Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
liss_durman
7. únor 2018 Čtené 44x

Po zhlédnutí vynikající divadelní hry na téma fusekle pohozené na prádelním koši, mi konečně došlo, že tenhle problém nejen že je starý jako lidstvo nosící ponožky, ale že jde dokonce o nadčasové téma, které dokonce lidstvo přežije.

Která žena by neznala typicky chlapský zlozvyk o zanechávání fuseklí v blízkosti koše na prádlo? Ve většině případů přímo na něm? Jsem si vědoma faktu, že tato problematika se rozebírá na všech frontách, počínaje bulvárními plátky s titulky: „Deset zaručených tipů a rad jak naučit muže čistotnosti a nedopustit se trestného činu“ nebo „Ponožky mě dohnaly k rozvodu!“ a tak podobně. Ale  tím to nekončí! Už jsem slyšela i diskuzi v rádiu o tom, proč si muži nejsou schopni své špinavé fusekle hodit do koše na prádlo. Divadelní hru na téma souvislost špinavých ponožek na prádelním koši a sexuální frekvence jsem už zmiňovala.

Já se chci ale věnovat jinému aspektu tohoto problému. Vždyť ono to je, krucinál, nakažlivé! No vážně.

Dřív mě to přivádělo k šílenství. Vždycky, když jsem viděla ponožky hozené na koši, zmocnilo se mě najednou několik emocí. Nejdřív jsem zuřila vzteky, pak jsem začala upadat do deprese, že se to ten můj Pažout navzdory vysokoškolskému titulu snad nikdy nenaučí, posléze jsem začala vymýšlet ony zaručené tipy a rady, jak ho to odnaučit bez ztráty na životech. Nakonec mě převálcovala absolutní otupělost (pud sebezáchovy) a ponožky jsem prostě jen zvedla a přemístila.

Postupem času jsem tomuto zvyku přišla dokonce na chuť a víte co? Někdy se stává, že už na koši leží jen moje ponožky a ty Pažoutovy jsou spořádaně uložené uvnitř! To jen dokazuje teorii o tom, že když chcete někoho něco odnaučit, musíte to začít sami dělat.

Zatímco v začátcích našeho soužití jsem si neustále kladla otázku: „Proč to, prokrindapána, dělá? Rozumějte, když už dojde k tomu koši, může je přeci hodit dovnitř, nemám pravdu?!“. Jde o jeden pohyb navíc. Synchronizaci pravé a levé ruky. Jedna nadzvedne víko, druhá dokončí plynulý elipsovitý nebo přímočarý pohyb. To přeci není složité. Ani pro vysokoškoláka.

Teď už na tu otázku znám i odpověď. No poslouchejte. Vždyť ono je to vlastně přirozené!

To si takhle sedíte na záchodě a uvažujete o nesmrtelnosti chrousta. Děti spí, vana se napouští, zkrátka začíná ta část dne, která alespoň vzdáleně připomíná život. Řeknete si, že přeci nemůžete sedět zbůhdarma na záchodě a ten čas využijete k tomu, že se svléknete. Oblečení složíte na hromádku a ponožky hodíte na koš s tím, že je potom dáte dovnitř. Potom.

Jenže najednou už vana pomalu přetéká a vy prostě nestíháte. Ponožky jdou stranou. A s nimi i estrogen. Pak už jsou fusekle v rukou božích, respektive na prádelním koši.

Dovolím si jednu prosbu na dámy, které dostává do vývrtky fakt, že jejich partneři nechávají své fusky pohozené poblíž koše na prádlo. Nezlobte se na ně. Je to silnější než vy a prostě se tomu nedá vzdorovat.

Je to jen taková nenáročná hra pro znavené páry.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
13. led 2018 Čtené 67x

Téma smrti je dneska děsně populární. Zabývá se tím každý. Dobře, možná to není jen dnešní výstřelek módy. Připouštím, že se smrtí a jejím vnímáním už lidstvo nejspíš nějakou dobu zaobírá. Pár milionů let nebo tak něco. Ale dnes je ta doba, kdy je moderní všechno rozebírat. Takže se do toho také pustím. Chci říct, že pračlověk asi netrávil týdny tím, že by do skály vyrýval elaboráty na téma smrti.

Zřejmě to celé bude tím, že u nás v rodině byla smrt vždycky vnímána jako šílená tragédie. Něco, k čemu je třeba neustále se vracet, hledat hypotézy a pomilionté rozebírat situaci a celé skutečnosti přidávat nějakou tu tragickou přidanou hodnotu v podobě negativní emoce „svět se proti mně spiknul, všechno je tak zlé“. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám: je to škoda. Žila jsem v domnění, že nehroutit se ze smrti znamená neúctu k člověku, kterého postihla. Teď už ale vím, že hroutit se ze smrti a zapomínat byť jen na chvíli žít, je neúcta k životu.

Zrovna v tomto týdnu kolem mě prošla jedna událost na sociálních sítích. Onou událostí je beseda s jistou velmi známou blogerkou, která se tématu smrti v posledních letech věnuje. Název debaty v podstatě nabádal k tomu, aby se lidé nebáli smrti a vrátili smrt zpátky do života. To mě zaráží.

Je možné nebát se smrti? Není to proti přírodě? Donutilo mě to zamyslet se nad tím, co vše dělám kvůli strachu ze smrti. Řídím auto a i když sebevíc spěchám, když padne červená na semaforu, zastavím. I když už je to třetí semafor s touto barvou na dvěstě metrech. Strach ze smrti mě také žene do daleko riskantnějších činností. Třeba do pravidelného cvičení. Ano, také tomu nemohu uvěřit.

Vždyť já prokristapána dokonce vařím! Copak toto není definitivně poháněno strachem ze smrti? Byť zde by bylo na místě poznamenat, že kdybych byla poháněna skutečným strachem o holý život, spíš bych se aktivit v kuchyni zdržela.

Nebát se smrti by mě mohlo přivést do hrobu. Vrátit smrt do života nejde. Takový pocit já mám. Při vší vážnosti. Pravda je, že když to člověk bere takto doslovně, dostává se až do paradoxních končin, kde by se i průmětně pošahanému filosofovi zamotaly hemisféry. V přeneseném slova smyslu to zřejmě lze pochopit jakože máme přijmout smrt jako součást života. A tady souhlasím. Smrt totiž může vrátit do života nás.

Když nám umře někdo blízký, existuje několik postojů, které můžeme zaujmout. Buď ten, že jsme měli hrozně málo času a že to není fér. Zahrabávat se do minulosti a zapomenout kvůli ní na život. Potom ale můžeme brát smrt jako dar. Je to dar, který nás vrátí do života rovnýma nohama a neomaleně nám připomene, že smrt na druhé šance nehraje. Že žádné zítra nemusí nastat. A na otázku: „Mám začít žít (fňuk)?“ odpoví: „Včera bylo pozdě.“ A pro jistotu nás profackuje.

V minulém roce nám v rodině zemřely dvě úžasné silné a naprosto odlišné ženy. První odešla má prateta. Velmi mě dojal způsob, jakým pojali rozloučení nejbližší příbuzní. Bylo to tak plné života, až člověk jen těžko věřil, že jde o pohřeb. Byla to oslava života se vším všudy a vycítila jsem to i já na dálku, přestože jsem nemohla být přítomna fyzicky. A prateta si zasloužila oslavovat život, protože ho žila naplno s energií a elánem a je úžasným příkladem pro nás ostatní. Na tom se nic nezměnilo a nezmění.

Krátce poté zemřela má babička. Babička byla neuvěřitelné laskavá osoba, symbol pečlivosti a starostlivé lásky. Zahrnovala s ní nás všechny a nikdy za to nechtěla nic zpátky. Přesto jsem největší lekci dostala až po její smrti.

Právě v té chvíli mi začalo v hlavě ještě intenzivněji pulzovat: „Žij! Nic neodkládej! Dělej věci hned a hlavně ŽIJ!“ Byl to takový podivný stres, jako by mě nějaká neviditelná síla tlačila do zad a snažila se mě popostrčit vpřed. A já se svými zajetými stereotypy prostě zaryla paty do země a říkala jsem si: „Ale noták. Přeci to počká až...“ Pocítila jsem to už po tom prvním úmrtí, ale nebylo to tak intenzívní. Chápejte, tehdy jsem se odhodlala dát si po jedenácti letech snění piercning do nosu, protože už jsem se nemohla vymlouvat, že jsem moc mladá a brzy bych se mohla zase začít vymlouvat, že jsem moc stará. Jenže co nějaké skutečné úspěchy? Co záchrana světa atakdále?

Chtěla jsem babičce prokázat úctu tím, že jí zahraju na pohřbu. Copak mohu udělat něco víc? Ačkoliv se našlo pár blízkých, kteří mě od toho odrazovali, chtěla jsem to udělat. Ozvaly se známé strachy: Co když to nezvládnu zahrát? Co když mě převálcuje tréma? A tady jsem se naučila něco důležitého o trémě. Tehdy poprvé jsem si řekla: „No a co? Když to zkazím, stane se něco?“ A věřte nebo ne, poprvé se mi podařilo zahrát bez trémy. Pravdou je, že se nic nestane. Bohužel (nebo bohudík, trchu tápu, jak by to správný pozitivista formuloval) se mi při dalších příležitostech už znovu nepodařilo s trémou vyrazit dveře. Holt ne pokaždé se chce člověk chce cítit jako na pohřbu, aby se té nervozity z veřejného vystupování zbavil, to je fakt.

Tehdy jsem chytla poměrně slušnou paranoiu. Začala jsem si večer říkat, jestli už můžu umřít, jestli jsem dostatečně žila. A pak jsem se ptala sama sebe, co převratného udělám zítra, jestli se vzbudím. Jako idea možná dobré, ale dotažené důsledně to spíš vyvolávalo pocit frustrace. Já přeci NIC převratného nedokázala. Ani včera, ani dnes. A co si budeme nalhávat, zřejmě tomu nebude jinak ani zítra. Jistěže, mé sebevědomí ležící kdesi kolem bodu mrazu by nikdy nepřipustilo, že jsem něco významného udělala. A víte co? Možná právě tohle je lekce, kterou musím pobrat teď.

Takže ne, nevrátila bych smrt zpátky do života. Ale chtěla bych, aby smrt vrátila do života nás žijící. Nebraňte se tomu a nechte se smrtí nakopnout nebo inspirovat k akci. Smrt je takovou zkouškou, jestli má život smysl. Ale mně osobně se nechce čekat, až mi to ukáže vlastní smrt. Jsem proto vážně vděčná, že můžu toto vnímat a vzpomínat proto i na mrtvé blízké s úsměvem na rtech a děkovat za zkušenosti, které mi předali.

Jdu tedy udělat něco převratného. Třeba uvařit oběd. To je celkem odvážná a záslužná věc.

Čti celý článek
liss_durman
7. led 2018 Čtené 171x

Tenhle týden se mi stala zvláštní věc. Abych vás tak trochu uvedla do děje, měli byste vědět, že letos ten osobní rozvoj beru fakt šíleně vážně. Rok 2018 prostě bude nejlepší v mém životě. I kdyby sloni padali.

Takže jsem se naplno ponořila do četby a poslechu knih a totálně se nechávám válcovat silnými momenty procitnutí.

Povídali, že když si definujete svůj cíl a máte ho na očích a věříte mu, začnou se dít věci. Velké věci. Někdy i nepříjemné věci. Trochu jsem si myslela, že je to kec a že se to zbytečně nafukuje.

Četla jsem další knihy. A pak jsem narazila na to, jak je nutné odpouštět, aby se člověk posunul dál. Pche. Řekněte mi něco, co nevím! Ale jak to udělat, že jo? Jen tak z dlouhé chvíle jsem si vyzkoušela nějaké očistné metody, o nichž jsem se dočetla v jedné knize, kterou teď čtu. Já vím, nic neříkejte. Očistná metoda, to zní vážně děsivě. Určiě už máte před očima esoterický koutek, vonnou tyčinku, odvar z myších ocásků a věšteckou kouli, která vám pomůže leda tak, že vás s ní někdo vezme po hlavě.

Dalšího dne se mi stala ta zvláštní věc. Najednou zničehonic na mě dolehlo to, že je čím dál tím více dětí svěřováno do střídavé péče. Nevím, proč mě to tak vzalo, protože mě konkrétně se to netýká, ale vehnalo mi to slzy do očí. Nechápala jsem to. Říkala jsem si, že tohle musí  přeci někoho trknout a že není možné, aby tolik dětí bylo vystaveno neustálému harcování z místa na místo jen pro rozmar rodičů.

