Ve spojení muže a ženy máme všichni své kořeny...
Foto: Helena P. Cooper
Léčivé šestinedělí
Tyhle ryzí a surové fotky "nahé pravdy" o šestinedělí v lidech silně rezonují. Jsme zvyklí na přikrášlenou skutečnost, která v nás probouzí nerealistická očekávání. Jaké rozčarování pak zažíváme, když šestinedělí vypadá právě takhle!
Jsme celé bolavé, rozkocané, nadšení střídá strach a všechno se to v nás mele, jak hormonální smršť otevírá naši třináctou komnatu a bere s sebou všechno, co jí přijde do cesty.
Je dobře, že se zase učíme dívat pravdě do očí.
Není vůbec snadné snažit se nacpat do představy o tom, jaké by šestinedělí /těhotenství, porod, výchova.../ mělo být. Každá žena je jedinečná a tak, co je pro jednu procházka růžovou zahradou, je pro druhou noční můra.
Hodně často se v šestinedělí nejvíc trápí ženy, které měly ve své původní rodině roli malé holčičky, která musela být za všech okolností líbezná, roztomilá a plně k dispozici své narcistní matce. Očekává se od nich, že tou holčičkou zůstanou dál, jinak by totiž zradily svou rodinu a hrozilo by jim, že je rodina úplně odvrhne.
Najednou jsou to ale ony, které potřebují podporu a péči a když jim ji rodina nedokáže poskytnout, velmi tím strádají.
Někdy si říkáme: "Ty jsi ale dřevo!". A ano, ono to tak opravdu je. Člověk je jako Strom. A Strom bez kořenů je zkrátka jen dřevo.
Ale to neznamená, že je to špatně.
I z kusu dřeva se totiž dá vyřezat něco překrásného, co můžeme sdílet s lidmi kolem nás. A i když jsme třeba právě teď Strom vyvrácený z kořenů, kterým zmítají poryvy životních změn, mějme odvahu stát se umělci, kteří dříve než dřevo zetlí, vyřežou z něj umělecké dílo skrze každodenní drobné dělání. Dělání všedních zázraků, kdy se o sebe samé dělíme s ostatními. My všichni jsme totiž umělecká Díla. Každý z nás je jedinečný zá-zrak. Jen to uvidět!
Jak jste si užili Valentýna? 💕
Člověk je v mých očích takový ve-s-mír-ný zaHRAdník. A Láska je nádherný Strom, který dává nám lidem kouzelné plody v podobě našich dětí. Když jsme ve smíru, v míru, v harmonii, pak Láska kvete. Tam, kde vládne Láska, žijí lidé v rajské zahradě, která je plná plodných Stromů, vyrůstajících z úRODné půdy.
Když zapomínáme ve své zahradě hospodařit s Láskou, naše Stromy vadnou a dávají nezdravé plody.
Můžeme hrát tuhle hru podle dávných pravidel, která nám byla dána, abychom mohli ŘÁDně hospodařit a zaHRADničit. Můžeme je porušovat, ale pak dříve či později přijdou následky.
Záleží totiž na tom, koho následujeme.
Můžeme si připomenout, že pořád ještě platí "Milujte se a množte se."
Ale kdo zapomíná při množení na Lásku, nemůže se pak divit, že velmi rozmnožuje hlavně své trápení...
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.“
1Kor 13, 1–8 (Kral, ČEP)
Na péči při porodu záleží
Jsem moc ráda, že se v posledních letech přístup k těhotným a rodícím ženám uzdravuje a že přibývá porodních asistentek i dul, které porodu opravdu rozumí a dokáží ženám poskytnout právě takovou péči, kterou potřebují.
Bohužel je v naší společnosti stále ještě hluboce zakořeněná představa, že porod je jen fyzická záležitost, jejímž výsledkem by měl být "fyziologický novorozenec".
Pokud si žena z porodu odnáší šrámy nejenom na těle, ale také na duši, až příliš často se setkává se zlehčováním, popíráním, výsměchem a zjednodušováním celé situace, kterou může symbolizovat prohlášení: "Hlavně, že máš zdravé dítě!".
To, že necitlivý přístup během porodu může v ženě znovu oživit stará zranění, která ve spojení s těmi novými vytvoří nehojící se bolestivé vředy v jejím vnitřním světě, se mlčky přechází.
Místo posilujícího šestinedělí pak žena bojuje sama se sebou a snaží se ze všech sil dát dohromady. Někdy ji čeká i několik dlouhých let plných zmatku, nepochopení a bolesti.
