Asi by bylo nejlepší začít tím, jak jsme k miminku vůbec přišli. Dlouho jsem děti nechtěla, hodně jsme s manželem cestovali, v 28 jsme se vrátili po ročním pobytu ze zahraničí a teprve jsme začali budovat nějaké bydlení, kariéru a tak.  Potom přišla svatba, ale především výrok mé gynekoložky, že pokud chceme děti, tak není na co čekat, prý potom by to už jít nemuselo.

A tak jsem se ze dne na den přepla z modu "děti nechci" do modu " dítě chci a to hned". A ono to samozřejmě nešlo. Po více než ročním snažení, opakovaných zánětech močových cest, cystách, počítání plodných a neplodných dnů, šílenství s měřením bazální teploty, sledování čípku, hlenu, užívání všemožných bylinek a kapek, které zaručeně pomohou otěhotnět, spousty probrečených začátků cyklu, jsem se rozhodla, že je načase s tím něco dělat a začala jsem chodit k terapeutce čínské medicíny. Tam jsem se domluvily, že mě nejdříve dá do pořádku a poté teprve začneme řešit těhotenství. A ten měsíc jsem otěhotněla.

Nechápala jsem to, s manželem jsme spolu ten měsíc spali asi dvakrát, ani jednomu se nám nechtělo a navíc podle mých výpočtů a měření to bylo "úplně špatně a mimo plodné dny"..A tak jsem se dočkala svého vytouženého těhotenství, které probíhalo víceméně bez problémů, těšila jsem se ohromně na miminko, všechno studovala na internetu, brečela u každého videa porodu, nakupovala, shromažďovala, prala, žehlila. V pozdější fázi těhotenství jsem přešla na intenzivní přípravu k porodu, relaxace, vizualizace, nácviky dýchání ve snaze porodit bezbolestně technikou hypnoporodu. tak nějak jsem žila v domnění, že přežiju těhotenství, porod a pak už přijdou jen ty šťastné chvilky s miminkem a já budu ta super šťastná a perfektní matka, pro kterou je její dítě největší poklad.

No, jak to tak bývá člověk míní pán Bůh mění. Každopádně jsem 18.3. přivedla, po 15 hodinách bolestí, na svět zdravou holčičku, bohužel ne hypnoporodem a od té doby se mi tak změnil život, že nejsem schopná ještě teď se s tím smířit a srovnat. Nic z toho, co jsem si plánovala se nekonalo, žádné slzy štěstí, žádná šťastná maminka a spokojené miminko. Ze sálu si pamatuju pouze jakýsi divný pocit prázdnoty.

Doma potom uplakané dítě a nervozní a naštvaná matka, která nemá čas se najíst, natož tak se třeba osprchovat a umýt si vlasy. A začal ohromný kolotoč výčitek a pocitů provinění, že nemám své dítě ráda, a že jsem ho tak dlouho chtěla, a teď ho mám a je krásné a zdravé a já si to neumím užít. A do toho problémy  s kojením, malé váhové přírustky miminka, opět zhroucená matka z toho, že není schopná nakrmit své vlastní dítě. Bolavá prsa, probdělé noci, zbylá kila po porodu, naštvání na manžela, že on si dál žije svůj bezstarostný život, kdežto mě se ten můj obrátil o 180 stupňů. Tak to skončilo až tak, že jsem byla schopná sedět a hodiny zírat z okna a všechno mi bylo jedno (nikdy to ale nedošlo tak daleko, že bych nebyla schopná nebo nechtěla se postarat o malou, naštěstí). Večer jsem chodila s panickou hrůzou do ložnice, co mě zase tu noc čeká, jak se nevyspím a hlavně jak se budu následující den zase cítit, jestli ho celý probrečím nebo co bude.

A tak jsem se rozhodla, že potřebuju pomoc a vyrazila jsem k psycholožce. Po návštěvě tam jsem se cítila ještě hůř než předtím a tak jsem se rozhodla, že přeci nejsem žádná ubulená limonáda a že takhle svůj život žít nechci a už rozhodně nechci mít takové vzpomínky na první rok mé vytoužené dcery a rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama a postupně si sepisuji následující body, abych se nahodila do normálu a neměla pořád pocit, že něco dělám špatně.