Když se i Pažout podivoval tomu, proč mě to tak bere, zatímco nenápadně kontroloval, zda máme v lékárně dostatek sedativ, došlo mi konečně, proč tomu tak je.

Ne, jako dítě jsem střídavou péči nezažila. Ale zažila jsem, jaké to je nemít své doma. Zažila jsem, jaké to je bydlet někde, kde vlastně rodiče nechtějí moc dlouho zůstat, a zde vytvářet vazby s vrstevníky. A následně vysvětlovat těm kamarádům, proč s nimi v sobotu nikam nepůjdu, proč a kam to vlastně jedu. Není to chata, není to domov. Je to prostě domácnost číslo dvě, kterou mí rodiče spravují a kde chtějí být každou volnou chvíli – víkend, prázdniny. Je to můj druhý domov, ale není skutečný. Vlastně tento druhý domov znemožňuje vnímat první domov jako domov. Dodnes nejsem schopna odpovědět na otázku, odkud jsem.

Můj pobyt mezi těmito domovy plně podléhal rozmarům rodičů. Pamatuju si, že jsem opravdu ráda a hodně četla. Zatímco jsem v sobotu ráno čekala u sbaleného batohu a snažila se vůbec nevylézat ze svého pokoje, abych své nervózní matce nepřekážela při hektickém balení všeho do tašek a následného přesouvání pryč.

Je celkem zvláštní, jak si toto člověk nese s sebou všude. Před dvěma lety mi byly zcela impulzivně vyloženy karty přes internet. Jedna z hlavních informací, které jsem od kartářky obdržela, byla touha po domově, někam patřit, prostě být někde doma.

Je to věc, kterou jsem si sama v sobě nezpracovala i přesto, že teď žiju podle svého. Neumím si představit, že by mé děti měly zažít to, co jsem zažívala já - takový opak bezdomovce. Příliš mnoho domovů a ani jeden pravý. Nechci si ani představit, že to zažívají jiné děti, třeba právě ty ve sřídavé péči. Je mi to moc líto za ně.

Vím, že spousta dětí bere životní události dobře, lépe než já. Mí sourozenci jsou toho důkazem. Sami mají cestovatelského ducha, vyhledávají změnu prostředí. Já si k tomuto teprve začínám hledat cestu, ale velmi pozvolna.

Také vím, že naštěstí nejsou všichni rodiče chaotičtí negativní antiplánovači typu štvaná zvěř jako moje máma. Protože i takovéto přesuny se dají zvládnout v klidu. Jen si neumím odpovědět na otázku, zda jsou dva rozvedení lidé schopni nějakého klidu při vzájemné komunikaci. Protože ani s tím jsem neměla jako dítě dobrou zkušenost.

Vidíte, jak tady zase tlachám? To je jen další důkaz toho, že mi to leží v žaludku. Nebo někde jinde. To je totiž další zvláštní věc. Už pár let mě trápí krční páteř. Už si ani neamatuju, kdy mě vůbec nebolelo za krkem. Čas od času to dospěje až do fáze, kdy mě třeští hlava a je mi na zvracení.

Zatímco nad těmito svými neveselými zážitky z dětství přemítám, krk se zase ozývá. Je mi už jasné, že i když budu celoživotně nosit šálu a nebudu chodit spát s mokrou hlavou, ale budu toto v sobě dusit, skřípnutého krku se jen tak nezbavím. Už zase začínám chápat, že ze zadržovaných emocí jsou potom nemoce. A že prostě i velký holky občas brečí.

Jo a dobrá zpráva je, že mám ještě spoustu materiálů, v nichž na mě určitě čeká ještě větší spousta očistných metod (metody thajských čarodějnic s šíleným kocourem, hadem kolem krku a rituálního tance nevyjímaje), takže vás asi ještěv budoucnu  oblažím dalšími životními moudry a poznatky.

Čti celý článek
liss_durman
29. lis 2017 Čtené 81x

Když jsem byla dítě školou povinné, celkem mě bavilo marodit. Marodění slibovalo polehávání, nošení čajíčků, čtení knih, sledování filmů. Žádná škola a prostě paráda.

Jako dospělá školou povinná úča jsem si to kouzlo regulérního marodění  moc neužila. Většina matek to asi zná. Proč se házet marod a krchlat doma na vlastní děti zadarmo, když stejně dobře můžete krchlat na děti cizí. Že jsou ty cizí děti hodnější netřeba zdůrazňovat.

Ale jednou za několik let se poštěstí a najde se natolik vytrvalý bacil, že i mě uvrhne v nemoc.A to vážně vážnou nemoc. Smrtonosnou past jménem rýmička.

Kdekdo na rýmičku umírá v tichosti a po večerech. Ale jen skuteční umělci jako jsem já to s ní dotáhnou až k antibiotikům. Holt kdo umí, ten umí.

Teď se připravte na velkou pravdu (dramatické bubnování, gong a možná i tamburína):

Někdy je potřeba se zastavit. A když je člověk zabedněný natolik, že nevidí stopku, musí ho prostě zadupat do země něco většího, rýmičkoidního. Něco co ho donutí se zastavit.

A tak polehávám (díky bohu za babičku na hlídání), přemýšlím, koukám na věci vážné a prokládám je Sexem ve městě, píšu, přemýšlím, co se sebou a tak. Ten pocit, že mě zítra nečeká žádný infarktózní den, je k nezaplacení.

Blbý je, když máte čas si udělat takové resumé toho, co jste nestihli. Jako třeba vydat knihu (jednu, dvě, tři), koupit domeček na Seychellách, zazpívat si v Metropolitní opeře nebo tak. To pak jednoho vážně nasere a začne v hlavě hlodat takový ten dotěrný červíček.

Navíc jsem slíbila ten článek o vibrátoru a sliby se mají plnit, žejo.

Ještě že jsem nemocná a můžu začít konečně pracovat...

Čti celý článek
liss_durman
6. lis 2017 Čtené 49x

Stará lidová moudrost praví, že člověk nemá soudit někoho jiného, dokud neušel míli v jeho botách.

Rozhodla jsem se tu míli ujít a na pár týdnů jsem přestala jíst živočišnou stravu. Zjistila jsem, kolem čeho se točí veganův život. Čekujte.

Ovesné vločky

Fakt parádní zábava, co se vás bude držet dlouho. Namáčení, mixování, cezení. A největší lahůdkou je konzumace. Třeba takový pudink z ovesného mléka, ten u nás sklízel doslova ovace ve stoje. U záchodové mísy.

Čočka

Dřív jsem se starala o namáčení čoček. Dnes už na čočky kašlu, radši na tu hrůzu, co se snažím konzumovat, nevidím, a věnuju se přebírání, namáčení a vaření čočky. To je celkem v pohodě, to se dá. Horší je, když chcete vymyslet, co k tomu a tofu vám už leze i ušima.

Fazole

Hledání způsobu, jak uvařit fazole, aby to přežili všichni zúčastnění, to je ovšem vyšší dívčí a dalo by se to zřejmě považovat za životní úděl. Na to by si člověk mohl z fleku zařídit živnost. Takový kuchař fazolí by se mi náramně hodil, protože jsem na to kouzlo ještě nepřišla.

Při první zkušenosti možná zjistíte, že tři hodiny namáčení nestačí. Dobrá. Zkusíte tedy přidat a naložíte je na 12 hodin. Vaříte dalšího půldne a fazole jsou i přesto nejvhodnějším adeptem na výkonné střelivo. Je to něco mezi nebem a zemí, co obyčejný vegan nepochopí.

Slintání na internetu

Třeba nad čokoládovým dortem. Nebo nad zmrzlinou. Nebo jogurtem, to je fuk. Slintání nad čímkoliv jedlým se stává vaším vlastním osobitým projevem a je třeba to přijmout.

Hledání dalšího zaměstnání

Jasný jako facka. Abyste si mohli na Vánoce koupit raw vegan cukroví, bude potřeba ty prachy někde vzít.  Situaci by ještě značně usnadnilo konvertování k jiné víře, kde se Vánoce neslaví. Nejsou Vánoce, není cukroví. Jak jednoduché. Horší je, když jste ateista a přesto se vás vánoční cukroví týká.

Obcházení obchodů

Jen velmi tenká hranice dělí vegana od důchodce obcházejícího obchody ve snaze urvat máslo v akci. Vegan ovšem shání tofu v akci, případně se kochá výběrem luštěnin a zrní daného řetězce.

Uvažování nad životními otázkami

Jako například zda půjde do peklíčka za plátek sýra.

Identifikace pravé podostaty kručení v břiše

je to hlad.

je to každopádně hlad a možná právě v žaludku klíčící nové formy života z výhonků mungo.

Žhavé noci

Ale v noci, panečku, to je horké! V noci se veganovi zdají ty nejdivočejší sny. Třeba o hermelínu nebo koprovce.

Takže míli v botách vegana mám za sebou. Když jsem došla do fáze žhavých snů o sýru, došlo mi, že na tohle prostě nemám čas. Veškeré mé uvažování se scvrklo pouze na  jídlo.

Následně jsem se snažila tyhle myšlenky zahnat medovinou. A tady přišla poslední rána. Jestlipak jste věděli, že med je také živočišný produkt? Takže to ne, vážení. Možná bych oželela vaječňák a zahnala veškeré zlé noční můry o sýrech a čokoládě nějakým tím silnějších alkoholem. Ale medovinu mi nikdo brát nebude!

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=888

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
1. lis 2017 Čtené 106x

Dneska mi nezbývá než zaujmout stanovisko „Mám to na salámu – teda vlastně na tofu“.

Je to jasnější než facka. Plné znění zákona mi došlo dneska, když jsem při tradičním ranním sprintu náhodně otevřela sešítek s informacemi u Valji a zjistila jsem, že se děti budou fotit. Dneska. Bezva.

Znáte to, někdy prostě není sranda řešit řešit otázky socializace během časového presu, když na to máte všehovšudy pět minut.  Já jsem se snažila, ale marně.

„Vali, já ti hodím jinou sukni, ta, co máš na sobě, je krátká,“ hulákám s hlavou ve skříni a kolem mě se kupí hromada hadrů.

Vítězoslavně lovím stylovou džínovou sukni, o níž si myslím, že by mohla vyřešit náš problém.

Spokojená sama se sebou scházím do předsíně, abych se podívala, jak jsem to výborně zažehnala. Ale ouha, tahle sukně je taky krátká. Vybíhám zas nahoru do pokoje a pokračuju v bagrování skříně. Po dalších dvou pokusech s jinou sukní to vzdávám. To prostě nejde, dítě ze všeho vyrostlo. Začínám mít neblahé tušení, že buď ji odsoudím ke zmrznutí v letních šatičkách nebo ji budu muset navlíknout do sukně, která sice není krátká, ale zato má fleky, co nejdou vyprat. Vítězí druhá možnost (spoléhám na photoshop). No věřili byste tomu? Vždycky mě překvapí, jak ty děti rychle rostou. Rok až dva nosí to samé a nejdnou je jim to malé. Kdo by to byl čekal.

A teď ještě vymyslet, co dát Elišovi.

Tam není moc co řešit. On totiž nemá nic. Kromě těch kalhot, co se v nich fotil posledně. A ty mu asi budou krátký. Tak nezbývá než opět zvolit kompromisní řešení a vybrat nějaký to nejmenší zlo. Dobrá, dobrá, asi nejlepší bude dát mu tmavý kalhoty, ono to na té fotce snad bude vypadat schůdně. Košile nevedeme, takže vytahuju triko, narvu to na vzpouzejícího Eliše a házím děti do auta. Se skřípěním kol vyrážíme do školy, kde je s pocitem zadostiučinění, jak jsem to výborně vyřešila, předávám učitelkám.  

Všechno by bylo dobrý, kdyby se mě učitelka ve školce nevinně nezeptala: „A oblečení na focení má připravené v šatně?“

Uhrát to na nedbalou eleganci se mi asi už nepovede. Ale koneckonců, docela přesně si pamatuju, že jsem jednou na zušce šla recitovat na koncert básničku v teplákách, protože se mi hrozně líbily a odmítla jsem si vzít cokoliv jiného. Mí rodiče nakonec rezignovali. Spíš to bude umělecký projev, to je ono.

