Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

    Nová spolupráce s Modrým koníkem - mé poradny pro vás
    https://www.modrykonik.cz/forum/counselling/rep...

    anjilu
    29. lis 2017    Čtené 743x

    Překotný aneb svépomocný porod - manuál

    „Překotný porod je název pro spontánně probíhající porod, který trvá méně než dvě hodiny. Je tomu v případech, kdy měkké porodní cesty nekladou odpor, zejména u vícerodiček, při silných děložních stazích, často také při nedostatečném uzávěru děložního hrdla a u malých plodů“ uvádí v publikaci Kniha o těhotenství a dítěti známý český porodník Antonín Pařízek. A kupodivu dále dodává: „Překotný porod není prospěšný pro matku ani pro dítě.“

    Z fyziologického hlediska upozorňuje porodník Pařízek na komplikace, které mohou být s překotným porodem spojené: „Těhotná bývá často překvapena rychlým nástupem děložních kontrakcí. Bývá ohrožena poraněním děložního hrdla, pochvy, vznikem trhlin hráze a krevních výronů. A pozor, určité komplikace mohou nastat i u novorozence: „Novorozencům hrozí nebezpečí nitrolebního krvácení. Příčinou bývají silné a časté děložní stahy, kdy je na hlavičku plodu vyvíjen nadměrný tlak. Pokud hlavička rychle prostoupí pánví, pak po jejím porození stlačení náhle opadne, hlavička částečně změní svůj tvar a při této fázi hrozí přetržení cév v mozku anebo v jeho okolí. Při pozvolném porodu k náhlým tlakovým změnám nedochází,“ tvrdí porodník."

    Více na: https://www.maminka.cz/clanek/miminko-pospichalo-na-svet-prekotny-porod-na-vlastni-kuzi

    Na jaře jsem se setkala s maorským lektorem Te Kaha z  Nového Zélandu, strážcem maorské tradice,  který povídal mimo jiné o porodech maorských žen  a na dotaz o délce porodu odpověděl, že doba porodu  u jejich žen je v průměru dvě hodiny.

    Byla to věta, která mne nutila zamyslet se, jaká délka porodu je vlastně fyziologická, protože v České republice je porod, který trvá méně jak dvě hodiny, považován odborníky za patologický, rizikový, tedy tzv. překotný. Dospívám čím dál více k názoru, že za rychlými porody maorských žen stojí právě tradice přirozeného těhotenství a porodu, která se předává z generace na generaci, kdy se ženy a muži udržují při své síle a intuici.

    Maorské ženy jsou ochraňovány před energií strachu. Naše ženy jsou naopak ve strachu udržovány,  porod je pro ně často synonymem pro bolest a utrpení a tyto bloky se předávají už několik generací z matek na dcery. V našem porodnictví vládne mužský a technokratický princip, proto tolik žen rodí velmi dlouhou dobu, protože jsou často odpojeny samy do sebe, od moudrosti svého těla.

    Průměrná doba porodu je u nás považována od 6 do 18 hodin.  Delší porod je už taktéž považován za patologický.

    Hledala jsem manuály pro ženy, u kterých by byl porod skutečně natolik rychlý, že by je mohl překvapit, až šokovat.

    Cituji z portálu Modrý koník 

    Žena by se měla během tlačení chytnout za kolena a předklonit hlavu. Při kontrakci zadržet dech a tlačit veškerou silou. Až se objeví hlavička dítěte, je nutné ji podržet v nachystaném ručníku, ale netahat za ní! Musí se počkat, až se hlavička sama otočí a poté se objeví dětská ramínka a zanedlouho také celé tělíčko.

    Po porození dítěte je nutné zkontrolovat, zda nemá omotanou hlavičku pupeční šňůrou! V případě omotané hlavičky pupečníkem by se měl "porodník" snažit hlavičku ze šňůry vyprostit. Dítě se uloží mezi nohy rodičky a vyčistí se jeho ústa od plodové vody. Nikdy se dítě nezvedá nad úroveň matčina břicha, neboť přítomná gravitace by mohla způsobit natečení krve zpět do placenty, a tak by došlo k vykrvácení dítěte.

    Z mé praxe znám spoustu případů rychlých porodů do tří hodin a pouze jedna žena začala po porodu silně krvácet - hypotonie děložní. Komplikace, které se u překotných porodů zmiňují,  se mohou stát i u zcela normálního porodu.

    Jak tedy postupovat skutečně správně při rychlém porodu a jak jej rozpoznat?

    Vždy je dobré mít předem nachystaný porodní balíček, zvlášť pokud cestujete do porodnice daleko.Mějte nachystanou tašku do porodnice, tašku na období šsetinedělí a pohotovostní balíček.

    Pohotovostní balíček by měl obsahovat 

    • Několik absorpčních jednorázových podložek
    • Čistý ručník na usušení miminka
    • Další čistý ručník nebo dětská přikrývka, kterým dítě přikryjete
    • Teplou deku
    • Misku na placentu
    • V mrazáku mít mraženou zeleninu v případě krvácení po porodu
    • Mít napsané číslo na sanitku, porodní asistentku....

    Příznaky rychlého porodu 

    • Kontrakce jsou od počátku velmi časté a silné
    • Pauzy mezi nimi jsou krátké
    • Nezvládáte se dopravit do porodnice
    • Velmi brzy se dostavuje nucení na tlačení

    Co dělat?