Na tom, jak se rodíme, záleží.
Krabička do porodnice
Nedávno jsem s jednou maminkou řešila její strach z blížícího se porodu v porodnici. Postupně jsme společně odkrývaly skrytá zákoutí její mysli a podívaly jsme se na zoubek i jejímu traumatu z předchozího porodu prvního miminka. Naučila jsem ji některé vizualizační a relaxační techniky, které při porodu mohou pomoci a úspěšně jsme přepsaly otisk negativního porodního zážitku z prvního porodu tak, aby dalšímu porodu nestál v cestě.
Abych zmírnila její úzkost z nemocničního prostředí, vzpomněla jsem si, že jsem kdysi u jedné porodní asistentky viděla „porodní oltář“ a tak jsem pro ni připravila jeho cestovní verzi, kterou si mohla vzít s sebou do porodnice.
Porodní oltář možná vypadá esotericky, ale ve své podstatě se jedná o účinnou vizualizační pomůcku, která napomáhá soustředění a zklidnění, posiluje záměr porodit tak, jak si přejeme a je také zdrojem, ze kterého můžeme čerpat vnitřní sílu spojením se s předměty, které pro nás mají hlubší význam.
Porod totiž není jen fyzická záležitost. Porodní oltář může v průběhu porodu pomáhat ve chvílích, kdy se maminka cítí zahlcená. Stává se tak oázou klidu a koncentrace, když se žena potřebuje spojit sama se sebou a se svým miminkem a vrátit se do svého vlastního středu . Je přípomínkou toho, že porod je i psychospirituální zkušenost, která může být značně posilující!
Většinou si do porodnice balíme tašku plnou praktických věcí.
Cestovní porodní oltář může být kouskem domova v cizím prostředí, kde se některé ženy cítí velmi zranitelné. Ve chvílích, kdy je nám po porodu v porodnici smutno může mít hluboce utišující efekt, protože si do krabičky můžeme jednoduše schovat drobnosti, které nám teplo domova připomínají. Navíc se dá snadno zaklapnout a uklidit do tašky v případě, že nám nejsou příjemné pohledy a poznámky okolí.
KDO NIC NEVÍ, MUSÍ VŠEMU VĚŘIT
Rozhovor s porodníkem Antonínem Pařízkem
Bohužel je škoda, jak moc je z rozhovoru s panem porodníkem znát ten despekt, se kterým se dívá na ty, kteří by rádi pro příchod svého miminka na svět zvolili tradiční cestu - tedy porod doma.
Velmi ráda takové rozhovory poslouchám. Zajímavý na nich totiž není jen názor daného člověka, ale také jazyk, kterým svůj názor prezentuje.
Dlouhodobě mě udivuje, jak se v českých médiích rozmáhá nešvar "rodících mužů".
Na ukázku cituji některé titulky:
MUŽ ODRODIL MIMINKO S POMOCÍ NÁVODŮ NA YOUTUBE
MUŽ ODRODIL SVÉ DÍTĚ O PŮLNOCI NA SILNICI
POSLANEC VYSLOUŽIL: ODRODIL SI SVÉ DÍTĚ V AUTĚ
OTEC NA PŘÍBRAMSKU ODRODIL CESTOU DO PORODNICE VLASTNÍ DÍTĚ
Obejmi mě
...říkal nápis na kojeneckém body.
A že jsou pro nás dotyky životně důležité se pořád ještě učíme chápat. Učíme se uchopit se, držet se, dotýkat se. Být spolu.
A jsme spolu vlastně už 15 let, i když svíček Ellinka na svoje narozeniny na Silvestra sfoukla 14.
Nemůžu ale nepočítat i ty měsíce prenatálního života, které v našem životě pořád rezonují. Projevuje se to v drobnostech jako je třeba to, že Elča miluje makové koláčky, však jsem si je v těhotenství dopřávala v hojném počtu. Stejně jako vajíčko naměkko. Když byla malá říkala mu "tekutý" a dožadovala se svého sytě žlutého žloutku, který si nabírala titěrnou lžičkou.
"Na co dneska koukneme? Matrix?!", ptám se.
"Já ten film nesnáším!", řekne a podívá se na mě s důvěrou, že vím, o čem mluví. Začnu se smát a odpo-vím: "To jo, nesnášela jsi ho už, když jsi byla u mě v bříšku! Byli jsme na něm v kině a ty jsi kopala tak moc, že moje břicho připomínalo rozbouřený oceán!".
