Pořád všude čtu, jak je císař hrozný a jak se s ním všichni špatně vypořádávají a jak mají ošklivou jizvu a nevím co všechno ještě. Na císaře jsem byla "připravená" od svých 18ti let, kdy jsem přecházela z dětské kardiologie na dospělou a bylo mi řečeno, že děti mít můžu, ale rodit musím za každou cenu císařem. Fajn, jedna jizva navíc mě fakt nezabije. A tak jsem si s tím žila až jsem otěhotněla. Manžel byl rád, že nebude muset k porodu 🙂 A ejhle. Najednou všichni doktoři byli toho názoru, že rodit přirozeně pro mě a mé srdíčko bude nejlepší. Noooo, tak nějak jsem si na tu myšlenku nemohla zvyknout ani já ani manžel. Děsila jsem se toho jak to zvládnu, ale pak jsem si na tu myšlenku zvykla a docela se na porod i těšila. Nejsem přece žádná bábovka, zvládly to jiné, tak proč bych to nezvládla taky. Nakonec to stejně dopadlo císařem, prostě mi byl souzený. Ze začátku jsem se s tím vůbec nemohla smířit. Probrečela jsem takových hodin, že jsem nebyla schopná porodit svojí holčičku a ješte jí ani nedokázala nakrmit (s kojením a pobytem v nemocnici je to na delší story), že mě nebude mít ráda, protože nebyla hned u mě, že jsem musela ležet dva dny na JIPce. Blbost, když vidím mojí kolegyni, která má dvě děti, obě císařem a mají spolu tak krásnej vztah, tak vím, že na tom vůbec nezáleží jestli jsem rodila tak nebo tak. Na MK je skupinka "my, co musely na císaře", zní mi to jako název nějaký sekty a vůbec nemám odvahu tam jít, protože to, že mám malou jizvu na břiše mě fakt netrápí, že jsem neměla bonding na kterej jsem si v tu chvíli ani nevzdechla, protože jediný na co jsem myslela bylo, aby jsme to obě přežily a to, že jsem kojila minimálně už mě taky netrápí. Naopak, dneska jsem i za toho císaře ráda. Manžel nechtěl být nikdy u klasickýho porodu, o tom, že u císaře být může jsme se dozvědeli až v nemocnici. Byli jsme domluveni, že bude někde na chodbě čekat a pak se půjde podívat na malou až bude po všem, když já budu muset na JIPku. Byl tam. Sice za sklem, ale koukali jsme na sebe a já pak viděla jeho dojetí a pýchu, když mu malou přinesli zabalenou a umytou pochovat. Koukal na mě s malou v náručí a to bylo něco tak skvělýho, protože vím, že tohle bych nikdy nezažila, kdybych rodila normálně. Je mi trošku líto, že jsme si tím klasickým porodem neprošla, protože budeme mít jen jedno dítě, ale určitě se z toho už nebudu hroutit a myslím, že to stejně na náš budoucí vztah s malou nebude mít žádný vliv. Přežily jsme, malá je zdravá a to je nejdůležitější...