    •  V případě, že už cítíte nutkání na tlačení, zkuste si dřepnout a sama se vyšetřit v pozici, viz obrázek. Pokuste se nahmatat hlavičku, pokud ucítíte tvrdou kulovitou část v pochvě, je to ona, připravte se k porodu.Pokud jste doma sama, dejte si pod sebe polštář, deku, cokoliv měkkého, podložte se jednorázovými podložkami, aby dítě nedopadlo na tvrdou zem. Nachystejte si místo k porodu.
    • Zapněte topení, ať rodíte v teplé místnosti, kde není průvan a chlad.
    • Zkuste zpomalit rychlou práci dělohy a dítěte tak, že zaujmete koleno-prsní pozici.
    • Necítíte-li se bezpečně a máte-li čas volat, zavolejte svou porodní asistentku nebo záchrannou službu.
    • Pokud se dostaví fáze reflexního vypuzování, kdy dítě sestoupí na pánevní dno a dostaví se pocit tlaku na konečník, zaujměte pozici, kdy svůj porod budete mít pod vizuální kontrolou, ideálně tzv. startovací pozice, viz druhá pozice na obrázku. Pokud budete na čtyřech, ve dřepu,  snižte zadeček co nejblíže k zemi, aby dítě nespadlo z výšky na zem.
    • Zpomalit průchod hlavičky můžete také v pozici na boku, ideálně pokud je přítomna ještě jedna osoba a při porodu hlavičky zvedne rodící ženě nohu.
    • Nelehejte si u porodu na záda. Velmi časté rady v některých českých zdrojích jsou : "Lehněte si na záda a chytněte se pod kolena..." Pánev se ale v této pozici na zádech zúžuje až o 30 %. Průchod hlavičky a ramének může být v této antigravitační pozici stížen!
    • Položte si dlaň na svou hráz, pokud budete mít čas, nahřejte si plenu nebo ji namočte do teplé vody a teplem ochraňujte hráz. Až ucítíte a uvidíte hlavičku, která se už nevrací zpátky, nastává doba tzv. korunovace. Zůstaňte klidná a netlačte!!! Vaše tělo i dítě ví, co má dělat, umí rodit!!!
    •  Porod hlavičky pouze  vydýchávejte hlubokým "aaaaaaa". Nechte dítě, aby samo a ve svém tempu provedlo porodní mechanismus. Je vhodné hlavičku držet tak, aby neprocházela příliš rychle, zkuste její průchod zpomalit, neporodit ji za každou cenu na jednu kontrakci, zmírníte tak riziko natržení.
    • Po porodu hlavičky za ní v žádném případě netahejte!!  Vyčkejte na další kontrakci, kdy se začnou rodit raménka. Není pravdou, že porod ramének není přirozeně bez asistence možný. Dítě svůj mechanismus zná, a pokud jej nikdo nezabrzdí ve své práci, zvládne to zcela samo. Častým mýtem je, že hlavička je natolik stlačená v porodních cestách, že dítěti  hrozí udušení nebo uvíznutí, proto  je nutné jej co nejrychleji vytáhnout. Porodní cesty jsou velmi měkké, jsou vystlány svalovinou a dítě je stále napojené na placentu, která jej ještě po porodu okysličuje. Vaše pochva není zákeřná.
    • V případě, že by se raménka nezačala spontánně rodit při další kontrakci, změňte pozici na všechny čtyři, pokud to nezvládnete,  můžete použít velmi jemný a mírný tah za hlavičku ze shora dolů k podložce, tím se porodí horní raménko. To se ale stává skutečně velmi vzácně.
    • Když se narodí hlavička, zkontrolujte, zda není kolem krku pupeční  šňůra. Pokud ano a je pevně utažená, opatrně sklouzněte prsty pod šňůru a pokud to jde, pokuste se ji jemně přetáhnout přes hlavičku.
    • Pokud je volná, počkejte, až se dítě narodí, a pak teprve pupeční šňůru odmotejte. Omotaná pupeční šňůra kolem krku je velmi častým jevem a neznamená pro dítě riziko.
    • Miminka jsou po narození velmi klouzavá, snažte se jej držet pevně.
    • Pokud je pupeční šňůra krátká, buďte opatrná, když si jej budete dávat na hruď. Nahý hrudník je pro miminko nejlepší vyhřívací podložka.
    • Je opravdu velmi důležité, aby vaše dítě zůstalo připojeno pupeční šňůrou k  placentě,  takže se nemusíte pokoušet pupeční šňůru přerušit.
    • Velkým mýtem je, že se nikdy dítě nemá zvedat nad úroveň matčina břicha, neboť přítomná gravitace by mohla způsobit natečení krve zpět do placenty, a tak by došlo k vykrvácení dítěte!!! Osud tepen je také odhalen. Co se stane s pupeční žilou po porodu? I na tuto otázku zná Wikipedie odpověď. Po zneprůchodnění (uzavírá se později než tepny, takže novorozenec už krev neodesílá do placenty, ale z placenty mu ještě přicházet může) se během jednoho týdne nahradí vazivem a přemění se na oblý jaterní vaz („ligamentum teres hepatis“), kterým se játra poutají k přední břišní stěně, k pupku.
    • Většina novorozenců má po porodu dobrou tepovou frekvenci a dýchá sama o sobě, důležitým rezervoárem kyslíku je právě placenta.
    • Dotepaní pupeční šňůry je na základě studií důležitou prevencí pozdější anémie.
    • Pozdější  podvázání pupeční šňůry, není spojeno se zvýšeným rizikem krvácení po porodu.
    • Zdravý novorozenec má často nejprve fialovou barvu kůže, to je jeho barva už  v děloze, ať vás to nevyleká, postupně bude růžovět.
    • Zdravé dítě má  dobrý svalový tonus, to znamená že se samo hýbe a po zvednutí nevypadá jako “hadrová panenka”.  Miminko může mírně poplakávat  během několika minut po narození, ale také nemusí.
    • Zakryjte se oba ještě teplou dekou, ruce mějte na holé kůži hrudníčku svého dítěte, tím kontrolujete jeho dýchací pohyby. Udržujte se v teple, v těsné blízkosti, to vám pomůže uklidnit se.

    Pokud dítě dýchá ztíženě, nepravidelně, má lapavé nádechy, hůř se adaptuje, foukněte mu jemně do tváře a začněte s taktilní stimulací. Masírujte jej rychlými pohyby podél jeho páteře nahoru a dolů, k masáži můžete použít např. ručník. Třete také jeho chodidla a dlaně.   

    Porod placenty

    • Placenta často vychází do 20 minut od narození dítěte, ale může to trvat déle. Je to zcela normální.
    • Dítě mějte kůži na kůži, ve vertikální pozici, když se začne na vašem těle plazit, začne tím stimulovat práci dělohy a napomáhá tak vypuzení placenty. Když se dítě přisaje, většinou se dostaví silnější kontrakce, které placentu vypudí.
    • Pokud ne, zkuste se dostat do vzpřímené polohy - do dřepu, startovací pozice. Zkuste zakašlat, fouknout do láhve, zvýšíte tak nitrobřišní tlak a placenta vyklouzne. Obvykle to trvá pouze jednu kontrakce nebo dvě kontrakce, aby se placenta porodila.
    • Nikdy netahejte za pupeční šňůru!! Můžete začít silně krvácet nebo se může pupeční šňůra utrhnout.
    • Placenta je měkká a kluzká, když vychází, z jejího porodu už nemějte obavy. Bude to vypadat krvavě a placenta vypadá podobně jako surové maso nebo játra.
    • Když placenta vyjde, ztráta krve se může mírně zvětšit. Nebojte se, protože je to úplně normální, je to znamení, že placenta se úspěšně oddělila od dělohy.
    • Můžete si dát do podbřišku na dělohu zmražený pytlík se zeleninou, chlad stáhne cévy a většinou krvácení ustane.
    • Vaše dítě je stále připojeno k placentě pupečníkem. Pokud máte někoho u sebe,  držte dítě v náručí a požádejte , aby umístili placentu do plastového sáčku nebo kbelíku vedle vás. Pokud jste sama, jen relaxujte, udržujte se v teple a vyčkejte, než dorazí pomoc.
    • V případě, že začnete masivně  krvácet jasnou krví a krvácení nebude mít tendenci ustávat, volejte ihned záchrannou službu, do té doby vám může doprovod silně masírovat dělohu a přiložit na podbřišek něco chladného a vy stimulujte bradavky. Krvácení může být také z poranění nebo z poruchy srážlivosti krve v tomto případě vyhledejte odbornou pomoc. 

    Většina žen a dětí jsou po porodu naprosto v pořádku. Pokud se však vyskytnou komplikace při porodu placenty nebo budete potřebovat zvláštní péči po narození, volejte vždy záchrannou službu.

    Pokud je vaše dítě modré či šedivé, nehýbe se, má potíže s dechem,  volejte rychlou záchrannou službu, která vás bude do svého příjezdu slovně navigovat, co máte dělat.  Dejte si telefon na hlasitý odposlech.

    První pomoc

    • V případě, že dítě nedýchá nebo si nejste jistá, že dítě dýchá, zahajte dýchání z úst do úst a nosu dítěte současně.
    • Položte dítě na záda na pevný, rovný povrch, přikryjte jej suchým ručníkem.
    • Zakryjte ústa a nos svými ústy a dejte mu pět záchranných dechů, kde každý vdech trvá dvě až tři vteřiny. Do miminka vdechněte tolik vzduchu, jaký je objem vašich úst. Zkontrolujte, zda se jeho hrudník pohybuje nahoru a dolů.
    • Většina dětí reaguje  do 30 sekund a poté začne normálně rychle dýchat .
    • Pokud si stále nejste jisti, že dítě dýchá (normální dechová frekvence novorozence je 40 – 60 dechů za minutu) zahajte komprese hrudníku – masáž srdce.
    • Uchopte jeho hruď oběma rukama tak, abyste jste měla palce mírně pod spojnicí bradavek (masáž se provádí v 1/3 hrudní kosti).
    • Stlačte hruď rychle a pevně třikrát tak, že se hruď miminka pohybuje dolů o jednu třetinu průměru hrudníku, což je zhruba 2 – 2,5 cm, pak následuje opět jeden vdech do úst a nosu zároveň.
    • Frekvence 3:1 – tři stlačení hrudníku, které by měly být ve frekvenci zhruba 120 za minutu následované jedním krátkým vdechnutím.
    • Opakujte tak dlouho, dokud dítě nezačne dýchat či do příjezdu záchranné služby.
    • Zahájí-li dítě dechové pohyby, udržujte jej stále v teple!!