Čti celý článek
liss_durman
14. říj 2017 Čtené 214x

Tak a je to tu. Nadešel čas změny. Rozhodla jsem se skoncovat s masem. Vlastně i s mlíkem, když je to teď tak trendy. Nemám šajn, co vlastně budu jíst, ale to je fuk. Je to in, no ni? Navíc ta zvířata atakdále.

Od prvního momentu se člověk cítí tak trochu lehce. Vlastně jak jinak, když mu neustále kručí v břiše. Člověk JE lehký. Protože jede na prázdno.

Navíc je to povznášející pocit. Doslova. Věřte nebo ne, ale když dvakrát denně choupete čočku, hrách a podobné zrní, tak skutečně trošičku levitujete, a čekáte, až vás někdo z blízkých sundá ze stropu, v horším případě poletujete v gravitačním poli.

Je to fajn pocit. Pokud teda jedete v drogách, kdy přes nahánění růžových jednorožců nemáte čas myslet na to, že padáte hladem. Ve stavu střízlivosti totiž nebývá než ohlodávat stoly a závěsy.

Ráda bych vám to shrnula hezky den po dni, jak si užívám ony povznášející pocity. Ale bohužel mi hlad znemožňuje uvažování. Tak to vezmu na přeskáčku.

Ohlodávání čehokoliv z hladu je celkově vzato nejčastější činností z celého dne. V časové náročnosti snad konkuruje už jen mixování rostlinného mléka, smoothies a jiných pokusů s jasným cílem ošálit žaludek. Pokud vám nevyhovuje ohlodávání stolů a jiného nábytku, můžete si nahnat vápník okousáváním omítky ze zdi.

Vyhlašuju hnutí za ovesnou vločku. To je to jediné, co mě drží při životě. Stačí přežít den na ovesných vločkách a večer to zalít vínem. Víno není vražda. Víno se může. A k tomu zrní.

Po týdnu si víno dávám pro jistotu už ke snídani. Líp se snáší hlad a stačí s přehledem jedna deci na lačno, případně víno s ovesnou vločkou. Mňamy.

Ovšem je tu jedna věc, kterou by měl každý nastávající vegan vědět. Možná to ví i nevegan a vlastně každý, kdo jen trochu ovládá magii známou jako vaření. Vyjma mě.

Tak tedy tajemství tkví v tom, že fazole je opravdu bezpodmínečně nutné nechat namočené ve vodě dlouho. Jakože vážně dlouho. Ne jako čočku. To jen pro pořádek. Nepřejte si vědět, jak to dopadne, když ty pitomý fazole necháte naložené pouhé tři hodiny. V tu chvíli se z nich stává velmi účinná zbraň, která by mohla s trochou šikovnosti vystřelit někomu oko nebo alespoň vylomit zub při pokusu o konzumaci.

Nechci ani domýšlet, jak by dopadl pokus o vaření cizrny. Myslím, že by cizrna putovala okamžitě na balistiku, kde by jedině ocenili její vlastnosti.

Na co by si měl začínající vegan zvyknout, je vyčlenění ze společnosti. Připravte se na to. Nemůžete jít nikam na jídlo ani na nákup. Máte-li jako já panickou hrůzu z obchodů se zdravou výživou a vegan restaurací, potažmo se osypáváte z celé veganské komunity, jste nahraní.

Vaši blízcí nevěřícně kroutí hlavou, ale to vám může být jedno. Vám se zase kroutí střeva. Váš manžel si začne fotit vaše pokusy o vaření a velmi podle je zveřejní na fejsbůky... To je realita.

Ma druhé straně prožijete fascinující momenty. Například čistou frustraci z jídla. To je přesně ten pocit stmelující lidstvo. U mě nastal ve chvíli, kdy jsem po celém dni mimo domov přijela v očekávání dobrého jídla a tam na mě čekaly jen ty zpropadené fazole, které vypadaly jako prošlá psí konzerva a křupaly mezi zubama. Úplně chápu, že pod tíhou těchto pocitů se pračlověk vydal „huta huta na mamuta“ a nic ho nezastavilo.

To všechno se ale dá přežít. Až do onoho okamžiku, kdy mi naplno dojde, že si o Vánocích nedám vaječňák. Vážení, to je konečná. Tohle nemůžu přežít.

Končím. Sypu si zrní na hlavu, toto je nad mé síly.

Článek i s fotodokumentací si nenechte ujít zde: 

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=878

Sledovat umělce můžete zde:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
25. zář 2017 Čtené 37x

Meditace je zdravá věc. Lidi se tomu věnují proto, aby usměrnili proud své nekonečné mysli. Taky to pomáhá vytříbit skvělé nápady a rozpoznat génia, který tam někde určitě je. Navíc holky říkaly, že je to dobrý na pleť.

Nic na tom není. Zvládne to kdejakej zašátkovanej maniak, tak proč ne já? Pche! Levou zadní!

Prostě si jen lehnu a budu se soustředit. Na dech.

Takže nádech, výdech.

Prokristapána! Co se to z obýváku ozývá za rány? Tam snad někdo štípe třísky... Copak nevědí, že se snažím meditovat?!

A někdo v práci mi už zase šlohnul kafe. Nevím sice kdo, ale pro jistotu šlohnu každýmu něco. Třeba propisku. Na oplátku.

„Mamííí! Už udělal jsem šišku! Pojď mě utřít!“

Tak dobře, s tou meditací to asi neklapne. Dneska a nejspíš ani za pět let. Ale jeden nikdy neví. Budu ve střehu.

Podruhé mě to zase chytlo, když děti zmizely k babičce.

Teď nebo nikdy! blesklo mi hlavou. Jenže přeci nebudu jen tak sedět na gauči a třímat v ruce ukradený křišťál ze sbírky drahokamů od Valji (jasně že křišťál je nejlepší společník k meditaci, to ví i malé dítě, jen se to tomu dítěti, kterému sjte křišťál čmajzli, těžko vysvětluje). Musím ten čas nějak využít. Tak třeba dám vařit brambory k večeři. U toho můžu klíďobrďo meditovat.

Takže brambory se vaří a já jdu na to. V křesle si vyhloubím pořádný mamutí kráter (ten můj obří zadek  má konečně adekvátní využití), aby se mi hlavně krásně meditovalo a napojovalo na Vesmír atakdále. Trochu sfouknu i nějakou tu jógu ve snaze uspořádat své tělo i za normálních oskolností náročné svým uspořádáním do pozice lotosu. To by šlo. Malinko mě vyděsilo praskání kloubů, ale věřím, že meditace zázračně osvobodí mé tělo i duši a podaří se mi dostat taky z toho křesla ven. Bez lotosu není žádná meditace.

Kde jsme to jenom... Šumění moře, jasně. Málem bych zapomněla. V nějakém jogínském článku psali, že se mám soustředit na pozorování jedné věci, ideálně vlastního těla. Tak tedy na co se budu jen koukat? V té pochybné pozici lotosu mi špek na břiše přetéká ještě o pár čísel víc než normálně. Takže kamkoliv se podívám, vidím ho. Možná bych se mohla koukat na svoje ruce. S těmi jsem vcelku spokojená. Od loktů dolů, aby bylo jasno.

Tohle dilema bychom už měli z krku. Co máme dál? Prý: nejsnadnějším způsobem, jak dosáhnout koncentrace, je recitování manter. Samozřejmě to jistí mantra „ooommm“. Tu zvládnu, od čeho jsem přeci zpěvačka? Chvíli jen tak pro pořádek ómuju, až mě začne brnět hlava. Možná se vrátím k tomu šumění moře. Zdá se mi to lepší.

A jsem v tom šumění moře vážně hodně dobrá. Doslova mi to šumí v uších. Docela reálně. Asi se mi povedl zázrak a moře se teleportovalo k nám do kuchyně. Odtud to šumění totiž vychází. Nebo ne?

Bože... Brambory plavou po kuchyni. Nechám tu meditaci na večer.

Tak teď už to vyjde. Musí. Čoklíci spí, Pažoutovi jsem vysvětlila, že pokud mě nenechá v klidu meditovat, může se těšit leda na nekrologický sex v posmrtné fázi. Tedy alespoň si myslím, že jsem mu to vysvětlila.

Hezky se uvelebím a úpěnlivě si představuju to zatracené šumění moře. Z té snahy mi až trochu cuká oko.

Přivalí se Pažout.

„Bude sex?“ položí obligátní otázku.

„Ne, medituju,“ zní má odpověď.

„Tak já jdu meditovat o sexu.“

Takže kde jsme to byli? Jasně, šumění moře. Úplně se do toho vžívám. Jako by to vedle mě šumělo doopravdy. Dokonce to trochu jakoby duní. Asi zvedá se příliv. Tak to vidíte, jak je síla představ mocná.

Ba ne, to Pažout jenom ze samého meditování o sexu začal chrápat.

V příštím životě už mi to vyjde určitě.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
16. zář 2017 Čtené 89x

Kulinářským mimoněm se člověk musí narodit. Ale jak to tak bývá, samotný talent nestačí. Je třeba techniku neustále pilovat, aby se vám nestalo to, že se jednoho dne probudíte a budete umět vařit. A já na sobě pracuju, takže mně se to stát nemůže. Pro jasnější představu uvádím jeden zážitek z let nedávných.

Onehdá jsme trávili s rodinou pár dnů na chalupě. Byla to taková ta prvoplánově příživnická dovolená, kdy dotyčný (můj otec) měl tu smůlu, že dceřino cvrlikání „Tak rádi bychom vás viděli! Můžeme přijet na chalupu?“ nemohl odbýt negativní odpovědí a nezbylo mu nic jiného než souhlasit. Když Hujerovi dovalili svou maličkost a nezanedbatelný avšak nezbytný vercajk pro přežití čtyř dnů mimo domov, začala ta dovolená být jaksepatří. Jaksepatří pro Hujerovi. Velké výlety (nad 1 km), menší procházky (200 metrů na koupaliště a zpátky), i větší výpravy (autem kamkoliv kde je ZOO, lunapark nebo výběh zdivočelých krocanů, prostě cokoliv, jen aby se ty děti doprdele zabavily). Obídky a večeře cestou v restauraci, pohoda.

Jenže po dvou dnech jsme si s Pažoutem uvědomili, že jsme učitelé, čili nižší sociální vrstva, a že by bylo nanejvýš vhodné začít žít poněkud úsporněji. Rozhodla jsem se jako matka rodu (ne roku, bacha na to) převzít tu nejdůležitější roli u rodinného krbu. To s tím krbem není tak úplně mimo mísu, protože jsem si při té příležitosti konečně všimla, že ta kachlová kamna, co má táta doma, asi nejsou jen doplňkem pro odkládání kabátů. Ono to asi vážně fajruje.

Teď nastala moje velká příležitost blýsknout se a nemohla jsem ji jen tak nechat plavat. Vzpamatuj se! Na tohle čekáš celý život! Hodnotné jídlo vařené s láskou na chalupě na kachlových kamnech. To musí někdy zažít každý. Vycítila jsem velkou příležitost vžít se do role poctivé hospodyně, která dokáže i na kachlových kamnech připravit vynikající chod pro celou rodinu.

Tak tedy dobře. Na pomoc jsem si vzala svou mladší sestru, kterou jsem považovala za zkušenější kuchařku a vložila jsem do ní nekonečné ambice. Rozhodly jsme se udělat něco přiměřeného podmínkám (především těm, že se vaření ujal mimoň), takže se naším hvězdným pokrmem stal domácí smažák s domácími hranolkami a k tomu jak jinak než domácí bábovka.

Panečku, to je menu jako z prostřena! Tak směle do toho. Obalit sýry a nakrájet brambory byla hračka, zvlášť když jsme si k tomu načnuly víno a hezky si zazpívaly. Usoudily jsme se sestrou, že nejhorší fázi máme za sebou a můžeme se tedy vydat v ústrety bábovce. Já osobně jsem v té době byla pečením nepolíbená, ale sestra působila velmi sebevědomě a odhodlaně, proto jsem se neodvažovala odporovat a o to víc jsem se snažila budit dojem, že naprosto přesně vím, co s tím.

Sestra začala míchat ingredience na těsto. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli do bábovky patří rum, ale v průběhu výměny názorů jsem si ho raději nepozorovaně nalila do čaje. Tak tedy bez rumu (škyt), to bude nefalšovaná venkovská klasika! Sestra znalecky míchá jakýmsi udělátkem těsto. Já si usrkávám svůj vylepšený čaj a zasvěceně se motám kolem, ve snaze být  konečně odeslána do pryč. Začíná se mi to vaření vážně zamlouvat. Asi to budu dělat častěji.

