Musím říct, že jsem vážně ráda, že tento den je u konce. S takto malými dětmi pracuji poprvé a nebudu lhát, měla jsem z toho velký strach.

-Nakonec se však ukázalo, že to nebude tak hrozné. S kolegyní jsme měly velké štěstí a sešla se nám třída těch nejúžasnějších a nejšikovnějších dětí, které adaptaci zvládly naprosto špičkově a stala se s nich zatím ta nejlepší třída, kde jsem měla možnost působit. Ve většině případů máme i úžasné rodiče, kteří jsou na nás milí, není problém se na čemkoliv domluvit a je na nich vidět, že o své děti opravdu stojí a věnují se jim. Možná se budete divit, ale toto je opravdu spíš výjimkou. Na závěr tohoto školního roku odcházím na mateřskou a konec roku opravdu ořvu. Neskutečně. Tak strašně se mi od nich nechce a jim ode mě také ne. Poslední den byl hodně emočně vypjatý, pro všechny. Dostala jsem ohromné množství dárků (pro sebe i miminko), ale nejvíc si vážím toho, že vidím, jak mě mají děti rády a jsou u nás ve třídě šťastné. Od mnoha rodičů se mi dostalo tolik nádherných slov, že to mé tehotenské hormony na konci 8. měsíce absolutně nezvládají. Ale asi to byl fakt zvláštní den, protože několik maminek plakalo se mnou. A tahle chvíle je prostě nejvíc. Člověk si opravdu uvědomí, že práce kterou dělá, má opravdu smysl a je neskutečně cenná.

-Práce ve školce je skutečně krásná, ale taky ohromně náročná. Mnohdy i nevděčná.Vždy mě hrozně mrzí, když se ke mně dostanou poznámky typu, že učitelky ve školce nic nedělají, jenom si kafíčkují, děti nutí spát, aby si samy mohly odpočívat, atd. Ale ta práce za to prostě stojí a moc se těším, až se zase vrátím do práce🙂

více článků najdete na mém blogu:

https://slaskouapacheee.blogspot.cz/

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Děti rostly a já jsem zase začala chodit do práce. Starala jsem se o manžela, děti, domácnost, své pacienty a nějak jsem se zapomněla starat sama o sebe. Vše bylo vždy důležitější a přednější. Až mé tělo mě začalo upozorňovat, že něco není v pořádku. Ale já ho ze začátku bohužel moc neposlouchala…

Jenže jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. V té době mi bylo lehce přes třicet let a moje diagnóza zněla „celkové vyčerpání organismu“.

Bohužel tato diagnóza nebyla jediná, navíc mi byly zjištěny dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky na krční páteři. Lékaři mi řekli, že záleží jen na mně, jak se k tomu postavím a jak se dál budu ke svému tělu chovat. Že jestli nezměním svou práci a způsob života, že skončím velmi brzy v invalidním důchodu.

Ale ani potom jsem ještě hned nepochopila, že je čas se nad sebou zamyslet a začít dělat něco jinak. Trvalo mi dalších několik měsíců, než jsem konečně došla k pochopení toho, že musím přestat přemýšlet nad tím, že bych se měla co nejdříve vrátit do práce, protože za mě musí kolegyně pracovat, a že musím začít myslet v první řadě sama na sebe. Takže jsem začala intenzivně cvičit, chodit na rehabilitace a také jsem jela do lázní.

Náhoda nebo osud?

V této době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl velmi zajímavý rozhovor s prvními pěstouny na přechodnou dobu v České republice. Předtím jsem nikdy o přechodné pěstounské péči neslyšela, ale moc se mi tato myšlenka zalíbila.

A tak jsem začala zjišťovat více informací a následně jsem také s tímto nápadem seznámila i mého manžela a naše děti. Zjistili jsme, že se v Praze konají semináře na toto téma pro veřejnost, a tak jsme se tam vypravili, abychom se dozvěděli další informace.

Z tohoto semináře jsme odjížděli oba s tím, že to, co jsme se tam dozvěděli, zhruba odpovídalo již tomu, co jsme si sami zjistili, a že tedy zkusíme zažádat o pěstounskou péči na přechodnou dobu.

Dlouhá cesta ke schválení

Musím říct, že celá naše cesta ke schválení pro nás byla velkým „zkouškovým obdobím.“ Ale věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.

Ale od začátku. Hned po návratu z toho úžasného semináře jsem vyrazila na místní OSPOD pro informace a formuláře pro žadatele o pěstounskou péči. Sociální pracovnice mi ale řekla, že pěstounskou péči na přechodnou dobu tam má na starosti pouze vedoucí OSPODu, která je dlouhodobě nemocná. Nikdo jiný bohužel nebyl kompetentní mi k tomu cokoliv říct a ani mi příslušné formuláře dát. A tak nastala první doba čekání (zhruba tři měsíce), než se vedoucí uzdravila.

Když jsem formuláře konečně obdržela, vyplnila jsme je rychlostí blesku a volala ihned na OSPOD, kdy je mohu donést. Sociální pracovnice byla velmi překvapená, že jsme to stihli tak brzy, ale nabídla mi termín dle svého plného diáře až za celé tři týdny!

To se mi samozřejmě zdálo za dlouho, a tak jsem ji začala přemlouvat, zda by to nešlo dřív. Nakonec ustoupila a řekla mi, že když to stihnu do patnácti minut, tak mohu přijít hned. Stihla jsem to!

Podobný scénář se opakoval i v případě místního šetření u nás doma, které pak mělo následovat. Nejdříve byl stanoven termín až za dva měsíce, což se mi zdálo za dlouho, takže jsem opět přemlouvala sociální pracovnici, která našla jiný mnohem bližší termín.

Místní šetření u nás doma trvalo celé tři hodiny. Sociální pracovnice si nejdříve prohlédla dům, následně si popovídala o samotě s našimi dětmi. Potom jsme odpovídali s manželem ještě na velké množství otázek, dle připraveného tiskopisu.

Při odchodu nám sdělila, že se jí u nás líbilo a že nás doporučí!

Když naše žádost po celých šesti týdnech doputovala na Krajský úřad, volala jsem tam a chtěla vědět, zda je vše v pořádku a jak budou probíhat přípravy.

Vyskytly se ale dvě komplikace, kvůli kterým se během celého schvalovacího procesu opakovaně zdálo, že nás vůbec neschválí a naši žádost zamítnou.

První otazník visel nad naší žádostí kvůli věku naší dcery, které v té době bylo skoro devět let. Sociální pracovnice a psycholožky nás v tomto ohledu opakovaně prověřovaly, protože se bály, aby pěstounství na přechodnou dobu moji dceru nějak nepoškodilo.

Chápala jsem jejich obavy, ale byla jsem si jistá, že dcera tuto novou situaci určitě zvládne.

S našimi dětmi jsme se snažili a snažíme o všem mluvit velmi otevřeně a o pěstounské péči jsme s nimi mluvili opravdu velmi hodně a velmi často. A také si myslím, že když si chci udělat čas na děti a věnovat se jim, tak nezáleží na tom, co dělám – jakou profesi, nebo o koho se starám – když chci, tak si ten čas najdu za všech okolností.

Druhým velkým strašákem, pro který chtěli úředníci opakovaně naši žádost zamítnout, byl můj zdravotní stav, jenž se nelíbil posudkové lékařce na Kraji– v té době jsem byla v rekonvalescenci po problémech s plotýnkami. Napsala, že mě doporučuje k pěstounství, ale jen pro děti, které už není třeba nosit a zvedat.

Což se zase nelíbilo psycholožce na Kraji, protože díky tomu, že dceři bylo devět let a přijímané děti musí být vždy mladší a nejlépe o několik let než děti v rodině, tak by nám v podstatě nemohli žádné dítě svěřit.

Nicméně mezitím jsme zvládli absolvovat psychologické testy, které byly sice dlouhé, ale těžké naštěstí nebyly, a pak následovala příprava žadatelů…

Sezení se účastnilo celkem osm párů žadatelů a přednášely nám dvě lektorky. Přípravy byly velmi interaktivní, takže bylo třeba, abychom se často zapojovali, což není pro každého příjemné. Velmi pozitivně mě v tomhle směru překvapil manžel. Zvládl to velmi statečně a báječně si dokázal poradit.

Musím říct, že tyto přípravy velmi obohatily náš vztah a také změnily náhled na vztah k našim dětem.

Náplň samotných seminářů byla velmi zajímavá, ale chybělo mi zde více podrobnějších informací k samotnému fungování pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsem pak absolvovala ještě cyklus seminářů od jedné výborné doprovázející organizace, z kterých jsem pak hodně čerpala a čerpám stále při své práci pěstounky.

Na závěr školení jsme dostali hodnocení. Konečně jsem měla dobrý pocit, protože bylo vynikající.

Bohužel ještě stále nebylo vyhráno, otázky věku naší dcery a mého zdravotního stavu se stále vracely jako bumerang a my argumentovali, doplňovali posudky a opravdu do poslední chvíle netušili, zda budeme schváleni nebo ne.

Nevím, čemu nakonec přesně vděčíme za to, že posudková lékařka a psycholožka svůj názor změnily, ale jsem nesmírně šťastná, že to udělaly. Takže jsme se po téhle dlouhé cestě nakonec přece jen stali přechodnými pěstouny.

První miminko

Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní od zařazení do evidence. Telefon zazvonil v úterý odpoledne a ve středu jsme si jeli pro miminko přímo do porodnice.

Byla jsem hodně nervózní, asi proto, že to bylo poprvé a vůbec jsem netušila, jak to bude v porodnici probíhat, a měla jsem také strach, abych na něco nezapomněla.

Před porodnicí jsme se sešli ještě se sociální pracovnicí a soudním úředníkem, kteří byli moc milí. Na oddělení nás pak přivítala vrchní sestřička, která nám ukázala malinkatou holčičku, která vypadala jako andílek.

Paní primářka se velice nedůvěřivě vyptávala, jestli máme svoje děti a kolikáté dítě budeme mít v péči? Jestli vím, jak se o takové miminko postarat. Chápala jsem její obavy, ale ty otázky mi už byly trochu nepříjemné. A tak jsem řekla, že máme své dvě odrostlé děti a že jsem zdravotní sestra – a bylo po dotazech. Asi po půl hodině jsme si mohli odnést ten růžový uzlíček do auta.

Holčička u nás nakonec strávila celých jedenáct měsíců a bylo to nejhodnější miminko v okolí.

Moc jsme si období soužití s ní užívali. Pro mě to bylo těžké v jedinou chvíli - když přišla domů obálka se zeleným pruhem - oznámení o tom, že se bude konat soudní jednání, kdy jsem si naplno uvědomila, že u nás holčička nebude navždy.

Když pak maličké vybrali novou rodinu, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale opravdu a upřímně jsem cítila jen obrovskou radost. Protože její nová rodina je prostě báječná.

Samotné loučení probíhalo podle předem domluveného scénáře. Přijela jsem s miminkem k nové mamince, přespala u nich doma – ale už bez miminka – to spalo s novou maminkou a druhý den jsem odjela domů.

Samozřejmě že i když jsem věděla, že je holčičce výborně, padl na mě doma smutek při pohledu do prázdné postýlky… Ale pustili jsme se s manželem do malování domu, a tak na smutek nezbylo moc času. Za pár dní jsme jeli na návštěvu, a když jsme viděli, že se všem daří dobře a jsou šťastní a spokojení, smutek se rozplynul úplně.

Další děti

Druhé miminko jsme přebírali také z porodnice. První čtyři měsíce ho trápily abstinenční příznaky. Bylo to velmi náročné období, protože miminko bylo takřka „neodložitelné“. Zjistila jsem, že skoro vše se dá dělat s miminkem v šátku.

Ale po čtyřech měsících vše úplně odeznělo a zase jsem měla nejhodnější miminko v širokém okolí, které jsem po šesti měsících mohla předat nové mamince.

Momentálně máme v péči třetí miminko – a dá se říci, že péče o něj byla zatím nejnáročnější, protože nebylo úplně zdravé a také jsem si ho přebírala až po měsíci, který strávilo miminko bohužel samo v nemocnici.

Předchozí miminka jsem přebírala ve třech a deseti dnech a navazování vztahu s nimi bylo mnohem bezprostřednější a spontánnější. Nevěřila bych, že už měsíc strávený bez jediné výlučné pečující osoby může takhle malého človíčka tolik poznamenat.

Další velmi zajímavou a zároveň bolavou zkušeností pro mě bylo, že se na mě čtyřměsíční miminko po operaci „zlobilo“ a nechtělo se mnou vůbec komunikovat. Když se k němu po této operaci kdokoliv přiblížil a chtěl na ně sáhnout, velice plakalo a trvalo mu pár dní, než ho to přešlo a začalo světu opět důvěřovat.

Ale dnes je z něho opět to nejspokojenější miminko v okolí.

S odstupem času mohu říct, že fungování pěstounské péče na přechodnou předčilo v mnoha ohledech má očekávání. S každým přijatým dítětem poznávám více jak samu sebe, ale i svého manžela, děti, širší rodinu i lidi kolem nás.

Dlužno dodat, že moje dcera, o kterou se psychologové tak báli, vše kolem pěstounství zvládá velmi přirozeně a samozřejmě, tak jako jiné události v životě. Ať miminko zrovna máme nebo ne, děláme vše stejně a myslím, že se i tak chováme. Jezdíme na výlety, víkendy a trávíme společný čas.

