Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    aqeris
    2. kvě 2017    Čtené 166x

    Sám sobě terapeutem

    Ahoj všichni, 

    Chtěla bych se s Vámi podělit o to, jakým způsobem měním svůj život. V prvé řadě jsem potřebovala doslova nakopnutí zvenčí. Dneska mi to už přijde nesmyslné, ale dříve jsem si myslela, že to že se nemám ráda, nelíbím se sobě a nevěřím si považovala za normální a dokonce správné. Na počátku bylo třeba přiznání sama sobě, že takhle to v pořádku není. A za tím stál především můj manžel, který doopravdy vytrvale bojuje s tím, že ten koho miluje neumí být šťastný. A už spoustu let se mě snaží vysvětlit, nebo nějak dokázat, že jsem fajn, hezká a že si ten pěkný život prostě zasloužím. Mimochodem stejně jako každý jiný. Všichni jsme lidi, všichni máme stejnou hodnotu, všichni si zasloužíme být šťastní. Podpora zvnějšku to nastartovala. 

    Pak přišlo na řadu zjištění, že já, protože chci, si vždycky najdu nějakou výmluvu, proč věci kolem vlastně nejsou v můj prospěch. Například jsem si dlouho myslela, že můj manžel se mnou je, protože si ještě neuvědomil jak špatná jsem. A hned jak mu to dojde, tak mě opustí. Že si ho musím pořád nějak zasluhovat. Že to že se mu líbím je buď lež, nebo důkaz jeho absolutního nevkusu. A doteď tyhle myšlenky občas mám. 

    Tak jsem zkusila jít k psycholožce a čekala, že mě spasí. Že mi dá návod. Že bude stejně jako ostatní říkat: "vy jste tak hezká, chytrá, šikovná". Prostě jsem potřebovala a stále potřebuji, aby mě někdo uznávál. A proč? Protože ten jediný člověk, který mě doopravdy musí uznávat,si mě neváží. A jsem to já. No, tak psycholožka mě zklamala a návod mi nedala. 

    Následovalo další těhotenství, ještě prohloubenější pocit vlastní nedostatečnosti. A právě děti mě donutily jít dál. Právě teď se chystám potřetí na sezení k pánovi, který dělá rodinné konstelace. Díky němu jsem si uvědomila, kde tento stav vznikl a že to nikdo nezpůsobil naschvál. A že moji rodiče měli svoje problémy, se kterými se třeba ještě ani nevyrovnali. Neustále potkávám lidi, které mám. Buď jsou na tom podobně jako já. A já se pak můžu podívat na část sebe zvenčí. A nebo to setkání s nimi mě nutí překonávat sama sebe. Hrozně moc se mi líbí takové to toltécké: "Ty mé druhé já". Nejčastěji u lidí, kteří mě doopravdy rozčilují, vidím po odkrytí té masky pro veřejnost stejné zranění, jako mám já. Jsou stejně méněcenní, stejně maličcí. Je to super zjištění. Protože člověk, kterého jsem se dříve bála, se nejen nebojím, ale často se cítím i silnější. Já narozdíl od něj mám tu odvahu si přiznat, že nejsem v pořádku. Já mám tu odvahu to zkoušet měnit. 

    Nazvala jsem tenhle článek Sám sobě terapeutem. V tom je klíč. O to jde. Uvědomit si , že všechno mám ve svých rukou. Že nikdo mi neřekne, jak to mám udělat. Je hlavní a nezbytné si přiznat, že jsem natolik důležitá, že řídím svůj život. Já. Já sama jsem zodpovědná za to co se mi děje. Automaticky to vede k sebeobraně ve stylu: "Já za to přece nemůžu, že nemám peníze, nebo talent, nebo jsem ze špatné rodiny, mám dluhy, nešlo to jinak, mám špatnou práci" no, to není jednoduchá fáze. Ale opravdu jsem si to způsobila vždycky já.  Vždycky jsem tomu alespoň dala svolení, nebo se nechala ovládat, přemluvit. Nezasáhla jsem.

    Možná si teď říkáte: "No jo, a co třeba přírodní katastrofy a nebo nehody.".To je dost otázka víry. Já třeba věřím tomu, že negativní člověk na sebe takové věci přivolává. Ale to rozhodně nechci nikomu cpát a jestli chcete věřit v krále bramborových lidí, tak klidně, je to jen vaše věc. Věřte čemu potřebujete. Zvláštní ovšem je, že nejpokojenější jsou lidé, kteří třeba přišli o nohy, nebo překonali těžkou chorobu, nebo o všechno přišli. Najednou si váží maličkostí, váží si sebe, váží si života. Vědí, že vydržíme všechno, leda bychom na to zemřeli. Je to dost nepříjemné, ale nejsme obětí okolností. Možná tím dost z vás naštvu. Ani já z toho zjištění nebyla spokojená. 

