Darovanému koni na chlupy nehleď aneb Co s perským kobercem?

Moje babička s dědečkem mají opravdu vybraný vkus. O tom se koneckonců přesvědčuji již od dětství.  Za svůj krátký život jsem musela nesčetněkrát řešit, kam s párem kvalitních německých bot po své pratetě, s látkou na závěsy, ubrusy a jiné doplňky do domácnosti (co kdybych se třeba náhodou nudila, koupila si šicí stroj a naučila se šít?) či s fungl novými šaty z dovozu.

Abyste tomu dobře rozuměli –babička svou sestru nikdy v lásce neměla a nijak se tím netají. Jinak tomu ale bylo v případě, když jí sestra emigrantka poslala nějaké luxusní zboží. Tím nás pak průběžně obdarovávala a dokonce i teď, víc než 10 let po její smrti, sem tam nějaký ten exkluzivní kousek vytáhne.

Ano, mí prarodiče mají vybraný vkus. Jen škoda, že se ani za mák neshoduje s tím mým.

Babiččiným darům jsem už téměř odvykla, ale dnes mi opět připomněla, jak umí být s dědou štědří. Jeli jsme k nim po dlouhé době na návštěvu. Už do telefonu mi sdělovali, že pro nás všechny něco mají a já se měla brzy přesvědčit, že tentokrát je to doopravdy bomba.

Po obvyklých uvítacích ceremoniálech jsme se přesunuli k darům. Děti dostaly hračky, kterými se kupodivu zabavily a děda mě potutelně táhnul do pokoje. V tu chvíli jsem ještě nic netušila. Z pokoje se ozývalo zlověstné ticho a to už mi bylo podezřelé. Můj jinak hlasitý a neustále hlaholící manžel tam seděl a mlčel! Děsivá představa!

Vtom vejdu do pokojíku a vidím velmi zvláštní obraz; manžel zkroušeně sedí a evidentně neví, jestli se má smát nebo brečet, babička na mě vyčkávavě a nadšeně zírá a já bych odpřísáhla, že nebýt jejích umělých kloubů a operovaného srdce, skákala by nedočkavostí do stropu. Před nimi na zemi leží dva perské koberce. Nejsou to ale obyčejné koberce. Jsou to zaručeně ty dva úplně nejhorší a nejodpornější koberce, jaké si vůbec umíte představit!

Nevěřícně jdu až k nim – koneckonců mi ani nic jiného nezbývá, protože mě děda doslova dotlačil před tu hrůzu s tím, že si mám dobře rozmyslet, který z nich bych chtěla.

Snažím se rychle vzpomenout na slušné vychování, ale je to marné. Zmůžu se pouze na ubohé „Teda...“ , což ovšem nikdo nevnímá. Když se prarodiče nedočkali žádné další reakce, vypadali trochu zklamaně. Nakonec si to ale vyložili po svém. Děda mi bodře řekl: „Jen si to dobře rozmysli. Je těžké si vybrat. Zkus jít do obýváku a zase se za chvíli vrať a koukni se na ně znovu.“

Dala jsem na jeho radu a zkusila přijít do místnosti znovu, ale dojem byl ještě horší. Při pohledu na koberce mi před očima vyvstanula představa, jak babička s dědou vykrádají nějakou prvorepublikovou vilu s kuklami na hlavách...

Ne, tak to určitě nebylo! napomenu se v duchu. Zřejmě to od někoho dostali nebo to našli na chalupě a chtějí nám to dát nebo... Ne, nemám další logické vysvětlení.

Uklidnila jsem se myšlenkou, že jako většina seniorů zkrátka bojují s neodbytnou touhou být ještě všem užiteční, pomoct někomu od starých krámů a přitom tím obdarovat blízké. Říkala jsem si, že to divadýlko dohrajeme do konce a cestou zastavíme u první popelnice za Prahou...

Mlčky jsme se na sebe koukli s manželem a pousmáli jsme se. Vtom přišel do pokoje opět děda a měl téměř slzy v očích, když mi sděloval, že mi chtěli dát takový krásný koberec a že sice stál několik tisíc, ale na peníze nehleděli a museli mi ho pořídit!!! To už se manžel zakuckal smíchy zatímco já se začala pomalu ale zato velmi důkladně stydět. Téměř už jsem přesvědčila sama sebe, že ten koberec vlevo se mi vlastně docela líbí. Je takový pěkný a... Ne, je odporný! Ale nějaký si musím vybrat, vypadat u toho nadšeně a vůbec...

„Tak jakej? Mysli na to, že ho alespoň jednou za rok budeme muset vytáhnout při jejich návštěvě,“ naléhám na manžela, ale ten je příliš zaneprázdněn skrýváním úšklebků.

Horlivě jsem přemýšlela, kam bychom koberec mohli šikovně uklidit, aby měla dušička pokoj a přitom nebyl stále na očích. Napadlo mě jedině místo pod postelí v ložnici. Nebo na půdě.

Byla jsem opravdu bezradná a to ticho už bylo nutné prolomit. Od manžela se mi žádné pomoci nedostávalo, proto jsem byla nucena improvizovat.

„Přemýšlím, kam bych ho tak mohla dát a nemůžu se rozhodnout, který z nich by k čemu ladil.“ Ha! To byla šikovná výmluva. Zajistí mi možná pár minut navíc.

„Holčičko, to ale nemusíš použít  jako koberec na zem, víš? Peršané si to věší na zeď jako dekoraci! Ti by po takové drahocennosti nešlapali!“

A je to v pytli. V mých představách visí nejdřív jeden a po chvíli i druhý koberec v obýváku na zdi hned vedle palmy a svatební fotografie. Tahle představa ve mně vyvolá lehkou žaludeční nevolnost, ale mám-li to brát z té lepší stránky, pomohla mi udělat konečné rozhodnutí mezi větším zlem a úplnou katastrofou...

„Chci ten barevnější!“ vyhrkla jsem nakonec.

„No to jsem ráda! Já věděla, že si vybereš tenhle! Uvidíš, že se ti bude doma vyjímat!“

Tak a teď mi někdo řekněte... Co s tím kobercem mám, sakra, dělat?!