A moje záda? Poctivě cvičím a starám se o ně, ale také všechna miminka nosím v šátku a záda mě vůbec nebolí.

Ty dva roky, co jsme pěstouny, mě nesmírně obohatily – novými zážitky a zkušenostmi.

Také díky tomu máme spoustu nových přátel a kamarádů -  ať už z řad pěstounů, osvojitelů nebo odborníků, kteří nám pomáhají. A za to všechno jsem nesmírně vděčná. Vždyť co může být lepší, než „dělat práci“, která má smysl a která vás baví a naplňuje…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

V kuchyni, kde my maminky asi trávíme nejvíc času, na nás číhají různá dobrodružství. Ať se jedná o naše kulinářské výtvory nebo nás děti překvapí svými myšlenkovými pochody, vždy se z toho stane vtipná příhoda, která se pak vypráví na rodinných sešlostech. Pojďme se některým zasmát. 

Matka kouzelnice

Miluju, jak v jeho očích dokážu všechno na světě. Když jsem chystala toho ježka z vína, tak jsem začala loupáním hrušky. Eliášek přišel, koukal na mě a hnedka říkal, že by tu hrušku chtěl jíst. Tak mu říkám, že až za chvilku - že z ní něco dělám. A Eli se slovy : "Máma z ní dělá banán" si šel hrát
Tak takovýhle frajer já jsem.

(apacheee)

Majoránková polévka

Aneb ten pocit,  když si místo instantní polívky do hrníčku zalejete pytlík majoránky.

(gabinka29)

Nakypřená krupice

Už se rozjíždí i u mě. Uvařím klukům krupičku a místo skořicovým cukrem to posypu kypřícím práškem. Dobrou chuť.

(hildicka)

Hra na schovávanou

Když vám zbyde oběd na zítra, hledáte plastovou nádobu na uložení do lednice, oběd přendáte, letíte ven. Druhý den si přijdete jak největší pako, jelikož oběd v lednici prostě není. A kde je??? Samozřejmě založenej ve skříňce mezi plastovýma nádobama. 

(nikykiky)

Grilovaný chléb

Občas přestává být mateřskou demencí a už je to prostě jenom demence. Třeba jako když si chcete upéct chleba. A protože je zima, dáte si ho nakynout do trouby, nastavíte troubu na 50°C a odejdete si na hodinku na zahrádku. Pak se vrátíte a už na chodbě cítíte, že chleba voní víc než by při kynutí měl. A pak si všimnete, že jste na troubě místo pečení nastavili grilování.

(majvik)

A co vám ostatním? Stalo se také něco podobného? Nebo úplně jiného? Podělte se s námi o vaši příhodu, ať se také můžeme zasmát. Označujte své vtipné příběhy hastagem #materskademence nebo #navrh. Nebo nám ho napište přímo pod tento článek. Už se těšíme na další. 

#mk Blog Academy

Ahoj, ženy, holky, maminky a tatínkové. 

Začnu tam, čím jsem posledně skončila. Ahoj, jsem Lucka a nemám se ráda. Dospěla jsem do skličující fáze. Odhalila jsem svůj vnitřní "program" a jednoduše řečeno jsem ve svých očích ve všem nedostatečná. Všichni asi známe takové ty vnitřní rozhovory. Ty moje tedy stojí za to. Aktuálně bojuji s tím, že mám obrovský dar absolutně vším se potrestat. Alkoholik může přestat konzumovat alkohol a už do konce života se ho nemusí dotknout. Bude na něj narážet, ale není potřebné, aby ho pil. Ale jak se mám vyhnout všemu? No, asi těžko. Možná se vám zdá že přeháním, což mimochodem rozhodně patří k věci a určitě se k tomu při našich "sezeních" dostanu. 

Jsem jako velká část z vás doma s dětmi. Začala jsem se trestat péči o děti a domácnost. Celý den jsem se nezastavila a nesedla si. Dohnala jsem to tak daleko, že jsem si začala psát dlouhý seznam úkolů, co jako mám všechno ten den udělat. Zpočátku to bylo uspokojující, jako každá droga. Cítila jsem, že se obětuji . Že mě lecos i bolí a že jsem doopravdy unavená jako kůň. A měla jsem radost. Můj vnitřní diktátor mával bičem a šeptal: "tak je to správně, jsi hodná holka, MUSÍŠ se snažit, aby jsi měla doma čisto, aby jsi dobře a kvalitně a zdravě vařila, děti musí být šťastné a veselé a chytré, nadprůměrné, to je tvoje práce a nezapomeň být krásná, musíš být krásná a štíhlá a cvič, aby jsi byla dětem dobrým příkladem, a buď veselá, podívej se co všechno máš, buď milá a veselá, aby měl manžel doma klid, aby na něj čekala krásná a usměvavá žena, která mu dopřeje po dlouhém dni v práci čas na zábavu a nachystá mu dobrou večeři, a nezapomeň být nepřekonatelnou milenkou, aby tě nevyměnil, za nějakou lepší, hezčí, mladší, a uvař mu oběd do práce, je to tvoje vina, když jí ty blafy z kantýny a pak je nemocný "a dál a dál a dál a pořád má něco na srdci. Jak už to bývá s jakoukoliv drogou, dávka která původně způsobovala štěstí a pocit naplnění přestala stačit. A jako ukázkový závislák jsem přidala. Ale pocit štěstí už nepřicházel. Naopak. V uších mi stále zní málo, nedostatečně, udělej to lépe, jinak, jsi pomalá. Do seznamu se mi vloudila položka hrát si se synem, což je samo o sobě dost alarmující. Já si k tomu přidala ještě konkrétní rozpis her, které ho budou rozvíjet a tabulku, kam jsem zapisovala úspěchy, aby snad nikdo nemohl říct, že se mu nevěnuji. No, už teď když to píšu, tak si říkám, že tohle teda už bylo fakt moc. 

Jak většina z vás už tuší, tak není možné dělat všechno nejlépe na světě. Ono totiž nejde se ani dlouhodobě snažit dělat všechno nejlépe. Je v pořádku dělat vše nejlépe, jak v daný okamžik můžete, ale né lépe. Dám příklad. Někdy je prostě pro vás i děti lepší, když dostanou kvalitní skleničku z obchodu k obědu, než domácí oběd z farmářských bio produktů. Když zrovna při vaření té božské krmě se jedno dítě bouchlo a potřebovalo obejmout a druhé se pokakalo a potřebovalo doopravdy hned přebalit, neboť právě teď zrovna byla nadměrně překročena kapacita plenky a je otázkou vteřin, kdy děti a domácí zvířata začnou studovat obsah oné pleny. Nikomu nepomůže, když do toho bude pobíhat hystericky maminka, vynadá jednomu za to, že si dovolil se pokakat a druhému, že úplně naschvál nedává pozor a mlátí se do hlavy. A jen kvůli tomu se spálí to předražené jehněčí, na kterém závisel maminčin pocit dostatečnosti. 

Dobrá, už to vím v mém případě je seznam úkolů zlo. Tak jsem začala více odpočívat. Opět se dostavil pocit naplnění, dokážu se povznést nad nepořádek a budu odpočatá a šťastná = dobrá máma =dobrá manželka. Ale ono to tak úplně nebyla  pravda. Soudce se ozval: "jsi líná, nevěnuješ se dostatečně domácnosti, dětem, manžel přijde z práce a musí za tebe dělat domácí práce" a co teď. Kde je střed. 

Střed je přeci ve mě. Vůbec nejde o to, jak moc je uklizeno. Nebo jak úžasné jsou děti, nebo jak krásná jsem. Jde o to, že jsem pro sebe pořád nedostatečná. Jde přeci o to, konečně si doopravdy uvědomit, že nemusím udělat všechno a ještě ke všemu nejlíp. Že i částečně může a dokonce musí být považováno za správné. Že chyba je v pořádku, že je děláme všichni. A chyba není špatná. Chyba je ukázka toho, že něco děláme o něco se snažíme, něco tvoříme. Spousta velikých vynálezů vznikla chybou, nebo nedostatkem. 

Nejvíc se mi líbí, jak dokážu každému hezky poradit. Na lidech kolem sebe často vidím jejich vnitřní programy. Kolikrát to až bije do očí, jak moc si člověk neváží sám sebe. A tak to všem kdo o to stojí vysvětlím, poradím, sobě taky. A nějak výrazně se to nelepší. 

Teď jsem se dočetla, že potíž s "přeprogramováním" je v tom, jak moc máme program vštípený. Většinou se nám dostanou do krve při nějaké stresové situaci, nebo když se bojíme, prostě jsou spojeny se silnou negativní emocí. Všichni známe, že si pamatujeme třeba první velký pád na kole. Přesto, že si nepamatujeme z toho období života téměř nic, u negativní vzpomínky nám utkvěly i detaily. A navíc se tajný program živil a posiloval v průběhu let. Je to součást naší osobnosti. Podle autora knihy Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, sebedestruktivní vnitřní programy a jejich překonávání  je zapotřebí to přijmout jako fakt. Nezlobit se na sebe, že takto smýšlíme. Nezlobit se na rodiče. Nelitovat se za to, že právě mi jsme takhle zatížení. Prostě to tak je. Vychovávejme se jako dítě, buďme k sobě shovívaví, dejme si lásku a oporu, ale i pevné zázemí a hranice o které se můžeme opřít. Co bylo nejde změnit. Pokud budeme čas trávit přemítáním o minulosti, nebo stresovaním se budoucností, tak nebudeme nikdy žít. 

Tak se lidi zkusme k sobě samým alespoň jednou chovat hezky a slušně. A program jede. Jéžiši, podívej jak jsi to napsala dlouhé a nezajímavé. Určitě je to plné chyb a stejně to nikdo nebude číst. Nikoho to nezajímá. A dost. Zkuste to taky, někdy prostě říct dost. A taky, no a co? Tak to nikdo nebude číst a co mi to jako udělá. Nic. Mějte se hezky 

Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .

Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.

Kdo jsme?

Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.

Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a doprovázející organizace Dobrá rodina, o. p. s.

O co se snažíme?

Naším cílem v rámci kampaně Z rodiny doletí dál je zvednout zájem veřejnosti a dát nejen politikům otevřeně najevo, že především malé děti do ústavů nepatří. Chceme, aby ještě v tomto období byl připraven a přijat zákon, který umožní postupně úplně zakázat umisťování malých dětí do kojeneckých ústavů (dnes se jmenují dětská centra) a dalších zařízení. Zákon má v červnu 2017 předložit Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.

Proč hlavně malé děti nepatří do ústavů?

To, co se naučíme v prvních měsících života, nás ovlivňuje už navždycky. Náš mozek si velmi pečlivě zapisuje naše rané zkušenosti a prožitky. Miminka možná vypadají, že potřebují jen jíst a spát, ale naprosto zásadní je pro ně i pocit bezpečí, který zažívají jen v milující náruči.

Z dlouhodobých výzkumů neurobiologického vývoje víme, že i krátký pobyt v kojeneckém ústavu může na dětech zanechat celoživotní a nenapravitelné následky . Děti z ústavů mají především tzv. poruchu attachementu (citové vazby) , která vede k jejich horšímu zařazení do společnosti, problematickému chování, zvýšeným sklonům ke kriminalitě, nezaměstnanosti a dalším problémům.

Kam děti půjdou?

Chceme, aby každé dítě, pokud se o něj jeho rodina nemůže starat, mohlo jít do milující a bezpečné náhradní rodiny – do adopce nebo do pěstounské péče .

Co je to pěstounská péče?

O některé děti se jejich rodiče nechtějí, nemohou nebo neumí starat, přesto si ale k dítěti chtějí ponechat vazbu, která by adopcí (osvojením) zanikla. Pěstounská rodina umožňuje, že tyto děti nemusí být v ústavu. Pěstouni se o dítě starají jako o vlastní a jsou zodpovědní za jeho výchovu.

A co to je pěstounská péče na přechodnou dobu?

U přechodných pěstounů pobývá dítě nejvýše jeden rok, kdy od pěstounů dostává veškerou lásku a intenzivní péči. Od přechodných pěstounů odchází zpátky do své původní rodiny, do adoptivní rodiny, nebo k dlouhodobým pěstounům.

Proč nemůže jít dítě rovnou do trvalé rodiny, ale musí být upřechodných pěstounů?

Pokud by mohly jít děti rovnou do definitivní rodiny, bylo by to samozřejmě ideální. Nepotřebovali bychom přechodné pěstouny ani ústavní zařízení. Přechodná pěstounská péče ale vznikla, protože k nalezení řešení, které bude pro dítě z dlouhodobého hlediska nejlepší, je potřeba určitý čas. Je nutné počkat, než a jestli se vyřeší situace v původní rodině, než se dítě dostane do adoptivní rodiny, než se vyberou vhodní dlouhodobí pěstouni a tak dále.

Přechodní pěstouni zajistí, že na tuto nezbytně nutnou dobu děti nemusí být v ústavech, ale mohou žít v milující rodině.

Co bude s ústavy?

Transformace ústavů umožní převést finanční prostředky potřebné na jejich nákladné fungování na prevenci a pomoc ohroženým rodinám. Samotné budovy ústavů a jejich zaměstnanci mohou sloužit právě pro tyto účely. Ústavní lobby tvrdí, že bez kojeneckých ústavů se Česko neobejde, kojenecké ústavy už ale například loni úspěšně zrušil Zlínský kraj.