    A teď je potřeba si to odpustit a poučit se. Budu dělat chyby. Ale je to v pořádku. Tak to má být. Ale postavím se svým strachům a křivdám čelem a budu o nich rozhodovat a budu se rozhodovat i špatně. Hlavně co se stalo, se už stalo. Všimněte si kolik času trávíme pitváním minulosti a diktovaním si budoucnosti. Jak těžké je žít přítomností. 

    Nejvíce mě pomohli děti. Najednou se v mém životě objevil někdo, za koho před zákonem mám odpovědnost. Komu dost zásadně ovlivním život. Komu jsem příkladem. Kdo mi bezmezně důvěřuje. A není pochyb o tom, že mě miluje. Se vším všudy. Já jsem dospělá, moje slovo má váhu. Spousta lidí mě bude zkoušet směřovat a manipulovat, ale rozhoduju já. Jasně, ještě rozhoduje můj muž, ale pokud s ním nesouhlasím, tak neuděláme co chtěl. Musíme se vždy shodnout protože naše slovo má stejnou váhu. 

    A teď k tomu, co používám já. Co je můj návod na mě.

    Kdykoliv si v duchu řeknu, že něco musím, tak se zarazím a zkusím se zamyslet, jestli to vážně potřebuju udělat, jestli chci, protože rozhodně nemusím.

    Dále v momentě co se mi v hlavě rozjede vlak výčitek a nadávek sama na sebe, tak si řeknu Dost! Klidně i nahlas.

    Usmívám se na sebe do zrcadla.

    Mám na zrcadle takové ty věty typu: "Mám se ráda, jsem dostatečná, můžu dělat chyby, můžu si nechat pomoci, můžu být šťastná, jsem dobrá máma" zatím mi připadají spíš trapné, ale uvidíme.

    Zkouším se nezlobit se, když se mi něco nepovede.

    Chodím k terapeutovi.

    Píšu tenhle blog.

    Dívám se na videa blogerky Lu a pořady Jaroslava Duška a snažím se nestydět se za to.

    Když používám slova jako strašně a hrozně a příšerně, tak se zkusím zastavit a nedramatizovat. Ono totiž často o nic tak příšerně strašně hrozného nejde. Snažím se být přítomná. Tady a teď. 

    Čtu knížky, které mi pomáhají. Třeba už několikrát zmiňovaná Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, nebo třeba Čtyři dohody. 

    Zkouším věci, u kterých mám strach, že mi nepůjdou nebo selžu.

    Máme to v sobě, všichni, ve svých rukách. Nikdo nás za nás nezmění. Můžou nám pomoci, můžou nás podpořit. Dokud bude někdo jednat za nás, tak nám nepomáhá, ale bere nám naše kompetence. Přeji Vám všem odvahu na to mít se rádi a mějte hezký den. 

    aqeris
    30. dub 2017    Čtené 162x

    Bludný kruh viny

    Ahoj, ženy, holky, maminky a tatínkové. 

    Začnu tam, čím jsem posledně skončila. Ahoj, jsem Lucka a nemám se ráda. Dospěla jsem do skličující fáze. Odhalila jsem svůj vnitřní "program" a jednoduše řečeno jsem ve svých očích ve všem nedostatečná. Všichni asi známe takové ty vnitřní rozhovory. Ty moje tedy stojí za to. Aktuálně bojuji s tím, že mám obrovský dar absolutně vším se potrestat. Alkoholik může přestat konzumovat alkohol a už do konce života se ho nemusí dotknout. Bude na něj narážet, ale není potřebné, aby ho pil. Ale jak se mám vyhnout všemu? No, asi těžko. Možná se vám zdá že přeháním, což mimochodem rozhodně patří k věci a určitě se k tomu při našich "sezeních" dostanu. 

