• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
veru324
11. led 2017
Víte, co je vrchol těhotenské demence? Obléct synovi pod pyžamo plavky místo pleny.
A proč?
Protože celý večer myslím na to, že ho musím sbalit na zítřejší plavání :D :D
Zobraz celou zprávu
veru324
6. říj 2016 Čtené 65x

Už příští měsíc oslavíme roční výročí. 12 měsíců harmonického bytí ve společné domácnosti. Miluju tě od prvních dnů. Věděla jsem dlouho, že tě chci, ale že se zamiluju tak intenzivně, to jsem netušila. Tolik mi pomáháš. Jsi mi k dispozici 24 hodin denně. Nikdy mě neodmítneš. Téměř každý den se tě něžně dotýkám. Už si vůbec nedovedu představit svůj život bez tebe. Nesmíš mě nikdy opustit, má milovaná sušičko :D

Je to tak, před rokem se mi podařilo muže přesvědčit, že tenhle spotřebič prostě potřebujeme. Prádlo v bytovce schlo klidně tři dny. Během té doby se na něj nalepily všudepřítomné psí chlupy. V létě při sušení venku bylo často posypané popelem, neboť nad námi kouřící sousedi používají náš balkon jako popelník. Tvrdá voda způsobila, že bez žehlení nebylo nositelné. A tak se různě po bytě kupily hory oblečení připravené na to, až bude čas a chuť stoupnout si k žehličce. Někdy čekaly pár dnů, jindy třeba dva tři týdny.


Doma jsem o sušičce mluvila od narození syna. Jak moc by ušetřila práce a času. V bytě se netvoří vlhkost ze sušáků. Jak je z ní prádlo měkké. Bez chlupů. Nemusí se žehlit. Rovnou ze sušičky putuje do skříně. Nikde žádné haldy po bytě. Muž argumentoval tím, že nemáme místo. Pravda, do koupelny či kuchyně se nevešla. Ale já se nevzdávala. Posílala mu články s výhodami, po čase ho o dokonalosti této pomocnice přesvědčovala i jeho prvorozená dcera.

Našla jsem pro sušičku prostor. Musela jí sice ustoupit jedna police v komoře (a sebrat mému muži úložné prostory, to je vždy tragédie, na kterou si pár měsíců musí zvykat), ale byla to jediná možnost. Muži došly argumenty a s odevzdaným výrazem pronesl: „Tak si jí teda objednej.“


Přišel den D. Slavnostně jsme jí zapojili a vložili první vyprané osušky. Čekala jsem s napětím - vážně budou tak měkké, jak se říká? Jestli ne a ještě tam muž objeví psí chlupy, tak si něco vyslechnu. Když dosušila, vyndala jsem prádlo...a byla ztracená. Chtěla jsem se do osušky zachumlat a nikdy nevylézt.


Předala jsem jí s úsměvem muži. Párkrát jí ohmatal, vykulil oči, pak šel beze slova do skříně, vyndal všechny ostatní a povídá: „To není možný, ony jsou fakt hebký. Vyperem všechny ostatní, ať je máme taky tak měkký“. A závislost vznikla i u něj :slight_smile: Pak zkoumal filtry plné psích chlupů, které jinak na prádlu zůstávaly a stále opakoval „Ono to fakt funguje.“ To první okouzlení si pamatujeme oba i dneska :slight_smile: 

Tak si tu hospodaříme už rok. Sušička jsou zatím snad nejlépe investované peníze a jsem ráda, že se na tom shodneme doma všichni. A co vy, taky tenhle spotřebič milujete? Těším se na vaše komentáře. 