Zatímco měsíční pobyt dítěte v ústavu vyjde státní pokladnu na 47 000 korun, měsíční pobyt stejného dítěte u pěstouna stojí přibližně o polovinu méně. Nemluvě o dalekosáhlých důsledcích ústavní péče na celou společnost.

A proč vlaštovky?

Když se vlaštovka dobře vyšle, doletí daleko, když ne, brzy spadne… Stejně tak i pro děti, které jsou křehké podobně jako vlaštovka z papíru, je dobrý start do života nesmírně důležitý. Chceme také ukázat, že stejně jako vlaštovky nelétají samy, ale v hejnu, i děti, které se samy bránit nemohou, mají velkou podporu veřejnosti , které na nich záleží. A konečně, „první vlaštovkou“ je také Zlínský kraj, ve kterém kojenecké ústavy vloni úplně zrušili.

Co pro změnu můžete udělat VY právě TEĎ?

Pošlete dětem vlaštovku!

Přidejte se k nám a dejte ostatním vědět, že vám příběhy ohrožených dětí nejsou lhostejné.

Sdílejte své fotky zde, na facebooku, instagramu...

https://www.facebook.com/zrodinydoletidal

Pošlete to dál!

Řekněte o tom svému okolí

http://dobrystart.cz/

Album s fotkami známých osobností, které tuto akci podporují.

Stala se vám někdy nějaká vtipná kuchyňská příhoda? Předpokládám, že ano. Tak to vítejte v klubu. A pokud ne nebo si zrovna nevzpomínáte, přečtěte si tyto 3 vypečené příspěvky. Mateřská demence na nás útočí i v kuchyni. 

Sůl nad zlato

#materskademence: 

To je když ráno vstanu, abych udělala rodičům radost, a uvařím kafe. A při ochutnaní je slané.

(rencapavel)

Hrajeme si na schovávanou

Že by tak pověstná #materskademence?

Ráno rychle chystám kousek žvance pro to moje hladovějící dítě, dělám to co nejrychleji, než se hladové "ham ham" změní ve lví řev.

...

Mise splněna... Když ale později v kuchyni hledám chleba, abych si taky udělala jídlo, tak není k nalezení. Hledám v chlebníku, na lince, na stole... Pak mě něco osvítilo a říkám si,  že přece nejsem takový blbec, abych ho strčila do lednice. No a ejhle! asi jsem.

(dennie111)

Oholený dort

Narychlo dělám nepečený dort, potřebuji spotřebovat šlehačku ve spreji a zakysané smetany. Kluci samozřejmě asistují. Ríša sedí na lince a míchá ve své misce kukuřici. Páťa stojí u linky na židli a přidává suroviny. Poslala jsem ho do ledničky pro šlehačku a ať to tam nastříká, že to pak celé nalijeme do formy. Mezitím jsem u dřezu loupala vajíčka a slyším: ššššš ššš. Pomyslím si, jak je to mé dítě šikovné.. Něco mě donutí se otočit.. To šššš nedělala šlehačka, ale manželova pěna na holení.. Tož šťastné a veselé..

(kami1984)

Není vám teď nějaká příhoda povědomá? Podělte se s námi do komentářů pod článek a nenechte nás v tom samotné. A pokud ještě na nějakou podobnou příhodu narazíte, nezapomeňte ji označit #navrh.

#mk blog_academy

Nastavování časového limitu u kojení –  kojit dítě co tři hodiny, 10 minut

Volala mi žena s žádostí o telefonickou konzultaci ohledně kojení. Do 4 týdnů věku svého dítěte kojila bez potíží, její dítě prospívalo a ona se těšila kojení. Při prohlídce u pediatra se zmínila, že se její miminko někdy kojí i víc jak 20 minut. Pediatr se zhrozil, že 20 minut je moc, že dítě musí být nakojeno do 10 minut, jinak ji začne slábnout mléko.

Zoufalá matka se odpojila od své intuice a začala dítě na prsu stopovat, po 10 mintách jej od prsu vždy odpojila. Z doposud pohodového mateřství se stal boj. Z klidného dítěte se přes noc stalo dítě, které začalo být nervózní, nespokojené, často plakalo a začalo bojkotovat matčin prs.

Matka se opět obrátila na pediatra s tím, že její dítě začíná prs odmítat. Pediatr ji doporučil mléko odstříkávat a namíchat do něj ještě Nutrilon. Dítě po prvních dávkách Nutrilonu plakalo bolestí, nemohlo se spontánně vyprázdnit, jen s pomocí rektální rourky. Dostavily se záhy také koliky, takže matka začala dávat dítěti léky proti kolice.

Ocitla se v začarovném kruhu, ze kterého chtěla vystoupit. Protože snem této matky bylo kojit plně, bez jakýchkoliv příkrmů, vzpomněla si na začátky svého kojení, kdy nabízela prs kdykoliv její dítě žádalo, ale jelikož přestala věřit sobě i svému dítěti, tak hledala jinou pomoc než u svého pediatra. Zavolala tedy mně.

Matku jsem ujistila a podpořila v tom, že vše, co doposud činila, než se jí dostalo poškozujících rad od pediatra, bylo správné. Že neexistuje slabé a nevýživné mléko. Že snaha o dodržování nesmyslného časového limitu je největší překážkou kojení a nejzákeřnější mýtus, se kterými se matky stále setkávají.

Dodržování časového plánu, omezování dítěte na prsu naprosto ignoruje přírodní zákon přežití každého savce. Popírá základní biologické, sociální a psychologické potřeby, být co nejčastěji na prsu své matky. 

Každý novorozenec si zpočátku udržuje těsný a téměř nepřetržitý kontakt se svou matkou, na který bylo zvyklé již v děloze. Jakýkoliv jiný savec by vymřel hlady, pokud by mu matka odpírala kontakt. Kojení děti nejen sytí mlékem ale také láskou, také je uklidňuje, dodává jim pocit bezpečí, uspává je a léčí.

Kojení je bezmezná láska založená na důvěře. Důvěra rovná se láskyplný vztah.  Tato důvěra se však může lehce nalomit tím, že matka začne dítě omezovat v jeho potřebě kontaktu s ní, začne mu udávat pro něj nepřijatelné hranice. Dítě k ní postupně začne ztrácet důvěru a kojení začne bojkotovat.

Pokud tedy začneme vnímat kojení jako dlouhodobý vztah, který je založen na oboustranné důvěře, kdy mateřské mléko nebude považováno pouze za výživu, ale bude představovat lásku, radost, bezpečí, teplo, těsnou přítomnost lidí, kteří se milují, pak si kojení začnou matky i děti skutečně užívat a nenechají si jej vzít někým, kdo nechápe hluboký smysl kojení. Ostatně stejně tak tomu je v partnerském vztahu. Když máte potřebu, aby vás partner objal a on tak  neučiní, ztracíte důvěru v něj.

Anna Kohutová

Jak často si říkáte, že je ten váš muž, přítel, snoubenec, milenec k nezaplacení? Doufám, že je to alespoň častěji, než kdybyste ho chtěly přizabít. Každý má občas chuť toho svého partnera zneškodnit, vyhodit na ulici nebo jednoduše praštit něčím po hlavě. Když vás ale něco takového napadne, znovu si pročtěte tento článek a uvidíte, že ho naopak půjdete obejmout. Protože vám dám 4 opravdové důvody, že i když nás někdy pěkně štvou, jsou prostě k nezaplacení. 

1. Stane se primabalerinou

Táta 2 dny hlídal .... a když jeho holčička řekne: "Jdeme tančit!" Tak se jde. Není nic, co by pro ni neudělal. Miluji je.  ️

(novotinka)

2. Nenechá nás v mateřské demenci samotné

Dnes jsme měli velký nákup. Parkovací místa daleko od vchodu, a tak jsme se s mužem dohodli, že zastavíme před vchodem. Já s malým počkám v autě, on vynosí nákup do bytu a vrátí se zaparkovat (já nemám řidičák) a společně dojdeme domů.

Po několika minutách se muž vrací, když najednou mrskne bravurní otočku ve dveřích, chytá je a běží zase domů. Za chvíli se vrací do auta a povídá: "Já tak spěchal, abyste dlouho nečekali, že jsem nechal klíče v zámku a dveře do bytu otevřené. Došlo mi to, než se vchodové zabouchly, jinak bychom se neměli jak dostat domů. Trpím mateřskou demencí a ty to napiš na koně, ať si ty holky nemyslí, že je to jen ženská záležitost!"

A aby svá slova potvrdil, tak mu dnes přišel balíček s dárky pro mě k Vánocům. Trošku jsem po našem nedávném rozhovoru tušila, že bude nadílka od Yankee candle, každopádně jistá jsem si až dnes, protože mého drahého nenapadlo nic lepšího, než ten hyper voňavý balík narvat do skříňky na toaletě, která má rozměrově tak metr na metr. Pokud chcete ztrácet vědomí z přemíry vůně na co nejmenším prostoru, jste u nás na wc vřele vítány! #materskademence po chlapském. 

(kaci90)

3. S radostí ze sebe udělá postel

Takhle u nás uspával táta, když malému byl měsíc a půl. 

(fejfarka)

4. Umí sám sebe uspat

Muž uspává Daníka, v chůvičce slyším, jak mu vypráví pohádku .... potom ticho a odfukování. Říkám si: "Á, někdo už spí."... po chvíli ticha se ozve : "Mamíííí, táta už spí."

(andys85)

Jsou to totiž ty nejlepší důvody, jelikož je napsal sám život maminek a tatínků z Modrého koníka.

Napadne vás ještě také další důvod? Nebo jste nějaký u někoho zahlédli? Přidejte k němu #navrh nebo vložte sem pod článek.

Jednou ročně, 17. listopadu, se po celém světě slaví Světový den nedonošených dětí. Po celém světě se významné budovy a místa zahalují do purpurové barvy. Pořádají se konference, oblékají purpurová trička. Je to proto, abychom si připomněli, že ne všechny děti se narodí v původně plánovaném termínu porodu a že takových dětí stále přibývá. Já jsem se k dnešnímu dni rozhodla napsat článek o tom, co takový předčasný porod pro rodiče i dítě znamená. 

 Nedonošené děti jsou děti, které se narodí před ukončeným 37. týdnem (37+0). V České Republice je hranice životaschopnosti stanovena na ukončený 24. týden (24+0) a váhu 500g. Ale samozřejmě zde máme i menší a mladší děti. Jak moc ovlivní miminko i rodinu předčasný porod závisí samozřejmě na týdnu porodu a na množství komplikací, které miminko potkají. Nejohroženější skupinou jsou děti extrémně nedonošené, narozené před ukončeným 28. týdnem (28+0) a s váhou nižší než 1000g. 

Každá maminka si představuje, jak prožije 9. měsíců těhotenství a na konci se narodí krásné zdravé růžové miminko, všechno bude pro něj nachystáno, tatínek bude u porodu, miminko si odvezou domů a všichni budou šťastni a spolu. Tahle představa se s předčasným porodem rozplyne a nic není tak, jak si rodiče plánovali, představovali, na co se připravovali. Ve velmi krátkém čase se musí přizpůsobit nové situaci, se kterou nepočítali a na kterou se nemohli nijak připravit. Rodiče předčasně narozených dětí vykazují ve srovnání s rodiči dětí narozených v termínu větší míru stresu (Lau, Morse, 2003), větší potřebu pomoci během prvního roku po narození dítěte a nižsí schopnost adaptace (Rautava et al., 2003). Předčasný porod je pro rodiče traumatický zážitek. Velké množství žen po předčasném porodu také vykazuje známky traumatu ještě dlouho po propuštění z nemocnice (Pierrehumbert et al., 2003). Šest až osmnáct měsíců po narození dítěte zažívají opakované, nepříjemné, bolestné a vtíravé vzpomínky (Affleck, 1991, podle Jotzo, Poets 2005).

Dlouhodobá studie prokázala, že samotná hospitalizace a ztížený kontakt rodičů a dítěte nemá na vývoj vztahu rodič - dítě zásadní význam. Co má ale na vztah rodič - dítě největší vliv, je riziko úmrtí dítěte. Konkrétně obavy o život dítěte. Mnoho rodičů má strach navázat s dítětem vztah-kontakt-vazbu, protože se bojí, že zemře. Někdy si takový strach nemusí ani uvědomovat a připouštět. Zároveň ale zažívají opačná pocity, kdy si uvědomují, že by miminku měli poskytnout co nejvíce lásky a péče i za předpokladu, že může umřít. Způsob, jakým se rodiče dokáží vyrovnat s traumatem předčasného porodu má vliv na vztah k dítěti. Pokud se rodičům nedaří s takovou situací vyrovnat, může přechodně způsobit zdravotní problémy u dítěte.

Naopak nejdůležitější věcí pro rozvoj vztahu rodiče a dítěte je fyzický kontakt. Bohužel v prostředí novorozeneckých JIP je takový kontakt omezený, rodič se musí dovolit zdravotnického personálu, aby se mohl dítěte dotknout, pochovat ho nebo tzv. klokánkovat. Klokánkoví je forma fyzického kontaktu, kdy je obnažené miminko přiloženo na obnažený hrudník maminky nebo tatínka. Snahou zdravotnického personálu je umožnit klokánkování co nejdříve. Maminky díky němu lépe navážou vztah s miminkem a snáze “rozeběhnou” laktaci. Děti naopak lépe prospívají a mají méně zdravotních komplikací, protože ze zklidní při poslouchání tlukotu srdce rodiče a lépe dýchají, jak vnímají dech rodiče. 