Sestra vymazává bábovkovou formu a dává do ní těsto. Panejo, to bylo ale snadné! Jestli jsem neříkala, že to zmákneme levou zadní, hm? Teď už máme prakticky hotovo!

To nejmenší, co jsem mohla pro rodinu tou dobou již hlady ohlodávající stůl udělat, bylo dílo dokonat a všechny ty pochutiny usmažit a upéct. Na mou obhajobu: s těmi kachlovými kamny by to nezvládla určitě ani michelinská hvězda. To je prostě věda. Poté co kamna byla odborně roztopena, jsem zavelela, že se jde smažit a péct. To, že je v tu chvíli pomyslný termostat nastaven „na uhel“, jsem netušila. Ani to, že mi tam Pažout naložil celou ošatku polen, aby se nám to hezky uvařilo.

A tak jsem zjistila, že někdy je skutečným kumštem i usmažit smažák. A že není pánev jako pánev. Dále to, že domácí hranolky z brambor jsou na hovno a když máte ještě blbou pánev a kachlová kamna, můžete si z nich rovnou usmažit imitaci kroket nebo spíš nějakou pochybnou šlichtu složenou z připáleného oleje a rozmačkaných brambor.

Poté co jsme se sestrou provázeny nevěřícnými pohledy naservírovaly rozblemcaný smažák s dvěma miniaturními kuličkami prapodivné smažené kaše (to vám taky nikdo neřekne, že se ty takzvané domácí hranolky značně zmenší), vzpomněly jsme si s úlevou, že celou situaci ještě můžeme zachránit naší úžasnou bábovkou.

To je ono! Bábovka nám zvedne body, na té přeci není co zničit...

Zkrátím to. Bábovku jsme po bezpočtu nadávek a marných pokusů o více či méně elegantní vyklopení z formy (to byste nevěřili, co všechno se dá použít jako páčidlo) servírovaly přímo z formy ve stylu „kdo máš lžíci, dlabej si svůj kus svrchu připečené a uvnitř nedodělané bábovky“.

Myslím, že s tímhle menu jsme opravdu trhly veškeré rekordy. Prázdný žaludek a podrážděný žlučník celé rodiny, dvě hodiny zbytečné práce, celé odpoledne větrání chalupy a nakonec jsme potupně přihlížely tomu, jak Pažout jede pro nějaký ten polotovar do supermarketu.

Kuk sem: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/

Čti celý článek
liss_durman
9. zář 2017 Čtené 342x

Poznávací a líbánková fáze

To je fakt bomba. Asi všichni na to vzpomínáme jako na fázi nonstop sexuálního dobrodružství a je celkem jedno, jestli to děláte ráno, v poledne nebo uprostřed noci, na lustru, v autě, na kuchyňské lince. Prostě to jde pořád. Dost lidí má tu smůlu, že tuhle fázi ukončí prvním těhotenstvím. Ministerstvo zdravotnictví varuje: za sex budete potrestáni svými vlastními geny.

Těhotenská fáze

S neochvějnou přesností se střídají nálady „chci to tady a teď“ s: „jdu blít“ nebo: „ten obrázek jsi pověsil nakřivo, asi mě už nemiluješ, budu brečeeet“ a nakonec je vše završeno: „s velrybou nechce souložit nikdo“.

Fáze mimino

Jinak známá jako hra Kdo usne dřív? Pokud chcete mít sex, nesmíte se dostat do horizontální polohy, protože vám okamžitě spadne oko.

Fáze batole

„Dneska by to šlo“ je vaší mantrou. Bohužel „dneska“ je osmý den v týdnu. Ale důležité je, že občas se to povede. Podle všeho ano, protože se tato fáze může dost dobře uzavřít prohlášením ministarstva zdravotnictví ohledně trestu za sex. Jo, jste v tom. Zase.

Fáze dva kazišuci v akci

Přeskočme nyní opakující se těhotenskou a miminkovskou fázi, která nutně nastává, a přejděme rovnou k věci. Sex je možný jen mezi půlnocí a druhou ranní, protože zbytek dne je vždycky někdo vzhůru. Na přeskáčku usínáte, pak vás přijdou vzbudit děti.

Holografický sex

Jste machři. Umíte si ten sex už představit natolik dobře, že ho nepotřebujete ani zažívat. Ráno si vyprávíte, jak to bylo velký, významně mrkáte a říkáte, že se vám z toho sexuálního vzrušení doslova podlamují nohy. Na druhou stranu je takový sex naprosto neškodný a nehrozí, že si pořídíte dalšího kazišuka.

Nepřejte si to porušit, protože pak jsme zase u těhotenské a miminkovské fáze a můžete maximálně brečet nad tím, jak si vaše dítě krásně plácá modelínu. Pak by nastala fáze „sex už jedině v televizi“.

Čekujte taky fejsbůky: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
1. zář 2017 Čtené 113x

To, že se nekoukám na televizi, mě začíná seriózně diskvalifikovat v sociálním životě. Je ze mě definitivní outsider. Nejen že neznám hlavní postavy z Růžovky ani z Ulice,že vlastně ani netuším, kolikatisící díl momentálně probíhá a kdo koho zabil nebo přefiknul. Nemůžu diskutovat o tom, kdo je v jiném stavu a s kým. Zkrátka témata ke konverzaci s okolním světem se značně úží a nezbývá než probírat bolavé klouby. Jakmile se řeč stočí na cokoliv spojeného s televizí, mohu jen účastně přikyvovat a doufat, že se mě nikdo přímo nezeptá: „Vidělas ten poslední díl?“ To je pak docela blbý přiznat, že ne, když jste doteď přikyvovali jako o život.

Nedávno jsme byli s Pažoutem bez dětí a když nejsou ti malí svěřenci pekla doma, je to hrozná nuda. Nejenže se televize ani jednou nezapne, neprobíhají bouřlivé nepokoje ohledně toho, zda poběží nejdřív Locika nebo Balerína, kteréžto často vyústí až k létání náklaďáčků a hasičů.

Tak jsme se rozhodli jít takhle jednou večer v rámci sociálního začleňování navštívit Pažoutovy rodiče, abychom zažili trochu toho televizního vzrůša. Když to doma nemáme.

Nadšené očekávání kvalitní zábavy v podání televize Šlágr, kterou obvykle u tchyně chtě nechtě zhlédneme, je zničeno hned při příchodu k televizní obrazovce.Tchyně obvykle velmi prožívá všechny zážitky, které se tam probírají mezi Moravankou a Duem Yamaha, a pak nám o nich vypráví. Kdo s kým, za kolik a tak. Má perfektně zmáknutou tu sociální strukturu, kdo je čí otec, syn, děda, bývalý manžel, současný milenec a budoucí manžel atd. A když už se chcete ptát, jaké protiprdící slipy vám teleshopping doporučí, zjistíte, že Šlágr je dnes nahrazen televizí Barrandov.

Ale není třeba zoufat. Teď už dobře vím, že televize Barrandov je zárukou ještě kvalitnější zábavy než protiprdicí slipy a dva roboty na čištění porcelánových slonů za cenu jednoho.

Nejdřív jsem se ve zprávách dozvěděla k životu nepostradatelné informace o tom, jak funguje akupunktura pro pejsky a její nepostradatelný význam promoderní generaci pejsků, potažmo celou společnost. Své o tom ví i yorkšír Punťomil, který si takto vyléčil nechuť k psím granulím. Granule mu nedělaly dobře. Ale akupunktura ho vyléčila. Nyní mu šťastní páníčkové servírují jen lanýže a on je nejšťastnějším yorkšírem v republice. Páníčkové teď sice žijí pod mostem a přechodně na stanici veterinární akupunktury, ale nikdy nebyli šťastnější.

Po zprávách přichází hlavní program s názvem „Jak to skutečně bylo“ nebo tak něco. Tady čuchám velkou dávku kvalitních prožitků, to se pozná už z upoutávky. Proč se mladá žena vydala k věštkyni? Co se dozvěděla? Zhulila se věštkyně vonnými tyčinkami nebo mohla mluvit pravdu? To vše a mnohem víc po reklamě!

Po zmíněné reklamě (Correga) konečně přichází ta chvíle prozření. Věštkyně pochopitelně tvrdí, že viděla od první chvíle auru té paní, která už od začátku značila tragédii. Kdyby náhodou selhala aura, jistí to křišťálová koule, z níž vykouknul jednorožec. Jednorožec v křišťálové kouli samozřejmě symbolizuje smrt partnera, to ví každý. Zatímco se vědma snaží v přímém přenosu oběsit na svém náhrdelníku s pentagramem, napjatý divák s ní začíná soucítit. Určitě měla pravdu, když tu maldou paní vyděsila smrtí manžela. Jednorožec atakdále. Manžel, pravděpodobně neholografický a sedící hned vedle na pohovce, by jednoho sice znejistěl, ale nic ještě není zcela vysvětleno. A pak, když už byste se nad věštkyní slitovali a poslali ji na balkón dát si jointa, moderátor se vytasí s nějakým esem v rukávu. Kde se vzal tu se vzal, sedí tam šéf dotyčné paní a ukáže se, že vědma pro něj v minulosti pracovala. A to nadúvazkově a velmi usilovně, ve dne v noci.

Dál už je to Esmeralda hadr. Účastníci talkshow se do sebe pouští hlava nehlava a vědma chvílemi vypadá, že by se kromě jointa a vonných tyčinek klidně rozšoupla ještě o čáru koksu. Moderátor se hrdě bije do prsou a překřikujíc vřavu v pozadí nabádá posluchače, aby se na něj neváhali obrátit s další záhadou, kterou on hravě rozlouskne.

Říkám vám, že když člověk dokouká tohle, je to už jen krůček k Výměně manželek.

Foto - zdroj: www.kyblsrandy.cz

Šup na FB:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
14. srp 2017 Čtené 160x

Nebudu lhát, na ten znovunabytý bezdětný život bych si zvykla jako nic. Stačilo pouhopouhých šest dní bez dětí a úplně mě vyvedlo z konceptu, žese  po mně zase chtějí nějaké výkony v kuchyni. Týden, kdy jsem si mohla naprosto legálně usrkávat čínskou polívku v obýváku při sledování Sexu ve měste, aniž by mě kdokoliv poučoval o tom, že je konzumace jídla v obýváku přísně zakázána a následně mi onu polívku vysrknul před očima, utekl jako voda. Popravdě, trochu jsem zvlčela.

A navíc došly čínské polívky, čímž sevýrazně přiblížila apokalypsa. Pokud se totiž bude opakovat dnešní kuchyňská scenérie, zcela jistě dojde k vychýlení zemské osy a dost možná i k výraznému oteplení planety.

Tak tedy na lehký rozjezd jsem dnes uvařila těstoviny s boloňskou omáčkou. Omáčka byla ve skleničce, ale ohřála jsem ji úplně sama. Zdá se mi to jako poměrně unáhlený a riskantní krok od čínských polívek, daleko lepší by bylo jít na to přes vejce na tvrdo, ale budiž. Jsem odvážné děvče. Očekávala jsem za to standing ovation nebo alespoň obdivné hvízdání. Ale místo toho se všichni snažili jasně demonstrovat, jak v uplynulém týdnu hladověli, až málem vyhladověli na kost. Hlavně Pažout.

Valja: „Mňam! To bylo dobrý! Já si jdu přidat!“

Já: „Ale ono už na přidání není...“

Pažout: „Taky jsi mohla uvařit polívku. Dal bych si... Třeba gulášovku!“

A protože jsem se na gulášovou polévku nereagovala dostatečným entuziasmem (i když předstíraný záchvat hluchoty podle mě v takové situaci projevem nadšení skutečně je, mohla bych po něm taky hodit talíř), Pažout přitvrdil. Obešel lednici, mrazák, spíž a dramaticky si mumlal pod vousy: „Tady nic není. Chcípneme hlady! Hlavně že tu je chlast!“

Tu poznámku o chlastu jsem přešla s tím, že moje hluchota je dlouhodobějšího charakteru. To musel být vtip. Je snad jasné, že daleko důležitější než mít doma jídlo, je mít doma chlast. Přesněji řečeno hodně chlastu. Proč bych jinak včera tak pečlivě drhla všechny skleničky?!