Čti celý článek
veru324
20. čer 2016
Tak jsem si zkusila vyrobit Huarache - barefoot sandálky. Motání bylo chvíli nad moje síly :D, ale je to tááák pohodlný :slight_smile:

http://zanasimidvermi.blogspot.cz/2016/06/diy-b...
Zobraz celou zprávu
veru324
5. čer 2016
To si tak člověk jede loni v létě do Krkonoš s nechodícím dítětem. A pak chodí od jednoho infocentra k druhému, aniž by se pořádně dozvěděl, co vlastně může projet s kočárem. No a takhle to po pár měsících práce dopadlo :D
http://www.skocarkemnahory.cz/
Zobraz celou zprávu
veru324
7. dub 2016
Takový běžný den na mateřské :D
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
veru324
30. bře 2016 Čtené 128x

Před Vánoci jsem díky synově pomoci přišla o mobil. O ten chytrý, jak se dnes říká. O ten, co byl občas jediným mým spojením s okolním světem. Když jsem tak koukala na roztříštěný displej, hlavou mi běželo akorát: ,,No nazdar, co teď, vždyť nebudu online. Jak budu komunikovat, když ne na Messengeru? A co moje druhá, babská rodina na FB skupince"? Věděla jsem, že moderní dotykáč musím nahradit stařičkou Nokií (ano, tou, u které syn téměř před rokem ochutnal tlačítko a zajistil si tak první seznámení se záchrankou). Pocity pár minut po "katastrofě" lze vyjádřit jen slovem - zoufalství. 

Doma jsem muže chvíli přesvědčovala, že nutně potřebuju novej přístroj hned. Byl ale neoblomný.
,,Ne, objednal jsem ti novej displej, to do tý doby přežiješ. Tak nebudeš viset na chatu a Facebooku".
Haha, copak on ví něco o tom, být týden zavřená s nemocným dítětem doma a nemít možnost nějaké konverzace? Na PC přes den skoro nemůžu, syn ho považuje za skvělou hračku. A když mě vidí telefonovat, chce si samozřejmě povídat taky. Zkusila jsem to přes práci, musím přece sledovat, co se děje a komunikovat. Bez úspěchu. Ačkoli - úspěch přišel, jen jiný, než jsem čekala.

Jsem offline...a svět se točí dál


První dva dny jsem byla bez dotykáče jak bez ruky. Nic nepípalo, nechodily zprávy, nemohla jsem sjíždět weby. Byla jsem nesvá, roztěkaná. Ale pak se to zlomilo. Začalo mi být mnohem líp. Najednou jsem se uvolnila, uklidnila, neřešila tisíc věcí najednou. Na procházce jsem se věnovala naplno synovi, nebo si jen užívala pohled na to, jak si hraje a objevuje svět. Bez nutkání, že musím zkontrolovat, jestli mi nepřišel neodkladný pracovní mail. Nebo jestli kámošky nepíšou na Messengeru. Všechny záležitosti jsem vyřídila při jeho poledním spánku, nebo brzo ráno, než vstal.

Večer, když Batole dřímalo v postýlce, jsem místo vypisování na chatu sedla po měsících ke klavíru, vytáhla omalovánky nebo si pustila film. Když jsem jela sama do města, brala jsem si knížku. Venku jsem fotila foťákem proto, že jsem si chtěla uchovat vzpomínku. Ne kvůli čárce na Instagramu. Líp se mi spalo, protože v posteli jsem relaxovala, neodpovídala na zprávy. Kdo mě chtěl kontaktovat věděl, že musí zavolat nebo poslat SMS. Žila jsem mnohem víc reálný život, se svou rodinou, s přáteli z masa a kostí.

Rozbít mi mobil zafungovalo skvěle. Možná syn věděl, proč to dělá. Ano, byla jsem i na můj vkus moc online. Po pár dnech mě hrozně vyděsilo, jak moc času mi závislost na online světě brala. Stále jsem "potřebovala" být dostupná. Tu zkontrolovat mail, tu odpovědět na FB, přečíst zprávy, kouknout na oblíbené blogy. Sosala jsem spoustu dalších informací, o které jsem ani nestála. Ale neuměla jsem si to zakázat. Nedobrovolné odstřižení od internetu a sociálních sítí mi dalo hodně. Svobodu. Cítila jsem se neuvěřitelně volná a klidná. Jako bych byla nedostižná úplně. Schovaná, připravená vidět se jen s tím, s kým chci a kdy chci. Sama, ale spokojená, ne osamělá.