Po porodu většina maminek nedonošených dětí nezažívá radost z narozeného dítěte, ale naopak se často necítí jako matky, mají pocit, že selhaly, když dítě nedonosily, obviňují se, mají tendence se vyhýbat ženám, které porodily donošené děti a prožívají pocity úzkosti, strachu, smutku, zklamání. Často se maminky samy sebe ptají, jestli mohly předčasnému porodu nějak zabránit, jestli neudělaly něco špatně. Mají obavy "co na to řekne okolí". Výjimkou nejsou ani myšlenky, jestli by nebylo lepší, kdyby miminko zemřelo a maminka mohla začít "od začátu", nebo maminku napadají otázky "co když bude dítě postižené?".

Náročné je také pro maminky "rozeběhnout" laktaci a udržet ji. Není výjimkou, že se to některým maminkám po předčasném porodu nepodaří. Může to být další věc, díky které se maminka cítí frustrována. U miminek se začíná kolem 32. týdnu rozvíjet sací reflex. V momentě, kdy to zdravotní stav miminka dovolí, je tedy miminko přikládáno k prsu maminky. Je to jeden ze zlomových okamžiků, kdy se maminky zase cítí být více maminkami. Na počátku miminko vypije od maminky minimum. Jak ale sílí, přibírá na váze, plíce dozrávají, dozrává nervová soustava, daří se mu vypít více a více. Z počátku je miminko k prsu přikládáno 1x denně a postupně, dle únavy a sílení miminka se počet kojení za den zvyšuje. 

Tatínkové bývají většinou ti, kdo vidí miminko jako první po porodu. Jsou prvními, kdo se dozvídá informace o zdravotním stavu miminka a zároveň jsou prvními, kdo je sděluje mamince. Dlouhodobé studie ukazují, že pro tatínky je nadmíru důležité mít co nejvíce informací o stavu dítěte, rozumět co ukazují přístroje, na které je miminko napojeno a vítají opětovné opakování informací od zdravotnického personálu. Často se tatínkové bojí miminka dotknout, a proto je potřeba jim vysvětlit, že pro miminko je tatínkův hlas i dotek pozitivní a pomáhá jim. Dostatek informací jim pomáhá situaci porozumět, což je uklidňuje. Pro tatínky bývá předčasný porod šok a naprosto nečekaná situace.

Stejně jako u maminek, i u tatínků hraje velkou roli v navázání vztahu s dítětem klokánkování. Tatínkové se pak cítí sebevědoměji a daří se jim s miminkem navázat lepší vztah. Náročnou úlohou pro tatínky je skloubení rodiny a práce. Přáli by si být co nejvíce oporou mamince a dítěti a trávit s nimi co nejvíce času, zároveň musí ale zabezpečit chod rodiny-domácnosti a docházet dále do práce. Na druhou stranu tatínkům práce pomáhá s vyrovnáním se s předčasným porodem. Tatínkové ale hodnotí předčasný porod i částečně pozitivně. Myslí si, že díky tomu mezi nimi a dítětem vznikl pevnější vztah, což potvrzuje studie, která ukazuje, že ve věku 3 let dítěte jsou tatínci více zapojeni do péče a starosti o dítě, než je tomu u donošených dětí. Zároveň tatínci hodnotí předčasný porod jako něco, co je ještě více sblížilo s partnerkou. 

Při navazování vztahu s dítětem je u rodičů a nedonošených dětí ohroženo tzv. intuitivní rodičovství. Rodiče nemají dostatek příležitostí se na počátku na dítě vyladit, jejich kontakt s dítětem je omezen jak fyzicky, tak časově a ovlivněn nemocnicí a zdravotním stavem dítěte. Vzniká tak riziko, že rodiče nebudou s dítětem vzájemně vyladěni a nebudou vůči miminku dostatečně citliví. Péče o miminko je ovlivněna tím, jaký režim mělo miminko v nemocnici, jaké rehabilitace nebo léky je potřeba zajistit a mohou být tak zahlceni, že jim unikají signály, které dítě vysílá. Následkem nevyladění se na miminko mohou být pocity frustrace, vyčerpání, neschopnosti.

Velice důležité je pro rodiče zapojení se do péče o dítě i během pobytu v nemocnici. Je potřeba, aby rodiče byli ze strany zdravotnického personálu povzbuzováni a podporováni v péči o dítě, aby miminko mohli přebalovat, krmit, koupat. Rodičům výrazně prospívá, pokud si mohou každý den promluvit se zdravotní sestrou, která pečuje o jejich dítě. Velice důležité je, aby rodiče měli podporu i po propuštění dítěte z porodnice. Je pro ně důležitá jistota, že se mohou v případě potřeby obrátit na neonatologické oddělení. Vedle toho se ukazuje jako důležité spojení rodičů s rodiči dalších nedonošených dětí. Je tedy dobré podporovat zakládání svépomocných skupin a diskusí, ať už osobní formou nebo na internetových portálech.

Zajímá vás problematika předčasně narozených dětí? Máte další otázky? Nebo se chcete podělit o své zkušenosti? Pak neváhejte a využijte diskusního vlákna, které bylo k dnešnímu dni založeno.

https://www.modrykonik.cz/forum/detske-zdravotni-problemy/vse-co-vas-zajima-o-predcasne-narozenych-detech/

Zdroje:

CHLEBOUNOVÁ, MICHAELA;ČERMÁK. UTVÁŘENÍ VZTAHU RODIČŮ K PŘEDČASNĚ NAROZENÝM DĚTEM. Ceskoslovenska Psychologie [online]. 2013, 57(4), 307-316 [cit. 2016-11-16]. ISSN 0009062X.

Lau, R., Morse, C. (2003): Stress experien- ces of parents with premature infants in a spe- cial care nursery. Stress and Health: Journal of the International Society for the Investigation of Stress 19, 69-78.

Rautava, P., Lehtonen, L., Helenius, H., Sillanpää, M. (2003): Effect of new- born hospitalization on family and child be- havior: A 12-year follow-up study. Pediatrics 111, 277-283.

Pierrehumbert, B., Nicole, A., Muller- Nix, C., Forcada-Guex, M., Ansermet F. (2003): Parental post-traumatic reactions after premature birth: implications for slee- ping and eating problems in the infant. Child Fetal Neonatal 88, 400–404.

P a p o u š e k , M. (2004): Intuitivní rodičovství. In: Dittrichová, J., Papoušek, M., Paul, K. a kol., Chování dítěte raného věku a rodičovská péče. Praha, Grada, 77-100.

JANÁČKOVÁ, Laura a Lumír KANTOR. Maličké miminko: praktický průvodce pro rodiče předčasně narozených dětí. Ilustroval Aleš ČUMA. V Brně: Grifart, 2015. ISBN 978-80-906185-2-7.

O tom, zda mateřská demence opravdu existuje nebo je to jen výmysl a omluva "neschopných" matek, bychom mohli debatovat a psát na desítky stránek. Stojím si za tím, že my matky jsme nějakým způsobem trošku poznamenané. Já třeba hodně zapomínám, jiná zase trošku blbne. Ale holky, dobrá zpráva je to, že v tom nejsme samy.

Pojďte se se mnou teď podívat na 3 důkazy, že naši muži umí také občas zaperlit.

Čaj o páté 

Tak teď mě můj manžel opět pobavil.

Přilítne do obýváku s obalem v ruce a spustí:  "Můžeš mi jako říct, co to má znamenat?"

Já: "No, promiň, tak to asi Tina hodila na zem."

Manžel: "Jo Tina? A kde to jako asi vzala? Nikdy jsme to doma neměli!"

To už nechápavě na něj koukám: "Zlato, nevím, o co ti jde, ale čaj doma máme pořád a tak ten obal hodila na zem..."

Manžel se znovu podívá na obal: " Ježiš promiň, já myslel , že je to obal od kondomu a místo Leros, jsem četl Eros.."

(xoriska)

Domácí karaoke

#materskademence ? Ta se pozná podle toho, že vám dítě už půl hodinky spí a vy si s tatínkem stále broukáte dětské písničky a soutěžíte, kdo to zazpívá líp.....on vyhrává

(summer18)

A pak, že jen matky zblbnou...

Jedu takhle po ránu se starším synem na kontrolu na oční, mladšího hlídá tatínek, starší trošku něco brblá, ale moc neprotestuje. Dojedeme na místo, je to přes celé město, otočím se na dítě a v tu chvíli mi to dojde. Spletla jsem si děti a kontrolu měl mít mladší... starší má oči v pořádku... #materskademence a vlastně i otcovská, protože mu to vůbec nebylo divný.

(alidavol)

Ráda bych také přidala nejen jednu historku o otcovské demenci svého muže, ale jak už jsem psala výše, jsem poznamenaná zapomínáním. Takže jsem všechny zapomněla.

Máte také nějakou vtipnou příhodu s vaším mužem? Tak sem s ní. Ať máme víc důkazů, že v tom opravdu nejsme samy. Označte je, prosím, hastagem #navrh. Toto označení použijte, když i vy najdete nějaký vtipný příspěvek.

 V předchozím článku jsem se věnovala vyvrácení mýtů z oblasti móda, zvyk a styl a počasí, roční období. Teď bych ráda na pravou míru uvedla mýty z oblastí praktická činnost.

   Jelikož jsem sama nosila tři děti a to nejmladší stále nosím, tak se pro mě nošení dítěte na těle a intuitivní rodičovství stalo srdcovou záležitostí. Z tohoto důvodu jsme s kamarádkou pro vás od jiných maminek sesbíraly 40 + 1 mýtů, které jsme pro lepší přehlednost seřadily do 4 kategorií + 1 nezařaditelná.

   Pojďme se tedy podívat na nejčastější obavy maminek, které je od nošení odrazují, a to je velká škoda.

Kočárek uveze nákup: to je sice pravda, ale taky může sloužit jako velká nákupní taška. Dítko se může nést a nákup může vést kočárek. Takto to praktikuje mnoho maminek. Jiné zase zvolí praktickou jezdící tašku na kolečkách. Existuje jich spousty, mohou být velké, malé, ale vždy máte možnost si vybrat opravdu pěkné kousky, které mohou ladit s vaším outfitem.

V kočárku přebalím či nakrmím: přebalit se dá miminko případně i na lavičce. Nyní nás čeká zima, takže stejně bude většina z nás hledat místo na přebalení dítěte někde „uvnitř“, tam je pak jedno zda máte či nemáte kočárek. Mnohdy je nepříjemné se na takové místo dostat s kočárkem a přebalovat na fusaku v zimě by se mi moc nechtělo. Co se týče krmení, tak to zvládnete i v šátku. V tom zase i nakojíte a nemusíte hledat místo, kde si s dítkem sednete. Můžete tak učinit třeba ve frontě u pokladny a nikdo si toho navíc nemusí vůbec všimnout.

Kočárek je rychlejší a snadnější na vytažení z auta: upřímně tento mýtus mě naprosto rozesmál. Autoři zřejmě nikdy nezkusili jak snadné je použít nosítko či šátek při přepravování autem. Představa jak na každém parkovišti vytahuji složený kočár z kufru a pak ho tam znovu dávám a zvedám – uf ještě dnes si říkám, že to byla zbytečná a těžká práce. Nosítko či šátek můžete mít na sobě předpřipravené a jen vytáhnete na parkovišti děťátko z autosedačky a vložíte do nosítka či šátku. Vyřídíte, co potřebujete a pak jen uložíte miminko do autosedačky a přejedete na další místo s tím, že nosítko či šátek můžete mít na sobě stále předpřipravené a nemusíte ho vůbec z těla odkládat. Vlastně jen nastupujete a vystupujete. 
(POZOR! Při jízdě autem musí být vaše miminko vždy upoutané v autosedačce. Nosítko ani šátek nelze použít místo autosedačky při jízdě autem!!!!).

Zvykne si na mě a nepůjde odložit: miminko už nic zvykat nemusíte to už zvyklé je z těhotenství. 9 m se nosilo, houpalo ve vašem rytmu, cítilo vaši vůni a teplo, slyšelo vaše srdce a cítilo se v bezpečí. Tím, že ho odložíte do kočárku či postýlky (košíku) se ho vlastně násilím snažíte odvyknout vaší přítomnosti a nutíte ho, aby předčasně vyspělo, což je škodlivé. Ve skutečnosti jsou to maminky, které si velmi rychle zvyknou na tu příjemnou přítomnost svého děťátka na svém těle. Do cca ¾ roku je absolutně přirozené, že dítě nejde odložit, po té vás, ale malý nošenec překvapí, jak rychle bude samostatný, jak moc bude sebevědomý a s jakou vervou bude objevovat svět. V neposlední řadě vás také překvapí, kolik toho bude umět, protože nejvíc se toho naučí z bezpečí vaší náruče, kde nebude muset řešit „vlastní ohrožení“ (ano děti se rodí s tímto programem na vlastní sebezáchranu, když se dostanou, mimo tělo rodiče cítí ohrožení a zvedají se jim hladiny stresových hormonů, takto se děti nemohou učit nové věci) a nedostatek kontaktu.