    Jsem jako velká část z vás doma s dětmi. Začala jsem se trestat péči o děti a domácnost. Celý den jsem se nezastavila a nesedla si. Dohnala jsem to tak daleko, že jsem si začala psát dlouhý seznam úkolů, co jako mám všechno ten den udělat. Zpočátku to bylo uspokojující, jako každá droga. Cítila jsem, že se obětuji . Že mě lecos i bolí a že jsem doopravdy unavená jako kůň. A měla jsem radost. Můj vnitřní diktátor mával bičem a šeptal: "tak je to správně, jsi hodná holka, MUSÍŠ se snažit, aby jsi měla doma čisto, aby jsi dobře a kvalitně a zdravě vařila, děti musí být šťastné a veselé a chytré, nadprůměrné, to je tvoje práce a nezapomeň být krásná, musíš být krásná a štíhlá a cvič, aby jsi byla dětem dobrým příkladem, a buď veselá, podívej se co všechno máš, buď milá a veselá, aby měl manžel doma klid, aby na něj čekala krásná a usměvavá žena, která mu dopřeje po dlouhém dni v práci čas na zábavu a nachystá mu dobrou večeři, a nezapomeň být nepřekonatelnou milenkou, aby tě nevyměnil, za nějakou lepší, hezčí, mladší, a uvař mu oběd do práce, je to tvoje vina, když jí ty blafy z kantýny a pak je nemocný "a dál a dál a dál a pořád má něco na srdci. Jak už to bývá s jakoukoliv drogou, dávka která původně způsobovala štěstí a pocit naplnění přestala stačit. A jako ukázkový závislák jsem přidala. Ale pocit štěstí už nepřicházel. Naopak. V uších mi stále zní málo, nedostatečně, udělej to lépe, jinak, jsi pomalá. Do seznamu se mi vloudila položka hrát si se synem, což je samo o sobě dost alarmující. Já si k tomu přidala ještě konkrétní rozpis her, které ho budou rozvíjet a tabulku, kam jsem zapisovala úspěchy, aby snad nikdo nemohl říct, že se mu nevěnuji. No, už teď když to píšu, tak si říkám, že tohle teda už bylo fakt moc. 

    Jak většina z vás už tuší, tak není možné dělat všechno nejlépe na světě. Ono totiž nejde se ani dlouhodobě snažit dělat všechno nejlépe. Je v pořádku dělat vše nejlépe, jak v daný okamžik můžete, ale né lépe. Dám příklad. Někdy je prostě pro vás i děti lepší, když dostanou kvalitní skleničku z obchodu k obědu, než domácí oběd z farmářských bio produktů. Když zrovna při vaření té božské krmě se jedno dítě bouchlo a potřebovalo obejmout a druhé se pokakalo a potřebovalo doopravdy hned přebalit, neboť právě teď zrovna byla nadměrně překročena kapacita plenky a je otázkou vteřin, kdy děti a domácí zvířata začnou studovat obsah oné pleny. Nikomu nepomůže, když do toho bude pobíhat hystericky maminka, vynadá jednomu za to, že si dovolil se pokakat a druhému, že úplně naschvál nedává pozor a mlátí se do hlavy. A jen kvůli tomu se spálí to předražené jehněčí, na kterém závisel maminčin pocit dostatečnosti. 

    Dobrá, už to vím v mém případě je seznam úkolů zlo. Tak jsem začala více odpočívat. Opět se dostavil pocit naplnění, dokážu se povznést nad nepořádek a budu odpočatá a šťastná = dobrá máma =dobrá manželka. Ale ono to tak úplně nebyla  pravda. Soudce se ozval: "jsi líná, nevěnuješ se dostatečně domácnosti, dětem, manžel přijde z práce a musí za tebe dělat domácí práce" a co teď. Kde je střed. 

    Střed je přeci ve mě. Vůbec nejde o to, jak moc je uklizeno. Nebo jak úžasné jsou děti, nebo jak krásná jsem. Jde o to, že jsem pro sebe pořád nedostatečná. Jde přeci o to, konečně si doopravdy uvědomit, že nemusím udělat všechno a ještě ke všemu nejlíp. Že i částečně může a dokonce musí být považováno za správné. Že chyba je v pořádku, že je děláme všichni. A chyba není špatná. Chyba je ukázka toho, že něco děláme o něco se snažíme, něco tvoříme. Spousta velikých vynálezů vznikla chybou, nebo nedostatkem. 

    Nejvíc se mi líbí, jak dokážu každému hezky poradit. Na lidech kolem sebe často vidím jejich vnitřní programy. Kolikrát to až bije do očí, jak moc si člověk neváží sám sebe. A tak to všem kdo o to stojí vysvětlím, poradím, sobě taky. A nějak výrazně se to nelepší. 

    Teď jsem se dočetla, že potíž s "přeprogramováním" je v tom, jak moc máme program vštípený. Většinou se nám dostanou do krve při nějaké stresové situaci, nebo když se bojíme, prostě jsou spojeny se silnou negativní emocí. Všichni známe, že si pamatujeme třeba první velký pád na kole. Přesto, že si nepamatujeme z toho období života téměř nic, u negativní vzpomínky nám utkvěly i detaily. A navíc se tajný program živil a posiloval v průběhu let. Je to součást naší osobnosti. Podle autora knihy Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, sebedestruktivní vnitřní programy a jejich překonávání  je zapotřebí to přijmout jako fakt. Nezlobit se na sebe, že takto smýšlíme. Nezlobit se na rodiče. Nelitovat se za to, že právě mi jsme takhle zatížení. Prostě to tak je. Vychovávejme se jako dítě, buďme k sobě shovívaví, dejme si lásku a oporu, ale i pevné zázemí a hranice o které se můžeme opřít. Co bylo nejde změnit. Pokud budeme čas trávit přemítáním o minulosti, nebo stresovaním se budoucností, tak nebudeme nikdy žít. 

