Bellova obrna aneb zánět lícního nervu

S odstupem jsem si říkala, že ještě sepíši článek o tom, jak mě navštívila bellova obrna.

Jak už jsem psala, druhý porod byl poměrně náročný a to jsem ještě netušila co dalšího zase přijde..

V pátek nás propustili z porodnice domů, všechno bylo v pořádku, neměla jsem žádné problémy. V sobotu ráno jsem se vzbudila a cítila, že něco je špatně. Měla jsem nějaký ztuhlý obličej. Když jsem se podívala do zrcadla, tak jsem zjistila, že mám půlku obličeje ochrnutou. Byl to šok!

První co mě napadlo, že jsem snad prodělala mozkovou mrtvičku po tom šíleným náročným porodu. Ale na internetu jsem si našla, jak poznáme mozkovou mrtvičku a nesedělo to na mě. Tak manžel sednul k internetu a našel Bellovu obrnu. Tomu všechno nasvědčovalo. 

Přesto jsem pořád nějak doufala, že se to zas samo ztratí. Pár dní po porodu jsem opravdu neměla sílu řešit další problémy. Tak jsem se rozhodla vyčkat do pondělí, stejně o víkendu v nemocnici nikdo moc nefunguje. 

V neděli už jsem pochopila, že problém je tu, že samo se to opravdu nespraví, naopak se to zhoršovalo ☹ tak to už jsem se sesypala. Pár dní po porodu a já vypadám jako krypl.. ☹ Nemohla jsem jíst ani pít. Všechno mi z pusy vypadávalo, pití vytíkalo koutkem ven. Pusu jsem měla na křivo. Mrkala jsem pouze jedním okem. No připadla jsem si fakt strašně. V tu chvíli jsem upřímně litovala všechny, kdo zažijí mozkovou mrtvičku a ochrne jim obličej. Je to opravdu velmi nepříjemný zážitek.. ☹

V pondělí jsem si zašla ke své obvodní, která Bellovu obrnu potvrdila a odeslala mě do nemocnice na neurologii. Tam jsem přijela a sestřička mi řekla, že to je pouze na objednávku, tak jsem jí tam mezi dveřma nastínila svůj problém, že mě snad opravdu nenechájí čekat. Naštěstí tam byla velmi příjemná mladá paní doktorka, která mě vzala. Pro jistotu mě poslala na CT a že mi udělají lumbálku. V naší nemocnici bohužel není možné nikde přijmout matku s dítětem na společný pokoj. Katastrofa. Takže naše maličká týdenní holčička putovala do kojeneckého ústavu a já na gynekologii, abych to k ní měla co nejblíže kvůli kojení. Takže opět ve stresu, že ji musím nechat někde v kojeňáku. To pro mě byl opravdu hodně velký vnitřní problém.. ☹ Na gynekologii mi to také moc neusnadnili. Doktor mi říkal, no když jste si to takhle vymyslela. Jaké vymyslela sakra? Nic jsem si nevymyslela. Ale nechtěla jsem riskovat, že na lumbálku nepůjdu, doktorka byla hodně přesvědčivá, že je to nezbytné, abychom vyloučili horší příčinu po tom, co jsem si zažila u porodu. 

Takže jsem chodila na kojení na kojeňák. Vždycky mi tam donesli do místnosti holčičku, já ji nakrmila a zas ji odnesli. To byl strašný zážitek. ☹ Drželo mě při vědomí pouze to, že je to jen na jeden den. Že tam nemusí déle zůstávat. Měla jsem hrůzu co všechno si z tama odneseme za nemoci. Když jsem viděla, že leži na pokoji s dětma, co jsou nachlazené, sestřička tam chodila odsávat nosíky, tak jsem byla hrůzou bez sebe. Chudinka moje malinká. 

Druhý den, když jsem čekala až přijde doktor a dá mi propouštěcí zprávu, tak místo toho přišel s tím, že jak primář gynekologie, tak primář neurogolie si přejí, abych tam zůstala ještě jeden den. Tak to už jsem se rozbrečela, že v žádným případě. Že chci jít okamžitě domů. Jelikož tento doktor byl přítomen mého šíleného porodu a věděl co se dělo, tak mě soucitně pohladil po ruce a řekl, že jde okamžitě nachystat propouštěcí papíry, že naprosto chápe..

Po propuštění z nemocnice jsem okamžitě zašla docházet na rehabilitaci, abych obličej rozhýbala. Trvalo to naštěstí jen měsíc. Celkem rychle se mi podařilo vrátit se zpět mezi lidi. Ale měsíc jsem opravdu strávila doma, protože jsem nebyla schopná vyjít ven. Dělalo mi strašně zle světlo. Okamžitě mi začly slzet oči,křivit obličej. Tak jsem se s mimčem na měsíc zavřela doma. Bylo to kruté období. Nesla jsem to psychicky velmi špatně, že místo abych se radovala z miminka, tak zas musím řešit co se sebou. 

Ale naštěstí to u mě nenechalo vůbec žádné následky a dnes už to nejde ani poznat, čím jsem si prošla.

Takže pokud se s tím někdo potýkáte, tak z vlastní zkušenosti můžu říct, že nejdůležitější je začít okamžitě rehabilitovat a doma opravdu poctivě cvičit. Já cvičila každou hodinku, pořád jsem stimulovala obličej a pokroky byly opravdu velmi rychlé. Každopádně doufám, že už to nikdy nezažiju.