Děti pak nechtějí spát v postýlce: lidské mládě se rodí nezralé, nikoli hloupé a nevnímající. Naše děti jsou citlivé, vnímavé a velmi inteligentní bytosti, které jen potřebují čas, aby získaly dovednosti, které mi po nich chceme – kupříkladu spát celou noc a usínat samostatně. Potřebuje cca ¾ roku, aby dozrálo (v ideálním případě by o tento čas mělo být prodloužené těhotenství ženy, ale naše vzpřímená postava by pak neumožnila porod), a „dopeklo se“ na těle maminky. Jelikož jsme s manželem udělali z postýlky tzv. „balkón“ k naší posteli nebyl problém na začátku večera u kojení děti uspat v postýlce a v průběhu noci, když potřebovaly, tak se ke mně do postele překulily. Cca v 18 m jsem zjistila, že se synové po nočním kojení převalí zpět do postýlky. Ne opravdu s vámi děti nebudou spát do puberty, ale mají nárok na „noční“ společnost rodičů do cca 5 let. Do té doby je pro ně noc děsivou díky jejich nezralé nervové soustavě a snížené schopnosti zpracování zážitků ze dne.

WC- vaření – pohodlí: dojít si na WC s tím, že mi vedle v pokoji pláče dítě bylo pro mě nemyslitelné. Naopak mi to způsobovalo potíže. Jde jen o zvyk a o překonání zbytečných zábran (jak řekl můj muž: „co řešíš je to přirozené a on to dělá taky“).

Chápu, že v případě vaření se může maminka cítit nekomfortně a může mít obavy. Nicméně jsme zkušené kuchařky a víme, že pokud třeba smažíme játra, tak buď dítko dáme poblíž do kočárku či košíku nebo na záda, protože pokrm bude prskat. Pokud slívám brambory nebo těstoviny, tak mohu na moment malého nošence odložit nebo ho na tu dobu dát na bok či záda. Pak se stačí otočit k vaření druhým bokem a je po nebezpečí. Vaření je třeba nacvičit a zjistit co mohu či nemohu dělat, a jak se to dá vyřešit. Řešení vždy existuje, stačí ho chtít najít. Opravdu se kvůli tomuto nemusíte nošení vzdávat a opravdu to není pádný důvod k tomu nenosit. Naopak spoustu maminek právě vaření k nošení dovedlo. Dovářet oběd s vědomím, že mi u toho pláče miminko je pro spoustu žen nemyslitelné. Nejednou jsem kvůli tomu něco připálila. A věřím, že nejen já.

Starší chodící dítě pořád nastupuje a vystupuje: starší batole můžete nosit pohodlně v pevném ergonomickém nosítku, které je na manipulaci velmi jednoduché. Zapnete dvě přezky a jdete. Pak stačí jednu za krkem rozepnout a batole vytáhnout a zase vrátit zpět, když chce. Dalším řešením jsou úvazy s dlouhým šátkem, kdy máte šátek stále uvázaný a neposedu jen vytahujete a vracíte zpět nebo šátky s kroužky tzv. Ring Sling, které máte na sobě jako šerpu a malého objevitele do látky na boku jen posazujete a vytahujete. Dotažení Ring Sling šátku pak snadno regulujete zatáhnutím za látku za kroužky. Je to velmi rychlé a velmi pohodlné. Takto nebudete muset nechávat někde kočárek stát a honit vaše batole a zároveň se nebudete tahat s prázdným kočárkem a honit dítko a korigovat kam může a kam ne. Na nákup pak můžete mít jezdící tašku.

Čůrání staršího dítěte s mladším na břiše: v případě chlapečků je obava zbytečná. Vím to, mám to sama vyzkoušené. V případě holčiček to maminky řeší přenosným skládacím nočníčkem nebo podřepem a vytočením do boku. Celkově jsem se s dětmi odnaučila hlubokému předklonu, který je stejně nepříjemný na páteř a naučila jsem se řešit tyto situace dřepem. Odměnou mi jsou pevnější hýždě 😉.

Kočárkem přeci projedu i terén, tak na co nosit: ano to je pravda nicméně každá maminka řeší otřesy na hlavičku a páteř a zrovna taková polňačka či lesní cesta i při dobře odpruženém kočárku není nic moc. Proč si věci ztěžovat, když na tyto příležitosti mohu dítko pohodlně nosit. A pak se najde terén, který s kočárkem neprojedete nebo budete potřebovat pomocníky. Při nošení nejste omezená a můžete se vypravit na procházku či výlet dle vlastního uvážení. Nošení také velmi oceňují majitelé pejsků, díky snazšímu venčení jejich čtyřnohého psího kamaráda.

V šátku řve, v kočáře ne: jak jsem psala výše, děti jsou z období těhotenství zvyklé na maminku, když je začneme odvykat a pak je znovu zvykat mohou být ze začátku zmatené. Na vině může být i separace od maminky v porodnici (a nemusí nutně trvat několik dní, stačí pár hodin) a dítě se pak musí znovu naučit důvěřovat tomu, že zde maminka je a že znovu nezmizí. Děti nemají pojem o čase a i minuta trvá věčně. Dalším důvodem může být nervozita maminky z nošení či jeho podvědomé nepřijetí. Dítěti je pak nepříjemné na mamince být. Nicméně pokud má maminka takové myšlenky či obavy je dobré hledat příčinu a odstranit ji, protože kontakt je pro nás životně důležitý, ať jsme děti či dospělí, mladí či staří.

Zavazování bot: ano to někdy bývá oříšek. Dá se to vyřešit nazouvacími botami, či lžící na obouvání. Dále pak pomáhají schody a jednu nohu dát výše a maličko se vytočit do boku. Nebo se napřed obout a po té navázat šátek s miminkem J. I když je to méně příjemná záležitost, tak se vyřešit dá.

Uklouznutí a upadnutí: uklouznout a upadnout můžete i s kočárkem a můžete kočárek strhnout s sebou a dítko vyklopit nebo vám může kočárek ujet. Při nošení zjistíte, že se chováte opatrněji a našlapujete obezřetněji. Dále pak stačí pár bezpečnostních opatření jako nedávat ruce do kapes apod. Po té, když budete padat, tak zbrzdíte pád rukama či se stihnete něčeho zachytit. Další super pomůckou na zimu jsou tzv. „nesmeky“ jsou to „návleky“ na boty, které mají zespodu různé bodce, pružiny a zdrsnění proti uklouznutí, takže se dá nosit bezpečně i v zimě v případě náledí a sněhu.

Hraní si se starším sourozencem (např.:pomoc na prolézačkách či písku): nedovedu si představit, jak přijedu na hřiště plné dětí se spícím miminkem v kočárku a zajedu přes ten písek či štěrk k nějakým prolízačkám a tam budu zachraňovat dítě. Většinou vidím na hřištích tento jev: maminka má miminko v kočárku zaparkované několik metrů od sebe a asistuje staršímu dítěti na atrakcích. Taky starší děti nebaví být stále na jednom místě a tak pobíhají a maminky je s kočárkem pronásledují nebo se zvětšuje vzdálenost mezi maminkou a kočárkem“.

Pro mě je to nepřijatelný obrázek. Miminko si může ublinknout a začít se dusit a maminka si toho ani nevšimne. Taky může začít plakat a nikdo na něj hned nereaguje, protože je potřeba zajistit, aby starší potomek nespadl a neublížil si. Už vůbec nemluvím o tom, že takové odložené dítě v zaparkovaném kočárku může být snadno uneseno.

Přitom je velmi snadné mít miminko v pohodlném úvazu a staršímu dítěti asistovat. Hold si k bábovičce sednete na bobeček a při záchraně na prolézačce stoupnete bokem.

Jezdím autem a vajíčko se dá nacvaknout na kočárek: autosedačka neboli vajíčko je místem, kde by mělo miminko pobývat co nejkratší dobu. Je určena pro bezpečný převoz v autě. Nikoli pro vození na kočárku či spánek. Při svých konzultacích zdravého nošení s fyzioterapeuty jsem se dozvěděla, že v případě, že rodiče přijdou za nimi s nějakou odchylkou v psychomotorickém vývoji, tak zjistí, že na vině je příliš častý pobyt v autosedačkách či polohovacích lehátcích. Maminky většinou neznají míru. Teď jedu autem, teď mi tam usnulo, teď potřebuji něco zařídit, teď si tam pěkně hraje tak ho nebudu rušit – šup a dítko v tomto zařízení stráví téměř celý den. Používáním této věci více než jen na cestování autem ohrožujete psychomotorický vývoj svého dítěte. Lepší variantou je mít v autě šátek nebo nosítko a na pochůzky miminko ponosit. V šátku či v nosítku dítě zapojuje správně správné svalové partie.

Než uvážu šátek, tak to trvá: tento jev bývá u začínající maminky normální. Nicméně s počtem úvazů, které navážete, se bude doba vázání úměrně zkracovat. Zkušené nosící maminky, které vážou šátek, jsou schopné mít dítko navázané do cca půl minuty.

Nepůjde mi odložit spící dítě do postele či kočárku: opět mýtus, který se mezi maminkami šíří. Pravda je, že pokud u vás dítě usne tak ho vy nebudete chtít odložit do postele či kočárku. Je to totiž nádherný pocit, který si jako maminka budete užívat. Nicméně pokud opravdu potřebujete v šátku pouze uspat a pak dítě odložit na spaní jinam, tak se to dá s trochou cviku a trénování celkem snadno docílit. Po pár pokusech budete vědět, po jak dlouhé době se o to můžete pokusit a jak dlouho tato doba bude trvat, než už se o to zase pokoušet nemáte. Toto velmi oceníte hlavně v zimě, kdy je dítě v kočárku navlečené do oblečení, zapnuté ve fusaku a přikryté dekami. Pokud takto chcete jet se spícím dítkem domů a nemáte možnost ho nechat dospat třeba na zahrádce, tak se potýkáte s tím jak ho svléknout, aby se takto navlečené v kočárku „nespařilo“. Většinou si pokusy o svlečení a odkrytí dítě probudíte. Pokud nosíte, tak máte dítě oblečené do šátku či nosítka, tak jako doma a všechny teplé vrstvy máte až přes vás dva. Pak stačí opatrně rozepnout bundu a mikinu, rozvázat šátek či rozepnout nosítko a něžně miminko uložit doma do postele.

článek pro vás připravila Bc. Dagmar Ludvíčková (poradkyně pro nošení dětí a lektorka vázání šátků). Originál článku najdete na pluspromaminky.cz

Příště mrkneme na kategorii zdraví a na nezařazenou kategorii. Nošení zdar.

Abychom to mohli zjistit, potřebujeme si nejdřív ujasnit jednu věc: Nakolik jsou psychika a tělo propojené?

Příklad z praxe, se kterým se setkávám hodně často: bolesti hlavy nebo zad. Pomineme-li jasné příčiny typu úraz, pak je důvodů široká řada, od zaměstnání kde se jednostranně zatěžujeme, přes nedostatečný pitný režim, chybějící cvičení, nevhodnou stravu (která oslabuje detoxikaci a regeneraci těla, hlavně ledviny, játra), užívání léků vč. HA atd. atd.

Dále na nás má zásadní vliv celková atmosféra v rodině – v té původní (vliv na nás v dětství, ale i teď záleží na tom jaké máme vztahy s rodiči, jaká energie v rodině je) i vliv atomosféry v naší nové rodině, kterou jsme už třeba založili. Atmosféra v rodině má vliv na to kolik máme životní energie a jestli energie plyne volně nebo je více či méně v některých místech zadržována svalovým napětím. To se pak po určité době jasně odráží na fungování jednotlivých orgánů.

Psychické příčiny aneb proč se v takové situaci vůbec ocitáme, proč nás bolí hlava nebo záda? Nabírání si příliš mnoha úkolů, neschopnost říci ne, přetěžování se. Potřeba mít věci pod kontrolou, perfekcionismus a s tím často spojené úzkosti nebo pocity viny. Někdy také vztek. Společným jmenovatelem všech těchto emocí ale bývá nízké vnímání svojí sebehodnoty a uvíznutí v začarovném kruhu.

To jakou máme životní energii potom dále ovlivňuje také výběr partnera (klidný podporující typ versus dobrodružný aktivní typ apod.) nebo setrvávání v nefunkčním vztahu (které je často zapříčiněno tím, že se obáváme, že bychom sami nezvládli péči o děti i obstarání financí nebo že bychom nezvládli bydlet sami apod.)

Po podrobnějším pohledu tedy vidíme, že psychika je alfa a omega.
A je s naším tělem spojená mnohem víc než si uvědomujeme:

• psychika opravdu řídí to jak funguje naše tělo – trávení, spánek, imunitu, práci mozku, fungování srdce a oběhového systému, pohybový aparát, přes hormony také sexuální aktivitu, menstruaci, schopnost otěhotnět (do velké míry) atd. Podíváme-li se na to „materiálně“, pak hormony řídí všechny biochemické mechanismy v našem těle. Podíváme-li se na to z hlediska energie, pak je psychika a tělo dokonce jedno - jedna životní energie, která se projevuje různými způsoby.
• psychika má zásadní vliv na to jaký život vlastně máme, jaký život si (více nebo méně vědomě) volíme: práce, partner, zdraví, rodinné vztahy, koníčky, vztah k sobě, celkový pohled na svět a svoje místo v něm

Propojení těla a emocí také hezky ilustruje připojený obrázek, na kterém je vidět jak se mění plynutí energie (změřitelné jako krevní tlak, hormony uvolněné do krve, teplo apod.). Pokud např. pravidelně zažíváme pocit úzkosti, vzteku nebo deprese, jaký to má asi vliv na naše tělo v oblastech kde je energie/krve/svalového napětí přebytek a naopak kde se ho nedostává? …..