    Proč se můžete cítit v šoku?

    Nečekaně rychlé narození může být velmi silný a intenzivní zážitek, šok pro vás a pro každého, kdo je s vámi. Rychlý a intenzivní porod  může mít hluboký vliv na vaše emoce. Může se vám vyplavovat stresový hormon adrenalin z nečekané rychlosti porodu. Stres může přetrvávat i několik dní po porodu.
    Pokud se cítíte traumatizovaně rychlým narozením dítěte, obraťte se na svou porodní asistentku nebo terapeuta, který vám pomůže tento zážitek zpracovat.

    Rady na závěr

    • Pokud budete muset do porodnice, je možné, že se setkáte s nepochopením. Mějte na paměti, že jste neudělala nic nelegálního, co by zasloužilo odsouzení. V porodnici jste stále zodpovědná za své dítě, nenechte se od něj oddělit, účastněte se všech vyšetření dítěte. Vaše dítě má právo na neustálou přítomnost blízké osoby. Pakliže by jste musela podstoupit po porodu zákrok, např. manuální vybavení placenty, dítě má právo zůstat se svým otcem či doprovodnou osobou.
    • Další možností poporodní péče, je péče komunitní porodní asistentky, která vás a vaše dítě zkontroluje doma, udělá test z patičky. 
    • Zavolejte také svému pediatrovi v případě, že do porodnice nepojedete. Ten má zákonem danou povinnost ošetřit dítě mladší 72 hodin!
    • Praktická rada na závěr, jak vyprat zakrvácené ručníky či prádlo? Zakrvácené prádlo namočte do studené vody a poté předeperte  žlučovým mýdlem nebo namočte do Vanishe a později vyperte v pračce.
    • Užívejte si pocitu, že vaše tělo ví, jak porodit.

    Anna Kohutová - porodní asistentka

    www.annakohutova.cz

    Zdroj obrázků- http://mamdite.blog.cz/1312

    www.mamaaja.cz

    Zdroj textů- https://en.wikipedia.org/wiki/Umbilical_cord#Physiological_postnatal_occlusion

    Komplexní rady o těhotenství, porodu a mateřství naleznete v průvodcovském eBooku Cesta za radostným porodem

    Včerejší milá návštvěva Libi Drozdové z Modrého koníku, děkuji za krásnou kytičku

    anjilu
    6. dub 2017    Čtené 13363x

    Bonding- nová metoda?

    Jsou porodnice, které lákají klienty na novou metodu bonding. Pojďme tedy poodhalit slovo bonding. Pro některé novinku, módní výstřelek lesan a biomatek, pro jiné zas přiložení dítěte po jeho zvážení a změření, nabídka, vybojovaný bod v porodním plánu.

    Slovo bonding se setkalo s velkým nepochopením, ať už ze strany některých  zdravotníků, někdy i samotných rodičů, kteří mi píší radostnou zprávu, že rodili metodou BONDING.

    CO ZNAMENÁ V PŘEKLADU SLOVO BONDING?

     Z angličtiny přeloženo jako  připoutání, propojení, a je to proces utváření vazby mezi dítětem a rodičem v průběhu raných dětských let. V českém jazyce je tento termín používán pro vysvětlení procesu vytváření prvotní, bezprostředně poporodní vazby mezi matkou a novorozeným dítětem.

    Považování bondingu za moderní metodu je daň za to, že  žijeme v traumatizované společnosti, odpojené od svých vlastních kořenů, tradic, moudrosti předků, přírody, kde v živočišné říši je bonding jedinou možností pro přežití mláděte.

    Citace z eBooku 50+10 mýtů o kojení:

    Dítě, které je matce po porodu odneseno, prožívá stres a strach, protože není uspokojena jeho potřeba kontaktu a následného samopřisátí k prsu matky. Naše společnost toleruje pláč dětí po porodu. Pláč dítěte, které je matce odebráno, není nic jiného, než volání o pomoc.

    Pokud se nám po porodu otiskl strach ze života, boj o přežití, bezmoc, kdy jsme zůstali sami, odděleni od matky, jako  zdroje svého bezpečí, pak  v tomto klíčovém okamžiku v nás byla přerušena důvěra v život, protože nebylo na naše potřeby reagováno.  To vše je zapsáno do našeho limbického mozku – nátlak, násilí, nedůvěra, bezmoc a ztráta smyslu pro vlastní potřeby. 

    Celých deset prenatálních měsíců je dítě stále ve spojení  s matkou, slyší a rozezná její hlas, tlukot srdce, vnímá její dech, je nošeno a kolébáno. Toto vše pro něj znamená pocit bezpečí. Když je připraveno na opuštění svého bezpečného prostoru, tak se rodí s velkou důvěrou, nepředpokládá, že bude ihned po svém zrození od své matky odděleno. Každé dítě má u porodu potřebu projít vlastním, předem naprogramovaným procesem, na který se celou dobu chystá. Je to proces, který se nedá uspíšit.

    Na co však dítě není připraveno?

    Že se bude rodit z živého prostředí do neživého, z teplého do chladného, z přítmí na ostré světlo, z bezpečí do pocitu nebezpečí. Poprvé uslyší svůj vlastní pláč, když se jej dotknou cizí ruce v gumových rukavicích, pak jej položí na studenou váhu, zabalí do neživé pleny, uloží do nehýbající se postýlky. Jediné, co v té chvíli může dělat , je plakat, volat o pomoc, volat zpátky svou matku. Dítě je poprvé SAMO, bez matky.

    Vstupuje do sebe. Na to nebylo připraveno. Samota je pro něj vražedná, proto pláče. Když se nedočká své matky, začne svou energii šetřit a usne, vyhasíná, aby přežilo. Není tedy pravdou, že děti, které jsou bez matek na novorozeneckých boxech a spí, jsou děti, které jsou spokojené. Je velmi citlivě narušena jejich důvěra k matce a existenční pocit bezpečí. Matka a dítě prožívají pocity ohrožení ve svých životních rolích.

    Bonding je tedy dlouhodobý proces, který začíná už v děloze a přetrvává ještě několik let, než bude dítě připraveno na odpojení se od matky. Když se dítě nasytí přirozené závislosti na matce, jeho potřeby budou uspokojeny. Nebude na matce nezdravě závislé celý život, dokáže se osamostatnit a jít  sebevědomě svou vlastní cestou.

    Je tolik dospělých lidí, kteří zůstali dětmi a nejsou schopni převzít  zodpovědnost za svůj život, očekávají ochranu, lásku, důvěru, sami ji nejsou schopni dát. Jsou obětí, trpí závislostí na partnerovi, matce, otci, věcech... Ve skutečnosti jim chybí prvotní jistoty které, co by miminka a později děti, neměly. Jsou obětmi nešetrného zacházení po svém zrození, metody vyplakání, která káže rodičům nevázat se na své děti. Trestat je za jejich přirozenou touhu být s němi, nastavovat nepřirozený a direktivní režim, ukládat je do samostatných pokojů a postýlek  v době, kdy  ještě nejsou připraveny na samotu a usínání bez matky. Rodiče bojují se svými dětmi. Teorie nezralého mozku novorozenců,  bez citu a emocí, už poškodila několik generací  dětí a žen.

