liss_durman
12. črc 2019
147 

Jak jsme zase jednou dělali ostudu v Bulharsku

Celý článek najdete i s  fotkami a videi na odkazu ZDE>>

Je to tady. Po dlouhé době odříkání dozrál čas na další metu, další dovolenou v Jugošce. Teď už nám zbývá jen nový vůz, první (druhé, třetí, páté) dítě a sbírka motýlů. Nebo tak něco.

No zkrátka jeli jsme na dovču k moři. Ne tedy přímo do Jugošky, ale do Bulharska. Cítím jako povinnost osvětlit fakt, že ta dovolená byla pro některé členy rodiny za trest. Kupříkladu pro Eliše, který má toho „blbýho moře“ tak akorát dost. Ale hezky popořadě.

Měla to být taková ta tradiční dovolená s předsmaženými řízky, čínskými polévkami a kávou v kelímku. V tomto směru jsme plán splnili vcelku obstojně, až na ten řízek. Ten jsme nezvládli, snad příště. Píšu si to jako hlavní bod do příští pětiletky.

Úplně vidím, jakou jsme si s nimi mohli užít srandu kupříkladu na letišti. Možná právě tehdy, když jsme tam měli to drobné nedorozumění s letištním alarmem. Řekněme si to otevřeně: policejní vozítka by neměla být vystavena v letištní hale jen tak na okrasu. Jednoho by to mohlo úplně zmást. Třeba, jen tak čistě namátkou, moje děti, které to vozítko považovaly za jednu z atrakcí, a stejně jako u ostatních hraček se chtěly přesvědčit, jestli se v tom nedá nějak povozit. Inu, nedalo. Tak tady by nám ten řízek celkem bodnul. Mohli jsme si k tomu houkajícímu alarmu stoupnout s řízkem a tvářit se naprosto nenápadně jakože: my nic, my tu jen jíme řízek. Jo a jsme muzikanti.

Až na pár výkyvů probíhala dovolená v duchu obvyklého koloritu: Jedno dítě (Valja) se z moře nedalo vytáhnout ani jeřábem, druhé dítě (Eliš) se do moře nedalo dostat ani za pomoci nejrafinovanějších donucovacích metod.

Co ale koza nechtěla a co se vymklo obvyklému průběhu, byl náš výlet lodí. Šlo o běžnou turistickou atrakci, kdy vás nahážou do lodi a vyvezou na „rozchodku“ za nejbližší útes. Tam vám ukážou nějaké skály, řeknou vám, jaké zvíře v nich máte vidět, vy uděláte „óóóó“ a „áááá“, odsouhlasíte, že ten šutr fakt vypadá jako lev, a jedete zase zpátky. Možná se ještě cestou poblijete do pytlíku, když se vám udělá špatně, což byl tedy zrovna náš případ. Zkrátka "bez pytlíčku na zvracení na loď nelez" a "kdo neblije, není Čech" jsou celkem výstižná hesla.

Že ale zezelenáme všichni tři, to jsem tedy nečekala. Nicméně náš lodivod měl vycvičené ucho na některé české výrazy, třeba na slovíčko „špatně“, které jako první vypustil z pusy Eliš. V náhlé panice o svou kocábku a s představu, jak z ní dostává zvratky kartáčkem na zuby, se vytasil s pytlíčkem, který nakonec zachránil celou naší výpravu a postupně putoval od jednoho člena rodiny ke druhému. Toliko k rodinnému teambuildingu na výletu lodí. Doporučuju všema deseti!

Zapomněla jsem ale zmínit jednu věc. Esenciální problém, s nímž jsme se museli potýkat od samého začátku dovolené. Dětský klub. Já vím, že je ostudné a neodpustitelné zbavovat se o dovolené dětí a odkládat je do nějakého fujtajbl dětského klubíku, kde by se mohly nedej bože bavit, na rozdíl od otravného ležení u moře s trapnými fosilními rodiči. Každý přeci ví, že rodinná dovolená se má protrpět.  Ale podlehli jsme Valji naléhání, že opravdu moc potřebuje jít do klubu, takže jedna z našich vůbec prvních výprav (hned po nákupu piva) vedla právě tam, kde se minulý rok vyskytoval klub. Avšak když jsme dychtivě naklusali k onomu místu s propiskami vytasenými k okamžitému vyplnění přihlášek, zjistili jsme, že místo klubovny na nás zírá obří betonové staveniště. Valja sice trvala na tom, že se protluče lešením, aby se na vlastní oči přesvědčila, zda tam někde pod jeřábem, náklaďákem nebo zednickou míchačkou není schovaný nějaký zbloudilý animátor, ale všechno marné. Po klubíku se slehla zem.

Trvalo nám dva dny, než jsme při večerním nuceném separé na hotelovém balkónku zaslechli známé, pod kůží zažrané vypalovačky od Dády a jiných mstitelů provozujících tuhle zvrácenou formu hudební prostituce. Po zvuku jsme došli až na místo dětské diskotéky, v jejímž doprovodu jsme loni byli nuceni protrpět několik nemálo večerů s trsajícími dětmi. Na malou chviličku nám zaplesalo srdíčko z představy, že tady někde určitě bude i ten zatracený klub. Nedočkavě jsme odchytili jednoho z animátorů, který nám oznámil, že klub je teď k dispozici jen pro tento jeden hotel. Ale s blahosklonným úsměvem dodal, že můžeme chodit na večerní diskotéku.

Fajn. Pomsta dokonána. Takže nejen že nám smráďata nikdo nepohlídá, ale ještě nás nechají trpět na dětské diskotéce. Dětské kluby jsou metla lidstva.

Víc věcí už skoro ani nestojí za zmínku. Eliš nás od začátku do konce zásobil otázkami: „Kdy už pojedeme domů?“ asi tak dvacetkrát denně, Pažout obstojně vyrovnával skóre s otázkou: „Kdy bude sex?“  a Valja střídavě vzlykala kvůli klubíku, kvůli tomu, že nechce vylézt z moře, chce zmrzlinu, ale nechce tuhle zmrzlinu,  že chce na diškošku a tak. Dokonce ji to zaměstnávalo natolik, že ani neglosovala pohupující se přirození spoluplážovníků na nudapláži. Já jsem ty chudáky mezitím neúnavně nutila chodit k moři, na jídlo a podobné nesmysly, a ve volných chvílích vyhledávala bar s dostatečným množstvím alkoholu.

Už se těším, kam pojedeme příště. Hlavně aby tam byl klubík, jinak nemáme velké nároky.

Pokud vás článek o naší dovolence pobavil, věřím, že vás bude bavit i kniha Umělec v domácnosti, kterou si můžete objednat na tomto odkazu. Výborně se hodí třeba právě na dovolenou 🙂