Ta dobrá zpráva ovšem je, že díky tak silnému propojení těla a mysli lze harmonizováním psychiky vyřešit nebo výrazně pozitivně ovlivnit velkou škálu nemocí těla - např. migrény, oslabenou imunitu, ekzémy, nachlazení, bolesti zad, potíže se srdcem a s oběhovým systémem, gynekologické obtíže, únavu, únavový syndrom, imunitu, alergie, potíže s játry, opakované infekce močového měchýře, disharmonie štítné žlázy, potíže se soustředěním a pamětí, motání hlavy, potíže se spánkem, se sexuálním životem, ale i závažnější nemoci (ty mají často nejen příčinu v psychice, ale vždy i velký následný dopad na psychiku v průběhu nemoci).

Když energie plyne volně a v dostatečné síle všude v našem těle, pak jsme zdraví a také psychicky vyrovnaní.

Je jen potřeba to celé rozmotat až k počátku.
A to s pokorou, že i nemoc nás může leccos naučit, že nám něco ukazuje.

Lída Salemová

www.bachovkypraha.cz

Johanka se měla narodit 23.8. v porodnici za pomoci předem domluvené porodní asistentky. Narodila se o dvanáct dní později doma, v koupelně. Přitom ve 35. týdnu těhotenství krátce hrozilo, že přijde na svět akutní sekcí. Zkrátka to, že se s touhle holčičkou nebudeme v životě nudit, nám je jasné už od samotného začátku.

Na tom, že porod nakonec proběhl tak, jak proběhl, měly zřejmě zásluhu dvě věci. Ricinový koktejl, který jsem vypila večer předtím, a mé v ten den naprosto nepochopitelně pomalé chápání.

---

Bolesti mě budí v neděli 4.9. ve tři čtvrtě na čtyři ráno, dvanáct dní po termínu. Naskočily rovnou po zhruba pěti minutách a od začátku už tak silné, že nedokážu zůstat ležet. Potichu se tedy snažím vyplížit z ložnice, kde spí manžel i Anežka, naše dvou a půl letá holčička. Dan je ale vzhůru, tak mu šeptám, že jsme se konečně možná dočkali, že jdu vše prodýchávat do vedlejší místnosti a ať se ještě prospí, než budeme muset vyrazit na cestu.

Kvůli nedávno operovanému nártu, ve kterém mám sešroubovaných několik kostí, chvilku hledám polohu, ve které bych mohla kontrakce prodýchávat a přitom nohu moc nezatěžovat. Nakonec klečím na matraci na zemi a předloktím se opírám o židli před sebou. Za sebou mám horu peřin a polštářů. Později přijdou vhod, protože se na ně mezi kontrakcemi vždy svalím a chviličku si zdřímnu, než mě probudí další vlna bolestí.

V místnosti je velká tma a nemám náladu na silné elektrické světlo, tak ještě prozváním Dana. Když přijde, prosím ho o pár svíček. Zapaluje je, rozmisťuje po pokoji a odchází.

Kontrakce jsou od začátku poměrně časté, po čtyřech až šesti, sedmi minutách. Nejsou ale pravidelné, proto je nepovažuji za známku blížícího se porodu. Vždy, když to už půl hodiny vypadá slibně, přijde zničehonic větší pauza a z pravidelných pěti minut je náhle sedm. Nechci jet do porodnice zbytečně brzy, proto čekám, až se objeví nějaké opravdu pevné intervaly.

Za známku blížícího porodu nepovažuji ani velkou bolestivost kontrakcí. Přičítám ji zamlženým vzpomínkám na první porod – zdá se mi, že to teď bolí o dost víc, než bolel začátek první doby minule, ale co, příroda paměť v tomhle směru trochu promazává a asi si to pamatuji špatně. V druhé řadě to svaluji na ricinový koktejl. Předpokládám, že velké bolesti jsou důsledkem kombinace kontrakcí a křečí ve střevech. Dvakrát jsem ráno šla na záchod s průjmem, což mě utvrdilo v tom, že ricin zabral a zjevně se odráží na celém dosavadním průběhu událostí.

Bolesti sílí a sílí, postupně přicházím na to, že nestačí prodýchávat, ale pomáhá vyluzovat nějaký zvuk. Vždy velký nádech a pak dlouhé “áááá” a výdech. Z počátku to funguje. Později instinktivně přidávám ještě pohyby v bocích – jak jsem v kleče opřená o židli, natáčím střídavě ramena a kyčle nahoru a dolů, čímž vlastně otáčím i celým tělem. Pomáhá to. A tak čas běží, já střídavě pospávám, střídavě se kroutím ze strany na stranu a mručím, a při tom všem sleduji východ slunce za oknem.

V půl osmé už jde do tuhého a já začínám tušit, že to má asi o něco rychlejší průběh. Píši Jarce, naší domluvené porodní asistence, že během dopoledne dorazíme. Má zrovna ten den v porodnici denní směnu, tak není třeba být úplně konkrétní v čase. V aplikaci na mobilu studuji pravidelnost kontrakcí. Stále ji tam nevidím.

Zkouším pohmatem zjistit, jak to dole vypadá a mám pocit, že nahmatávám hlavičku. Poměrně velkou plochu hlavičky. Aspoň tedy myslím, že to je hlavička, ale odmítám tomu věřit. Vlastně nevím, co bych tam měla nahmatat. Ve filmech vždycky doktor rodičku vyšetří a řekne “jsme na deseti, jdeme rodit”, ale už nikdy nikdo neřekne, jak to vlastně pozná. Sama sebe přesvědčuji, že to je nesmysl, vždyť opravdu intenzivní bolesti mám zhruba hodinu a i když má být druhý porod rychlejší, zas o tolik rychlejší to být nemůže, ne? Rozhoduji se, že počkám, až vstane Anežka – vstává tak v půl deváté. Pak Dan sbalí tašku a pojedeme.

V půl deváté skutečně slyším, že vstávají a jdou do přízemí. Bolesti jsou tou dobou opravdu velké, ale stále se drží v intervalech nad pět minut, tudíž bychom měli mít na cestu dost času. Chvilkami mám pocit, že už se mi chce i tlačit, ale opět to přičítám ricinovému koktejlu. Pak se intervaly zase prodloužily a já se proto rozhoduji jít do vany. Teplá voda by to měla rozlousknout.

V době, kdy se belhám do koupelny, jsou kontrakce zhruba po šesti a půl minutách. Vlezu do napuštěné vany a najednou jsou pryč. Je mi krásně. Opřu se a užívám si klid. A taky mám trochu vztek. Tolik bolesti a nic? Copak tohle mohl být planý poplach? To teď vylezu z vody a začne další den, úplně stejný jako včera? Modlím se, aby se kontrakce vrátily, ale současně se modlím, aby už nezačínaly. Zvláštní pocit.

Po zhruba deseti minutách klidu – těch slavných předfinálových minutách – kdy jsem nabrala trochu sil, se do toho Johanka pouští s plnou vervou. Dere se ven a já cítím intenzivní potřebu tlačit. A i když je to zpětně k neuvěření, stále mi situace nedochází v jejím plném rozsahu. Jediné, co vím je, že musíme okamžitě jet. Volám tedy na Dana, že je čas vyrazit. Tváří se dost překvapeně, koneckonců před chvilkou se probudil a vstal, ale ihned letí pro věci. Já si ovšem konečně začínám uvědomovat, že do porodnice, kterou máme 40 minut daleko, rozhodně nedojedeme. Že dokonce možná nedojdu ani ke vchodovým dveřím...

Přichází další kontrakce a spolu s ní i moje definitivní prozření. Konečně mi to došlo! Dan v ten moment nakukuje do koupelny a já mu sděluji, že “už rodím”. Stojí mezi dveřmi, neví, jestli má jít dovnitř nebo ven, nebo co by měl vlastně dělat. Já se srovnávám se situací. Celé to trvá asi dvě vetřiny. Nakonec mu říkám, ať jde pryč a zavolá Jarce. Nevím proč, ale chci, aby z koupelny odešel. Chci na to být sama, jen s Johankou. Klečím ve vaně plné vody a jsem najednou hrozně klidná. Vím, že to zvládneme. Tady a teď. Spolu.

Chvilku přemýšlím, jestli vypustit vodu nebo ne. Nevím, jak má být voda teplá, jestli má mít nějaké zvláštní složení, jestli se nemůže miminko utopit – nevím o porodech do vody vůbec nic. Na druhou stranu se bojím, že když vodu vypustím a dítě nechytím, že se potluče. Váhám, ale nakonec vodu vypouštím, přijde mi to jako menší riziko.

Vzápětí zjišťuji, že máme zatraceně úzkou vanu. Schválně jsme kdysi vybírali úzkou a hlubokou - při výběru sanitární techniky člověk holt nezohledňuje, jestli se mu v tom bude dobře rodit. Šteluji se tedy do výhodnejší polohy. Zlomený nárt si v tu chvíli vůbec neuvědomuji. Tělo zjevně určilo priority, bolest v noze utlumilo a veškerou mou pozornost upřelo na aktuální dění.

První porod jsem prožila v určitém tranzu, na který dodnes ráda vzpomínám. V takovém pozměněném, ale příjemném a pozitivním stavu vědomí, kdy jsem moc nevnímala, co se děje, kdo je v místnosti, apod.

Teď jsem oproti tomu naprosto bdělá, ale ve velmi zvláštní roli pozorovatele. Uvědomuji si, že rodí vlastně moje tělo ve spolupráci s Johankou. Mě, Zuzanu, k tomu vůbec nepotřebují. Já tam jen tak nějak jsem a všechno sleduji, nic víc. Dokonce se v duchu i trochu bavím. Třeba představou, že Dan teď za dveřmi telefonuje a za chvilku uslyší pláč novorozence. A taky přemýšlím, jak mít ruce, abych miminko opravdu neupustila… Mozek zkrátka slouží, ale do samotného porodu nijak nezasahuje.

Při další kontrakci se Johanka opět posouvá a teprve teď praská voda. Registruji, že je úplně čirá. Dál se neděje nic. Být prvorodička, tak v tuhle chvíli asi zpanikařím. Ale pamatuji si z prvního porodu, jak se Anežka takhle dle mého “zasekla”a já se Jarky vystrašeně ptala, co mám dělat. “Nic” řekla tehdy. “Dej jí čas, nespěchej na ní, je to v pořádku”. Tuhle větu si vybavuji a Johance tedy dávám čas. Jsem klidná. Obě čekáme na další kontrakci. Kupodivu až v tenhle moment mě napadá, že bych jí taky mohla pomoct. Zatím se dere na svět sama, doteď mě totiž vůbec nenapadlo aktivně tlačit. Slibuji jí tedy, že jí pomůžu. Přichází kontrakce, tlačím a Johanka zrychluje. Tlačím podruhé - a je venku. Vklouzává mi do nastavených rukou, lehoučce, plynule, docela pomalu. Vklouzává do nich jako by věděla, že do nich patří. S jistotou, že tam na ní čekají. Vteřinu je ticho a pak se z plna hrdla rozkřičí.

Moje já, které se doteď na vše dívalo tak nějak z povzdálí, se znovu spojuje s tělem. Sedám si do vany, pokládám si miminko na břicho a rukou sahám po ručníku, abych jí přikryla. Dan přivolán pláčem nakukuje do koupelny. U ucha má telefon – i Jarka na druhém konci slyší pláč novorozence a je jí jasné, že do porodnice už to nestihneme.

Když Johanku přikrývám, prohlížím si jí. Snažím se všimnout si hlavních věcí, stanovuji takové vlastní Apgar skore. Má vše, co má mít, rozumnou a všude stejnou barvou, mává končetinami, dělá grimasy, křičí – zdá se být v pořádku.

Dan znovu přichází. Podle rady Jarky přináší náruč ručníků a utěrek na nádobí, kterými Johanku otírá a jinými pak přikrývá. Nevím, proč utěrkami a přijde mi to celkem legrační. Pak přináší peřinu a polštář a přikrývá mě. Snažím se udělat si ve vaně pohodlí, chvilku tu ještě strávíme. Jakmile se usadím, Johanka se okamžitě přisává.

“Kolik je hodin?” napadne mě najednou zeptat se. “9:20” odpovídá Dan.

Pootevřenými dveřmi slyším, jak se dole chichotá Anežka. Jezdí s vláčkem, to je jasný. Pláč miminka z koupelny ji vůbec nezajímá.

Kvůli zlomené noze ani nezkouším z vany vylézt. Dokud neporodím placentu, nebo dokud Johanku neodstřihneme, bylo by to dost nebezpečné. Pupečník ovšem tepe ještě hodinu, což je poměrně neobvyklé.