Nicméně Pažout byl neoblomný a když se nabídl, že oloupe brambory na tu gulášovku, bylo mi jasné, že jde do tuhého. Z gulášovky se nevykroutím.

Neměla jsem ani tušení, kam až nás tato zkušenost posune z hlediska manželské sounáležitosti. Gulášovku do každého manželského páru. Manželská poradna hadr. Gulášovkou za kvalitnější život atakdále.

Vzhledem k výměně názorů předcházející celé akci Pažout velmi rychle pochopil, jak by bylo nebezpečné dávat nůž do ruky zrovna mně. Jako správný gentleman se tedy uvolil, že nakrájí maso. Nu dobře, ale je třeba odstranit ty nechutné bílé kousky z masa, které celou situaci výrazně komplikují.Nevím sice, co jsou ty bílé kusy na mase zač, ale nemám je ráda. I do toho se Pažout odvážně pustil (asi měl vážně hlad). Jenže tady nastal ten menší zádrhel. Konečně na vlastní kůži pocítil žalostný stav ostrosti našich nožů a možná mu i hlavou blesklo, jak moc bolestivá smrt by ho čekala, kdyby z nějakého důvodu, jak se to říká, začaly lítat ty zmíněné nože. Zkrátka to nemohl užíznout.

A teď přichází ta ohromná pravda. Totiž pravá energetická rovnováha ženské a mužské složky a ehm... synergie jin a jang nebo tak něco.

Pažout se stále nevzdává ve snaze elegantně a rychle onu bílou věc z masa sundat, což je technicky nemožné. Ale zase je tu ten entuziasmus. Copak mu ho můžu brát? No řekněte, můžu? Nemůžu, takže se zatajeným dechem sleduju, jak se statečně s tou podivnou součástí vraždy pere. Kdo ví, je to koumák, třeba vymyslí něco vážně velkého a neodolatelného, co bych mohla v budoucnosti také použít.

Pažout to hodnou chvíli zkouší jakýmsi podivným způsobem stáhnout a když už ho podezřívám, že se snaží totálně vzepřít všem zákonitostem Vesmíru, pronese větu, která mě dočasně uvrhne mimo realitu.

„Přines mi kombinačky.“

Když konečně ona věta dolehne k mému zastřenému vědomí a hlavou mi rezonuje jen to slovo kombinačky, něco se ve mně zlomí. Ano, definitivně existuje větší kuchyňský mimoň než já a hned si připadám o něco lépe, ale bůhvíproč se mi najednou před očima objevila scénka z Pata a Mata, kterak dělali kuře. To jsem nemohla dopustit.

Zkrátka a dobře, nakonec se to celé obešlo bez kombinaček, Pažout oloupal brambory, já udělala zbytek potřebného a brzy se naše terapie v kuchyni uchýlila ke zdárnému konci.

Nejvíc stmelujícím momentem celé události je ten, kdy se oba po špičkách blížíme k hrnci s polévkou jako k bublajícímu semtexu. Tuhle fázi mám nejradši. Je to jako skákat s padákem.

Článek zde:

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=830

Aby vám neutekly další vejšplechty, doporučuju sledovat fejsbůk:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
17. črc 2017 Čtené 118x

Dneska mě napadlo, co asi budu dělat, až děti budou velký, ke spokojenosti jim bude stačit wifina a počítač, kde si budou v horším případě sjíždět nějaké kvalitní jůťůb zpravodajské hvězdy a v lepším případě pařit hry. Napadlo mě, jestli budu mít čím vyplnit čas. Jasně že jo, to je blbá otázka. Normální matka nestíhá aktivity přes děti, ale já nestíhám děti skrz všechny svoje aktivity. V tomhle to nebude, myslím, problém.

Ale bude mě to ještě bavit?! Rozumějte, teď je to adrenalin! Tiše sublimuju do své pracovny, abych mohla tu napsat kus knihy, tu si pocvičit na kytáru, tu jen tak zbůhdarma vejrat na fejsbůk a shánět inspiraci... Vždycky ale čekám na ten adrenalinový moment objevení, kdy přicupitají malé nožičky a s neřešitelným problémem, jako je třeba to, že do náklaďáku se nevejdou všichni panáčci z lega (z lega všech dětí v okruhu pěti kilometrů, abych byla přesná). Co sakra bude, až nikdo nepřiběhne?

Mám sklon být na sebe příliš tvrdá.  Co jsi dokázala? Ještě nemáš ten domek u moře a žádnej milionek se na kontě taky neobjevil. Co se flákáš?! Chci výsledky a hned! Nikomu nepřeju tak drsného šéfa, který sídlí u mě v hlavě. Tenhle tvrdý bachař mě pak navede, abych se podívala na internet, kolik lidí v mém věku už je celosvětově slavných, prospěšných nebo alespoň medializovaných. Později zmírní a já se nachytám, jak projíždím fotky mých vrstevníků na fejsbůku, kde se kochám tím, jak cestují po světě, studují na druhé vysoké škole, získávají prestižní zaměstnání či umělecká ocenění.

Ale pak naštěstí jednou za uherák přijde to prozření. Jakože já prostě nemůžu dokázat to, co někdo jiný v mém věku. Vždyť už jsem dokázala jiné věci a žiju jiný život než mí vrstevníci. Mám dvě zdravé, chytré děti a to je sakramentský dar a dřina. Jasně, neumí se moc chovat, jsou poněkud hlučnější a tak nějak celkově máme problémy s kázní, ale to se poddá. Nakonec, kdo ví, možná z mé dcery jednou vyroste pro její vzpupnost druhá Lady Gaga nebo tak někdo.

Žít jinak to je prostě disciplína. Je to těžký, zvlášť pro někoho s nulovým sebevědomím. Ale z nějakého důvodu si už nějaký ten pátek vybírám vždy a ve všem netradiční cestu.

Tahle úvaha na mě moc nesedí, ale nemůžu si pomoct. Asi stárnu...

Čti celý článek
liss_durman
4. črc 2017 Čtené 224x

První fáze

Sláva, jsou tady prázdniny! Konečně si odpočinu! No jo, vlastně, já mám děti. Ale co, to bude cajk. To ještě člověk netuší,  jaká katastrofa přichází a naivně se těší na to takzvané volno.

Druhá fáze

Aha, takže prázdniny začaly. A kdože si vezme ty děti?

Odpověď je jednoduchá – nikdo. Klid, třeba se ozve babička. Tato fáze by mhla mít pracovní název „Fatální naivita“.

Třetí fáze

Zuřivě lovíte v paměti, jestli někde v okolí neprobíhá letní provoz školky a čím byste mohli uplatit ředitelku, aby tam ještě vzala obě vaše děti včetně toho, co už do školky nechodí. Bohužel všichni v okolí vás a hlavně vaše děti znají, takže ani kdybyste ředitelce nabídli denní masáž nohou, tak to nepřijme. Byla by padlá na hlavu.

Čtvrtá fáze

 Stále potají doufáte, že si pro děti přijde babička. Také věříte, že vaše přání bude spíš vyslyšeno, když ho notně podpoříte vínem. Někde na internetu to určitě psali...

Pátá fáze

 Aleluja! Babička si přišla pro děti! Avšak po chvíli je zase vrátila s nějakou chabou výmluvou. To šampáňo jsme bouchli předčasně, ale zase se bude aspoň hodit k otupení smyslů. 

Jestli ještě jednou uslyším znělku z Prasátka Pepiny, tak mi naroste rypák.

Šestá fáze

 Je to jasné. Prázdniny jsou masochistický výdobytek učitelů (ano, vím, že se do této diagnózy počítá také má maličkost). Je to znamení, že máte změnit profesi a jít raději do Kauflandu, kde vás žádný flákání o prázdninách nečeká. Škyt.

Sedmá fáze

 A dost! Teď už se celkem daří odfiltrovat ten jekot a hurikán od celodenně  lítajících a hádajících se dětí. Tak by se možná dalo dělat něco konstruktivního. Co třeba uklidit Valje školní tašku? Oprava, měla jsem spíš říct „vykydat hnůj ze školní tašky“ nebo „vymýtit nové formy života ze školní tašky“. Krásná činnost na odpoledne. Hned si přijdu trochu užitečnější.

Osmá fáze

Jedním slovem: Rezignace. Jestli nepřijde babička pro děti, stane se něco nehezkého.

Devátá fáze

Už se stalo to, čeho jsem se obávala nejvíc. Došlo víno.

A ano, vím, že je teprve čtvrtého července...

Více na:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
16. čer 2017 Čtené 150x

Dva chlapi v posteli - sen každé ženy? To jo. Snění je totiž to poslední, co při téhle sestavě stihnete.

Dnes v noci asi ve 2:10 začal Eliš vřískat, že ho žere moucha. Po chvilkovém snažení ho přemluvit, že tatínek všechny komáry a mouchy zabil plácačkou, že má v pokoji raid proti komárům atd. se stejně nakvartýroval k nám do postele. Masáž žeber zaručena. Proč ne. Otočila jsem se pro jistotu k Elišovi zády, aby ta masáž nevyšla úplně vniveč, ale on nechtěl spát ani v nejmenším. Neustále mě informoval o svých požadavcích a poznatcích.

Po dvanácterém vyslechnutí, že chce lupínky s mlíčkem, že chce pustit Krtka ale ne toho s autíčkem,a le se sněhulákem nebo možná is  vrtulníkem a že se mu chce čůrat a že už je ráno, se stane to, co se neodvratně stát muselo. Pažouta to uspalo a začal svou obvyklou chrápací skladbu. Zatímco já už jsem na fáze chrápání zvyklá a čekám, až se dostane do fáze, kdy se mu začne drolit mozek do nosu a tím to celé skončí, ale Eliš je neznalý situace. Eliše to vytáčí.

Po chvilkovém náslechu chrápání svého otce nastupují fáze nasranosti synátora.

„Pšestaň, tati! Syšíš? Pšestaň!“

 „On má něco s nošíkem, víď?“

„Ticho! Pšt!“

„On má nudli, viď?“

„Pudem si dát mlíčko, mami, jo? Venku už je světlo.“

Fakt že jo. Je 3:30 a už se rozednívá.

A první věta Pažouta po probuzení? „S tím Elišem se tady vůbec nedalo spát!“

Eliš chudák jen dělal analýzu chrápání.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
25. kvě 2017 Čtené 161x

Už máme dost Pažoutovy protizvířecí domácí politiky. Rozhodly jsme se to s Valjou vzít do svých rukou a přinesly jsme domů vši. Vši jsou skvělí domácí mazlíčci. Nenároční, ke štěstí jim stačí jen pár umaštěných vlasů a když jim je dáte, drží se vás s věrností sobě vlastní. Nad vši není. A nemusíte je venčit. Když už je vyvenčit jdete, drží se vás zuby nehty, žádné vodítko není potřeba, což je neuvěřitelně praktické.

Navíc je to forma skutečně intenzivní rodinné terapie. Nemáte šajn, jak moc vás to sblíží, když si několik hodin denně vzájemně vybíráte z vlasů kámošky. A ve večerních hodinách je to pikantnější než sex, na to vemte jed!

Zatímco při první epidemii jsem vši z role pozorovatele vnímala jako nebetyčný vopruz (pokud vám to uniklo, k přečtení ZDE), teď je to jiné. Konečně to zažívám naplno. Není nic lepšího než mít vši. Kdo neměl nikdy vši, neprožil plnohodnotný život a může se jít bodnout.

Až do včerejška jsem to svědění hlavy považovala za psychosomatickou reakci na skutečnost, že se ty vši zase vyskytují někde v hlavě mého drahého dítka. Pak mi ale z těch vlasů něco spadlo.

Když už nic jiného, mám spoustu kvalitních snů, které mě inspirují. Nejdřív klasika, při každém probuzení ze sna, kde hraje veš hlavní roli (což je asi tak jedenáctkrát za noc), mám nutkání vyskočit z postele a vyžehlit peřiny a polštáře. Pak mi dojde, že žehlička má u nás čestné místo jako lapač prachu na skříni, tak se zase uklidním a spím dál.

Poté se přesunu do další fáze snění, kde veš v životní velikosti zpívá Nessun dorma a hází po mně vilné pohledy, zatímco se prohání veškerým vlasovým porostem široko daleko. Navíc jí to vážně jde a zpívá to jako Pavarotti. Obzvlášť si vychutnává monumentální závěreční Vinceró!

A není lepší probuzení než se jít ve čtyři ráno namydlit psím šampónem. O tom se v knihách o úspěchu a osobním rozvoji nepíše, ale mělo by! Člověk má hned zenovější přístup k životu.