Když jsem se před měsícem měla k chytrému Androidu vrátit, vlastně se mi nechtělo. Bylo mi dobře, už jsem si zvykla. Sice mi občas naše Messengerové povídání s kamarádkami chybělo, ale dostala jsem víc. Nakonec jsem dotykáč vzala na milost. Jednak fakt dobře fotí (a foťák prostě pokaždé nemám), jednak jsem si řekla, že vyzkouším svou vůli. A pokusím se jet v online omezeném režimu. Přiznávám, k večerním chatovým (nebo na naší fb skupince) konverzacím jsem se vcelku ráda vrátila. O víkendech a při procházkách s dítkem ale často mobil nechávám v šuplíku. A nechybí mi. 

Čti celý článek
veru324
8. bře 2016
Další zkušenost ze soužití psů a batolete :D
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
veru324
13. únor 2016
Jedna čerstvá zkušenost :D
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
veru324
22. led 2016 Čtené 181x

Batole oslavilo rok a půl a já si uvědomila, že už téměř 12 měsíců spím (spím?) v 1-3 hodinových intervalech. Pravda, tělo si na to už zvyklo a já to zvládám rozhodně líp, než třeba na jaře. Dokonce si i troufnu brát více pracovních zakázek. Moje bezdětné (i některé šťastné maminky spících dětí) se mě občas ptají, jak to, že ještě funguju. No, občas se taky divím, ale za ten rok jsem si udělala nějaký systém a našla pomocníky, kteří mi nedostatek spánku pomáhají přežít. 

1. Cola, čokoláda a jiný doping

Upřímně nevím, co bych si bez Coca Coly počala. V průběhu mateřské se stala mou nejvěrnější kamarádkou, která je vždy po probdělé noci připravena postavit mě na nohy. Raději si nepředstavuji, co se děje uvnitř mého žaludku, teď jí zkrátka potřebuju. Stejně tak spoustu čokolád a sušenek. Když je zle a doma nic není, vhod přijde i velice, velice sladký černý čaj. Prostě cukr do sebe hrnu ve velkém. Kde jsou ty časy, kdy jsem se po nocích učila na zkouškové a hubla. Teď jde moje váha nahoru, ale dítě potřebuje matku při smyslech a nekolabující, tak jsem vyhodila váhu a zrcadlo obcházím obloukem.

2. Najděte si stejně postižené kamarádky 

Sice se s nimi moc často neuvidíte, protože skrz únavu nebudete schopná jedna ke druhé dojet, ale postěžovat si přes telefon či messenger většinou postačí. Minimálně vás může uklidnit, že v tom nejste sama. A to hřeje, proč si to nepřiznat. Na druhou stranu, opravdu nedoporučuju vídat se (nebo si alespoň téma spánku striktně zakázat) s maminkami, jejichž dítka prospí celou noc. Jednak propadnete ještě větší depresi a pod vlivem spánkového deficitu je budete nenávidět, jednak vám začne vrtat hlavou, jestli to vaše dítě je vůbec v pořádku.

3. Spěte, kdykoli je to možné

Tuhle radu si můžete přečíst snad v každém článku, který se podobným tématem zabývá. Ono je to to nejlepší, co můžete udělat. I těch 20 - 30 minut spánku přes den, pokud dítko zatím nespí v delších intervalech, trošku pomůže. Když je nejhůř, dopoledne zalehnu na gauč, předám synovi hračky, nebo nevýchovně pustím pohádku a prostě tam jen jsem. Kašlete na to, že doma to vypadá jako by tam bouchla atomovka, že nemáte navařeno (jídlo se objedná) a práce stojí. Nikam neuteče. Jasně, máte-li doma ještě staršího potomka, je to asi složitější. Zkuste děti po práci předat muži, ať je na hodinku dvě zabaví, strčte špunty do uší a spěte.