Porod placenty bolí. Kontrakce přicházejí ve velkých intervalech, ale jsou opravdu nepříjemné. Z prvního porodu si nic takového nepamatuju, protože doktorka ze mě placentu, s mým souhlasem, vytáhla. Já ji tahat nechci, protože se bojím, abych neurvala pupečník. Nevím, možná je to úplná blbost, ale nechci to riskovat. Tak čekám a při kontrakcích hekám a tluču rukou do okraje vany. Možná to tolik bolí proto, že mi na břiše leží Johanka. Možná je to tím, že ležím v ne úplně vhodné poloze na zádech. Říkám si, že rodit takhle dítě musí být dost děsný, že je to opravdu hodně nepraktická pozice. Neznám to, i Anežku jsem rodila v kleče. Tlačit mi takhle fakt moc nejde.

Zatímco čekáme na dotepání pupečníku, Dan konzultuje s Jarkou, jak ho přestřihnout a pak to ještě pro jistotu studuje na internetu. Tam je evidentně úplně všechno, prý našel i celý návod, jak porodit. Když konečně nastal čas, přináší obvaz, podvazuje šňůru na jedné straně, na druhé, pak se zhluboka nadechne a stříhá. Moje a Johančino devítiměsíční spojení je u konce.

Bere miminko a odnáší ho do ložnice. Já se mezitím neohrabaně zvedám do dřepu, přichází další kontrakce a mě se konečně daří i tlačit. Placenta vyjde ven a já žasnu, jak je velká a jak byla těžká. Břicho mám najednou úplně prázdné. Na chvilku je mi z toho až smutno. Dan hledá v kuchyni misku, do které pak placentu ukládá a nese do ledničky. Odněkud vím, že ji někdo musí prohlídnout, jestli je celá a něco ve mě nezůstalo.

Jsem stále ve vaně a Dan pode mnou a okolo mě začíná uklízet různé krvavé chuchvalce a cucky, které ze mě vyšly. V ten moment ho obdivuji, myslím, že ne každý chlap by tohle dal.

"Co dělá Johanka?" ptám se ho potom. Vytřeštil na mě oči. "No jo, já na ní úplně zapoměl!" vyhrkne a letí do ložnice. Za chviličku je zpátky, miminko prý pokojně spí.

Sprchuji se a konečně vylézám z vany ven. Jdu do postele ke své holčičce a tulím se k ní.

Teď teprve mě poprvé napadá, jestli bychom neměli zavolat nejakého doktora nebo záchranku. Asi se to tak obvykle dělá. Ovšem představa, že nás teď obě nakládají do sanitky, vezou do nemocnice, tam mi jí berou a pravděpodobně čistě preventivně strkají do inkubátoru, je pro mě naprosto děsivá. V ten moment přichzí SMS od Jarky, že sehnala zkušenou porodní asistentku, která se na nás přijde podívat. Myšlenku na záchranku tedy zavrhuji.

Porod doma plánovaný nebyl. Ale rozhodnutí zůstat po porodu doma a nikam nejezdit už bylo naprosto vědomé a jsem ráda, že jsem ho udělala.

Za necelé dvě hodiny přichází domluvená asistentka. Důkladně kontroluje miminko, placentu i moje poranění. Navzdory tomu, že Johanka má něco přes čtyři kila, jsem jen trochu natržená. Údajně by se dva stehy udělat daly, ale prý to dobře sroste i samo. Zůstávám tedy bez šití. Johanku hodnotí jako zdravého, fyziologického novorozence.

Druhý den k nám přichází na kontrolu pediatrička. Nevěří mi, že porod doma nebyl plánovaný a zcela evidentně je jí to silně proti mysli. I přes napjatější atmosféru, která při její návštěvě vládne musím ale uznat, že je profesionálka. Kontroluje miminko a na čtvrtek sjednává Johance ambulantní novorozenecké vyšetření v okresní nemocnici. Dokonce přede mnou volá mému gynekologovi, aby ho informovala o porodu a pak mi podává telefon. Pod jejím přísným pohledem si s ním domlouvám kontrolu po šestinedělí. Až k nám domů chodí doktorka kontrolovat Johanku v podstatě každý den po celý týden.

Popravdě, z cesty na vyšetření do nemocnice moc nadšená nejsem, ale beru to jako kompromis právě vůči pediatričce. A vlastně sama budu ráda za definitivní ujištění, že je miminko v pořádku. Johanka tedy v pátý den svého života poprvé opouští svůj rodný dům a absolvuje vyšetření sluchu, očí, odběry z patičky, saturaci a další. Vše v pořádku skutečně je.

S výjimkou výpravy na vyšetření trávíme s Johankou celý týden zachumlané v posteli. Dole v přízemí zatím Anežka řádí s babičkou a malá ségra jí moc nezajímá. Tchýně mi až do postele nosí výborné jídlo a já i miminko spíme a spíme a spíme.

Dnes jsou Johance už skoro tři týdny. Je neuvěřitelně klidná. Skoro vůbec nepláče, jen si zvědavě prohlíží svět. A vsadím se, že v duchu plánuje, čím nás překvapí příště.

Díky blogu, který právě čtete, jsem dostala velmi zajímavou reakci. Nepsal mi žádný adoptivní rodič ani čekatel. Psala mi budoucí adoptivní teta. Dotaz byl velmi zvláštní a pro mě nádherný - empatický.

Budoucí teta chtěla vědět, jak může pomoci adoptivní mamince v čekání  - jestli se má ptát nebo neptat.  Co je vlastně před a po schválení čeká? Chtěla celému procesu rozumět. A jako poslední věc ji zajímalo, jak nejlépe jednou, až ta chvíle přijde, vyjádřit tu radost a přijetí adoptovaného dítka do rodiny.

Celé mě to donutilo zamyslet se nad tím, jak jsem to tenkrát měla já? A co přesně jsem potřebovala? Co naopak ne?

Velmi dobře si vybavuji období, kdy jsme podávali žádost o adopci. Dalo by se říci, že jsem moc chtěla sdělit okolí hlavně blízkým, přátelům, jaký krok právě podnikáme. Nicméně tím, že jsem byla ve svém okolí jediná neplodná a bezdětná žena žádající s partnerem o adopci, byl to docela problém. Co jim říct? Že už jsme takoví zoufalci z hlediska snahy o dítě, že už zkoušíme i adopci?

Vyprávět jim o psychotestech? Kde si člověk připadá, že nemůže tím vším prověřováním snad ani projít, protože mu určitě najdou jednu nebo hned několik psychických poruch, které budou adopci znemožňovat?

Příprava žadatelů o osvojení, aneb pocit že se nacházíte v „kruhu anonymních alkoholiků“. „Ahoj, já se jmenuji tak a tak a chystám se vypít vodku na ex, ehm tedy adoptovat dítě.“

Jak vyprávět o zážitcích z návštěvy kojeneckého ústavu? Dodnes si vzpomenu na velký pokoj plný malinkých postýlek. Všechny byly prázdné,  až na jednu. V té ležela maličká holčička. Mohlo jí být jen pár týdnů. Plakala a plakala. Ten pocit se asi nedá přenést.

Tenkrát by mi určitě moc pomohlo mluvit o tom s někým, kdo už to celé zažil. Nicméně svěření se dobré kamarádce, která se ptá, má zájem, nesoudí a chce poslouchat, by bylo také moc prima.

Čeho jsem se tenkrát bála a na tyto otázky nerada odpovídám dodnes, jsou otázky typu: „A ty se nebojíš těch genů? Nebojíš se, co z těch dětí vyroste? Ty jsi nečetla tu a tu knihu o adopci, kde to skončilo špatně?“

V takové chvíli se vždy zastavím a zeptám se dotyčného, zda ho problematika opravdu zajímá a chce odpovědi věnovat více než pár minut. Protože tohle opravdu není lehké konverzační téma, na které se zeptáte náhradního rodiče na zastávce autobusu.

Ještě jedna otázka týkající se toho celého byla vlastně velmi zvláštní a nepříjemná. Je to otázka vystihující bohužel vše výše zmíněné. Je úplně prostinká: „A proč chcete vlastně adoptovat dítě?“

V té chvíli Vám v hlavě proběhnou miliony myšlenek: „Jak proč? Chceme být rodina, není to zřejmé? Chceme pomoct dítěti bez rodičů. Nemůžeme mít děti a i kdybychom je mít mohli, proč ne? Proč neadoptovat?“

Poslední otázka budoucí tety mě opravdu mile překvapila: „Jak nejlépe vyjádřit radost a přijetí adoptovaného dítka z její strany?“

Myslím, že odpovědí by mohl být příběh, který se nám stal.

Dceru jsme si přivezli, jak už jsem psala jinde, na dlouhodobou návštěvu z KÚ v době, kdy jí bylo něco kolem 3 týdnů. O tom, že máme doma miminko, jsme moc nemluvili, nic nebylo jisté. Nicméně i přes to se zpráva šířila mezi přáteli a známými i bez našeho přičinění.

Ta obrovská radost, to jak nám to štěstí všichni přejí, se dalo hmatatelně cítit.

Přešlo těch pár kritických týdnů a my jeli s manželem podepsat formuláře, které z nás dělali oficiálně rodiče (dostali jsme dceru do preadopční péče).

Po návratu na nás čekalo před domem velké překvapení.

U nás je totiž zvykem stavět nově narozeným dětem před dům máj. Je to takový výraz radosti a štěstí z nově narozeného človíčka, kterou sdílí s rodinou kamarádi a známí. Staví se v době, kdy je maminka s miminkem ještě v porodnici a její stavění provází většinou velká oslava.

Ano, rozumíte správně, naše dcera dostala svou první máj …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

Mateřství je plné radostí i strastí.

Vězte, že na tom jsou všechny maminky podobně. Každý den není růžový a když se k tomu přidá ještě mateřská demence, vznikají neskutečné situace.

Koníkovky se ale umí zasmát samy sobě, tak se taky pobavte na jejich účet, ať máte alespoň vy ten den růžovější 🙂

1. Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...

Včera mi Kristýnka s dojatým výrazem hladila obličej a říkala, že jsem nejhezčí.

Tak já dneska při obědě: "Hele ségra, Kíka si myslí, že jsem nejhezčí. To jako hezčí i než ty!" (moje sestra vypadá trochu jako představa Trojské Heleny, lehce řízlé Venuší, prostě sen každého muže, já vypadám trochu jako Hobit)

"Kíko, máma je nejhezčí? Fakt?"

"No, já nevím teď teda."

Ach jo, asi jsem byla nejhezčí v naší posteli. To znamená hezčí než ten medvěd, co mu pes utrhnul ucho. 

(terulin)

2. Nadstandardní služby

Volám dnes své kadeřnici, že se chci objednat a říkám: "Chtěla bych jen ostříhat a vykoupat."

A ona na to : "Ale přebalíte se už sama, že jo?"

(moninecko)

3. Parní lázně

Mateřská demence je, když se sprchujete a zjistíte, že je strašně páry kolem vás, tak odhrnete závěs a mlha po celý koupelně. Rychle vybíháte mokrá a nahatá na chodbu a tam není vidět ani na krok. No a potom si prostě sundáte brejle a naproti vám vykulenej manžel.

(marmaria)

4. Špagetový western

Ach jo. Dlouho u nás nebudou špagety. Páťa je loudil snad měsíc, tak jsem dneska udělala opravdu výbornou masovou směs, špagety nalámala na třetiny, vysvlékla dětem trička, přece jen jsou lépe omyvatelní. Sedíme, Patriček bojuje s vidličkou, Ríša jí obouruč a já to zachraňuji a poučuji, jak jíst lžící a vidličkou. Tak dotuď ok. Jenže ten, kdo poučuje, na toho dojde. Nabrala jsem si, Ríša do mě drcl, špagety se projely po prsou, do klína a po sukni na zem. Zavyla jsem. Pod stolem naháním špagety, Ríša drcl do svého talířku a měla jsem ho na hlavě. Na krku, za ušima a všude okolo byly špagety, kousky masa a rajčat. Špagety nechci už hodně dlouho vidět a naražená hlava je jako bonus!

(kami1984)

5. Spálení nehrozí

Mateřská demence je, když si jdeš rozčesat umyté vlasy, chceš si je postříkat kondicionérem ve spreji a nastříkáš si na ně dětský opalovací krém.

(veru908)

6. Nový recept

Když "peču" bábovku v lednici a dojde mi to až po druhé zkoušce špejlí, jestli je hotová, tak je něco špatně.

(mopavka)

7. Nejkrásnější lichotka

Stojím v koupelně před zrcadlem, mažu na sebe nějakou mast od kožní doktorky, protože moje pleť je tragédní, v tom přijde naše prostřední "zlatíčko", chvilku se na mě kouká a pak pronese: "Mami co to na sebe mažeš?"

Odpovím jí: "Mastičku od paní doktorky."

Terinka neváhá, vyleze na vanu, koukne na mě do zrcadla pak na sebe a odvětí: "Že ty bys chtěla být krásná jako já?"

"Samozřejmě," řeknu, "no to bych chtěla."

A naše podlé dítě řekne: "To máš teda smůlu!" ...odkráčí z koupelny, já umyji ruce od toho blevajzu a přestávám se snažit o lepší pleť, to dítě má pravdu, MÁM SMŮLU!

(patri22)

8. Mateřský postřeh

Od té doby, co jsem máma, jsou moje okna špinavější zevnitř nez zvenku.

(apacheee)

9. Já jsem ti to říkala!

Já: "Elišku, pojd rychleji a nezastavuj se furt, podívej se, jak je černá obloha, nechci, abychom s Martínkem po cestě ze školky kvůli tvému loudání zmokli."