    Tak se lidi zkusme k sobě samým alespoň jednou chovat hezky a slušně. A program jede. Jéžiši, podívej jak jsi to napsala dlouhé a nezajímavé. Určitě je to plné chyb a stejně to nikdo nebude číst. Nikoho to nezajímá. A dost. Zkuste to taky, někdy prostě říct dost. A taky, no a co? Tak to nikdo nebude číst a co mi to jako udělá. Nic. Mějte se hezky 

    aqeris
    26. dub 2017    Čtené 186x

    Pocit vlastní hodnoty

    Ahoj ženy, holky, maminky, popřípadě tatínkové, 

    už delší dobu se v sobě nějak nimrám. Mám dvě krásné děti, manžela, který mě miluje, krásný dům a po dvou dětech opravdu slušnou postavu. Tak proč sakra nejsem šťastná? Co ještě chci? Proč mi něco tak úžasného a nadstandardního nestačí? 

    Nedávno jsem narazila na knížku s názvem "Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, sebedestruktivní programy a jejich překonávání", musím přiznat, že jsem ještě nedočetla. Dost špatně si na to hledám čas. Přes den mám potřebu se plně věnovat dětem a domácnosti, večer manželovi. Ale zatím ve zkratce, kniha je v podstatě o mě. Což mě patřičně vyděsilo. Podle autora v sobě všichni máme nějaký "program" podle kterého jednáme. Můžou být negativní, ale i pozitivní. Přicházíme k nim jak už to bývá v dětství. Nemá smysl někoho obviňovat, protože všichni jednají s nejlepšími úmysly. Jsem si jistá, že ani Hitler si o sobě nemyslel, že je zlý člověk. Ba naopak, že koná jakési vyšší dobro. Hlavně obvinění nikomu nepomůže a nic nevyřeší.

    Abych vám dala příklad. Řekněme třeba, že paní Jana je neuvěřitelně vystresovaná v práci, hrozně moc se snaží být nejlepší pracovnicí. Přeje si, aby si jí šéf vážil, chválil ji a okolí ji vnímalo jako pilnou a úspěšnou. A tak v práci dře. Bere si na starost věci, které nikdo nechce. Dělá přesčasy. Když ji někdo požádá o pomoc, tak neumí odmítnout. Celé to vede nejen k tomu, že si jí okolí nijak zvlášť nepovažuje, ale ještě ji využívá. Tak dělá ještě více. Čím víc dře, tím víc je ve stresu, že to je pořád málo a dělá kvůli tomu chyby. Je unavená a nesoustředěná. Takže nejlepší pracovnice z ní asi taky nebude. 

    Každý z nás se potřebuje cítit do jisté míry přijatý společností.  Člověk žije ve společenství a vždy byl nějakým způsobem závislý na ostatních členech "tlupy". To je v pořádku. Ovšem paní Jana se tak nebude cítit, i kdyby se rozkrájela. Její "program" o kterém pravděpodobně ani neví, se jmenuje "jsem nedostatečná ". Ať bude dělat cokoliv, pořád to bude v jejích očích málo. 

    Třeba doma upřednostňovali rodiče jiné sourozence, nebo si přáli chlapečka, nebo byli všichni vyděšení, že na dítě nemají prostředky, zázemí, nebo třeba taky schopnosti. Zkrátka paní Jana si z dětství odnesla podprahově to, že tak jak je, jaksi nevyhovuje, nestačí, nebo dokonce překáží. A proto chce být tolik uznána a přijatá. 

    No a ono to nějak nefunguje. Protože jediné co pomůže je, aby si uvědomila, že tak jak je stačí. Že už takhle je v pořádku. 

    Člověk s tímto programem má hlavní problém v tom, že si všechno dokáže převrátit jako negativní a vším se potrestat. Za všechno si vynadat. Je to závislost, jako jakákoliv jiná. Je to závislost na linčování sebe sama. A tak s tím chci něco dělat. Ne kvůli sobě. Na mě mi přece nezáleží, ani nesmí, to je podle mého programu špatně. To bych přece byla sobecká. Ale už kvůli těm dětem. Aby měli šťastnou mámu a nedej bože si o sobě nemysleli to, co si o sobě myslím já. 

    Je moc důležité se v tomto stavu cítit někým akceptovaná. Rozhodla jsem se, že sem budu psát, jak se můj přerod vyvíjí. Jak klesám a pak zase vstávám. Třeba někoho inspiruju. Třeba mě někdo podpoří. 

    Tedy, ahoj, jsem Lucka a nemám se ráda. Vítejte na sezení