Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    kristynahn
    1. srp 2016    Čtené 51525x

    Co jsem měla vědět před porodem, ale nikdo mi to neřekl..

    Asi by bylo nejlepší začít tím, jak jsme k miminku vůbec přišli. Dlouho jsem děti nechtěla, hodně jsme s manželem cestovali, v 28 jsme se vrátili po ročním pobytu ze zahraničí a teprve jsme začali budovat nějaké bydlení, kariéru a tak.  Potom přišla svatba, ale především výrok mé gynekoložky, že pokud chceme děti, tak není na co čekat, prý potom by to už jít nemuselo.

    A tak jsem se ze dne na den přepla z modu "děti nechci" do modu " dítě chci a to hned". A ono to samozřejmě nešlo. Po více než ročním snažení, opakovaných zánětech močových cest, cystách, počítání plodných a neplodných dnů, šílenství s měřením bazální teploty, sledování čípku, hlenu, užívání všemožných bylinek a kapek, které zaručeně pomohou otěhotnět, spousty probrečených začátků cyklu, jsem se rozhodla, že je načase s tím něco dělat a začala jsem chodit k terapeutce čínské medicíny. Tam jsem se domluvily, že mě nejdříve dá do pořádku a poté teprve začneme řešit těhotenství. A ten měsíc jsem otěhotněla.

    Nechápala jsem to, s manželem jsme spolu ten měsíc spali asi dvakrát, ani jednomu se nám nechtělo a navíc podle mých výpočtů a měření to bylo "úplně špatně a mimo plodné dny"..A tak jsem se dočkala svého vytouženého těhotenství, které probíhalo víceméně bez problémů, těšila jsem se ohromně na miminko, všechno studovala na internetu, brečela u každého videa porodu, nakupovala, shromažďovala, prala, žehlila. V pozdější fázi těhotenství jsem přešla na intenzivní přípravu k porodu, relaxace, vizualizace, nácviky dýchání ve snaze porodit bezbolestně technikou hypnoporodu. tak nějak jsem žila v domnění, že přežiju těhotenství, porod a pak už přijdou jen ty šťastné chvilky s miminkem a já budu ta super šťastná a perfektní matka, pro kterou je její dítě největší poklad.

    No, jak to tak bývá člověk míní pán Bůh mění. Každopádně jsem 18.3. přivedla, po 15 hodinách bolestí, na svět zdravou holčičku, bohužel ne hypnoporodem a od té doby se mi tak změnil život, že nejsem schopná ještě teď se s tím smířit a srovnat. Nic z toho, co jsem si plánovala se nekonalo, žádné slzy štěstí, žádná šťastná maminka a spokojené miminko. Ze sálu si pamatuju pouze jakýsi divný pocit prázdnoty.

    Doma potom uplakané dítě a nervozní a naštvaná matka, která nemá čas se najíst, natož tak se třeba osprchovat a umýt si vlasy. A začal ohromný kolotoč výčitek a pocitů provinění, že nemám své dítě ráda, a že jsem ho tak dlouho chtěla, a teď ho mám a je krásné a zdravé a já si to neumím užít. A do toho problémy  s kojením, malé váhové přírustky miminka, opět zhroucená matka z toho, že není schopná nakrmit své vlastní dítě. Bolavá prsa, probdělé noci, zbylá kila po porodu, naštvání na manžela, že on si dál žije svůj bezstarostný život, kdežto mě se ten můj obrátil o 180 stupňů. Tak to skončilo až tak, že jsem byla schopná sedět a hodiny zírat z okna a všechno mi bylo jedno (nikdy to ale nedošlo tak daleko, že bych nebyla schopná nebo nechtěla se postarat o malou, naštěstí). Večer jsem chodila s panickou hrůzou do ložnice, co mě zase tu noc čeká, jak se nevyspím a hlavně jak se budu následující den zase cítit, jestli ho celý probrečím nebo co bude.

    A tak jsem se rozhodla, že potřebuju pomoc a vyrazila jsem k psycholožce. Po návštěvě tam jsem se cítila ještě hůř než předtím a tak jsem se rozhodla, že přeci nejsem žádná ubulená limonáda a že takhle svůj život žít nechci a už rozhodně nechci mít takové vzpomínky na první rok mé vytoužené dcery a rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama a postupně si sepisuji následující body, abych se nahodila do normálu a neměla pořád pocit, že něco dělám špatně.

    Tak tedy, co jsem měla vědět před porodem, ale nikde jsem se nedočetla:

    1. Že je ok, pokud své dítě nemilujete hned první minutu po porodu. Všechno je nové, vidíte se poprvé, ono to přijde, časem.

    2. Že je ok, pokud při pohledu na své dítě neprožíváté stavy totální euforie, neznamená to, že ho nemilujete.

    3. Že je ok být občas na své dítě naštvaná. Přeci jenom jste si žily svůj pohodlný život a najednou je tu malý sobec, kterého nezajímá, že se taky chcete najíst, umýt a vyspat. Na manžela jsem taky občas naštavá a neznamená to, že ho nemiluju.

    4. že je ok, pokud mé dítě spí v postýlce a ne se mnou v posteli. Také potřebuji svůj prostor a noční spánek. Vyspaná matka= spokojená matka.

    5. Že je ok, pokud 3 den po porodu nemáte mlíko. Taky nejde vše hned. Příště sestru na novorozeneckém pošlu pěkně do p...až mi zase přijde říct, že jestli se přes noc nerozkojím tak uvidím co se stane!!!( Mám takové neblahé tušení, že odtud se datuje počátek našich nesnází s kojeném).

    5. Že je ok, pokud dítě dostane dokrm. Někdy prostě člověk ať dělá co dělá, tak kojení nejde tak jak si naplánoval a je lepší dát dokrm, než trápit dítě hlady a sebe výčitkami. (Tohle obzvlášť jsem měla vědět už na začátku!!!)

    6. Že je ok nemít potřebu vystavovat si všude a především na internetu fotografie svého dítěte a všude psát jak je dokonalé, skvělé a jak ho miluju. Je důležité, aby to vědělo to dítě, ne zbytek světa.

    7. Že je ok, si nechat při porodu dát něco od bolesti. Ono to fakt bolí a dost. To, že to jiné zvládly bez, neznamená, že jste o něco horší. Nevíte jaké mají tělo, dítě, fyzičku, jak dlouho rodily atd..

    8. Že je ok, nevzpomínat na svůj porod jako na ten mega nej zážitek svého života, přestože to tak podává 80% maminek ve vaší skupince na MK..Já si teda pamatuji i lepší dny..

    9. Že je ok, si občas pobrečet

    10. Ale hlavně, že všechny tyhle pocity jsou u nových prvomatek snad naprosto normální a neznamená to, že jsem blázen🙂