Nakonec jsem samozřejmě označena za simulujícího megahypochondra, který si jen vynucuje pozornost a neumí si sám ani učesat vlasy. Ve vlasech si pravděpodobně pěstuju sezam nebo slunečnici, protože podle Pažouta mám absolutně čistou hlavu bez jediného lupečku natož vši.

Možná to nakonec vyřešíme vojenským sestřihem pro celou rodinu. Koneckonců mi to tehdy celkem slušelo... Můžete se přesvědčit ZDE.

S konečnou platností ale zakazuju oslovování „Broučku“ a taky jiné rčení a říkadla jako třeba: „Jsi líný jako veš“ nebo: „Stříhali dohola malého chlapečka“ a taky platí přísný zákaz pro písničku od Lucie „Nandej mi do hlavy tvý brouky“. Nesmí si ji nikdo ani broukat.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

#zabava

Čti celý článek
liss_durman
19. kvě 2017 Čtené 342x

Tohle rčení chápu pokaždé trochu jinak. Obvykle jsem to brala jako uklidňující prohlášení, když se věci nevyvíjí tak rychle, jak chci. Ale dneska mě to napadlo v souvislosti s něčím jiným.

Dnes jsem jela domů z práce a uvědomila jsem si jednu věc: Strašně se mi nechce domů. Netěším se na děti. Jak ráda bych si užila zasloužené volno po práci! Už mě nebaví přebíhat z jedné šichty do druhé. Chctěla bych jít někam ven, navlíknout se do starých dobrých botiček značky Steel Adler a udělat ostudu na nějakém koncertu, dát si o skleničku vína víc a neřešit, co mě čeká za chvíli a jestli náhodou není už čas na večeři a koupání.

Ty myšlenky mě vyděsily. Co jsem za matku, když se netěším na své děti?! Od rána jsem je neviděla a měla bych nadšeně kopnout do vrtule, abych už byla doma.

Tehdy zase přišly pochyby o tom, jestli 1) jsem si měla pořizovat děti tak brzy, 2) jsem si měla pořizovat děti vůbec. A ano, to říkám já, která vždy za všech okolností tvrdím, že přesně ten můj model brzkého mateřství je naprosto úžasný a že mě děti vůbec v ničem nebrzdí. Najednou se mi zdálo, že mí bezdětní vrstevníci žijí božský život. Jsou sami svými pány a řeší problémy sami se sebou.

Pak mi to ale došlo.

Co když je trápí to samé, jen to vidí z opačného úhlu? Co když teď mé spolužačky ze střední sedí někde na akci a jsou nešťastné, že už je tenhle život nebaví a že chtějí rodinu? Co když si říkají, jestli si nezničily život tím, že si ty děti ještě nepořídily?

Všechno má svůj čas. Dokonce i tyhle pocity a pochybnosti. Vždycky všechno není růžové tak, jak to právě je. Ta každodenní rutina občas zešediví, ale to ještě neznamená, že v celkovém úhlu pohledu není tím nejlepším, co vás mohlo potkat. Jen je tu rutinu potřeba narušit.

Tohle měla být úvaha jen pro mé soukromé potřeby upustit páru, ale pak mě napadlo, že to třeba může někomu pomoct. Neobsahuje žádné univerzální pravdy Vesmíru.

Čti celý článek
liss_durman
2. kvě 2017 Čtené 338x

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne...

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak... Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.

V 19:00 už se definitivně rozplynul veškerý romantický odér z doznívajícího víkendu bez dětí. V 19:15 už jsme se stihli pohádat kvůli čtení pohádky, natřesené peřině nebo pyžamu.

Zkrátka a dobře, po hodinové šichtě s naší krví byl náš harmonický vztah opět narušen. To už totiž Pažout nemá sílu ani na tu harmoniku. A to pak už člověku nezbyde nic jiného než sedět v obýváku a pěkně od srdíčka se pohádat.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=792

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
24. dub 2017 Čtené 913x

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

Místo aby vařila lektvary z pelyňku nasbíraného za úplňku ve snaze ochránit své děti takto před veškerým bakteriálním zlem světa, nechává své ratolesti dokonce očkovat. Vážně, představte si to.

Děti vozí v pekelném separačním a záda devastujícím stroji zvaném kočárek. Pokud používá šátek nebo nosítko, jedná se pouze o výjimečné situace, kdy nemůže dítě týrat v kočárku. Výjimečné! Jako kdyby vůbec šlo nemít někdy přivázané dítě k tělu a zároveň si nervat vlasy hrůzou, jestli to odcizení unese! A přiznejme si, že jev, kdy by matka obecná používala šátek, je skutečně unikátní. V tom případě by se dalo dotyčnou označit podtitulem „mírně lesanoidní“. A stejně ten šátek určitě zaváže špatně!

Svým dětem dává na nohy boty. A ve většině případů nejde o vegan barefoot, na to vemte jed.

Veškeré své počínání omlouvá naprosto nesmyslným argumentem: „My jsme to dělali taky a žijeme“. A vůbec ji nezajímá uhozenost tohoto odůvodnění. Jako by nevěděla, že jeden vzorek (ještě ke všemu podle všeho vadný) neodpovídá žádnému serióznímu výzkumu.

Nyní už máte dostatek informací. Pokud byste někdy někde zahlédli matku obecnou, okamžitě uvědomte místní sdružení lesan, aby si na dotyčnou počíhaly a pořádně ji zdrbly ve své skupině na fejsbůku.

Doporučuju taky kontaktovat osobního šamana, aby vám namíchal pořádně silnou směs čajů pro posílení imunity vůči všem těmto nežádoucím vlivům, případně nějaké antistresové bio zrní.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=789

#zabava #materstvi

Čti celý článek
liss_durman
19. dub 2017 Čtené 92x

Několikrát už se mi dostalo uznalého, ba téměř obdivného konstatování skutečnosti, že při mateřské neúnavně studuju a pracuju. Jakkoliv je moje ego obrovské, jsem toho názoru, že nejde zrovna o ojedinělý jev vyžadující slavobránu a písemné poděkování v tisku (ale neodmítla bych, to zase ne). A dokonce si myslím, že matek, které při mateřské studují, podnikají, pracují nebo na sobě jinak pracují,  je dnes opravdu hodně.

Ať už je to jakkoliv, napadlo mě pár věcí, na které jsem za těch téměř sedm let praxe přišla, a že by možná nebylo od věci se podělit s ostatními. Třeba se to někdy někomu bude hodit a pak by to mělo nějaký smysl.

Tak tedy co dělat (a taky nedělat), aby se člověk v tom nekonečném frustrujícím koloběhu s dětmi, domácností a utahaným manželem na krku zvládnul věnovat i tomu, co ho opravdu baví? Vezmeme to postupně. Jde o životní styl, na který si člověk musí trochu zvyknout a k tomu patří i změna návyků.

Televizní seriály

Přesně před sedmi lety touto dobou nastala ona osudná chvíle, kdy jsem se svým prostorovým rozložením začínala podobat Titanicu a unavovalo mě i dýchat. Vlastně spíš funět, abych byla přesná. V té době jsem ukotvila svou znavenou a na porod se připravující pánev na gauč a začala jsem se učit zpaměti televizní program. Ano, tehdy jsem začala sledovat televizní seriály. Ty samé seriály, jejichž obsah a provedení jsem dříve zesměšňovala. A pak že se člověk z toho mateřství nemůže zbláznit...

Dnes vím jedno: Televizní seriály jsou vlastně odlehčenou formou autolobotomie.

Je to takový milosrdný akt, kdy se zoufalý jedinec upíná k jedinému světlému bodu v krátkodobém časovém horizontu, aby přežil střednědobý až dlouhodobý časový horizot (týden, měsíc, tři roky) plný utrpení.  Seriály mi pomohly přežít devátý měsíc těhotenství, laktační psychózy, poporodní deprese, pětiměsíční koliku, milion dětských nemocí i zkoušková období. Ale problém nastal v době, kdy už mělo období vymývání mozku skončit a neskončilo. Pak se takové sledování seriálů může stát i závislostí.

Je to vlastně symbolický krůček k samostatnému životu v době, kdy se zdá, že vás naprosto ovládají děti nebo jiné okolnosti. Člověk si přijde o něco blíž svobodě, když si vydobude jeden díl seriálu za celý den v záplavě kvalitních snímků Walta Disneyho. Samozřejmě, že jde o to, aby dotyčná (na seriály trpíme především my ženy, chlapi si pustí radši porno) nějakým způsobem překlenula náročné období a zachovala si zdravý rozum. A tady je právě ten háček.

Jasně že chápu, že koukat po sedmisté čtyřicáté deváté na jedno DVD s Krtkem a poté absolvovat Šmouly s podobným číslem zhlédnutí a to pořád dokola je horší než strčit nohu do mixéru. Člověk už začíná černat a chvílemi i modrat. Potom se jeví jako logický krok vydobít si v té dětské televizní diktatuře nějakou tu jasně ohraničenou chvilku, kdy si můžete plnohodnotně vymýt mozek pořadem, v němž účinkují dospělí.

Ale přiznejme si důležitý fakt. To, že v seriálu hrají dospělí tvářící se jako normální lidi, ještě neznamená, že vám z toho nemůže regulérně hrábnout. Taky to rozhodně neznamená, že se vaše mozkové buňky neleknou všech těch spletitých zápletek a hlubokomyslných problémů, jako například jestli sestra mojí nejlepší kamarádky nemá něco se švagrem souseda mého bratra, protože je zahlídla sekretářka manželky mého bratrance, jak se spolu podezřele bavili (dramatická hudba v pozadí).

Na každý pád sledování televizních seriálů vás možná v budoucnu ušetří strachu z toho, co přijde. Prostě vám upadne kus mozku a už nebudete muset nic řešit. Dokonce ani to, kdo si nakonec  vezme tu zatracenou Esmeraldu.

Ne, teď vážně. Nevyspalá a zničená matka v seriálu vypadá pořád líp než já po dvou hodinách intenzivního líčení a česání svépomocí. Moje drby nebudou nikdy tak zajímavé jako v Ulici. A ne, doopravdy se v reálném životě nezjeví zničehonic kamarádka, která mi pohlídá děti, abych si mohla vyrazit na víkendový wellness. A jen tak mimochodem – kde bych na ten wellness vzala peníze, že?

My jsme takové, jaké jsme. Neumíme se probudit se super make-upem, neumíme vypadat sexy v teplákách a dost možná neumíme nablýskat podlahu u nás doma jako zrcadlo (a už vůbec ne ji nablýskanou udržet ). Taky nemáme děti, které řvou jen dvě minuty a dělají si bez remcání úkoly.

Ale abychom si mohly dovolit ten luxus koukat sem tam na seriál, musíme mít důvěru v sebe sama, že si tu drogu zvládneme nadávkovat. A taky že to ustojíme. Protože upřímně řečeno, já mám při sledování seriálu občas nutkání začít drhnout podlahu, abych měla taky tak čisto, potažmo sekat trávu na zahradě nebo péct makronky. A hlavně ten poslední bod by nemusel dopadnout dobře...

Co tím básník chtěl říct? Hledejte svou výjimečnost uvnitř sebe, ne venku, v nereálném světě. Možná nakonec zjistíte, že jste unikátní právě tím, že ty makronky upéct neumíte a vlastně ani nechcete.

Příště snad nakousnu něco málo o denním rozvrhu.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=786

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
2. dub 2017 Čtené 206x

Střevní viróza je definitivně jedním z nejefektivnějších nástrojů pro rodinný teambuilding.

Aktivní pobyt, kde trávíte většinu času spolu, povětšinou na záchodě. Mezi společné aktivity lze zařadit blití, uklízení zvratků, sezení na záchodě, řvaní, celonoční sledování Krtka.

Tímto pobytem značně vylepšíte své vyjednávací schopnosti v oblasti diplomacie při boji o záchodovou mísu,  kyblíček na blití nebo panáka pálenky.

Poznáte další level mateřské lásky. Pokud to doteď bylo jen „Maminka mi utře zadek, maminka mě uloží, maminka mě vykoupe“, nyní přibyde ještě: „S maminkou blinkat.“ Přes to vlak nejede.

Průběh podle Pažouta:

První dítě lehlo – Pažout dezinfikuje Metaxou.

Manželka ulehne – Pažout znovu dezinfikuje Metaxou.