    Zdravotníci přebírali kompetence za matky, ve kterých bylo následně potlačeno vrozené mateřské chování.

    Čím dál více cítíme, že se něco musí v našem životě změnit, a to jeho začátek

    Už v děloze se vytváří silný emoční vztah mezi matkou a dítětem, toto silné napojení pokračuje ještě několik let po porodu. To znamená, že potřeby dítěte přetrvávají ještě dlouho po porodu. Mezi tuto potřebu patří neustálý kontakt s matkou. Každé dítě se rodí s důvěrou a přirozenou závislostí na své matce, není ještě biologicky připraveno na přetržení tohoto kontinua.

    Pro matku a dítě je největší dar po porodu zůstat v kontaktu, tedy spolu. Pokud se dítě rodí do náruče své matky, přichází jeho odměna, tou je matka, s ní spojené bezpečí. Vztah mezi matkou a dítětem se vytvoří vždy, pokud ale zůstanou po porodu spolu, je tento vztah mnohem snazší. Dítě, které leží po porodu na matce, zažívá svobodu, snáz se adaptuje, minimálně pláče. Nemá důvod. Dochází k synchronizaci srdečního rytmu, mozkových vln, dechu, matka jej zahřívá svým tělem.

    Dítě na matce zažívá existenční pocit bezpečí, osídluje se matčinými bakteriemi, proti kterým si vytváří protilátky. Když matka dítě položí na své nahé a teplé tělo, začnou se ihned vyplavovat poporodní hormony, které pomáhají děloze odloučit placentu a zabraňují velké ztrátě krve.  Matka a dítě, díky vysoké hladině oxytocinu, prožívají extázi, jsou tzv. mimo realitu. Tento hormon lásky dává matce sílu, radost, pocit štěstí.

    Samopřisátí

    Novorozenec si dokáže pomocí svých reflexů vyhledat zdroj potravy. Reflex plazící dítěti umožní pohybovat se na těle matky. Novorozené dítě si vloží svou pěstičku do úst, začne ji olizovat, aby si připomnělo chuť a vůni plodové vody, která je stejně sladká jako mateřské mléko. Pomocí plazivého reflexu se začne odrážet svýma nožkama. Plazící se dítě stimuluje dělohu k poporodním stahům, aby se odloučila placenta. Dokáže využít pohybu celého svého těla, rukou i nohou, otáčení hlavy k tomu, aby se plazilo směrem k bradavce, tzv. crowling. Když se přibližuje k prsu matky, začne slintat, široce otvírat pusinku, otáčet svou hlavou, aby našlo pomocí svého zraku to nejtmavší místo na těle matky, dvorec. Ten ztmavne už v těhotenství. Když se dítě přiblíží k dvorci, začne olizovat bradavku a kývavým pohybem hlavy tzv. klováním, hledá intenzivně prs. Poté se samopřisává, saje a pije mléko. Některé děti vydávají ze sebe mrzuté zvuky, zvlášť, když jim cesta k bradavce trvá delší dobu. Celý proces může trvat i několik hodin.

    Proces, který popisuji není žádná nová metoda, výmysl neposlušných matek. Je to prainstinkt, který je ohrožen tím, že bude matce dítě po porodu odebráno.

    Mám naději, že v blízké budoucnosti si nebudou muset ženy psát do porodního plánu, že chtějí tzv. bonding. Vybírat složitě porodnici, kde jim něco tak samozřejmého a zdraví prospěšného umožní. Věřím, že zdravotníci ošetří svá vlastní traumata a pochopí, že bonding není nová metoda, nabídka, propagace služeb, lákání žen. Něco, o čem oni rozhodnou, zda přeruší či posílí. Že bonding už nebude jen cizí slovo, ale dar, který zcela automaticky nově zrozené rodině darují.

    anjilu
    8. pro 2016    Čtené 26586x

    Jaký je nejčastější a nejzákeřnější mýtus o kojení ?

    Nastavování časového limitu u kojení –  kojit dítě co tři hodiny, 10 minut

    Volala mi žena s žádostí o telefonickou konzultaci ohledně kojení. Do 4 týdnů věku svého dítěte kojila bez potíží, její dítě prospívalo a ona se těšila kojení. Při prohlídce u pediatra se zmínila, že se její miminko někdy kojí i víc jak 20 minut. Pediatr se zhrozil, že 20 minut je moc, že dítě musí být nakojeno do 10 minut, jinak ji začne slábnout mléko.

    Zoufalá matka se odpojila od své intuice a začala dítě na prsu stopovat, po 10 mintách jej od prsu vždy odpojila. Z doposud pohodového mateřství se stal boj. Z klidného dítěte se přes noc stalo dítě, které začalo být nervózní, nespokojené, často plakalo a začalo bojkotovat matčin prs.

    Matka se opět obrátila na pediatra s tím, že její dítě začíná prs odmítat. Pediatr ji doporučil mléko odstříkávat a namíchat do něj ještě Nutrilon. Dítě po prvních dávkách Nutrilonu plakalo bolestí, nemohlo se spontánně vyprázdnit, jen s pomocí rektální rourky. Dostavily se záhy také koliky, takže matka začala dávat dítěti léky proti kolice.

    Ocitla se v začarovném kruhu, ze kterého chtěla vystoupit. Protože snem této matky bylo kojit plně, bez jakýchkoliv příkrmů, vzpomněla si na začátky svého kojení, kdy nabízela prs kdykoliv její dítě žádalo, ale jelikož přestala věřit sobě i svému dítěti, tak hledala jinou pomoc než u svého pediatra. Zavolala tedy mně.

    Matku jsem ujistila a podpořila v tom, že vše, co doposud činila, než se jí dostalo poškozujících rad od pediatra, bylo správné. Že neexistuje slabé a nevýživné mléko. Že snaha o dodržování nesmyslného časového limitu je největší překážkou kojení a nejzákeřnější mýtus, se kterými se matky stále setkávají.

    Dodržování časového plánu, omezování dítěte na prsu naprosto ignoruje přírodní zákon přežití každého savce. Popírá základní biologické, sociální a psychologické potřeby, být co nejčastěji na prsu své matky

    Každý novorozenec si zpočátku udržuje těsný a téměř nepřetržitý kontakt se svou matkou, na který bylo zvyklé již v děloze. Jakýkoliv jiný savec by vymřel hlady, pokud by mu matka odpírala kontakt. Kojení děti nejen sytí mlékem ale také láskou, také je uklidňuje, dodává jim pocit bezpečí, uspává je a léčí.

    Kojení je bezmezná láska založená na důvěře. Důvěra rovná se láskyplný vztah.  Tato důvěra se však může lehce nalomit tím, že matka začne dítě omezovat v jeho potřebě kontaktu s ní, začne mu udávat pro něj nepřijatelné hranice. Dítě k ní postupně začne ztrácet důvěru a kojení začne bojkotovat.

    Pokud tedy začneme vnímat kojení jako dlouhodobý vztah, který je založen na oboustranné důvěře, kdy mateřské mléko nebude považováno pouze za výživu, ale bude představovat lásku, radost, bezpečí, teplo, těsnou přítomnost lidí, kteří se milují, pak si kojení začnou matky i děti skutečně užívat a nenechají si jej vzít někým, kdo nechápe hluboký smysl kojení. Ostatně stejně tak tomu je v partnerském vztahu. Když máte potřebu, aby vás partner objal a on tak  neučiní, ztracíte důvěru v něj.

