Je sobotní odpoledne, jsme doma celá rodina, užíváme klid a takové ty obyčejné věci, které jsou nejvzácnější. Děti si hrají, dívají se na pohádku, muž mi fotí náramky, které se mi stávají vášní... A já si říkám, že najdu verš na naše ručně vyráběné přání.
Beru do ruky první sbírku veršů, procházím ji, ale nic mne nezaujalo. Básně krásné, ale ne takové, aby mne chytily za srdce. Posílám Alexe pro druhou knihu veršů. Otevírám ji a nacházím zapomenuté poklady. Ústřižek z novin, kdy jsem tatínkovi po smrti dávala oznámení o jeho nedožitých kulatinách. Dívám se na něho a je to, jako by tu byl... Z další části vypadává fotka Jana Skácela na hřbitově. Fotka, kterou opatruji již tři desítky let, celou dobu, co čtu jeho básně. A v neposlední řadě vizitka významného plastického chirurga, profesora Bařinky, se kterým jsem se kdysi seznámila v ateliéru Vlasty Zábranského . To je PAN DOKTOR. A původně prý snad zubní technik. Ani to nevěděl, ale i on mne setkáním s ním tehdy utvrdil v rozhodnutí, že studovat medicínu je správné.
Tři "papírky" a tolik vzpomínek...
Básničku jsem již našla, krásné čtyřverší, fotografii máme také, tak teď už zbývá se pustit do výroby novoročních přání....
Heli, Ty to umíš tak krásně napsat...já jsem ted nedávno takhle podobně našla a zasnila se nad starými dopisy od spisovatelky Marie Kubátové. (Kdo neví, tak mimo jiné autorky Krkonošských pohádek). Jako dítě jsem si s ní vyměnila pár dopisů a pohlednic a dodnes na to s láskou vzpomínám 🙂