liss_durman
13. led 2018
91 

O smrti

Téma smrti je dneska děsně populární. Zabývá se tím každý. Dobře, možná to není jen dnešní výstřelek módy. Připouštím, že se smrtí a jejím vnímáním už lidstvo nejspíš nějakou dobu zaobírá. Pár milionů let nebo tak něco. Ale dnes je ta doba, kdy je moderní všechno rozebírat. Takže se do toho také pustím. Chci říct, že pračlověk asi netrávil týdny tím, že by do skály vyrýval elaboráty na téma smrti.

Zřejmě to celé bude tím, že u nás v rodině byla smrt vždycky vnímána jako šílená tragédie. Něco, k čemu je třeba neustále se vracet, hledat hypotézy a pomilionté rozebírat situaci a celé skutečnosti přidávat nějakou tu tragickou přidanou hodnotu v podobě negativní emoce „svět se proti mně spiknul, všechno je tak zlé“. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám: je to škoda. Žila jsem v domnění, že nehroutit se ze smrti znamená neúctu k člověku, kterého postihla. Teď už ale vím, že hroutit se ze smrti a zapomínat byť jen na chvíli žít, je neúcta k životu.

Zrovna v tomto týdnu kolem mě prošla jedna událost na sociálních sítích. Onou událostí je beseda s jistou velmi známou blogerkou, která se tématu smrti v posledních letech věnuje. Název debaty v podstatě nabádal k tomu, aby se lidé nebáli smrti a vrátili smrt zpátky do života. To mě zaráží.

Je možné nebát se smrti? Není to proti přírodě? Donutilo mě to zamyslet se nad tím, co vše dělám kvůli strachu ze smrti. Řídím auto a i když sebevíc spěchám, když padne červená na semaforu, zastavím. I když už je to třetí semafor s touto barvou na dvěstě metrech. Strach ze smrti mě také žene do daleko riskantnějších činností. Třeba do pravidelného cvičení. Ano, také tomu nemohu uvěřit.

Vždyť já prokristapána dokonce vařím! Copak toto není definitivně poháněno strachem ze smrti? Byť zde by bylo na místě poznamenat, že kdybych byla poháněna skutečným strachem o holý život, spíš bych se aktivit v kuchyni zdržela.

Nebát se smrti by mě mohlo přivést do hrobu. Vrátit smrt do života nejde. Takový pocit já mám. Při vší vážnosti. Pravda je, že když to člověk bere takto doslovně, dostává se až do paradoxních končin, kde by se i průmětně pošahanému filosofovi zamotaly hemisféry. V přeneseném slova smyslu to zřejmě lze pochopit jakože máme přijmout smrt jako součást života. A tady souhlasím. Smrt totiž může vrátit do života nás.

Když nám umře někdo blízký, existuje několik postojů, které můžeme zaujmout. Buď ten, že jsme měli hrozně málo času a že to není fér. Zahrabávat se do minulosti a zapomenout kvůli ní na život. Potom ale můžeme brát smrt jako dar. Je to dar, který nás vrátí do života rovnýma nohama a neomaleně nám připomene, že smrt na druhé šance nehraje. Že žádné zítra nemusí nastat. A na otázku: „Mám začít žít (fňuk)?“ odpoví: „Včera bylo pozdě.“ A pro jistotu nás profackuje.

V minulém roce nám v rodině zemřely dvě úžasné silné a naprosto odlišné ženy. První odešla má prateta. Velmi mě dojal způsob, jakým pojali rozloučení nejbližší příbuzní. Bylo to tak plné života, až člověk jen těžko věřil, že jde o pohřeb. Byla to oslava života se vším všudy a vycítila jsem to i já na dálku, přestože jsem nemohla být přítomna fyzicky. A prateta si zasloužila oslavovat život, protože ho žila naplno s energií a elánem a je úžasným příkladem pro nás ostatní. Na tom se nic nezměnilo a nezmění.

Krátce poté zemřela má babička. Babička byla neuvěřitelné laskavá osoba, symbol pečlivosti a starostlivé lásky. Zahrnovala s ní nás všechny a nikdy za to nechtěla nic zpátky. Přesto jsem největší lekci dostala až po její smrti.

Právě v té chvíli mi začalo v hlavě ještě intenzivněji pulzovat: „Žij! Nic neodkládej! Dělej věci hned a hlavně ŽIJ!“ Byl to takový podivný stres, jako by mě nějaká neviditelná síla tlačila do zad a snažila se mě popostrčit vpřed. A já se svými zajetými stereotypy prostě zaryla paty do země a říkala jsem si: „Ale noták. Přeci to počká až...“ Pocítila jsem to už po tom prvním úmrtí, ale nebylo to tak intenzívní. Chápejte, tehdy jsem se odhodlala dát si po jedenácti letech snění piercning do nosu, protože už jsem se nemohla vymlouvat, že jsem moc mladá a brzy bych se mohla zase začít vymlouvat, že jsem moc stará. Jenže co nějaké skutečné úspěchy? Co záchrana světa atakdále?