    Anna Kohutová

    Dnes tým Modrého koníku zaslal na mou adresu výtisky petice Chceme státem hrazenou péči porodních asistentek, jehož tisk a vazbu sponzoroval. Tímto vedení Modrého koníku děkuji a Petici s podpisovými archy (podpisů je přes 3000) budu zasílat na pojišťovny a Ministerstvo zdravotnictví. Tímto moc děkuji Modrému koníku za podporu a vám všem, kteří jste petici podepsaly také patří velký dík. Jaká bude odezva? To se brzy ode mě dozvíte.

    Děkuji všem a hlavně týmu Modrého koníku za podporu, petice dosáhla požadovaného počtu podpisů- 3001!!!
    http://e-petice.cz/petitions/chceme-statem-hraz...

    Polsedních 450 podpisů do Petice: http://e-petice.cz/petitions/chceme-statem-hraz...

    Chcete-li přispět svým porodním příběhem, ať už radostným či bolestným, prosím o jeho zaslání na email: kohutova.anicka@seznam.cz. Věřím, že tento eBook se stane zdrojem inspirace pro těhotné ženy, aby se mohly rozhodnout, jakou cestou se vydat.

    anjilu
    29. čer 2016    Čtené 1205x

    Porodní příběh Ireny

    Je mi čerstvě 36 let a před 14 dny jsem porodila své první dítě, svého chlapečka…

    Byla doba, kdy jsem po dětech snad ani příliš netoužila. Pak přišlo období, kdy jsem dítě moc chtěla, ale několik let se nedařilo, a to ani za pomoci medicíny, aniž by tomu bránil jakýkoli fyziologický problém. Se změnou partnera jsem nakonec přirozeně, téměř okamžitě a velmi chtěně otěhotněla a teď si to pozdní mateřství neskutečně užívám… Jako všechno ostatní přišlo v pravý čas. Věřím, že k té šestinedělní pohodě bezpochybně přispěl můj porod, na který každý den vzpomínám s velkou pokorou, vděkem a radostí. Byl to totiž porod přirozený a krásný…

    Termín porodu jsem měla stanoven na 21. května. Poslední den, kdy můj syn mohl být býk, stejně jako já. Tak trochu jsem si to přála, i když každé znamení má svá pro a proti.

    Je sobota onoho data, na hodinách něco po desáté večer a já se probouzím, abych si odskočila na WC. Když se zvednu z postele, praskne mi voda. Je to tady, pomyslím si. Nemám strach, nepanikařím, ale přece jen zažívám mírný chaos – co teď? Člověk ví, že to každým dnem přijde, cítí se snad i připraven, ale když k tomu dojde, stejně je zaskočený… Jsem sama doma… Co udělat nejdříve? Komu volat? Odcházím na WC a zároveň telefonuji své porodní asistentce, se kterou jsem na tomto postupu domluvená – Až „to“ přijde, volej! Ta je bohužel u jiného porodu, ale naštěstí mi pro tento případ již v předstihu doporučila dulu, která souhlasila s případným doprovodem k mému porodu.

    Volám tedy jí a možná se mi i trochu třese hlas… Přece jen je to neznámo trochu frustrující… Dula Lenka je k dispozici a uklidňuje mne, že je čas, ať nikam nespěchám, ať se dám do klidu a těším se na miminko, které za nějaký čas už budu mít v náručí. Pomáhá to, zklidňuji se… Obě to máme do krnovské porodnice něco málo přes hodinu cesty. Volám si odvoz, dobaluji poslední věci a před jedenáctou vyrážíme. Celou cestu ležím na předním sedadle s nohama na palubovce a cítím, že přicházejí kontrakce. Začínám měřit… 10 minut… 9 minut… Když přijíždíme do porodnice, přicházejí co 8-7 minut… Stále jsem ale poměrně dobře zvládnutelné. S dulou se téměř na minutu potkáme kolem půlnoci u hlavní brány a přebírá si mne do péče. Osobně se vidíme poprvé, je usměvavá a působí na mne uklidňujícím a pozitivním dojmem.

    Vede mne do porodnice, kam jsem dopředu nevolala – ani si nepřipouštím, že by měli plno a poslali nás jinam. Krnovská porodní asistentka nás vítá s úsměvem a jdeme na příjem. Natáčí ozvy miminka. Ptá se na různé věci – zrovna tuto fázi jsem čekala mnohem otravnější a delší. Nešlo ale o nic, co by mne obtěžovalo. PA mne vyšetří, jsem otevřená jen na dva prsty. Asi nás čeká dlouhá noc… Jdeme na pokoj, dula mi vybaluje kufr, já se převlékám z civilu do nemocničního… A kontrakce sílí… Vzpomenu si, že jsem chtěla klystýr. Jdeme znovu za PA. V kombinaci s kontrakcemi to není žádný med, ale jsem ráda, že jsem jej stihla. Na pokoji mne dula vybízí, ať jdu do sprchy, teplá voda mi uleví a zároveň pomůže postupu porodu. Přesně tak se stalo. Proto je čas jít na porodní sál. Je dvacet minut po druhé hodině.

    Porodní sál jsem znala z prohlídky porodnice, kterou jsem absolvovala necelé tři týdny předtím, takže pro mne nebyl cizí. Na sále je přítmí, z aromalampy voní rozmarýn, panuje ticho a klid. Kontrakce sílí a sílí a já je vydýchávám zapřená rukama o porodní lůžko s mírným pohybem v pánvi. Dula mi masíruje kříže… Je to tak nepředstavitelná bolest, až to chvílemi se mnou nekontrolovaně (a taky zřejmě nepozorovaně) háže, a já mám co dělat. Naštěstí nejsou vlny nijak dlouhé… Když přijde kontrakce při měření ozev miminka, sedím na křesle, ve kterém se pohupuji zepředu dozadu a dula mi radí, abych se uvolnila, nechala paty na zemi a kontrakci jsem tak uzemnila. Má pravdu, jsem v křeči, i když přesně vím, že bych být neměla. Vědomě se křeče v horní části těla zbavím a s uvolněním přichází i zmírnění, resp. lepší zvládnutí kontrakce. Při další vlně mi dula jen položí svou ruku na mou – nic neříká, nic nedělá, a její teplá a hebká ruka mne překvapuje a těší zároveň. Zdánlivě nijaký akt, který je pro mne balzámem na duši.

    Další kontrakci zkouším rozdýchat vkleče opřená o porodní lůžko. Je to také pozice, ve které jsem chtěla původně rodit. Ale najednou mi nevyhovuje. Stojící a zapřená rukama o lůžko se s vlnami dokážu vypořádat lépe.

    S postupem času mám pocit, že už je doba na tlačení. To přece nemůžu vydržet! PA ale říká, že jsem otevřená jen na 6cm! Jdeme do sprchy, i když přiznávám, že se mi moc nechce. Jako bych byla líná. Ani ne unavená nebo vyčerpaná, prostě líná. Tam to ale nabírá obrátky a já se div neplazím po kachličkách. Držím se madla tak, že mám pocit, že jej zlomím. Mám granát v břiše… Strašně to bolí, ale snažím se – pokud mne kontrakce zcela neparalyzuje – dát v duchu miminku najevo, že i když trpím, tak je to ku prospěchu věci a je to tak správně.

    Jsem otevřená na 6-8cm, a mám pocit, že teď už opravdu budu tlačit. Dula mne však ještě brzdí. Není ještě vhodná doba. Po vyšetření a zjištění, že je to již 8cm jdeme znovu do sprchy a ta dá zjevně porodu zelenou. Kroutím se a chce se mi plakat bolestí, i když slzy netečou. Je to jen takové ulevující sténání. Už však není na co čekat. Kontrakce se přehouply a začínám si přitlačovat. Dula mi poté řekla, že v ten moment se zcela změní projev ženy, i když si to sama zřejmě neuvědomuje.

