Příběhy jsou léčivé

Včera začal týden kojení. A s ním přichází i chvíle, kdy internet zaplaví "kojící fotky". Teď si asi říkáte zda je na místě uvést týden kojení fotkou na které navažská žena krmí miminko z lahvičky. Týden kojení má přeci připomínat, jak důležité je kojení pro maminku i dítě. Možná jsem na to zapomněla? Ale vůbec ne.

Tuhle fotku jsem se sem rozhodla dát z jednoho prostého důvodu. Kojení stejně jako nekojení totiž vyvolává v lidech mnohé vášně. Jako maminka se s nimi žena setkává skoro na každém kroku. 

"Tak co, kojíš, kojíš?!"

"Cože? Ty už nekojíš?"

"Viděla jsi to, ona kojila v restauraci!"

"A to víš, že ona ho krmí z lahve?!"

Zdá se, že ať žena - matka udělá cokoliv, vždycky se najde někdo, kdo na ní nenechá nit suchou. Kojit na veřejnosti je špatně, ale krmit dítě z lahve je také špatně. Maminka se dozajista dost urputně nesnažila a kojit může každá, ozývá se ze všech koutů světa. Z článků v časopisech a z internetu na ženy vykukují idylické obrázky kojících maminek v čistém a krásném prostředí, s učesanými vlasy, nalakovanými nehty a úsměvem na tváři. Kojení vypadá jako ta nepřirozenější a nejsnazší věci na světě. A někdy to tak skutečně je.

Kdo by mluvil o těch rozpraskaných bradavkách do krve, nalitých prsech k prasknutí, prosakujícím mléku, mastitidě, probdělých nocích a kroutících se palcích u nohou? 

Žena prý vydrží víc než člověk, říká se a ta, která to nevydrží, neobětovala pro své dítě dost. Odměnou za její bolestnou snahu bývá pohrdání a kroucení hlavou. Vždyť kojit může každá. A tak to někdy působí tak, že každá kojit musí. Musí, ať už to stojí, co to stojí. A tak se z kojení často stává bubák ještě dřív než žena vůbec porodí.

Poličky se prohýbají naučnou literaturou, ve špajzce stojí připravená armáda homeopatik, pilulí i čajů na podporu laktace, bradavky se masírují, prsa prohlížejí ze všech stran a do paměti se ukládají ty nejlepší polohy pro správné kojení. Připomíná se, že koupit si předem lahvičky, dudlík nebo chrániče bradavek je skoro kacířství. A kolem "umělé výživy" by nastávající maminka měla chodit se zavřenýma očima. Laktační poradkyně totiž rozkojí i chlapa! 

A když to náhodou nevyšlo a maminka musí sáhnout po umělém mléku, k pocitům selhání se přidá zástup výčitek a každý si rád přisadí to svoje.

Miluju kojení. Je to ta nejkrásnější věc na světě. 

Když jsem čekala svou dcerušku, těšila jsem se na kojení úplně ze všeho nejvíc. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že bych nekojila. Pak přišel tvrdý náraz a ty krásné obrazy v mé hlavě se rozplynuly jako pára nad hrncem. Žádný nádherný porod se nekonal a ze společných hodin strávených kojením se staly hodiny čekání na to, kdy mi konečně doktoři řeknou, zda moje dcera bude vůbec žít. Ale i tak moje tělo připravilo pro miminko dostatek mléka a já jsem zůstala s těmi obřími nalitými prsy někde v hlubinách zoufalství zatímco moje krásná holčička ležela na JIPce v Motole. Sama. S obrovským dudlíkem. Někde ve mně hořela jiskřička naděje, že přeci jen jednou ji kojit budu a tak jsem si na linku v kuchyni postavila její fotku, nařídila si budík a abych o mléko nepřišla, tak jsem každé tři hodiny odsávala s pohledem upřeným na můj malý poklad. Odstříkané mléko pak vozil dědeček každé ráno do Motola, aby ho holčičce mohli dát z lahvičky.

Za celou tu dobu se mě nikdo nezeptal, zda nepotřebuji pomoc nebo podpořit a já jsem ani nevěděla, že si mohu o pomoc říct, že to nemusím všechno zvládat sama a že dokonce existují i alternativy ke krmení z lahvičky a já mám právo o ně požádat.

Když přišel ten nejkrásnější den v mém životě a já jsem mohla svou malou Ellu konečně držet v náruči, cítila jsem se odtržená a prázdná. Nevěděla jsem, co si s tím uzlíčkem počnu. Sestra se zeptala, zda ji chci nakojit a já po měsíci odstříkávání, jsem nadšeně kývla. Ale Ella řvala jako když ji na nože berou, řvala tak, že se mi chtělo řvát spolu s ní. A i když se po chvíli uklidnila a s obtížemi se přisála, já jsem z toho byla tak vyčerpaná, že jsem následující hodiny jen probrečela. A tahle scéna se opakovala den co den, kdy jsem se ji snažila nakojit. Odstrkovala mě svýma malýma ručičkama a lačně se vrhala na svou kojeneckou láhev. Pak přišel vleklý zánět prsu a můj sen o nádherném kojení se vytratil a spolu s ním i mléko. 

Až o mnoho let později při hlubinném ponoru do vlastního nitra jsem mohla vidět sled událostí, které vedly k tomu, proč se nám s dcerkou kojení nepodařilo. Proč pro nás nebylo ani přirozené ani snadné. Až nedávno jsem mohla pocítit úlevu a odpustit si skrz pochopení toho, co se nám vlastně stalo. Až teprve před pár lety mi moje dcera při jednom z našich vzájemných léčivých setkáních řekla: "Maminko, já jsem to prso odmítala, protože jsem milovala svůj dudlík." A já si vzpomněla na to, jak jsem šla s důvěrou na předporodní kontrolu do porodnice a ta bolest, kterou jsem při vyšetření cítila nebylo nic jiného než Hamiltonův hmat, který spustil porod o několik týdnů dříve. Až díky této vzpomínce mi došlo, proč porod probíhal tak, jak probíhal a proč jsme na něj nebyla ani jedna z nás připravená. Bez této vzpomínky zůstávaly jen otázky bez odpovědí a bolest.

Bez této vzpomínky a celého našeho příběhu bylo pak možné, aby mi sestra na rehabilitaci řekla: "No teda, takový mlíkárny a vy nekojíte?" a s úšklebkem nás pozvala dál na cvičení "vojtovky". Jen těžko jsem tehdy zadržovala slzy. A takových "sester" se našlo víc než dost.

A i proto sem dávám tuhle fotku, protože vím, že pokud se vám z jakéhokoliv důvodu kojit nepodařilo, někdy to poslední, co člověk chce, je dívat se na rozesmáté kojící fotky.

Přeji si, abychom se místo odsuzování učili naslouchat příběhům druhých. Abychom měli dost síly je nejenom chápat, ale také obejmout, když to nejvíc potřebují.

Naučila jsem se neříkat, že kojit může každá.

Říkám, že s péčí, láskou a podporou můžeme kojení prožít jako posilující a nádherné pouto. A i když se kojení nepodaří tak, jak jsme si představovaly, je důležité mít na paměti to, že svůj celý příběh známe jen my samy a jen my víme, kolik úsilí, bolesti i pláče se skrývá za tím než jsme svým dětem daly místo prsu lahvičku. Mějme odvahu ten příběh vyprávět. Je to léčivé. 

S láskou M.