Je tolik střípků, které jen dohromady dávají ten nádherný obraz našeho vzáJemného putování životem.
Na porodu záleží...
ZPŮSOB, JAKÝM SE DÍTĚ NARODÍ..., DO ZNAČNÉ MÍRY URČUJE, KÝM SE STANE A JAK BUDE NAHLÍŽET NA SVĚT KOLEM SEBE. AŤ JE ČLOVĚKU PĚT, DESET, ČTYŘICET NEBO SEDMDESÁT LET, NĚJAKÁ JEHO ČÁST STÁLE VIDÍ SVĚT OČIMA TOHO NOVOROZENÉHO DÍTĚTE, KTERÝM KDYSI BYL.
Dr. Thomas Verny
A já těm dětem v nás moc ráda naslouchám a znovu s nimi prožívám jejich příběhy, od kterých někteří z nás utíkají seč nám síly stačí, ale je to jako v "začarovaném kruhu". Stejně nás to vždycky vrátí na začátek a dohoní nás otisky vlastního početí, pobytu v děloze i zrození, které v nás trvají dál.
Snad se na některém z těch obrázků poznáváte na úrovni pocitů, které ve vás vyvolávají. Třeba pohled na pytle s nemocničním odpadem, ve kterých skončila možná i vaše placenta přímo rezonuje s pocitem: "Za nic nestojím, nemám žádnou cenu!". Je to úplně jiný pocit než pohled na s úctou zabalenou a pohřbenou placentu, která zanechává pocit: "Váží si mě, mám své místo."
Někdy se zdá /a pro jistotu zopakuji, jak moc zdání klame/, že některé rituály našich předků byly primitivní a hloupé a že naši předci byli jen pověrčiví prosťáčci. Ale i naše dnešní vyspělá věda dokazuje, že naši předci přeci jen věděli něco, o co my jsme byli okradeni. Znali souvislosti. A tak pro ně poporodní péče o placentu nebyla jen rituálem z pověrčivosti, ale aktem víry - věřili totiž, že laskavé zacházení s životně důležitým orgánem se odrazí v tom, jak člověk později bude žít a kým se stane.
Když máme kus sebe v hlíně, ze které roste náš rodný strom - jsme doma, máme své kořeny, svůj střed, máme jistotu, ze které můžeme jíst, která nás sytí a vyživuje. Dává nám život.
Ale když kus nás skončil v nenávratnu...až příliš často máme pocit, že nikam nepatříme, že není kam se vracet, že jsme ztracenci v čase i prostoru a že bloudíme životem bez ladu a skladu. Nic neladí a věčně máme špatnou náladu.
Tuhle úžasnou malůvku jsem našla na webu diabetes.co.uk a hned jsem si řekla, že je tak úžasná, že ji přeložím do češtiny a dám na svůj profil. Šestinedělí je vzácný a křehký čas a konečně se mu už zase dostává zasloužené pozornosti. A jakou péči byste v šestinedělí ocenily vy?
Tři králové teprve chodit budou, ale tři moudré ženy ty určitě přišly brzy po porodu, aby byly šestinedělce oporou!
Prázdné krabice prostě mají své kouzlo! A děti to moc dobře ví.
Stáhněte si šablony na mých stránkách: http://korenyakridla.cz/?p=1038
Nepatřím do zástupu těch, kteří nad Mikulášem zlomili jeho hůl. A i proto vám posílám jeden malý předvánoční dárek! Mikulášskou mandalu, kterou si můžete stáhnout do počítače a vytisknout na tiskárně. Využijte ji jako jemný terapeutický nástroj ke vzáJemnému rozhovoru o tom, jak Mikuláše vnímají samy děti! A možná si ji dokonce budete chtít vybarvit i vy. Třeba vám pomůže srovnat si v hlavě, co pro vás osobně znamená tato hluboce symbolická tradice a jakou formu jí chcete dát pro své vlastní děti a tím i sami pro sebe.
:-* užívejte!
I takhle může vypadat puberta...
Říkávám, že moje dcera Ella se s tužkou v ruce už narodila.
A když tehdy před těmi čtrnácti lety v Podolí vykoukla na svět, mělo to hodně daleko k tomu extatickému porodu z knížek. Narodila se a nedýchala. Bezvládné fialové tělíčko vyklouzlo do rukou doktorky a najednou zmizelo v útrobách porodnice. Oživování bylo úspěšné, ale byl to jen začátek. Měsíc v umělém spánku na JIPce v Motole byla hořká třešnička na mém dortu zoufalství a když mi doktorka přišla říct, že holčička pravděpodobně nepřežije ani půl roku, něco uvnitř mě se utrhlo a padalo a padalo až na samé dno lidského utrpení.