    Dula mne zcela přirozeně vede k porodní stoličce s bočními madly a já usedám a čekám, až přijde kontrakce, abych mohla začít tlačit. Mám podložené nohy, abych se mohla dobře zapřít. Ze všech sil se snažím, pomáhám si křikem, prý to je v pořádku, dula mi horkou plenou nahřívá hráz a motivuje miminko slovy, jak moc se na ně těšíme. Porodní asistentka pode mnou klečí a čeká, až se děťátko ukáže. Tlačím a jsem na svém maximu a jsem překvapená, že hlavička stále není vidět. Znovu a znovu a pořád nic. Dole mne to pálí, bolest to však není. Na chvíli nepřichází kontrakce, čekáme, hladím si bříško a šeptám „Pojď, Oliverku, pojď“, a najednou mi dula říká, ať si sáhnu na hlavičku.

    Podívám se dolů, sáhnu si a ona tam opravdu je!

    Rychlost, s jakou následuje vypuzení zbylé části toho malého človíčka, je ohromující. Je pět minut před pátou ráno a já jsem maminka! Natahuji k miminku ruce a nevěřím, že už je na světě, že už je u mne. Ten malý uzlíček měl omotanou pupeční šňůru kolem celého tělíčka od krčku až po nožičky – říkám, že byl zabalený jako dáreček. V sekundě ho držím ve svých rukou, dávám si jej na hruď a ještě teď mne tento moment dojímá a navždy asi už dojímat bude. Maličký má modrou hlavičku, nepláče… Já přecházím ze stoličky na porodní lůžko, kde po chvíli porodím i placentu. Děťátko mám na hrudi a to se během chvilky přisává k prsu.

    Taky už krásně dává svým hláskem o sobě vědět. Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu jsem právě porodila své děťátko! Mezitím mi PA hlásí, že šití netřeba, jsem bez jakéhokoli poranění. O důvod k radosti více. S maličkým strávíme na porodním sále krásné dvě hodiny vítání a seznamování. Dula je stále s námi a povídáme si, dává mi různé rady. Nikdo mi chlapečka nebere, je od počátku se mnou. Dětská sestra jej přijde zkontrolovat, ale ani v tomto případě jej nemusím pouštět ze svých rukou. Před přemístěním na pokoj se jdu s dulou osprchovat. Ta mi radí, ať vynechám horní část těla, aby malý cítil pach mé kůže a také bradavek. Je to malá a jediná chvilka, kdy mi děťátko drží PA. Pak jdeme společně na pokoj. Pamatuji si slova duly: „Fakt se cítíš tak dobře, jak vypadáš?“ Ano, kromě kostrče mne nic nebolelo a byla jsem chvíli po porodu navzdory probdělé noci fit a hlavně plná euforie a radosti.

    S chlapečkem jdeme na měření, vážení a vyšetření až téměř tři hodiny po porodu. Mám radost, že při měření mu nenatahují nožičky, na centimetrech opravdu nelpím. Na pohodě děťátka jednoznačně ano. Maličký váží 3,485kg, plus mínus 48cm a obvod hlavičky má 34cm.

    Po vyšetření si nemyté miminko znovu pokládám na svou hruď a zůstáváme takto „skin to skin“ dalších úžasných 7 hodin! Chlapeček spinká a spinká, sem tam se napije, saje krásně hned od začátku…

    Je to pro mne nesmírný zázrak a tak se neustále ujišťuji, že je to pravda, že mám syna, že jsem právě porodila a že vše nejenže dobře dopadlo, ale proběhlo tak, jak jsem si moc přála. Jsem plná endorfinů a lásky. 

    Navzdory porodním bolestem mne během celého porodu ani jednou nenapadlo, že už to chci mít za sebou nebo co když to nepůjde a budou mi muset píchnout oxytocin, nedej Bože provést císařský řez. Bez bolestí to zjevně nejde, a i když byly opravdu ohromující, věděla jsem, že jsou tam, aby mohlo přijít něco krásného. A co je úžasné, druhý den už jsem si je ani nedokázala vybavit.

    Každý den jsem za průběh svého porodu moc vděčná a šťastná. Těhotenství jsem neměla úplně veselé (nikoli však ve vztahu k miminku; fyziologicky bylo vše v pořádku, ale psychika a hormony mi daly zabrat, objevily se partnerské problémy a zemřel mi po dvanácti letech pejsek a poté i tatínek), až v jeho závěru jsem byla schopna se na miminko napojit tak, jak si zasloužilo, a o to více mi záleželo na tom, aby jeho příchod na svět byl co nejradostnější a co nejméně komplikovaný.

    Vyhledávala jsem články o přirozených porodech, sledovala videa, četla knihy a užívala si tyto chvilky, které mi přinášely zklidňující a příjemný pocit a hlavně víru v sebe sama a své tělo, že to zvládne. Nenechávala jsem se odradit pochybovačnými názory na přirozený porod či volbu porodnice mimo místo bydliště, jakkoli bylo to vysvětlování a ospravedlňování se (až teď se sama sebe ptám, proč jsem se do něj pouštěla) někdy vyčerpávající.

    Volba soukromé porodní asistentky k doprovodu k porodu, v konečném důsledku tedy duly, mne také naplňovala uklidňujícími pocity, že na to nebudu sama a že byť si to musím odžít jen a jen já, budu mít oporu v někom, kdo bude mít pochopení, zkušenost a vyjde vstříc mým přáním… Mít dulu u porodu tak bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Byla mým tichým průvodcem, který ve vhodný čas vždy zasáhl – slovem nebo činem – a vždy to bylo to pravé. Byly jsme tam jen my dvě a tak to bylo pro mne ideální. Nikoho dalšího jsem tam nepotřebovala a možná bych ani nesnesla.

    Původně mne chtěla doprovodit sestra, která už dvě děti má, pak také maminka, která je bývalou porodní asistentkou. Můj chlapeček ale věděl lépe než my všichni, jak to bude pro nás nejlepší, a proto počkal na den (byť to byl dle papírů jeho den), až sestra odjede do zahraničí a maminka půjde na noční, abychom mohli být u toho prvního seznámení a na cestě jeden za druhým sami.

    Šedesátikilometrová vzdálenost porodnice od mého bydliště mne chvílemi malinko znervózňovala, přece jen jsem nemohla tušit, jak bude porod postupovat. Ale i tato volba byla nakonec tou nejlepší. A i když jsem si je obě musela neustále obhajovat ve svém okolí, jsem moc ráda, že jsem to ustála.

    Děkuji tímto dule Lence Strakové a také týmu porodnice a novorozeneckému oddělení v Krnově za nádherný porodní zážitek a poporodní péči.

    Děkuji Aničce Kohutové, porodní bábě, která ve mne svou prací i články podporovala touhu rodit přirozeně ještě dřív, než jsme se setkaly.

    Děkuji své kamarádce Janičce Tolaszové za podporu a předávání zkušeností během celého mého těhotenství. To ona mne k myšlence na přirozený porod přivedla.

    Děkuji své rodině, která o mne pečovala a podržela mne v těžkém období a držela stráž, když už se „to“ blížilo.

    Všichni výše zmínění mají na mém radostném porodu menší či větší zásluhu.

    anjilu
    15. čer 2016    Čtené 11813x

    Přirozený porod po předchozím císařském řezu

    Můj porodní příběh vyvrcholil 28.3. 2016 narozením mé dcery Mayi  a začal vlastně už v roce 2014, kdy přišel na svět můj první syn Vitali.