Chtěla jsem babičce prokázat úctu tím, že jí zahraju na pohřbu. Copak mohu udělat něco víc? Ačkoliv se našlo pár blízkých, kteří mě od toho odrazovali, chtěla jsem to udělat. Ozvaly se známé strachy: Co když to nezvládnu zahrát? Co když mě převálcuje tréma? A tady jsem se naučila něco důležitého o trémě. Tehdy poprvé jsem si řekla: „No a co? Když to zkazím, stane se něco?“ A věřte nebo ne, poprvé se mi podařilo zahrát bez trémy. Pravdou je, že se nic nestane. Bohužel (nebo bohudík, trchu tápu, jak by to správný pozitivista formuloval) se mi při dalších příležitostech už znovu nepodařilo s trémou vyrazit dveře. Holt ne pokaždé se chce člověk chce cítit jako na pohřbu, aby se té nervozity z veřejného vystupování zbavil, to je fakt.

Tehdy jsem chytla poměrně slušnou paranoiu. Začala jsem si večer říkat, jestli už můžu umřít, jestli jsem dostatečně žila. A pak jsem se ptala sama sebe, co převratného udělám zítra, jestli se vzbudím. Jako idea možná dobré, ale dotažené důsledně to spíš vyvolávalo pocit frustrace. Já přeci NIC převratného nedokázala. Ani včera, ani dnes. A co si budeme nalhávat, zřejmě tomu nebude jinak ani zítra. Jistěže, mé sebevědomí ležící kdesi kolem bodu mrazu by nikdy nepřipustilo, že jsem něco významného udělala. A víte co? Možná právě tohle je lekce, kterou musím pobrat teď.

Takže ne, nevrátila bych smrt zpátky do života. Ale chtěla bych, aby smrt vrátila do života nás žijící. Nebraňte se tomu a nechte se smrtí nakopnout nebo inspirovat k akci. Smrt je takovou zkouškou, jestli má život smysl. Ale mně osobně se nechce čekat, až mi to ukáže vlastní smrt. Jsem proto vážně vděčná, že můžu toto vnímat a vzpomínat proto i na mrtvé blízké s úsměvem na rtech a děkovat za zkušenosti, které mi předali.

Jdu tedy udělat něco převratného. Třeba uvařit oběd. To je celkem odvážná a záslužná věc.

    Dovilim si jeden postreh... Ja ono Vrate smrt do zivota vnimam jeste malicko jinak. Tema smrti je porad pomerne hodne tabu (i kdyz mene nez driv), hlavne ve vztahu k detem se lide snazi deti od tematu smrti nejak drzet dal a kdyz ja nekomu reknu, ze se s Kaci o smrti normane bavime a tak, obca na me ti lide koukaji divne... Sama si jako dite pamatuju ten pocit, ze jsem o tom chtela mluvit (napr. v dusledku umrti v rodine), ale proste se to moc nesmelo, odpovedi mi bylo, ze proste uz dotycny neni, ze nas hlida z nebicka a vic nic... Takze ono Vratte smrt do zivota ja chapu jako nebojte se o smrti vice mluvit

    13. led 2018

    @pestas To je jasné, každý to vnímáme jinak. Co se týče dětí, tak nevím, jak to uchopit. Vycházím z toho, že máma vždycky všechno brala tak nějak tragicky a když se mluvilo o smrti někoho, tak to prostě podávala jako šílenou tragédii a vždycky začala brečet a mně to bylo tak nepříjemné a zároveň jsem se cítila, že když to neprožívám taky tak, je to neuctivé. Nevím, je to zvláštní. A vidím na Valje, že je taky taková jako moje máti. Hrozně lítostivá ve všem nebo jak to říct. Těžko se s ní o tom mluví. Z mého pohledu možná méně mluvit, ale víc ji brát jakože do života patří.

    13. led 2018

    @liss_durman jo to chapu, u nas v rodine to prave spis bylo ochranit deti pred tim ze nekdo umrel, coz logicky uplne nejde... a ano mluveni neni to nejdulezitejsi, u deti hodne pomahaji i ruzne pribehy a knihy a mluvit pak o tom na zaklade toho. U nas Kata poprve vnimala smrt, kdyz ji byl rok a chlup, kdy umrela moje babicka a ona ji mela hodne rada. A ac jsem si myslela, ze jako takto mala si to moc nebude pamatovat (preci jen zase tak uplne casto jako treba s manzelovou maminkou, jeji babickou) se s prababickou nevidela, ale jak zacala pak vic mluvit, tak se na ni zacala hodne ptat, proc tam nejedem a tak no a tak jsme s tim postupne zacali pracovat, u nas je to jeste jine o ten pohled ze strany viry...

    13. led 2018