Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Prosím o zkušenosti... Vy co máte jiné příjmení než vaše dítě / děti - setkaly jste se už s nějakým větším problémem? Např. při cestování za hranice, úřednické úkony, doktoři apod.

    krikul
    8. dub 2015    Čtené 0x

    Návštěva z nebe....♥

    Dnes se mi stala zvláštní a hodně emotivní věc, kterou bych si chtěla uchovat ve vzpomínce nejen ve své hlavě a srdci, ale i "na papíře". Zároveň se o svůj příběh s Vámi podělím. Nikomu nic nevnucuji, kdo nevěří je to taky v pořádku (tak jen doufám, že se pod článkem nestrhne debata o tom co je možné a co ne, protože možné je vše čemu člověk věří....)

    V červnu 2014 mi zemřela babička. Poslední slova, která mi řekla, když jsem za ní přišla do nemocnice byla, že ví, že jsem u ní, protože mě poznává po hlase (nemohla otevřít oči) a na otázku jak se cítí mi odpověděla "na prd je slabý slovo Kristýnko...." a to bylo naposledy kdy jsem slyšela její hlas :(

    Dnes mi po nějaké době volala sestřenice Jana, je mentálně postižená a i když už jí je skoro 40 let, myšlením zůstala možná někde v pubertě, ale je to úžasný srdíčkový člověk.... Babičku měla taky moc ráda a tak jsem po jejím telefonátu vzpomínala na to, jak mě vždycky nezapoměla pozdravovat když babičce volala a jak mi to babi pokaždé vzkazovala. To odstartovalo tok vzpomínek.... ♥

    Cestou domů od rodičů už jsem přes slzy pomalu neviděla na řízení. Amálka mi v autě usnula a tak když jsem přijela domů nechala jsem jí v chladné ložnici ve vajíčku dospat a sedla si k počítači, že se vypíšu tady Vám v esoterické skupince. V autě jsem mysela na to, že musim jít hned druhý den na hřbitov a pořádně ten smutek ze sebe dostat a popovídat si tam s babičkou...Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí a že nejsem schopná se s jejím odchodem vnitřně smířit i přes to, že vím, že odešla do nebe a nikde nebloudí. 
    Začala jsem psát svůj příspěvek se slzami v očích a po pár větách se najednou ozval medvídek, který mluví  jen po stisknutí, prostě po dotyku a on začal sám od sebe(NIKDY jindy se tohle nestalo a to už ho máme dost dlouho) řekl "žlutá pacička" to jsem ztuhla...když hned na to řekl "jsem tvůj kamarád" začala jsem hrozně brečet. Medvídek ještě řekl něco po třetí, ale co, to už jsem nevnímala.... Hlavu jsem schovala do dlaní a nechala se unést emocema a potřebovala jsem to dostat ven....V tom se Amálka probudila s brekem (myslim si, že v těhle chvílích jí chodí "někdo" budit, protože se vzbudí vždycky když se snažím meditovat, nebo se o duchovnu jen s někym bavim) vzala jsem jí do náruče a pořád jsem hrozně brečela a nemohla jsem se uklidnit..... VIM, že to byla babička a že mi chtěla dát najevo svou přítomnost, že nemusím být smutná. Jenže mě to totálně rozsekalo:(
    Okamžitě jsem popadla telefon a volala svojí kamarádce paní Olince, která se zabývá minulými životy a komunikací s dušemi. Okamžitě mě uklidnila, že babička to opravdu nemyslela zle a že mě nechtěla vystrašit, že je z toho teď sama špatná. A tak jsme udělaly po telefonu odpuštění a vypuštění 🙂 Vypustila jsem emoce, odpustila jsem si smutek, který k životu patří, pozdravila babičku a vysvětlila jí, že mě nevylekala, že jsem to pochopila, že to prostě jenom najednou muselo ven....