Druhé dítě ulehne – Pažout dezinfikuje borovičkou. Metaxa došla (při tom všem lítání kolem kýblů jsem si ani nevšimla, že jaksi vysublimovala).

Všichni  se*ou jak prokopnutí, jen Pažout má zácpu. Prý to jehličí z borovičky funguje výborně.

Má snaha o pozitivní pohled na průběh nemoci:

Den po viróze váha ukazuje velmi příznivou cifru. Bohužel jsem si na tu váhu vlezla i další den. Entuziasmus je ten tam.

Nemusím vařit, což je vážně za odměnu. Nejen pro mě.

Doma je perfektně uklizeno, protože se několikrát denně vytírá. Z podlahy by se dalo prakticky jíst, i když to nemůžu doporučit.

Pro samé blití a utírání zadků mě opustilo i škrábání v krku a migréna.

Po pěti dnech: Pořád někdo chvilkově blije. Jen Pažout zpívá „Booorovička, rum a slivovička...“

Kéž bych tuto medicínu dokázala naordinovat i sobě. To by se mi poblijón jistě taky vyhnul. Ale zase bych si neužila ten jeden den s váhou pod šedesát kilo.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=776

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
25. bře 2017 Čtené 5288x

Poslední dobou Pažout nebezpečně často otevírá téma dalšího dítěte.

Prý má pocit, že bychom toho štěstí potřebovali víc. Já si tedy myslím, že už jsme trpěli až dost a že bychom teď konečně mohli začít zase žít.

Mám ale takovou blbou vlastnost. Kdykoliv mi někdo něco vnukne, okamžitě začnu přemítat, jak by se to dalo zvládnout. Takže v praxi to vypadá takhle...

Když příští měsíc otěhotním, zvládnu dodělat školu? Porod před absolutoriem nebo až po - to je otázka!

A vyjde mi konec mateřské na září, abych se mohla brzy vrátit do práce? Budu se vlastně vracet do práce? Neměla bych být doma? (Jasně že ne, to byl ale pitomej nápad.)

Kolik budu mít mateřskou? Domeček ve Španělsku se mi zase o něco vzdaluje...

To už budu nadosmrti taxikařit svým dětem?

Svou pracovnu v žádném případě neobětuji jako další dětský pokoj! Klíčová otázka: mám chtít holku nebo kluka? (Tohle upřímně nevím, je to jako se rozhodnout, jestli mám radši ruku nebo nohu.)

Nejhorší na tom všem je to, že si bolestně dobře vzpomínám na údajně nejkrásnější období v životě ženy. Hned dvakrát devět měsíců zvracení, pálení žáhy a hormonálních výlevů.

Čeho se mám děsit víc? Abstinence alkoholu nebo kofeinu? Nevím. Pořád mě hodně znepokojuje představa, že by mělo nastat období, kdy se spánek a sexuální život pohybuje na stupnici od jedné do deseti na urovni mínus šest. Přičemž vrchol slasti pro mě bude zákusek k snídani, abych doplnila narychlo energii, kterou ze mě během následujícího kojení vysaje malej příživník.

Třeba existuje jakýsi chytrý fígl na rodičovství zcela vylučující omamné látky, který mi stále uniká. A třeba na něj kápnu zrovna se třemi dětmi!

Taktéž mi dělá vrásky otázka, jestli budu i se třemi dětmi stíhat ty svoje přiblblý seznamy úkolů. Možná se úchýlím k jednomu univerzálnímu seznamu úkolů, kde bude jen: „Vstát, vyčistit zuby, přežít, jít si lehnout.“ A budu ho tak dlouho obtahovat fixou, až si ho nakonec na tý nástěnce jen přestříkám lakem na vlasy, aby tam zůstal natrvalo.

Měla bych Pažouta přesvědčit, aby se dal na včelaření a na děti zapomněl.

#zabava #materstvi

Čti celý článek
liss_durman
18. bře 2017 Čtené 245x

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  

Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo... To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to, co je to. Jen tak se nevzdám.

Kromě sterilovaného leča, hrášku a žampionů (které nemám) je v receptu ještě rajský protlak. Situace je zachráněná, ten natuty doma mám. Tedy přesněji řečeno mívala jsem. Teď se v lednici nachází cosi, co bývalo protlakem někdy v minulém roce. Teď je to uleželá hmota s dvouplísňovou krustou. Výborné k bílému vínu, koňaku nebo bulimii.

Takže si říkám – neexistuje nic, co by nespravila trocha kečupu, že? Ten tu určitě někde býval. Ale kde? KDE?! Řekněte mi, proč se přede mnou všechny věci schovávají zrovna když je potřebuju?!

Tak fajn. Stane se. Tak nemám ani ten kečup, no a co má být? Vždyť si můžu dát jen těstoviny s kuřetem na cibulce. Co je tahle malichernost ve srovnáním s hladomorem ve světě. Chci říct, že nemáme být tak zmlsaní.

Něco mi říká, že právě tohle je ten moment, kdy většina kuchařek švihne se zástěrou, pustí si na plný pecky Alvaro Solera a v zoufalství vypije lahev Martini. Možná ještě vzpomene na své milé strávníky a objedná pizzu.

Já ale nejsem většina kuchařek.  Zaprvé proto, že Martini doma nemám. Zadruhé proto, že v okolí deseti kilometrů nemám donáškovou službu pizzy a tím pádem by se ta večeře  kapánek prodražila.  A navíc... Prostě chci tokáň. A jsem ochotná tomu něco obětovat.

Někde tady musí něco být. Po zuřivém nájezdu na špajz ale musím konstatovat, že toho zrovna dvakrát moc není. Když nepočítám švestkový kompot nebo med. Jen ze setrvačnosti otevírám lednici především proto, kdyby se tam přeci jen náhodou někde nacházelo to Martini, abych mohla následovat plán bé většiny hospodyněk.

Martini tam není. Ale oči mi padnou na jakýsi beztvarý pytlíček. Je to vakuované cosi tekutého charakteru. Marně se snažím vylovit z paměti, kde se to tu vzalo. Buď je to nějaké zabijácké chilli na mexickou tortillu, které nikdo neměl odvahu ochutnat nebo je to tekuté koření. Těžko říct. Každopádně datum minimální trvanlivosti ukazuje pouhý měsíc nazpět, což z toho dělá zaručeně tu nejbezpečnější surovinu naší skromné domácnosti.

Po rychlé ochutnávce shledávám, že můj odhad asi nebyl úplně nejhorší. Nikdo neumřel ani se ze mě nestal kejklíř chrlící oheň. Vypadá to na nějaký ten pikantnější kečup říznutý chilli, co se dává na tortillu. To půjde. Tokáň bude jedna báseň. Dokonce bych tomu mohla vymyslet nějaký přívlastek jako třeba „Tokáň po mexicku“ nebo „Tokáň , který rozpálí oheň i u vás doma“. To druhé zní opravdu poeticky.

A vůbec, musím se pochválit. Tohle každý nesvede, žejo. Řídit se receptem zvládne kdejaký jouda, ale já mám invenci a naprosto otevřený přístup. Ke všemu.

Nakonec to vypadá velmi slibně. Tenhle recept bude trhák, na to vemte klidně jed. Po chuťové zkoušce musím potvrdit, že to trhák doopravdy je – především žaludku a možná mi to natrhne i žlučník. Ten mexický pytlíček mi byl čert dlužen.

Nu což, těstoviny s vajíčkem jsou vlastně taky jídlo.

Nakonec mi určitě dáte za pravdu, že není ani tak důležité uvařit chutné jídlo, jako mít dobře uklizenou kuchyňskou linku.

P. S. Kečup jsem našla důkladně ukrytý ve vinotéce.

Článek i s fotkou:

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=764

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

#zabava #recept

Čti celý článek
liss_durman
7. bře 2017 Čtené 84x

Tuhle nás postihlo zlo jménem jarní prázdniny. Jako učitelka mám prázdniny ráda, jako matka dvou plechovek semtexu už méně. Od té doby, co mám děti, ve mně prázdniny vyvolávají poněkud schizofrenní stavy.

Každopádně jsem se rozhodla, že když jsme doma tak hudebně založení, bylo by fajn to nějak začít předávat další generaci a pustit se do výchovy dalšího Mozarta. A tedy využít prázdnin a vzít to dítě školou povinné, které navíc vyjádřilo přání hrát na kytaru, na kukačku do mé hodiny na konzervatoři. Protože určitě není víc motivující zážitek než vidět matku, jak se škvaří ve vlastní šťávě.

Trochu jsem tušila, že tahle mise nebude žádný med. Ale patřičně jsem se na celou situaci připravila. Sbalila jsem Valje batůžek plný písanek, omalovánek, sešitů na procvičování matematiky a dalších věcí. Ořezala jsem jí všechny pastelky, aby se jí dobře pracovalo, zatímco já se opět budu snažit trumfnout svůj osobní rekord v disciplíně „udělej ze sebe co největší jelito za jednu vyučovací hodinu“.

Zezačátku to šlo celkem hladce. Po dvou hodinách v autě za doprovodu „Kdy už tam budeme?“ a „Mně se chce blinkat!“, občas i výhružného: „Mami, jestli nezpomalíš, řeknu to tatínkovi!“ naše dámská jízda dorazila do Plzně. Tam však nastal první nepatrný zádrhel s prostorovým uspořádáním parkovacího prostoru.

Abych to zkrátila: Ta lampa tam prostě neměla co dělat. A vůbec, když už tam byla, měla se uhnout. Pokud vás zajímá můj názor, je mi vlastně záhadou, proč dodnes ještě nikdo nevynalezl pouliční lampy z nějakého ohebného materiálu. To jsou pořád nějaké super vynálezy jako drony, rakety, 3D tiskárny a další nesmysly, ale aby někdo vymyslel něco opravdu užitečného pro lidi, to ne! Přitom by to ušetřilo spoustu starostí s nakřáplými nárazníky. A rozvody. Což samozřejmě není můj případ. My to s Pažoutem máme dobře rozdělené. Já neumím parkovat, on neumí tankovat. Společnými silami vždycky nějak dojedeme do cíle. (Pravda, někdy pro nás musí přijet odtahovka, ale to je vedlejší.)

Po krátkém poklusu Plzní, kdy se Valja jako správná vesničanka zasněně kochala tramvajemi a ruchem velkoměsta přičemž několika kolemjdoucím málem vypíchla oko deštníkem, jsme dorazily na konzervatoř. Jakože – WOW! My jsme to dokázaly a cesta nám trvala pouhé dvě hodiny dvacet minut z budovy do budovy. Dostrkala jsem to nebohé dítě až do třídy a přikázala jí, aby si vyndala všechen ten vercajk, co s sebou táhne, a nějak se zabavila s tím milionem písanek, sešitů, omalovánek, koníků a žvýkaček, co jsme sem dotáhly.

Tak jo. Já vím, že po tom drobném nedorozumění s pouliční lampou jsem jaksi zapomněla zkontrolovat, zda si madam vzala všechno z auta. Měla jsem plnou hlavu starostí s tím, jestli z toho prasklého nárazníku nebude mít Pažout doživotní tik v oku nebo sklony k depresím. Proto jsem se nechala vykolejit jejím prohlášením: „Mami, já jsem nechala ty pastelky v autě...“ a prodělala jsem menší citový výlev. Na větší výlev nebyl čas, protože dorazil profesor a hodina mohla vesele začít. Naštěstí celou situaci zachránilo torzo pastelek v mém penálu.

Pak to celkem šlo. Valja chvílemi i seděla a něco si čmárala do sešitu. Zbytek času vyplnila laškováním s mým profesorem na kytaru buď tak, že ho zásobovala humornými historkami naší rodiny, snažila sama sebe zavřít do futrálu na kytaru nebo do skříně a na závěr mu čmajzla klíče. Pak si lehla pod klavír a odpočítávala, kolik minut ještě zbývá do konce hodiny. Celkem vzato, byla neodolatelná.

Abychom ten den jaksepatří završily, rozhodly jsme se pro trochu nefalšovaného konzumu v nákupním centru. Určitě chápete, že my burani z venkova si to zkrátka jednou za čas musíme vychutnat se vším všudy. Nejdřív jsem projevila snahu sehnat něco na sebe. Jak je známo, my ženy nemáme nikdy nic na sebe. A i kdybychom tím pocitem náhodou zrovna netrpěly, ta kvanta obchodů na metru čtverečním nám tuhle myšlenku zaručeně vnuknou. Takže já zrovna podlehla dojmu, že potřebuju kalhoty.