    Porod Vitaliho byl ukončený akutním císařským řezem. Já, i když jsem si myslela, jak jsem na porod psychicky a  fyzicky připravena, musím s odstupem času říct, že jsem nebyla připravena tou správnou cestou. Měla jsem naučené, jak v různých dobách porodních dýchat, jak správně tlačit, co je epidurál a další poučky a rady z různých brožur a předporodního kurzu. Bohužel, jsem u porodu zapomněla vnímat sama sebe a své dítě.

    Plně jsem se svěřila do péče zdravotníků, předala jim svou zodpovědnost. Ti přece porodí každý den tolik dětí, že vědí, co je pro mě a mé miminko nejlepší. To jsem si myslela.

    A tak jsem ještě při téměř žádných kontrakcích, otevřená pouze na 2-3 cm, absolvovala klystýr, poté ihned dirupci vaku blan, která vyvolala velmi silné a neúnosné kontrakce. Entonox jsem poté vydýchala na jeden zátah při kontrakcích, i v klidu mezi nimi.  Musela jsem absolvovat pravidelný monitoring ozev na zádech a na lehátku. Poskakování na míči ve sprše (když si zpětně vybavuji, nebylo mi to vůbec příjemné, ale PA říkala, ať to zkouším, že mi to pomůže), infuze mi  stále kapala, už ani nevím s jakým lékem. Pamatuji si velkou místnost, plně osvětlenou. Nevybavuji si intimní prostředí, ale nemocniční prostředí a pocit toho, že jsem vnímána personálem jako pacient.

    Tento stav trval asi 7 hodin, kdy při střídání služeb, rozhodl nově příchozí doktor, cca po hodině, že můj porod je nepostupující, a proto je nutný akutní císařský řez. Já se divila proč, moje těhotenství probíhalo naprosto v pořádku, cítím se přece dobře, jen chci zkusit porodit, ale jelikož jsem dostala něco na zklidnění kontrakcí, žádná další kontrakce už nepřišla a já celá třesoucí se, jsem odjela na vozíčku, společně s personálem, na operační sál. Můj muž čekal přede dveřmi.

    Vitaliho na sále rychle omyli a na můj popud, že jej chci vidět, mi jej krátce ukázali, já mu stihla dát alespoň rychlou pusu na uvítanou a potom se s ním viděla až za dlouhých 6 hodin. Mého muže poslal personál domů, ať si odpočine, že já budu stejně také unavená. Byla jsem odvezena na pooperační pokoj, kde jsem byla celou dobu vzhůru, chci strašně moc vidět Vitaliho a svého muže. Nevím, kde jsou, kdy je uvidím. Strašná bezmoc.

    Mezitím mi v hlavě proplouvá tisíce myšlenek, že jsem porod nezvládla, že nejsem dobrá matka, když jsem nedokázala porodit své dítě přirozeně. Střídají se ve mně chvíle smutku a pláče, že jsem nedokázala porodit své dítě , nedostavily se pocity radosti, že mám úžasné dítě a stala jsem se matkou. Tyhle myšlenky mě někdy více a někdy méně  provázejí skoro dodnes.

    Podruhé jsem otěhotněla po dvou letech. S blížícím se termínem druhého porodu daleko intenzivněji vnímám své tělo a touhu porodit přirozeně. Hledám inspirativní články, jak se u porodu skutečně uvolnit, co je potřeba k tomu, aby žena přirozeně porodila. A zjišťuji pro sebe zcela novou informace – není potřeba vlastně nic – jen věřit svému tělu a miminku, být klidná a nechat to vše na přírodě.

    Vybírám porodnici, kde bych svou dcerku chtěla přivést na svět. Výběr padá na Krnov, který je v mém okolí vyhlášený svým přístupem k přirozeným porodům. Porodnice je od našeho bydliště vzdálená asi 80 km. Když se svěřuji s výběrem porodnice svým známým, povětšinou mě straší tím, že je to daleko, abychom to vůbec stihli a nakonec nebyli rádi za porodnici vzdálenou od nás jen 10 km. Já sice navenek říkám: „ No jasně, však uvidím, jak se budu cítit.“ Ale přeji si, jet v onen den D do Krnova.

    Má touha porodit v porodnici v Krnově zesílila po její návštěvě a prohlídce. Při společném sezení s ostatními nastávajícími rodiči a posloucháním vrchní sestry o tom, jak to u nich chodí, na co je dobré se připravit, zaplavují mou tvář slzy při vzpomínce na můj první porod.

    Tak silně chci porodit přirozeně, že možnost císařského řezu úplně vytlačuji ze své mysli. Slova vrchní sestry, abychom se neupínali pouze na jednu možnost, že je dobré svou mysl připravit i na případnou druhou cestu, mě sice trochu uklidní, ale slzám to nezabrání.

    Když se dále vyptávala, jak se připravujeme, řekla jsem, že se chci před porodem setkat ještě s dulou, abych s ní probrala své dotazy, ale k porodu chci jít jen s partnerem. Na to nám řekla, pro mě velmi rozhodující větu, že by v mém případě nebylo špatné mít kromě partnera i někoho jiného, a to dulu nebo porodní asistentku.

    Myšlenka doprovodu k porodu se natolik vnukla do mé mysli, že začínám pátrat a zjišťovat, jak to s takovým doprovodem u porodu bývá. A do cesty se mi tak dostala Anička. Pročítám její web, články a její přístup a filozofie jsou mi velmi blízké. Rozhodnu se proto zavolat a požádat ji o doprovod k porodu.

    Když jsem Aničce vše řekla a na závěr jsem ji sdělila termín porodu, který jsem měla 6.4.2016, bohužel, mě musela odmítnout. Za měsíc doprovází jen několik žen k porodu a duben měla natolik plný, že by mi nemohla doprovod slíbit. Mrzelo mě to, ale chápala jsem. Jen jsem si sama v sobě posteskla, že je škoda, že jsem na Aničku nenarazila dříve. Aničce jsem poděkovala a těšila se alespoň na podpůrné setkání císařoven, které Anička pořádala. Moc jsem se těšila, až Aničku poznám osobně, už jen její hlas v telefonu byl natolik příjemný a uklidňující, že jsem věřila, že osobní setkání mi dodá větší sebedůvěru k přirozenému porodu.

    Setkání císařoven bylo inspirativní a povzbudivé. Nabyla jsem pocitu, že už není pochyb, proč bych nedokázala porodit přirozeně, a to i v případě, že budu u porodu bez Aničky, pouze se svým mužem. Nakonec mi Anička po setkání sama navrhla, že pokud chci, mohu ji v den D zavolat a uvidíme, jak na tom bude. Byla jsem tomu neskutečně vděčná a v koutku duše věřila, že Anička bude moci být  přece jen s námi.

    Dny plynuly a já absolvovala vyšetřením kvůli svému předchozímu císařskému řezu na gynekologii v Krnově. Do vyšetření jsem byla plna sebedůvěry v přirozený porod. Gynekolog mě vyšetřil a ptal se na předchozí porod. Poté, co jsem mu sdělila, jak vše probíhalo, usoudil, že porod byl nepostupující z důvodu, že mám zřejmě úzkou pánev, což bude předpoklad k dalšímu císařskému řezu, ne-li k plánovanému. Na závěr mi pánev přeměřili s verdiktem – zúžená pánev. A že za týden mám přijít znovu.