    Ani nevíte jak moc se mi potom ulevilo.....byla jsem v tu ránu šíleně unavená a vyčerpaná, ale asi o sto kilo lehčí na duši..... ♥

    Babičko, miluju tě, neuvěřitelně mi chybíš, nikdy na tebe nezapomenu a budu se snažit aby tě znala i Amálka na kterou ses tak moc těšila, ale nedočkala ses jí o pár měsíců :( Posílám pusu :-* Tam nahoru.....

    krikul
    28. bře 2015    Čtené 0x

    Umírání pro začátečníky

    Často se zde i jinde řeší otázka "vzít dítě na pohřeb nebo ne?" Tenhle článek jsem četla asi před rokem a půl, velice mě zaujal a přiměl se zamyslet i když jsem v té době děti ještě neměla. Sama jsem jako malá "díky" rodičům prošvihla dva pohřby blízkých a dodnes mě to mrzí. Pamatuji si, že asi jako 8mi letá jsem se rodičů pořád ptala proč jsem tam nemohla být a rozloučit se a moc jsem to oplakala. Na svém prvním pohřbu jsem byla když mi bylo asi 23 let a dokonce to ani nebyl nikdo z rodiny, ale můj bývalý zaměstnavatel.... 

    Ale dost už o mých pocitech.... jde tu o ten článek.........

    V první řadě bych chtěla upozornit, že článek jsem našla na internetu tudíž není z mé hlavy. Snad nebude vadit jeho zkopírování, protože i já si ho ráda připomenu až se některá z těchto zkušeností bude týkat i mě.....

    Autorkou je Bára Kopecká 
    (1970, Kašťáková) pracuje jako režisérka, střihačka, dramaturgyně, scenáristka, publicistka. Vystudovala katedru střihové skladby FAMU, později krátce katedru vedla. Několik let strávila ve Vancouveru, Torontu a New Yorku. Dnes přednáší na FAMU International.

    UMÍRÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY
    Bára Kopecká

    Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou – moje dcera mi důvěřuje. Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly. Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.

    Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není „strašná“, ani umírání. Realita není nikdy strašná – realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost. Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tom složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky.

    Předsudek číslo jedna: dítě by bylo příliš sklíčené, kdyby vidělo smrtelně nemocného. 
    Lidé to často dělávají: smrtelně nemocné nechávají v nemocnicích, někdy protože se o ně nedokážou postarat, ale většinou proto, že se jednoduše bojí vzít si je domů, bojí se bolesti, bojí se umírání – bojí se důkazu své vlastní smrtelnosti. Chodí za umírajícími do nemocnice na návštěvu a děti nechávají doma, aby si nemocné pamatovaly, jací byli „předtím“. Jenže když vidíme někoho umírat, vidíme, jak jeho tělo vypovídá službu, jak s námi přestává komunikovat, jak se obrací do sebe a je už napůl v jiném světě, cítíme, že umírání je přirozené. Není to žádné drama z televizního seriálu, kde tým doktorů křičí povely a jedinou metou je násilím donutit tělo, aby ještě žilo. Umírání je přechod z jednoho světa do druhého a sledovat ho může být i krásné, nejen tragické.

    Doufám, že dcera nikdy nezapomene poslední okamžiky míru a sounáležitosti, které jsme jako rodina zažili, když její otec umíral a my jsme s ním ležely v posteli, povídaly si, kreslily. Ano, byl částečně paralyzovaný, někdy zuřil, občas tekla krev, občas jiné tekutiny. Ale to se dá zvládnout a dítěti vysvětlit – taky se umí vztekat a ještě má v dobré paměti, jak se počurávalo. Nedělá z toho velkou vědu, pokud ji z toho neděláme my. Na těchto odpoledních jsem lpěla hlavně kvůli manželovi, který umíral a dceru chtěl mít u sebe, ale taky kvůli dceři, aby si to pamatovala: byli jsme spolu až do konce a byli jsme šťastní a taky, jak osobně opravdu věřím, ač žádné náboženství nevyznávám – láska je věčná a možná se zase jednou někde setkáme.