Mno, už jsem asi nebyla nakupovat hodně dlouho. Ale doufala jsem, že ta móda kalhot á la kamaše prince z pohádky  už pominula. Evidentně ne. Nedalo mi to a přesto jsem pár kousků vyzkoušela. Zatímco se v kabince odehrávalo menší drama pro pozorovatele zvenčí nejspíš připomínající boj s krajtou královskou, a personál nervózně obcházel kolem s vysílačkou, dcera mě informovala, že už ji tyhle nákupy nebaví a jde si koupit do hračkářství filíky. Nakonec se mi podařilo se do jedněch kalhot dokonce nasoukat a ve finále je i zapnout. Povím vám to takhle: Radši budu chodit nahá. Ono to nakonec vyjde totiž nastejno. Moje nohy v těch kalhotách vypadají jako dva slimáci, kteří si právě pochutnali na čtyřech hlávkách zelí a omylem k tomu sežrali ještě pět kámošů. A to ani nechci pomyslet, jak tu věc ze sebe vlastně sundám...

Ze samého žalu nad tím, že se ještě pár let budu muset obejít bez džín, jsem svolila k návštěvě McDonaldu. Tam jsme si objednaly deset papírových sáčků a hračku z Číny za stopade jinak známé jako dětské menu a menu se salátem. Když jsem si tak v poklidu užívala vrcholu konzumu a žvýkala gumovou housku s přepáleným tukem uprostřed, napadlo mě najednou, kde je vlastně ten slibovaný salát? Začala jsem zkoumat všechny ty předražené papírové pytlíky, abych zjistila, že těch šest zelených oschlých mikrokousíčků o velikosti 2X2 mm odpadávajících z hamburgeru zřejmě mají představovat onen slibovaný salát. Zkrátka McDonald ví dobře, že nic se nemá přehánět. Ani zelenina. A hlavně jíst střídmě. Pět hranolek, gumovou housku a maximálně ještě papírový pytlík, těch mají dost. Víc ani ťuk. Možná se i do těch kalhot jednou dostanu.

Nakonec nejlepší fází výletu bylo kino. I když jsem byla připravena na nejhorší, film měl opravdu příjemně překvapil. Díkybohu bylo v celém sále pouhých devět lidí, takže nás nemohli vyhodit za nevhodné chování ani ve chvíli, kdy Valja běžela překážkovou dráhu přes celou řadu sedadel.

Článek i s fotodokumentací zde: 

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=755

Sledovat naše zážitky můžete taky zde: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Čti celý článek
liss_durman
27. únor 2017 Čtené 15688x

Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.  

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

  • Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
  • Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
  • Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
  • Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
  • Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
  • „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
  • Alergie na tepláky je vážná nemoc.
  • Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
  • Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na  celé odpoledne.
  • „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
  • Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
  • Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
  • Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
  • Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
  • Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
  • Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
  • Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=750

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

#mk_blog_academy #blogujeme #zabava 

Čti celý článek
liss_durman
6. únor 2017 Čtené 2754x

Každý trpíme nějakou tou formou obsese. Někdo při  odjezdu z domu desetkrát kontroluje zamčené dveře a pokaždé se nezapomene zeptat své drahé polovičky, jestli náhodou nenechala doma zapnutou žehličku (a to i v případě, že žehličku doma nemáte). Někdo si rovná oblečení podle barev od nejsvětlejšího po nejtmavší. Někdo rovná věci podle geometrických tvarů, přičemž musí být v rovnoběžné linii s kuchyňskou linkou, prahem nebo ledničkou. Prostě každý máme něco. Ale pokud se kvůli svému OCD cítíte méněcenně, nezoufejte a zhlédněte Legopříběh. Ten vás uklidní, že je to naprosto v pořádku.

Alegorický příběh o psychotickém otci s těžkou formou obsedantně kompulzivního syndromu projevujícím se skrz jeho privátní sbírku Lega a jeho synovi, který si chodí s jeho Legem tajně hrát. Příběh ze života takové normální rodinky.

Tato alegorie se odehrává prostřednictvím postaviček z Lega. Lord Byznys (otec) je naštvaný, že mu mistři stavitelé ničí jeho stavby. Proto se spiknul se zlým poldou, který mu pomáhá stavitele pochytat. Vlastní nejmocnější zbraň – krágl (lepidlo). Pak se ale zjeví nějaký maník ve stylu Gandalfa a říká o jakémsi proroctví, v němž přijde Výjimečný, nalezne blokátor (zavírátko na lepidlo) a může zachránit Vesmír.

Výjimečným se ukáže být Emmet, chlapec zaměstnaný u stavební firmy, který se snaží vést úspěšný život a stát seoblíbeným. Jednoho dne ale spadne na staveništi do díry, kde najde tajemný blokátor. Probudí se až ve spárech zlého poldy, který ho chce v rámci výslechu roztavit. Super pohádka pro děti. Poučná a mírumilovná.

Před jistou smrtí ho zachrání Hustěnka, opravdu hustá holka zaslíbená Batmanovi, pravděpodobně na extázi, protože je schopná postavit létající motorku za letu a ještě laškovně házet očkem po Emmetovi. Definitivně jde o nadčasové jméno mezinárodního kalibru a vsadím se, že se po premiéře tohoto kvalitního snímku narodilo již hodně Hustěnek. Dokonce to má vliv i na starší dítě, které si tuhle nemohlo vybavit, jak se jmenovala ta holka v Mrazíkovi, prý Hustěnka.

Ústředním hitem filmu je píseň „Všechno je tu boží“. Ne že by to bylo nějak extra důležité, ale pro majitele hudebního sluchem tohle disco s mizerným textem poněkud traumatické je.

Vlastně se s Pažoutem nemůžeme shodnout, jestli je tenhle film spíš socialistickou nebo kapitalistickou propagandou. Ale možná je to nakonec jen reklama na lepidlo nebo unikátní psychiatrickou kliniku, kde vás za přiměřený poplatek OCD zbaví.

Co se stane po útěku Emmeta a Hustěnky před zlým poldou po mně nechtějte vědět. Touto dobou se mi obvykle podaří utéct do ložnice, kde se snažím o humánější smrt udušením polštářem. Bohužel si pro mě dítě během pár minut zase dojde, abych se s ním šla koukat na „Panáčka novýho“.

Nakonec to samozřejmě dopadne dobře. Kdesi v průběhu příběhu se Batman rozhodne dát Hustěnce košem, aby mohla chodit s Emmetem.

Před koncem filmu je provedena geniální projekce do reálného světa. V této scéně otec přichází domů a hubuje synkovi, že mu zničil stavby. Důrazně vysvětluje, že místnost plná Lega je jeho a že synek má svou nicotnou stavebnici kdesi v krabici. Tedy nevím, co všechno jim v té Americe ještě trpí, ale tohle je vrchol, takové týrání dětí!

Vše ale dobře skončí, otec uzná, že se synkovi moc nevěnoval a že zakazovat mu Lego je blbost. Nakonec se vše vyřeší, ti dva si padnou do náručí a ani jedno oko nezůstane suché.

Když už chcete jásat, že ten správný americký happy end pro vás znamená konec muk, v titulkách přijde co? Ano, samozřejmě kasovní hit „Všechno je tu boží“. Když přežijete i tohle, dítě pak přijde s požadavkem, že to chce pustit od začátku. Teď už vás ani smrt udušením nezachrání.

S Pažoutem zakládáme aktivní odboj proti „Panáčkovi novýmu“. Film byl smazán z pevného disku právě včas, abychom zvýšili své šance na záchranu zdravého rozumu. Obávám se ale, že je už pozdě ve chvíli, kdy je celá rodina skrz naskrz prolezlá hitem „Všechno je tu boží“, který si zpívá už i na záchodě.

Takže lidi: než dětem něco pustíte, radši si to prostudujte a důkladně rozmyslete.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=740

#zabava #volny_cas

Čti celý článek
liss_durman
31. led 2017 Čtené 2281x

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

No co, není přeci kam spěchat. Je teprve leden. Můžeme se přeci ještě v průběhu jara rozhodnout, že koupíme dražší, ale zato méně kvalitní zájezd.

Možná zkusím změnit destinaci... Třeba na „Doma na zahradě“ nebo „V krematoriu“ bude nějaká speciální sleva.

Po chvíli se jdu jen tak náhodou podívat, co dělá Pažout. A hádejte co! Sleduje zájezdy, syčák jeden! Nadšeně mi ukazuje jeden hotel za druhým. To je sice pěkné, jenže my přeci nikam nejedeme... Pánejo, to moře vypadá úžasně! Možná bychom měli...

Nene, kdepak, se mnou to nehne. Ani omylem. Letos prostě nikam nejedeme a basta. Ale támhle měli vážně super dětské hřiště...

Zdrceně odcházím uklidnit nervy na fejsbůk. Šlo by to skvěle, kdyby na mě za každým příspěvkem nevysakovala reklama na nezapomenutelnou dovolenou. A taky kdyby kolem nelítaly dvě neřízené střely, které kdovíkde uslyšely, že pojedeme k moři a rozhodly se pro jistotu už teď si sbalit své bábovičky a poprat se o přebytečnou lopatku.

Poté chvíli předstíráme, že nás ta dovolená vůbec nezajímá a ve skutečnosti je vlastně dobře, že nikam nepojedeme. Střídavě pod různými záminkami odbíháme, abychom každý na svém počítači překontrolovali stav hotelů v naší destinaci a jestli se tam náhodou za ty dvě minuty neobjevil nějaký nový hotel s bezkonkurenční nabídkou čekající jen na nás.

Nakonec oba téměř s brekem konstatujeme, že už nemáme na to, abychom dovolenou dál hledali a přesvědčujeme sami sebe, že je určitě lepší koupit si bednu šampáňa, lehnout si v obýváku pod palmu a čekat, až moře přijde k nám.

Epilog: Nakonec jsem Pažouta udolala. Našlo se jedno místo, které vyhovovalo našim požadavkům a cena se zdála být příznivá. S velkou pompou jsem odeslala nezávaznou objednávku a spát jsem šla s blaženým pocitem na duši, že už za necelých stopadesát dnů budeme u moře. Doslova mi moře šplouchalo celou noc v uchu. Pak mě Pažout nad ránem vzbudil a prohlásil, že nikam nejede, protože se mu zdálo o havárii letadla.

Letos teda asi vycestujeme jenom prstem po mapě.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=734

#mk_blog_academy #blogujeme #zabava #cestovani

Čti celý článek
liss_durman
28. led 2017 Čtené 277x
  • Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů. 
  • Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
  • Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
  • „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny...“
  • Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
  • „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
  • Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
  • Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
  • Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
  • „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
  • Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
  • Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
  • Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní. 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=727

#mk_blog_academy #blogujeme #zabava

Čti celý článek
liss_durman
18. led 2017 Čtené 7707x

Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

  • Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
  • Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
  • Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
  • Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
  • Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
  • Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
  • Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
  • Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
  • Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Celý článek i s fotkou zde:

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=722

Sledovat mě můžete taky na fejsbůkách: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

#mk_blog_academy #blogujeme #zabava #porod 

Čti celý článek
liss_durman
28. pro 2016 Čtené 2705x

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Ucho touch

A pokud už se vám podaří v tomto časovém pásmu přeci jen někomu zavolat, pravděpodobně se vám během hovoru povede zmáčknout uchem buď funkci GPS, Wi-fi, automatické otáčení displeje (viz první bod)  nebo alespoň režim blokování.  Postrádám už jen funkci odjištění detonátoru.

Chytré odstavení od přístroje

Váš chytrý telefon ví nejlíp, kdy máte dost a měli byste si dát pauzu. Vlastně tím plní funkci vaší maminky nebo doktora, kteří by vás v tuto chvíli pokárali, ať pořád nevisíte na tom telefonu. Přesně v ten moment se buď sám vypne nebo alespoň nepřijímá hovory ani esemesky, přičemž se tváří zapnutě.

Zkrátka ať chcete dělat cokoliv, váš telefon je obvykle jiného názoru. Je vskutku chytrý a ví, co je dobré. Když už se jednou zadaří a vy se s ním shodnete na tom, co chcete dělat vy a co on, můžete si připadat doopravdy chytře.

Pokud si váš chytrý telefon nerozumí s Koníkem, Fejsbůk to jistí:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

#mk_blog_academy #blogujeme #zabava

Čti celý článek
Strana
z 9
Předchozí Strana
z 9
Další