    Já najednou nebyla schopna vůbec slov, mou tvář zalily slzy. Má sebedůvěra v přirozený porod byla tatam, prostě zmizela. V mé mysli znělo pouze: „Co teď? Já nechci další císař!“

    Po odchodu z nemocnice jsem ihned volala Aničce a řekla, co se stalo. Anička mě uklidnila, vysvětlila mi pohled na věc lékařů, poté svůj. Mám stejné míry jako Anička, která porodila 3 děti, takže není důvod, abych to já také nedokázala. Po rozhovoru s Aničkou jsem se rozhodla zůstat nadále až do porodu v péčí svého gynekologa, v porodnici jsem se z další prohlídky omluvila a domluvila se, že přijedu až k porodu.

    Ale sebedůvěra byla hodně zraněná. Anička to vycítila a 2 dny na to mi volala, že bude vhodné, když u porodu bude, kromě mého partnera, i někdo, kdo mě profesionálně podpoří a navrhla mi setkání s dulou. S dulou jsme se setkaly, proběhla vzájemná sympatie a domluvily jsme se. Zavolala jsem to i Aničce, která byla ráda, že jsme se s dulou domluvily na podpoře u porodu. Anička tak měla vůči mě klidné svědomí.

    Uplynulo jen pár dní a já, jako každé ráno, vzala do náruče svého skoro dvouletého syna a najednou pocítila, jak ze mě něco teče a nejde to zastavit, jen jsem sdělila v klidu svému muži, že je to asi tady. Zavolala jsem své dule, ta však měla už svou klientku v porodnici a chystala se za ní. Domluvily jsme se, že zkusím zavolat Aničce, ta měla volno, a tak si mě vzala do své péče.

    Tentokrát jsem byla mnohem klidnější než u prvního porodu, rozhodla jsem se zůstat doma a vyčkat do doby, než se vlny pořádně rozjedou. Odpočívala jsem, popíjela odvar ze skořice a hřebíčku, s Aničkou konzultovala své pocity. Nastal večer a stále nic nepřicházelo. Měla jsem doma nachystané ingredience na ricinový koktejl a po dohodě s Aničkou, jsem se jej rozhodla připravit.

    Začal působit asi po necelých 3 hodinách. Dostala jsem průjem, zhruba hodinu na to začaly chodit první pravidelné vlny, co 5 minut. Stále jsem nepotřebovala měnit polohu, v klidu jsem každou vlnu přijímala a těšila se na další a silnější. Stále jsem byla doma. Zhruba po hodině začaly být vlny silnější, kratší intervaly a už jsem cítila, že mi začíná být méně příjemné ležet při vlně na posteli. Potřebovala jsem měnit polohu, být na čtyřech a klečet, dýchat více intenzivněji. Byl čas vyjet. 80km jízdy autem před námi. Vlny jsem měla už co 3 minuty. Ale v autě jsem vše dobře zvládala. Možná to byla touha zvládnout cestu až do Krnova. Prvních 30 minut jsem kontrolovala, zda jsou vlny stále pravidelné,  poté jsem stopky přestala sledovat a soustředila se na každou novou vlnu a pouštěla ji tělem víc a víc, abych pomohla tělu připravit na porod a Mayi tak nachystala cestu na svět.

    Na příjmu jsem přijela už zhruba na 6 – 7 cm otevřená, zavolali jsme to Aničce a ta se vydala za námi. Po cca 45 minutách jsme se přesunuli na porodní box, který vůbec nepůsobil jako porodní box. Bylo to intimní, klidné a teplé místo. Já dál prožívala své pravidelné vlny různě na čtyřech, na zemi, vydávala hluboké tóny, kterými jsem se podvědomě snažila otevřít cestu pro svou dcerku. Moc jsem se těšila, až přijede Anička. Po chvíli mi praskla zadní voda, což mě v první chvíli lehce vystrašilo,  ale na druhou stranu povzbudilo, že teď by to mělo jít rychleji.

    Začala jsem pomalu cítit tlak na konečník. Snažila jsem se měnit polohu, abych si pomohla gravitací, ale pořád jsem nemohla najít tu správnou polohu. Najednou se v místnosti ocitla Anička. Bylo to pro mě jako by vstoupil anděl. Teď už to musím zvládnout. Všechny pochybnosti, které se v mé mysli objevily, byly najednou pryč. Nevím, jak více slovy popsat to, co jsem cítila. Bylo to krásné, radostné a podporující!!!

    Anička mi nabídla změnit polohu. Cítila, že to potřebuji. Sedla jsem si na porodní židličku, zavěsila se do šátku, jednu nohu jsem si dala výše, muž si sedl za mě a objal mě kolem břicha. Najednou jsem vnímala, jak každou vlnou je Maya níž a níž.

    Anička mi nahřívá hráz teplou rouškou, dodává mi to pocit klidu, že hráz zůstane neporaněná. Už moc si přeji, aby Maya byla s námi. Ptám se, jak dlouho to ještě bude trvat. Tlačila a dýchala jsem při každé vlně, měla jsem zavřené oči, myslela na rozkvetlou louku plnou barevných květin, pomáhala si hlasitými hlubokými tóny. Najednou mi Anička říká, že už vidí hlavičku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Anička mě vybízí, ať si na ni sáhnu a pohladím ji. Já na to: „Jako dovnitř?“ Odpovídá mi: „Ano, sáhni si na své miminko.“

    Sáhnu si tedy a cítím, že něco mi brání jít víc do pochvy. A uvědomuji si, že to mi brání hlavička! Maya už je skutečně tak blízko! Přichází další vlna. Volám na Mayu: „Pojď Mayi!!!“ Jak odezní vlna, sama si rychle opět sahám dovnitř a cítím, že hlavička je zase níž! Přichází další vlna a jediné co si pamatuji, jak odezní, a najednou Mayu držím ve své náruči. Je malinká a krásná.

    Čekala jsem, že když vyklouzne, bude to bolet, ale nebolelo. Už ji mám a nepustím. Přesouvám se na postel a užívám si plný bonding. Hráz je neporaněná, za chvíli je venku i placenta. Je 28. března 2016. Maya sama zvolila tento den a možná právě proto, aby stihla být na světě v březnu, kdy Anička měla volno, a ne v plánovaném dubnu. Věřím, že osud to tak chtěl a byl k nám vstřícný. Ať už to bylo jakkoliv, jsem moc vděčná a šťastná, že jsem Mayu porodila krásně přirozeně a Anička mohla být u toho! Děkuji!

    S láskou,

    Heidi

    Petice, s názvem Chceme státem hrazenou péči porodních asistentek, je na světě, pokud máte zájem o kontinuální péči porodních asistentek hrazenou zdravotními pojišťovnami, prosím o váš elektronický podpis a její šíření. Podpisový arch bude předán zdravotním pojišťovnám ČR.
    http://e-petice.cz/petitions/chceme-statem-hraz...

    (3 fotky)

    Petice za kontinuální a státem hrazenou péči porodních asistentek v ČR se chystá ve spolupráci s Unipou a právničkou Zuzanou Candigliotou

    Jsem v první řadě mámou tří děti, ženou podporujícího muže, těm patří můj největší dík za to, že mne v mé prácí, která je zároveň mým posláním, podporují. Jsem také porodní bába, která provází ženy na jejich transformační cestě za svým vědomým porodem. Mým velkým přáním je, aby ženy a děti poznaly radost z porodu. Protože porod v životě každé ženy je jeden z nejzásadnějších mezníků nové rodiny, ke kterému se ve svém životním postoji, myšlenkách a srdcích budou neustále vracet. Porod se hluboce vryje do duše každé ženy a dítěte. To, jakým způsobem se odehraje, se promítne do vztahu ženy k sobě samotné, do vztahu k dítěti, partnerovi, celé společnosti. O mé snaze zlepšit péči o ženy v ČR si můžete přečíst zde:

    https://www.modrykonik.cz/blog/libidrozdova/article/porodni-asistentka-fqo96h/