Tehdy jsem na tom dně začala sbírat střípky a kosti mých předků. Začala jsem skládat příběh pravdy. Modlila jsem se, aby dítě mohlo žít. Byla jsem ochotná vyměnit svůj život za život svojí dcery. A Bůh mě vyslyšel. Podle doktorů se Ella zázračně uzdravila. Nikdo tomu nemohl věřit, ale já jsem věděla svoje. Věděla jsem, že to, co bylo skryté zraku ostatních a co vypadalo jako zázrak, stálo na mém rozhodnutí a mé víře v Lásku.
I přes pochybnosti doktorů jsem si Ellu nakonec domů odnesla. A začala dlouhá cesta plná výmolů a překážek. Cesta hledání toho, co jsme ztratily.
Ještě dnes občas Elča říká, že se cítí jako mtrvola. A tak se vypravujeme spolu do jejího těla a ona znovu prožívá tu bolest, když její tělo vypráví ten příběh s udivující přesností, držím ji pevně, když společně necháváme slzy téct po tvářích.
Lidé říkají, že miminka si nic nepamatují. Nemohou se víc mýlit.
Ještě předtím než se z člověka stal "zdroj", který pohání obří soukolí globální ekonomiky, žil člověk svůj "malý život" v rámci své rodiny a své komunity, kde znal své místo a cítil se v bezpečí v péči svých blízkých.
Když se z člověka stával zdroj, nebylo to jen tak. Člověk se přirozeně bránil takové dramatické změně, protože byl zvyklý žít jinak. A najednou ho vytrhli z kořenů a přesadili do města, dali mu zaměstnání a naměstnali ho do malých krabic a dopravních prostředků. Naučit člověka novým zvyklostem si žádalo tvrdý režim...a ten začínal dávno předtím než se takový člověk narodil.
Zvyk je totiž železná košile!
Člověk postupně otupěl stejně jako otupí zvířata zavřená v kleci. A přestal vnímat, co se mu stalo. Zapomněl.
Začínáme si vzpomínat na ten starý život. Objevujeme znovu své skutečné kořeny a to bolí, když si snažíme sundat tu železnou košili, která nás tak pevně svírá.
Buďme k sobě laskaví. Není snadné být člověkem!
Někdy kořeny našich současných trablů sahají hluboko do minulosti...
My proti všem
Tak přesně takovou auru si kolem sebe stihlo vytvořit kontaktní rodičovství za těch pár let. Často se můžeme setkat s tím, že si úplně hýčká svou domnělou jedinečnost a vyžívá se v tom, když může být tak trochu za mučedníka, kterému přeci rozumí jen zasvěcení, kteří jdou po té společné cestě na jejímž konci má být veselé a šťastné dítě, které miluje světový mír a Matku Zemi.
Nechat se zasvětit do kontaktního rodičovství často znamená jít až za hranice vlastních možností. A s tím jde ruku v ruce i vyhoření. Ani se nedá spočítat, kolik rodičů se v zoufalé snaze o malého Buddhu dostává pod neuvěřitelný tlak, který nedokážou vydržet ani oni a často ani jejich manželství či partnerství. O dětech nemluvě, protože i děti kojené do tří let, nošené ergonomicky a s jantarovými korálky na krku trpí všemožnými neduhy a poruchami. Jen se o tom taktně mlčí, protože je příliš těžké přiznat si, že to, co jsme druhým dávali sežrat jako tu jedinou správnou cestu, se nějak zvrtlo.
Když chceme být "kontaktní rodiče" je nepsaným pravidlem, že se stáváme součástí odboje, který bojuje proti všem těm dudlíkům, kočárkům a kojeneckým mlékům. Tiše se předpokládá, že si dokážeme odškrtnout všechny bodíky na seznamu, jinak je s námi ámen. Jakmile nejsme podle kontaktní šablony, projíždíme to. Jsme kontaktní jen tak napůl a nemůžeme si na hruď připlácnout nálepku "hrdá biomatka".