    Předsudek číslo dvě: děti by neměly být přítomné v okamžiku smrti. 
    Ten den, kdy nastal konec, dcera zůstala u babičky. Byla jsem příliš rozjitřená, než abych ji dokázala vzít ke smrtelné posteli, ukázat jí mrtvého tatínka. Dnes si myslím, že to možná byla chyba. Něco pro ni asi zůstalo neukončené. My, kteří jsme u toho byli, zažili jsme sice drásavý, ale nanejvýš důležitý okamžik: viděli jsme a cítili, jak s posledním výdechem duše odchází z těla. Myslím, že o existenci duše může polemizovat jen člověk, který to neviděl, nezažil okamžik, kdy umírající přestane dýchat a pak, po nějakém čase, prudce a odkudsi z hloubi těla naposled vydechne. Energie, která naplňovala tělo, se vydere ven. Od té chvíle pro mě smrt není něco negativního, čemu se má člověk snažit za každou cenu vyhnout. Ta energie nezaniká, to lze fyzicky cítit. Dere se ven, do vesmíru, do jiného rozměru, já nevím kam, ale je to nepopiratelná entita. Snad u toho dcera měla také být. Myslím, že když je nádherný život, je nádherná i smrt a nemá smysl se jí vyhýbat. Ani loučení s tělem. Když jsem se na to připravovala a četla si o podvazování brady, už dopředu jsem brečela hrůzou. Ale pak jsem zjistila, že je to jako se vším ostatním: když ta chvíle přijde, všechno je přirozené, a láska k tělu blízkého člověka trvá, i když duše už v něm není.

    Předsudek číslo tři: dětem nemůžeme přímo říct, že někdo zemřel. 
    Přiznám se, že jsem nevěděla jak na to. Pomohla mi podivná souhra náhod – ve stejný den, kdy zemřel manžel, umřela ve vzdáleném městě i moje stará babička. Následující ráno jsme si s dcerou povídaly v posteli a já jsem jí řekla, že její prababička zemřela. Nejdřív se nadechla k pláči, ale když viděla, že jsem klidná, také se uklidnila. Řekla jsem jí, že nikdo přesně neví, co to znamená, když někdo umře. Někteří lidé věří, že mrtvý odejde do nebe a žije mezi anděly, řekla jsem jí. Jiní si zase myslí, že se duše rozplyne ve vesmíru, stane se vzduchem, trávou, květinami. „Já myslím, že prababička je mezi anděly,“ řekla mi rozhodně. Respektovala jsem to. Zamávaly jsme babičce do nebe a poslaly jí pusu.

    Říct jí o tatínkovi, který byl součástí jejího denního života, bylo samozřejmě těžší. Když jsem ji vzala do náruče a pověděla jí, že i tatínek odešel do nebe mezi anděly, následoval výbuch pláče. Viděla jsem, jak se v ní sváří různé emoce a snažila jsem se klidně reagovat na otázky, protesty, zoufalý vzdor. Vysvětlovala jsem, že tatínek ji nechtěl opustit, ale že byl moc nemocný a musel umřít, ale že ji moc miloval, ze všech lidí nejvíc. Dcera nad tím přemýšlela a pak se zeptala, na které planetě teď je. Měla dojem, že musí být na určitém místě, kde ho může navštívit, když bude mít skafandr a raketu. Řekla jsem popravdě, že nevím, kde je, a že ho navštívit nemůžeme, ale že se na ni určitě dívá z nebe a raduje se z ní, jaká je báječná. Dcera se pozvolna uklidnila.