4. Střídejte se 

Musím říct, že bez pomoci muže bych se asi už houpala někde na laně. Je tomu akorát rok, co Batole nastolilo budící se režim. Tedy rok, kdy - pokud se mi podaří spát 3 hodiny v kuse, můžu oslavovat. Zvládnu dvě tři noci budíčku po hodinách, ale další ne. Takže se střídáme, 3 hodiny spím já a on drží stráž a pak střídačka. Jeho nechávám déle, přeci jen mě ty 3 hodiny nad ránem stačí (kdo by to před lety řekl) a on musí fungovat v práci.

Vím, že ne každý chlap tohle udělá, i když si o to žena řekne. V tomhle jsem hodně radikální a nekompromisní. Dítě je obou a neexistuje, že by mi muž řekl, že mě nevystřídá. Jasně, pokud má další den strávit x km za volantem, nebo by ho čekalo něco dalšího, kde nedostatek spánku může ohrozit zdraví či životy lidí, je to něco jiného. Pak jen sedím, piju tu Colu, žeru čokoládu a modlím se za lepší noc.

5. Vyřvat (se) pomůže

Ne, nemyslím teď Estivillovu metodu konrolovaného pláče, jinak řečeno nechat dítě prostě vyřvat. To jsem nikdy nezkusila a ani nehodlám. Mám na mysli nechat (dovolit si) vyřvat sebe. Zalézt si někam do koutku a vyplakat se, když už nemůžete. Vyběhnout do lesa nebo mezi pole a vykřičet celé to zoufalství, které se ve vás hromadí. Můžete vypadat jako blázen, ale uleví se vám. Fakt.

6. Zacvičte si

Jo, dobře, já vím, že přesvědčit zombie k tomu, aby si šla zacvičit, může být stejně bláznivé, jako učit pštrosa létat, ale zkuste to. Když překonáte tu únavu, zapracují hormony a hrozně vás to nakopne. V půl roce syna jsem začala chodit zase na pole dance. Hodiny byly až od 8 večer, a ačkoli jsem se viděla radši v posteli, šla jsem. Na začátku lekce jsem měla při spinech co dělat, abych se udržela v rovnováze, ale na konci jsem odcházela nabitá a s úsměvem.

7. Nezapomínejte na sebe

Každý den si udělejte čas jen sama na sebe. I kdyby mělo jít o 10 minut. Dejte si vanu, pusťte si muziku, vypijte si v klidu dobré (a teplé) kafe, prolistujte časopis, meditujte... Otevřete čokoládu - tentokrát však s myšlenkou "chci si ji pořádně vychutnat", nikoli "potřebuju nutně doplnit hladinu cukru". Udělejte cokoli, co jste měla ráda a na co teď zapomínáte nebo nemáte sílu. Připomeňte si, kdo jste. Máma je přece jen jednou z vašich rolí.

8. Minimalizujte plány

Jakmile se blíží měsíc k úplňku, přestávám existovat. Vím, že minimálně 3-4 noci budou opravdu kruté a rozhodně nebudu schopná fungovat. Stejně tak, když vidím, že se synovi klube další zub. Nic neplánuju, neslibuju a pak jsem víc v klidu. Pokud bych měla v tomhle období nějaké závazky, byla bych zpruzelá nejen únavou, ale i tím, že ještě v tom stavu někam musím. Jasně, chápu, že to nejde vždy, pak prostě nastupuje ve velké míře bod číslo 1.

9. Prostě to vezměte jako fakt

Až vyčerpáte všechny možnosti (společné/oddělené spaní, méně/více obléct, větší teplo/zima, přestěhovat postýlku jinam, světlo/tma, kaši na noc, homeopatika...), stejně jako mě vám dojde, že s tím spánkem/nespánkem nic nezmůžete. Že to vaše mrně to takhle prostě má. A vy máte dvě možnosti. Trápit se tím a snažit se bojovat s neviditelným nepřítelem, nebo to přijmout jako fakt. Moje dítě prostě špatně spí. Budí se. Tak to teď má a určitě to nebude trvat věčně. Škoda, že mě to trvalo dost dlouho, mohla jsem si hodně nervů ušetřit.

A čím se udržujete při životě vy, když už je spánkový deficit opravdu velký?