Nedej bože, aby nás někdo spatřil s visítkem. To se pak dav semkne a nebojí se lynčovat. Nijak se v tu chvíli neliší od opovrhovaných lékařů, kteří nás citově vydírají, když říkají: "Chcete si to dítě zabít, mamko?!". Postavení kyčlí v nostíku je najednou mnohem důležitější než fakt, že chceme být svému dítěti nablízku. A ke slovu se dostává staré dobré: Kdo chce psa bít, hůl si najde.
Když se snažíme být kontaktními rodiči a děláme všechny ty přešlapy, které k rodičovství neodmyslitelně patří, málokdy nacházíme porozumění a pochopení, že se vážně snažíme. A že je to kolikrát i marná snaha, protože sílu své vlatní výchovy nedokážeme odpárat ani když se snažíme sebevíc.
Ale poslechnout nějakou radu od rodičů nebo prarodičů? Chraň nás ruka páně! Vždyť ti to všecičko dělali úplně špatně. A výsledkem jsme my, citoví deprivanti zmítající se životem bez ladu a skladu. Toho bohdá nebude, abychom tohle my udělali svým dětem!
Bájné spokojené dítě ještě ani neodrostlo dětským střevícům a nikdo z nás nevidí do budoucnosti, aby se přesvědčil, že se za dvacet let nebude ládovat antidepresivy na červené pohovce doktora Freuda s tím, že mu máma nikdy nerozuměla.
Jisté je jedno, stejně jako i naši rodiče i my chceme pro svoje děti to nejlepší. Jenomže jak máme poznat, co je skutečně dobré? Z hlubin internetu se ozývá: "Následuj instinkt!".
"Děkuji pěkně, ale kde se to prosím kupuje?!"
Jsme-li kovanými citovými deprivanty, pak je pro nás instinkt nedobytná pevnost. Nemůžeme se divit, že pak sledujeme kohokoliv, kdo se tváří, že má patent na rozum a odpovědi na všechno od vtělování duší přes kvantovou fyziku po křupavé rohlíčky. Je to mnohem snazší než pochopit sám sebe a vydat se hledat cestu do nedobytné pevnosti vlastního nitra, kde v příšeří čekají naše odpovědi.
Stává se pak, že za každou cenu chceme vyhovět virtuálnímu předobrazu a jsme v koncích, když nám to pořád nejde.
"A sakra on po tom nádherném přirozeném porodu pláče! No do háje!"
Začínáme se stydět za svůj vlastní obraz, který v porovnání s obrázky z interntu vypadá uboze a strašně. Pozvolna si v sobě pěstujeme nemoc, která se plíživě vkrádá do všech oblastí našeho života a okrádá nás o radost. Místo abychom žili, snažíme se žít JAKO někdo jiný.
Můžeme se pak divit, že naše vlastní děti i přes všechny naše snahy nejsou spokojenými andílky? Děti si totiž říkají, když je máma "jen jako", co když není skutečná?! Co když jsem i já jen přízrak? A bojují proti přízračnosti ze všech svých sil! Ještě se divíte, že vám nevýchovné poučky nefungují? 🙂
To, co nám zatemnilo zrak jsou miliony vizuálních vjemů a informací, které nás formují k nepoznání. Najednou se už nepoznáváme my sami a nepoznávají nás ani naše děti.
Jeden starý moudrý člověk kdysi řekl: Poznej sám sebe!
Otázkou tedy zůstává, proč se toho stále tak bojíme?
"Mami, vyprávěj ještě, jak děda našel toho medvídka ve sklepě!"
"A tati, taky jsi měl rád pistáciovou, když jsi byl malej?"
"Sakra, nevotravuj, přece vidíš, že mám práci ne?"
"Miláčku, teď maminka dělá knedlíky, teď nemá čas!"
Vážně si myslíme, že nám pak pomohou poučky? Když nejsme ochotni učit se z vlastních příběhů? V každému vyprávění je totiž vždycky skrytý i klíč k napravení chyb, které udělali ti, kteří tu byli před námi. A děti to ví. I proto si tak rády vylezou k nám na klín, chytnou nás kolem krku, podívají se nám hluboce do očí a řeknou: "Vyprávěj ještě!"....a jestli je pro mě kontaktní rodičovství o tom, jak kdo kojí nebo nosí? Vůbec ne...je o tom nakolik dokážeme sdílet sami sebe s otevřeným srdcem. Nakolik jsme skuteční se vším, co k nám patří. To je totiž kontakt, spojení, které nás k sobě poutá pevnými kořeny, které ani ta nejsilnější bouře nedokáže vyvrátit.
PS: obrázek jsem našla na IG Happyhealthcare a volně jsem ho přebájila 🙂
