liss_durman
1. bře 2019
966 

Jsem multipotencionální a dostalo mě to na dno

Stalo se vám někdy, že jste se ráno vzbudili a nechtělo se vám žít? A stalo se vám to víc dní po sobě? Mně jo a řeknu vám, že to není nic moc pocit.

Může to přijít polehoučku a může to taky přijít jako rána z čistého nebe. Já si teď zpětně všímám věcí, které na mě nenápadně pokřikovaly: „Eliško, zpomal! Shoříš jako PE-PO!“ Ale já neposlouchala. Pořád jsem si jela na těch svých dvěstě procent výkonu přes mrtvolky a nakonec jsem vyhořela úplně.

Vím, že jednou budu za tuhle zkušenost hrozně vděčná. Momentálně se z té ubíjející pasivity umím posunout jen skrz vztek a agresi. Mám na sebe zlost. Skutečnou, nefalšovanou a neředěnou. Jak jsem to mohla dopustit?! Vždyť mě všechny ty věci, které dělám, baví!

Jak můžu být, doprčic, vyhořelá, když se neustále realizuju? Mám práci, kde uplatňuju své vzdělání, mám skvělou rodinu, manžela, dům, nic mi nechybí. Ve volném čase žiju podnikáním. Prodávám svou první knihu, píšu druhou knihu. Hraju na kytaru a teď i na klavír a zpívám. Píšu blog.

Počkat... Nezdá se vám, že je toho ve výčtu nějak hodně? Jestli právě tohle nebude ten kámen úrazu, hm? Ty jedna multipotencionální umělkyně!

Víte, už kolikrát jsem slyšela, že když člověk chce něčeho dosáhnout, musí se zaměřit na jednu věc a té dávat všechnu energii. Nechtěla jsem tomu věřit. Já si přeci nemůžu vybrat jen jednu věc! Baví mě všechno! To zvládnu! Jsem šikovná holka – aspoň se to o mně říká.

Jenže moje šikovnost mě dovedla sem, do tmavého kouta, ze kterého se neumím vyhrabat. Přijdu si, jako bych strávila věčnost na maličké bárce uprostřed širého moře, zběsile pádlovala tu jedním, tu druhým směrem a točila se pořád dokola, až jsem úplně padla vyčerpáním.

Nechci vás ale úplně vydeptat, ačkoliv jste nejspíš už dávno zavřeli okno, odhlásili se z odběru a budete před takovým nebezpečným maniakem jako jsem já varovat široké okolí.

Dochází mi teď postupně, co dělám špatně a o to se s vámi chci podělit, abyste to nedopracovali až sem, jako já. Dala jsem dohromady pár poznatků, kterých se chci držet.

Oceňování

Na celém tomhle stavu je nejhorší asi to, že si vůbec nedokážu odpustit tu skutečnost, že se mi to stalo. Proč zrovna mně? Vždyť já na to nemám nárok. Tohle se má stát někomu fakt vytíženému životem, já si přeci jen tak proplouvám a nic jsem nedokázala. Nejsem ještě dost dobrá na to, abych mohla vyhořet. To je celkem děsivé uvědomění. Však to nestojí ani za řeč. A tak se opět vracím k onomu oceňování všeho, co mi daný den udělalo radost.

Paretovo pravidlo

Už jste o tom asi někdy slyšeli. Dvacet procent činností vám přinese osmdesát procent užitku. A naopak těch zbývajících osmdesát procent úsilí vám přinese pouhých dvacet procent užitku.

Platí to nejen ve sféře vydělávání peněz, ale úplně všude. Je zkrátka třeba se zaměřit na těch produktivních dvacet procent a ne se zbytečně vyčerpávat tím, že naháním zbylých osmdesát procent, které mě ale moc nevytrhnou.  Nevím, jak je to možné, ale i přesto, že to sama dobře vím, stále mám tendenci se zaměřovat na to, co mi nejde. Stále doháním své slabé stránky a házím tak sama sebe do průměrnosti, namísto abych posilovala silné stránky a tím se posouvala. Zní to děsně jednoduše, že? Proč to je tedy tak těžké dodržet? Zvyk je sviňa, přátelé.

Ze všeho jen to dobré

Často vidím něco, co se mi líbí, a mám tendenci to hned dělat. Ale už nevidím, že to na mě může mít fatální dopad, když tomu bezhlavě propadnu. A to se stává velmi často. Dávám si za cíl brát si ze všeho jen to, co je dobré a pro mě prospěšné a ostatní si nepouštět k tělu. Bude to oříšek, co vám budu povídat...

Dokončování

A nakonec tenhle neduh. Možná si teď odporuju s tím Paretovým pravidlem, ale je fakt, že tahle slabá stránka má velký dopad na mou psychiku. Jde mi výborně začínání nových věcí. S dokončováním je to o něco horší. Což je vážně škoda, protože mám spoustu skvělých nápadů hodných dokončení.

Když jsme u toho dokončování... Asi by byl čas ten článek nějak rozumně dokončit. Žejo. Tak teda mějte se rádi a smějte se, brečte, dovolte si být právě tam, kde jste. A když se vám stane tak jako mně, že prostě shoříte, chvilku si v tom popelu pohovte. Je tam chvilku teplíčko a pak přijde nějaká jiskra, která vás opět zapálí a pro kterou bude stát za to vzplanout.

No a pokud byste se chtěli zplna hrdla zasmát nad humornými zážitky jednoho umělce, mohu nezaujatě doporučit jeden e-book, potažmo i tištěnou knihu.

    Eli, preji ti at se z pocitu vyhoreni dostanes co nejdriv, ja do nej spadavam na muj vkus posledni dobou casto a ne a ne se z nej vymanit, zatim
    1. bře 2019
    Jsem na tom hodne podobne.Vzdycky sem si strasne vystacila sama,ikdyz mam kamaradky a travim s nimi cas,ale posledni dobou,kdyz sem sama,tak mi to nedela dobre.Vylitavam na deti za zbytecnosti,nemuzu se do niceho ponorit.Domov je nejakej neukliditelnej,pritom porad vyhazuju takovejch veci.No uprime,nejradsi bych se momentalne odstehovala na druhej konec republiky a zacala uplne odznova.Doufam,ze jak bude prichazet jaro a vrhnu se na zahradu,tak se to zlepsi,ale neda se takhle doufat vecne a treba se konecne dokopu k tomu behani a hubnuti.Takze hura do toho.Preju hodne sil
    1. bře 2019
    Doufám, že pomůže i dýchánek za 14 dní. Někdy je lepší nad věcmi až tak moc nepřemýšlet, smířit se s tím, co změnit nemůžeš, a energii využít na věci, které změnit jdou, a radovat se z maličkosti. Ať je brzy lip
    1. bře 2019
    @pestas
    @nokarkulka
    @lvicek2000
    Díky za komenty. Já jsem dlouho zvažovala, jestli to sem dám nebo ne. Koneckonců není to úplně obvyklé téma pro mě 😃 Ale pak mě napadlo, že třeba někomu pomůže to, že v tom není sám. Myslím, že teď už jsem z nejhoršího venku, nějak se to zlomilo. Někdy je fajn si uvědomit, že se člověk zabývá blbostma a lidi kolem řeší daleko horší věci a zvládají je.


    @pestas
    @nokarkulka Vám přeju moc sil a energie, abyste dokázaly zase užívat života. Myslím, že někdy je potřeba to všechno na chvíli pustit a pak se teprve pořádně odrazit od toho dna 🙂 Držte se!
    1. bře 2019
    @liss_durman byla jsem úplně stejná. Skončila jsem v nemocnici s totálním vyčerpáním organismu. Nechápala jsem to, dělala jsem to, co mě strašně bavilo a měla jsem pocit, že mě to nabíjí... Pak dvojí lázně..zklidnily mě.
    Člověk si uvědomí, že to prostě všechno nejde hned a že vlastně ani nemůže mit všechno..taky mám v hlavě plno nápadů, co bych chtěla..ale prostě to nejde.
    Zákon rovnováhy je neúprosný.
    Držím pěsti ať jsi zpět ok
    1. bře 2019
    Fenix taky musí shoret, aby povstal silnější 🌷
    6. bře 2019
    Přesně můj případ, všechno chci a neumím a nechci říkat ne. Takže na mateřské s dvouročním dítětem, domem v rekonstrukci, s podnikající mužem jemuž pomáhám, jsem se rozhodla pro studium, do toho kamarádce pomoct se svatební stalinem, přijala a rozjela super nápad s mateřským centrem, a samozřejmě, mít čas na zálibu pro sebe, takže tvoření pro syna, domácnost ale i na zakázky a k tomu cestování a fotografování. Myslím, že už brzy dojdu k temné propasti.... a bude pád do tmy. Takže se budu muset na sebe ušít bic, odrict výpomoc a zůstat u toho co je důležité.
    6. bře 2019
    @bones83 uz jsem tak mimo, ze jsem do svatebního salonu narvala soudruha Stalina
    6. bře 2019
    "Jak můžu být, doprčic, vyhořelá, když se neustále realizuju?" - myslím, že právě proto - aneb - kdo shořel, musel nejprve hořet, ne-li planout. Mně osobně hodně pomohla kniha "Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření" od Radkina Honzáka. Rán, kdy jsem nechtěla žít jsem zažila mnoho. Před syndromem vyhoření jsem z práce utekla na mateřskou a o rok a půl později mě dohnala poporodní deprese - v podstatě stejný problém jen převlečený do jiného hávu, paradoxně také v době, kdy jsem vlastně měla všechno a měla jsem správně být ultra superšťastná. Po třech letech mohu říct, že jsem za tuto zkušenost skutečně vděčná a že mi v mnohém pomohla - přeji podobné zjištění a nalezení hlubšího znovusmyslu!
    6. bře 2019
    @magicaetezzz Tak tak 🙂
    @bones83 Doporučuju se nad tím zamyslet co nejvíc teď hned 🙂 Pak to jde fakt blbě...
    @urtica Díky za sdílení! 🙂
    7. bře 2019
    Zjistila jsem, že to jde, když se člověk věnuje na 200% i jedné věci. Zastavilo mě až to, když jsem seděla před počítačem a měla napsat jednoduchý email a já nebyla schopna ho vůbec vytvořit, prostě to nešlo. Do toho začalo dávat signály tělo (únava, migrény, vysoký tlak, nekvalitní spánek, nechuť cokoliv dělat co jsem měla ráda, nechuť začít nový den, vypadala jsem jak mrtvola, nic mi nechutnalo) pomohla mi až změna, to, že jsem otěhotněla a díky tomu, že mi vyhrožovali díky vysokému tlaku neschopenkou na zbytek tehu (což pro mě byla naprosto nepřijatelná varianta trávení času do porodu), tak najednou jsem zjistila, že všechno v práci nemusím dělat sama, ale stejně jsem byla magor, že i těhotná jsem tam z celé kanceláře trávila víc času než ostatní. Už je to víc jak 4 roky a pořád se učím relaxovat a odpočívat a kolikrát mi to zase trošku semele. Je to běh na dlouhou trať. Držím palce ať se ti daří vše korigovat a víc mít radost s obyčejných věcí. (Mě pomáhá vrátit se do reality většinou komentáře ostatních, třeba pan na revize - Vy tu máte naklizeno a to tu máte 2 děti, nedávno mi manžel říkal, že nemusím vařit denně teplé večeře, že zjistil, že takovej luxus má doma jen on.... Vždy jsem si myslela, že toho dělám málo a zjišťuji, že většina lidí toho dělá ještě míň....
    7. bře 2019
    Pisete o sobe ...nebo o me? Ne o me,ne o sobe... zkratka to znam 👍😉diky za clanek,nejsme v tom sami 😘
    7. bře 2019