Čti celý článek
veru324
23. pro 2015 Čtené 39x

Je dokázáno, že za úplňku se rodí nejvíc dětí. Já si na něj před lety počkala 14 dní a naše Batole šlo v mých stopách. Naštěstí pro mě si termín porodu protáhl jen o dva dny. Oba jsme tedy děti úplňku a oba pod jeho vlivem. Úplně. 

Jako vlci vyjeme na měsíc 

Nepotřebuji kalendář ani internet, abych na 100 % poznala, že se blíží ona magická noc. Čím víc se to k ní chýlí, tím horší spaní přichází. Z našeho Batolete se (už od narození) zhruba 2-3 noci před úplňkem stává vlkodlak.

Polehoučku se jeho spánek mění v téměř celonoční bdění, vrcholící řvoucím budíčkem po 30 minutách a hodinovými intervaly, kdy si hrajeme (on, já dělám mrtvého brouka). A když se mi ho pak konečně zmítajícího ve společné posteli podaří uspat, a on spí déle, než půlhodinu, jsem já tak přetažená, že čumím do zdi. Spánku nepomáhá ani to, že díky měsíčnímu světlu, které mi jde přímo do oken, se zcela nedobrovolně ocitám v Norsku za polárního dne.

O denním spánku si také můžu nechat jen zdát. Přibližně od podzimu spí Batole jednou denně, cca 1,5 - 3 hodiny. Úžasná chvíle, kterou mám jen pro sebe a můžu odpočívat nebo v klidu pracovat. Jakmile se ale blíží měsíc kulatý, interval se zkrátí zhruba na hodinu. Už si ani lehnout nechodím, protože pak jsem vyřízená ještě víc. Coca Cola je v těchto dnech mým nejlepším přítelem.

Diagnóza - úplňková vzteklina

Přes den se pak tedy bytem plouží dvě vzteklé mrtvoly (jedna s migrénou a bolavými zuby navíc), protože spánek není zdaleka tím jediným, co úplněk ovlivňuje. Ať mám či nemám důvod, jsem v tyto dny na zabití. Trvalo mi dlouhá léta, než jsem zjistila, proč pravidelně trpím úzkostí a vzteklinou i jindy, než při PMS. A když se náhodou úplněk s menstruací sejde, dobrovolně zalézám do krytu (= ložnice), vypínám mobil, odříznu se od okolního světa a čekám, až měsíc začne ubývat a já se zase stanu tvorem, který nesupí oheň na všechny kolem sebe.

Syn pochopitelně nemůže zaostávat. Od samého rána pofňukává, visí mi na noze, ale nosit se nechce a záchvaty vzteku ladí k dokonalosti. Obvykle svůj nesouhlas s čímkoli dává hlasitě najevo a projev dramaticky zakončuje válením se po zemi, kopáním nohou, případně mlácením hlavy o podlahu. Zvládá to běžně i 5x denně. Ale za úplňku? Asi si to začnu psát, ale myslím, že i 3x za hodinu se mu děje nějaké příkoří. Díky za Naomi Aldort, která mě jakžtakž naučila zvládat tohle v klidu.

A díky za flegmatického muže a tatínka, se kterým nějaké fáze měsíce ani nehnou. Jinak bychom asi potřebovali oddělené domácnosti.

Naštěstí hned po úplňku se situace vrací zase k normálu. A já už se s tím naučila žít. Jen lituju syna, pokud ho to časem nepustí. A co vy, jaký má úplněk vliv na vás? 

Veru (zanasimidvermi.blogspot.com)

Čti celý článek
veru324
17. pro 2015 Čtené 139x

Během posledního týdne mi asi tři kamarádky nezávisle na sobě řekly, že by nejradši zrušili Vánoce. Že je to jen samej stres, rychle z práce domů, tam uklízet, péct, shánět dárky, tlačit se ve frontách na nákupy a do toho se samozřejmě starat o rodinu. Pořád jen honem honem, honem... Sypaly to na mě a já měla sto chutí zakřičet "STOP. Posloucháš se, co říkáš"? Vážně je tohle nutné? Někdo nám ženám (protože přiznejme si, je to jen naše výsada) snad přikázal, že se v předvánočním čase musíme uštvat? Neocení rodina místo uklizené klícky spíš manželku, přítelkyni a maminku svěží a v dobré náladě?