    Po chvíli začala znovu plakat, tentokrát už z ryze dětských důvodů: „Všechny děti mají tatínka, jen já ne...“ Řekla jsem, že všechny děti rodiče nemají, že každému rodiče jednou zemřou, někomu, když už je velký, někomu zase dřív. Ale že má velikou rodinu a spoustu přátel a všichni ji mají moc rádi a budou si s ní hrát a tatínek se na ni bude dívat. Vypočítala jsem jmenovitě všechny členy rodiny a všechny kamarády. Úplně ji to neuspokojilo, ale definitivně přestala plakat. Pak jsme šly na oběd do restaurace, kde na nás čekala babička s dědečkem. „Můj tatínek umřel,“ oznámila jim důležitě. Už to samozřejmě věděli, takže jen rozpačitě pokývali hlavou, což mi připadalo jako škoda, bylo vidět, že tu velkou novinu potřebuje probrat a je jí divné, že nereagují. Řekla jim, že tatínek ji má moc rád, ale že byl moc nemocný, a tak je mrtvý v nebi. Pak si šla hrát a nakonec snědla horu špaget. Několik dní, kdykoli se jí něco povedlo, tvrdila, že se na ni tatínek dívá a má z ní radost. Někdy byla smutná, ale když jsem ji vzala do náruče a poslaly jsme spolu tatínkovi pusu do nebe, přešlo ji to. Teď už podobnou útěchu nepotřebuje tak často, ale pořád funguje.

    Předsudek číslo čtyři: děti nemají chodit na pohřeb. 
    Můj muž měl krátký pohřeb v krematoriu a pak následovala smuteční slavnost. Měla jsem pocit, že na fyzický aspekt smrti dcera není připravená, že jí nemůžu říct, že mrtvé tělo tatínka je v té dřevěné bedně a že se spálí na popel. Vzala jsem ji až na „tatínkovu slavnost“, na kterou se těšila jako na narozeninovou party, převlékla se za princeznu, vybrala si písničku, kterou chce tatínkovi pustit (dost mystickou skladbu od Bowieho), dokonce si přála instalovat diskotékovou blyštivou kouli (v tom jsem jí nevyhověla). Celou oslavu si hrála, jedla dobroty a byla veselá. Měla jsem pocit, že jsem to vyřešila, ale po čase, když se od dětí dozvěděla, že existují pohřby a hroby, začala se mě ptát, proč neměl tatínek pohřeb. Chtěla ho uspořádat. Pochopila jsem, že byla chyba ji do krematoria nevzít, nenechat ji vidět, jak všichni pláčou předtím, než začnou oslavovat. Děti toho o světě moc nevědí, ale emoce mají stejné jako dospělí a stejně jako dospělí potřebují katarzi.

    Předsudek číslo pět: o smrti a smutných věcech se nemluví. 
    Děti samozřejmě mluví o tom, o čem přemýšlejí, a na dospělých si své představy, obavy a pocity ověřují. Jsou velice citlivé na to, jak lidé reagují na zprávu: „Můj tatínek umřel.“ Když se na to dospělí netváří tragicky, nebere to tragicky ani dítě. Několik dceřiných kamarádů zpochybnilo tatínka na nebesích, ale nenechala se tím vyvést z míry. Naopak ji nesmírně zaujala idea reinkarnace. Ráda si představuje, že se tatínek jednou převtělí do jejího děťátka nebo dokonce do jejího manžela. Nic jí nevyvracím. Ani když jí jakési morbidní dítě barvitě vykládalo, že mrtvé sežerou červi a tím to končí, nepodlehla jsem pokušení to popírat, pouze jsem řekla, že někdo si to myslí, ale ačkoli tělo se pod zemí postupně rozpadne na prach a zbudou jen kosti nebo ho spálí na popel, já osobně si myslím, že duše žije dál a nedá se zničit.

    Někdo je pro červy, někdo pro nebe, někdo spoléhá na zážitky klinické smrti, vysvětlení jsou různá, ale skutečností zůstává, že o smrti nevíme nic. Máme jen přítomnost a do jisté míry se sami můžeme rozhodnout, jak ji pojmeme. Jsem ráda, že moje dcera si sama vybrala, jak se na smrt svého otce a snad i smrt obecně bude dívat, a že tu ztrátu neprožívá jako negativní stigma.

    Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou – moje dcera mi důvěřuje. Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly. Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.

    Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není „strašná“, ani umírání. Realita není nikdy strašná – realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost. Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tom složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky........