Ahoj mami

Ahoj mami,

kdybych mohla, dala bych Ti tento "dopis" přečíst. Ale vím, že by Tě to bolelo. Stejně jako to občas bolí mě. Naštěstí jsem už velká holka, takže se s tím dokážu poprat. Ale čím jsem starší a mám děti, některé věci nedokážu dost dobře pochopit ještě víc. Ráda bych Ti řekla, že Tě mám i tak ráda. Ale než jsem dospěla a osamostatnila jsem se, myslela jsem, že Tě mám ráda víc. To mě trošku zamrzelo. 

    Sama vím, že tys život neměla lehký. Máma Tě nechtěla, vyrostla jsi v tom, že Tě máma nemiluje a nechce a vychovávala Tě tvoje babička, co měla sama 7 dětí... jedno z těch dětí jí selhalo, proto si Tě vzala. Nechtěla, abys šla do kojeneckého ústavu. Podle Tvého vyprávění jsi neměla moc štastné dětství. Jediný, kdo Ti byl oporou byl Tvůj děda. Ale ten to také neměl lehké, jelikož babička byla generál a děda se rád napil a pak byl za to trestán. Ale mělas ho radši, než babičku. Víc si Tě všímal a taky tě nikdy nebil. Babička nešla pro ránu daleko. Nikam jsi nesměla, nic jsi nemohla, avšak přesto jsi přišla v 17. letech domů těhotná. Babička Tě poslala na potrat. Nakonec jsi šla z potratu stále s miminkem v bříšku domů, protože dr. říkal, že bys třeba potom děti mít nikdy nemohla. Bála ses. Bylas tenkrát odvážná. Babička Tě vyhodila a Tys šla bydlet do vedlejšího vchodu k budoucí tchýni a tchánovi, kteří Tě brali jako dceru. Co na tom, že jejich syn měl jít za chvíli na vojnu. Prostě si Tě vzali domů a těšili se na vnouče. Už jim bylo přes 50 let a tchýně měla vždy děti moc ráda. Tak šel čas, porodilas 1. dítě, mojí ségru. Když jí bylo 8 měsíců, přijel táta z vojny na otočku a vytvořili jste si mě. Čas plynul a Tys bydlela s tchýní a tchánem v bytě, zatímco tvůj manžel- náš táta si šel po svých koníčkách. Nebýval doma a tys na něj věčně čekala. Měl svoje zájmy. To, že si udělal 2 děti, bylo až na 2. místě. Tobě tvrdil, že zabezpečuje rodinu. Vždy se rád hrabal v autech. 

    Když byly děti maličko větší, umřela Ti babička, která Tě vychovávala a Ty ses nastěhovala do bytu, kdes vyrůstala a odkud Tě "vyhodili", protože jsi nešla na potrat. Starala ses o dědu, který byl nenáročný, avšak jak to se starými lidmi bývá, občas taky ujedou.... Manžel pořád v práci, ale tys nemusela chodit do práce, protože tvrdil, že můžeš být doma. Když šla starší do 2. a mladší do 1. třídy, šla jsi do práce. Doma Tě to už nebavilo. 

    Někdy v dobu, kdys začala chodit do práce, nebo chvilku po tom, se stal tátovi úraz. Jeho věčný koníček ho připravil o částečnou funkčnost levé ruky. Měl bouračku při závodech v autě... pak komplikovanou zlomeninu. Od mládí hodně kouřil. Na ten čas nevzpomínám ráda. Byl s námi doma, v ruce dráty a lékaři mu zřejmě řekli, že pro dobré hojení zlomeniny a mikrocév v ruce, které má poškozené, kouření není dobré. Ze dne na den, se z kuřáka, který už byl tak dost labilní a kouřil od 14 let, se stal nekuřák. Nejen to, začal držet dietu. Od mládí měl nadváhu. Vždy rád pil kolu, jedl brambůrky, sladkosti a maso. Se sestrou jsme se ho od mládí bály. Byl hodně přísný a pro ránu nešel daleko. Pro nás, jako pro malé holčičky to bylo šílené. 2m vysoký chlap o váze 120 kg, když se rozzlobil... bály jsme se i pípnout. Nicméně jsme tento čas nějak přežily a čas šel dál. Táta začal podnikat a máma chodila do práce. Normální domáctnost. Až na to, že si vlastně uvědomuji až teď, co je pojem normální rodina a domáctnost. To, co jsme měly doma my, si myslím, se za pohodovou rodinu považovat nedalo. Přišlo nám to ale normální. 

    Víkendy probíhaly tak, že táta s mámou souložili a vyspávali do 12 do dopoledne, my musely vyvenčit psa, vzít si něco k jídlu a být potichu. Mezitím se z ložnice ozývaly různé zvuky mámy, kterou táta buď lechtal nebo jí dělala buhvíco a ta na nás volala jmény a když jsme přišly, táta nás seřval, co tam chceme. Pak si většinou po akci nechal od jedné  z nás, nebo od obou najednou hladit třeba hodinu plosky nohou. Vždy se z ložnice ozvalo: "Baruno! Pojď sem!" ..... 

    Odpoledne se sebral a šel do dílny. Máma nám konečně šla dělat oběd a byla celá šťastná, že si na ní manžel udělal chvíli čas, když normálně chodí domů tak ve 2 ráno. My byly šťastné, že odešel a spadl z nás strach, co se bude dít a abysme něco zase neprovedly, za co bysme byly potrestané. Braly jsme to tak, že je to normální a všude.

    Jak šel čas a rostly jsme, čím dál víc jsme vyhledávaly prarodiče od táty. Tam jsme se měly dobře. Sic v garsonce 4 lidi, ale s babičkou a dědou nám bylo nejlíp. Bohužel dědeček brzy na to zemřel. Nicméně jsme jezdili dál k babičce, která tu byla jen přes zimu. Na léto odjížděla pryč. A my za ní na 2 měsíce prázdnin- nejkrásnější období vždy v roce. Vždy jsme se moc těšily a rády se tam vracíme. Někdy s námi jela i naše máma a to bylo také prima, než přijel na víkend táta. To se z nás staly tiché poslušné holky, které se bály cokoli říct. Táta nás deptal a ještě si to natáčel..... aby nám to mohl jednou ukázat. (nedávno se přiznal, že ty kazety viděl a musí je zničit.... ) 

    Nicméně přišla puberta a s ní nástup na střední školu. Já, jako holka, co nikdy nikam nesměla, ani přespat u kamarádek, jsem poznala, co je to svět. Jezdila jsem do školy na Vyšehrad a našla si nové kamarády. Začala kouřit a vůbec se mi otevřely dveře. To, že jsem začala kouřit- už jsme to zkoušely na základce,a mě vždy kouř voněl, protože oba rodiče byli kuřáci. Já jsem je měla jako vzor a chtěla jsem kouřit jako oni. Tenkrát se to naši dozvěděli a táta se mnou, po důkladném výprasku, nemluvil půl roku. Ani na narozeniny mi nepopřál. Nu což. Kouřila jsem dál. 

    Už jsem měla všeho plné zuby, zákazy, psychický a fyzický teror od otce... máma, která se ho bála taky, se nás nikdy nezastala. Na střední jsem se učila dobře, hnací motor pro mě bylo, že hned po ukončení SŠ půjdu pracovat a odstěhuju se.. Budu bydlet sama a budu mít klid. Nebudu se muset bát vracet domů. Jednou jsem se zpozdila o 10 minut, když jsem šla z házené... Mami, já ti psala smsku, že mi ujel autobus a náhodou byl táta doma a tak mě v mých 17 letech zbil, že mi vytrhnul náušnici z ucha. Tys tu SMSku zapřela. Pamatuješ? Na nějaké přesvědčování o tom, že jí mám v odeslaných jsem skrz ty hořké slzy neměla sílu. Tak to bylo pořád. Už jsem tam nechtěla být ani o chvilku dýl.     Dodělala jsem školu, přijali mě na vysokou, kam jsem chodila 2 měsíce. Nešlo při škole chodit do práce, tudíž jsem do školy přestala chodit a do 14 dnů jsem si sehnala práci a ani ne do čtvrt roku jsem se stěhovala pryč.... do malé garsonky, jak já jsem se těšila. Můj nový přítel- současný manžel, měl zákaz chodit k nám domů. Těšila jsem se na to, že budu moct být s ním a netrávit veškerý čas v jeho autě. 

    Ty ses, mami, z toho tenkrát málem zhroutila... byla jsem vždy Tvoje pomocnice a i opora. Kdyžs mi v mých 12 letech s třesoucíma rukama ukazovala anonym, co Ti přišel do schránky, kde se psalo, jak Tě táta po nocích podvádí a kupuje milence drahé dárky a courá se s ní po sklepech a souloží tam. Pak i to, že musíš na dermatoverenogii, protože máš nějakou divnou vyrážku na oných místech. Bylas nešťastná. Vlastně jsi měla jen nás. Moje ségra byla vždy flegmatická, ta Tě neposlouchala, nesnášela tátu a nechtěla sdílet vaše problémy. Musela být ta velká už od mala....

    Avšak tohle všechno, co se Ti stalo, si neseš dál v sobě. Já mám vlastní život. Mám malé, ani ne 2 leté dítě, a za chvíli se mi narodí druhé. Moc se těším. Jen mě mrzí, že svoje štěstí nemohu sdílet s Tebou. Vždy, když Ti volám, abych si jen popovídala, začneš mi vyprávět svoje problémy. Neposloucháš mě. Začneš chrlit svoje potíže, protože jsi zůstala sama. Nemáš žádné kamarádky, máš jen toho manžela, který je náladový a často na Tebe bezdůvodně vyjede, protože prostě nemá den a Ty to vlastně celý život snášíš... Proč bys to nemohla snést i dnes? Jsi jako neštastný balón, který se stále plní a i když jsem se ti už mockrát snažila pomoci, vždy nad tím mávneš rukou. A pak jsi opět nešťastná. Je to vidět i na tom, jak moc stárneš. 

    Ale co mě mrzí na tom všem nejvíc, že nevidíš růst mé dítě. Bydlíme od sebe nedaleko, a kdybych za Tebou občas nepřijela, Ty bys nepřijela k nám a do telefonu, který musím zvednout a zavolat Ti já, bys opět jen litovala, žes nás dlouho neviděla. A že kdybys byla blíž, pomáhala bys mi, ale bydlíme daleko. (26 km) Do balónu smutku a nešťastného života bys přilévala stále další boly. Za těch 17m., co mám dítě na světě, jsi za námi byla 2krát. Z toho jednou, když jsem musela na operaci a požádala jsem Tě. Samotnou Tě mateřství a starání se o děti naplňuje. Sama si odpíráš to, co máš ráda. A proč? Protože jsi unavená životem. Každý krok navíc je potíž a velká koule na noze. Mrzí mě to. Mrzí mě, že když jsem Ti volala, že už dál nemůžu, že mi dítě stále brečí, nespí a mě je už špatně, že jsem špatná máma a že nemám nikoho, kdo by mi pomohl, tak Tvoje odpověď byla, že já jsem byla to samé, že to má malá po mně. Nepřijelas. Když Ti volám, že mě naštval manžel, řekneš mi, že nemáš čas, že si zavoláme zítra...  že musíš jet s tátou na chatu. Táta a chata nikdy nepočká.... 

    Jediné, co si přeju je to, abych pro své dítě nikdy nebyla takovou mámou, jakou jsi Ty byla pro nás, ač Tě určitým způsobem miluji....