Vzpomínám na předvánoční shon u nás doma. Moje mami byla i přes rok posedlá úklidem, ale před Vánoci se echt gruntovalo. Člověk lezl pomalu po štaflích, aby utřel prach z obývací stěny, který se tam hromadil celý rok. Všechny vitríny se musely rozebrat, umýt skla, porcelán...a že toho tehdá v bytech bylo. Otíraly se rámy obrazů, lezlo se pod radiátory...A do toho se samozřejmě peklo minimálně 10 druhů cukroví, které se po Silvestru mrazilo nebo vyhazovalo, protože jsme jedli stejně jen linecké, perníčky a pracny.

Pořád mám v paměti, jak jsem to nesnášela a hlavně nechápala, proč se takhle šílí. Jasně, rozumím, že čas od času je potřeba vysmýčit i ty nejnepřístupnější kouty našich domovů, ale kde se proboha vzal ten zvyk dělat to všechno najednou, a navíc v čase, který by měl být plný pohody a klidu? Copak nám nějaká návštěva snad bude kontrolovat, zda máme uklizeno? A to pečení? Každý rok mamina říkávala, jak další svátky už tolik péct nebude a ve finále? Možná jsme měli o další druh víc.

Domů se přeci chodí odpočívat

Když jsem se párkrát ozvala, odpovědí na mé námitky mi bylo klasické: to pochopíš, až budeš mít svou domácnost. Tak nevím. Mám jí téměř 7 let a stále to nechápu. Vánoce miluju a snažím se vytvořit doma pohodu. Maličko ozdobím byt, nechám si udělat věnec (protože na vlastní tvorbu jsem vážně levá) a domluvím se s mužem, o jaké cukroví by letos stál. A podle toho tři čtyři druhy napeču, případně přidám nepečené. Stejně víc nejíme. Pustím si k tomu film, muziku, uvařím čaj a užívám si vůně koření.

Úklid neřeším vůbec. Uklízím průběžně celý rok a to, co z nějakého důvodu nestihnu, tam na mě počká i po svátcích. Dárky, s výjimkou těch, pro které do maličkých spešl obchodů musím osobně, řeším přes e-shopy. Pohodlné, rychlé a bez stresu. Z davů, front a zářivek v obchodech omdlívám a na strkanice nemám nervy. Na Štědrý den máme povinnosti rozdělené, muž dělá salát, já řízky, on chlebíčky a já zdobím stromeček. Odpoledne jdeme na procházku nebo se válíme u pohádek.

Kašlete na to být superženou

Některé možná namítnete - no ale u nás by to nešlo, musí být hodně cukroví, protože děti, muž a staří rodiče to vyžadují. Ok, když vyžadují, tak ať přidají ruku k dílu. Ať manžel vezme batolata ven a vy máte klid na pečení. Puberťáci ať se zapojí do příprav, nemusí péct, ale můžou obstarat ty další věci okolo - nákup surovin, úklid. Nebo se v sobotu dopoledne místo vaření věnujte perníčkům a na oběd vemte rodinu do restaurace. Nechtějte zkrátka stihnout všechno jen proto, že si myslíte, že se to od vás čeká. Je víc než pravděpodobné, že pokud se na to své polovičky zeptáte, řekne vám, že by šel radši na procházku do lesa a pak na vánoční trhy dát si svařák.

Takže milé ženy, partnerky, manželky, maminky, kamarádky, než zase povzdychnete nad tím, co všechno ještě musíte před svátky udělat, zastavte se. Zastavte se a zamyslete se nad tím, jak byste ve skutečnosti chtěly ty nadcházející dny strávit. A přesně takové si je udělejte. 

z mého blogu zanasimidvermi.blogspot.com

Čti celý článek