E: "Maminko, měla sis vzít deštník, já jsem ti to žikala, nevzala sis ho, tak máte smůlu."

(petronelka20)

10. Dobrou noc!

Včera: "Přečtu vám pohádku před spaním!"

K: "A můžeme se koukat?"

Já: "Ne, jen už hezky zavřete očička."

K: "A můžeme mít otevžený pusinky?"

(oeyne)

11. Aby se táta bál usnout

Chlap se sice nevracel domů nad ránem, ale byl kvalitním vínem omámen. Poměrně slušně. A tohle omámení u něho vždy zaručeně způsobuje jistou věc - a sice mluví ze spaní. Nikdy jindy.

Ztěžka otvírám oči, když mi uprostřed noci začne něco vykládat.

"Ježiš co je, je jedna ráno - řekneš mi to ráno." Vztekám se.

Pak na něho konečně hodím oko - má těžkou půlnoc.

"Aha, ty spíš. Tak to mi to pověz, no." myslím si vztekle.

Pak se ovšem zaposlouchám, a zjišťuji že mluví 'mateřským jazykem' (tak jsem si nazvala to, jak rodiče mluví na své děti - takovým jemnějším, něžnějším tónem s jinou intonací- nikdy tak, jako v běžné konverzaci.

A ano, jsem si vědoma - že by to správně pro mě mělo znamenat 'český jazyk', ovšem z drtivé většiny písemných projevů bych si tím taky nebyla tak úplně jistá - pro většinu je to stejně ten češťyn). Z toho tónu mi dochází, že mluví na naši dceru. A chlap něžným, mateřským jazykem pokračuje - rozděluje slabiky tak, jako když učíte batole mluvit. Doslova říká : "Řekni pr--(pauza)--*el. Ho--(pauza)--vno." No paráda, tak už vím, co se tam děje, když nejsem doma. Ti chlapi snad nikdy nedospějou. Dál neslyším, protože umírám smíchy. Jako, bacha na toho Alkohola - fakt na vás vykecá úplně všechno.

(alikam)

12. Vajíčka natvrdo

Jupí. Konečně můžu taky přispět k #materskademence.

To je tak, když balíte, děláte jídlo, perete, uspáváte dítě. No prostě miliarda věcí, abyste to vše stihli než odjedete na víkend pryč mimo republiku a vaříte přes hodinu vajíčka na sváču do housek, na které úplně zapomenete.

Soudruhu, asi je něco špatně, asi bych už nikdy neměla jít ke sporáku bez dozoru.

(petya231)

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Život ženy je občas boj. Zvládla jste zabavit hyperaktivní dítě, odpovědět na jeho zvídavé otázky, muže jste umlčela teplou večeří a už to vypadá, že jsou všechny nástrahy překonány.

Ale chyba lávky! Nakonec totiž zjistíte, že jste sama sobě tím největším nepřítelem a život si ztěžujete hlavně jen vy sama.

1. Lepší než jar!

To je tak, když si dáte sirup a jar vedle sebe. Pak jednoho krásného dne jdete mýt nádobí a asi 10 minut se pořád divíte, proč je pořád to nádobí ulepené, neustále dáváte "jar" na houbičku a stále myjete a myjete, dokud nezjistíte, že si tam celou dobu dáváte sirup. Oooo, Ivi, dej si facku a vzpamatuj se. 

(iww9)

2. Domácí buchta

Totální #materskademence aneb jsem fakt pipina.

Peču buchtu, poslední domácí meruňky, poslední 3 vajíčka. Ještě jsem udělala drobenku, abych chlapa překvapila. Ještě jsem šla koupit máslo. Práce na půl hodiny. Dám to do trouby, myju nádobí. Po 40 minutách to vytáhnu a omdlívám. Nezapla jsem troubu. Tak jsem ji zapla, doufajíc, že se to upeče s tím kypřícím práškem. Ehm. Za 40 minut kontroluju a jsem blbec, dala jsem místo horkovzduchu jen světlo. Vzdávám to, budou rohlíky s meruňkovou marmeládou.

(hermilie)

3. Svěží dech!

Už jsem jednou psala, že opepřený čaj není vůbec dobrý... Tak čistit si zuby Bepantenem taky teda není nic moc.

Ať žije #materskademence!

(elinka89)

4. Podle nosa poznáš kosa

"Maminko, koukej, jsou stejný"
"No úplně stejný Eliško nejsou, třeba ocas mají každej jinej"
"A jsou to kluci nebo holčičky?"
"Asi kluci"
"Každej kluk má jinej ocas, že jo?"
"Ano Eliško, máš pravdu, to má"

Tak malá a už tak zvrhlá.

(tichackova)

5. Kdo s koho?

Typické ráno.
Jsem asi fakt nemožná.

Každé ráno vstávám s odhodláním, že dnes tomu vzdorujícímu zvířeti dám zdravou snídani, zahrnující přinejmenším jáhly a ječmen a všechno samozřejmě Bio.

Moje pevná vůle dostává na frak už ve chvíli, kdy se batole rozzuřeně sune ke skříňce s cereáliemi. V duchu na moment zajásám, že moje přesvědčování o zdravé stravě konečně padlo na úrodnou půdu. Je to ale poslední záchvěv radosti, který zažiju.

Zajímalo by mě, jak ostatní matky dokážou do dítěte dostat jáhlovou kaši nebo bílý jogurt. Asi jsou na to potřeba nějaké zvláštní schopnosti, které nemám.

V polovině cesty si to však rozmyslí a zabočí k lednici. A sakra.

Dalších deset minut se přetahujeme o dveře ledničky a snažíme se domluvit jako dospělí.

Já : "Ne Sofinko, dostaneš cereálie nebo chlebík."

Ona : "Entiky!" Nevzdávám se.

Já: "Sofí, dáš si tam mlíčko sama, ju?"

Snažím se jí zlanařit, zdá se, že je neoblomná.

Dalších pět minut pokračujeme ve stejném duchu, jen už nemluvíme. Já bráním lednici vlastním těle a moje dvou a půl letá dcera vytasila nejsilnější kalibr. Svůj hlas.

Ve chvíli, kdy její něžný hlásek dosáhne výšky 100 decibelů, začne mi být líto sousedů a vyvěsím bílý prapor.

Zbytek snídaně pozoruji blažené dítě, které dohnalo svou nebohou matku až na dno jejích sil. Vítězně se cpe jogurtem s lentilkama a mává mi zapatlanou lžičkou před obličejem. Ještě bude provokovat.

(denikzaslouzilemamy)

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Nejen vaše ratolesti dokáží být až neskutečně kreativní, ale i vy maminky někdy dokážete svými činy a nápady překvapit samy sebe. A jen tak dál, protože bez toho by nebyla v tom našem ženském modrokoníkovském světě taková legrace!

Zkuste si taky jednou za čas zavolat nejen z mobilu, protože mobily jsou už nuda a překvapte někdy souseda, abyste mu zlepšily den! Návody níže. Pěknou zábavu!

1. Manekýn

Tak takhle to dopadá, když Vám muž vytuhne při romantickým večeru.. a já se s Vámi loučím, protože mě po probuzení asi zabije!

(michalelka)

2. Krásné ráno, ale jak pro koho...

Trapas dne (možná i týdne, měsíce nebo dokonce roku)!

Ráno skočím do sprchy, umyju si hlavu, zabalím do ručníku, osuším se. Mezičasu, než mi trochu ty vlasy "proschnou" a půjdu je vyfénovat, využívám k úklidu bytu. Povyhazuju do koše všechen odpad. Pytel s odpadem zavážu a jdu ho dát před dveře. Otevřu a čumím do ksichtu sousedovi. Bohužel úplně totálně, až na ten ručník na hlavě NAHÁ! Nevím, kdo se lekl víc, ale příště se rozhodně obléknu hned, jak vylezu z vany!

Jsem rudá až na prdeli ještě teď a modlím se, abych souseda hodně dlouho nepotkala!

(lith )

3. Doktor jako doktor

Volám do Hořovic, tel. číslo z hlavní stránky webu, údajně na recepci.
Já: "Dobrý den, bych se chtěla objednat na prohlídku kvůli porodu."

Chlápek na druhý straně: "Tady je psychiatrie, tady se neobjednává, my si kdyžtak rovnou přijedem."
Takhle mě bránice dlouho nebolela. 

(budouci_maminka)

4. Halóóó

Kdepak, tohle už není #materskademence, to už je doživotní aneb, když chce někdo telefonovat kalkulačkou.

(nadja73)

5.  Uspávání

Si tak v klidu chystáte večer dítěti kakao na dobrou noc. No nevím, jestli po tomhle "kakau" by byla dobrá noc.

(nicollegita)

6. Rodinné nákupy

To si takhle po hodně dlouhé době beru auto, jedu nakoupit SAMA. Nakoupím, odemykám auto, automaticky si sedám na místo spolujezdce a čekám. Po několika minutách mě chytá amok, kde jako zbytek posádky je, když v tom mi dojde, že jsem vlastně přijela sama. Se záchvatem smíchu a mlácením se do hlavy usedám za volant a odjíždím. Achjo.

(majda63)

7. Bezpečné koupání

"Tak jsme to zvládli i bez maminky."

"Ale maminka mi ještě před koupáním sundává bačkurky."

Hmmm, někdo v bačkurkách, já dnes koupala Palenku v ponožkách.

(78marcela)

8. Umělkyně

Já na mobilu, dcera: "Mauju,mauuujuu"

Já aniž zvednu zrak: "Taky tě miluju, kočičko, taky tě miluju."

"Meauluju, mualujuuuu!"

"Ano", zvedám k ní oči "taky tě miluju..."

"Ne, ne, ne. Mauju! Majulujuu!"

Hm, aha. Miluju, maluju.

(panickatlamicka)

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.

Když se tohohle budeme držet, třeba nám to pomůže přestat se hádat, a o kojení si povídat 🙂

Co chci říct já, kojící matka,  je:

1. Proč se koná týden kojení, když je všude tolik propagace kojení? Třeba proto, že po odchodu z porodnice většina maminek kojí, ale v půl roce děťátka už je to podle statistik ani ne polovina. A protože z té poloviny, která už nekojí, spousta maminek nekojí vlastně zbytečně, protože se někde stala chyba, která ale mohla být napravena. Mateřské mléko je pro dítě to nejlepší. Když to nejde, tak to nejde, žádná tragedie, ale když to jde a skončí se jen kvůli nějaké chybě, je to škoda. Tak proto.

2. A možná taky proto, že kojení je prostě nádherné a naplňující a kojící maminky tyhle chvíle, které jsou pro ně důležité, chtějí sdílet. A možná taky proto, že to není vždycky snadné, někdy to bolí, jindy si kvůli tomu musíme hodně odříkat a omezovat se, nejde to a nejde ono. A i když jsme se tak rozhodly a jsme s tím srovnané, že tuhle cenu musíme zaplatit, někdy člověk potřebuje podpořit a vědět, že v tom není sám. Není to nic proti nekojícím.

3.. Kojení je způsob, jak nasytit své dítě. Nevěřím, že to některá z nás kojících vnímá jako možnost exhibovat na veřejnosti nebo obtěžovat okolí. Možná je to lehce bezohledné, ale záleží nám prostě na našem dítěti a jeho potřebách. Jsem si jista, že vy nekojící to máte úplně stejně 🙂

4. Kojení není v principu o nic intimnější než krmení z lahvičky. I vy přece něžně držíte své dítko, volnou rukou ho laskáte po tvářičkách, něžně pozorujete, jak pije, uklidňuje se a hraje si s konečky vašich vlasů, určitě i vaše srdce v tu chvíli přetéká láskou a štěstím. V čem je rozdíl? Ano, to mléko nepřipravilo z lásky vaše tělo, ale s láskou vaše ruce a místo bradavky má ten prcek v puse savičku. Nepřeceňujete tu bradavku kapku, když kojení považujete za něco výrazně jiného než váš způsob nakrmení a utišení dítěte? Ano, občas i od nás padnou slova o intimitě, ale intimní je přece i obejmout dítě nebo držet se s mužem na veřejnosti, lípnout mu pusu a říct mu Miluju tě. Která z vás to nikdy neudělala před cizími lidmi?

5. Kojení přináší dítěti i kojící matce spoustu benefitů, které mu UM dát nedokáže. Zdraví, inteligence, ochrana před rakovinou, kontakt, blábláblá, všechny jsme články o těch statistikách četly. Žádná statistika na světě ale nikdy ani nenaznačila, že byste cokoli z toho nedokázaly dohnat nebo předehnat péčí, láskou a vším, co jako matka svému dítěti dáváte. 

6. Žádná normální kojící maminka si o věs nekojících nemyslí, že je něco víc nebo snad lepší máma. Když se zeptá, jestli kojíte, je to zájem o vás a vaše dítě, ne hodnocení. Když se ptá na vaše důvody, zajímáte ji vy, nechce vám ublížit. A jestli chce, je prostě hloupá, nevšímej si jí a netrap se tím. Hloupé maminky jsou zastoupeny docela rovnoměrně mezi kojícími i nekojícími.

Tolik můj začátek povídání. Budu ráda, když se přidáte. Ale žádné hádky, prosím. To si nechte do diskusí o pracích práškách nebo televizních seriálech, tohle téma si je nezaslouží!