Je sobota 19. září 2015 a s Tomášem máme první výročí svatby a 1 den po prvním termínu porodu. Celé těhotenství jsme si dělali srandu, že by bylo super, kdyby se Bětce zachtělo na svět právě na naše výročí…

Protože stále nemám pro Toma žádný dárek, vydávám se odpoledne na nákupy.
Posledních asi 14 dní mi chodí alespoň jedna zpráva denně, jestli „UŽ!?“ a není tomu jinak ani dnes. Je něco málo před 19. hodinou a já už pár desítek minut cítím, že se tam dole něco děje, ale nějak mi nedochází, že by to mohlo být ono a že je to poslední nákup ve stavu 2v1. 🙂

Tom na mě čeká na zastávce s obří kyticí růží a vyrážíme na večeři do nedaleké pizzerie. Už během ní mi začíná častěji než obvykle tvrdnout a lehce pobolívat břicho. Vzhledem k tomu, že mi při sebemenší námaze nebo špatném pohybu tvrdne už od 16tt, nepřikládám tomu ze začátku větší důležitost. Postupně si ale všímám, že interval onoho tvrdnutí je celkem pravidelný a tak pro jistotu platíme a jdeme domů. Začínám intervaly měřit a dávám si horkou vanu s tím, že jsou to nejspíš poslíčci a určitě hned odejdou. Interval po 12 minutách a vana s tím ani trochu nehnula… No nic, jdu si lehnout. Je to sice trochu nepříjemné, ale bolestí bych to nenazvala, tak to zkusím zaspat. Je asi 11 hodin a Tom jako obvykle sedí u počítače, kde se chystá ponocovat. Zkouším navrhnout, aby šel radši spát, kdybychom v noci museli jet do porodnice… Takhle rychle ještě nikdy počítač nevypnul! Se slovy „No, já asi stejně neusnu.“ ulehá a za chvíli už spokojeně oddychuje. 🙂

Já ještě asi 2 hodiny pokračuju v měření intervalů, které už se zkrátily na 10 minut, ale sem tam se vloudí jeden dřív a některý má zase zpoždění a tak to házím za hlavu a na 2 a půl hodiny se mi podaří usnout. Pak už mě budí bolest v podbřišku a s každou i pravidelné ztvrdnutí břicha. Teď už je mi jasné, že to poslíčci nebudou. Interval se zkrátil na 8 minut, ale ve všech „chytrých“ článcích a diskuzích se píše, že odjezd do porodnice je nejlepší s kontrakcemi po 5 a tak dál vyčkávám a nechávám Toma vyspat… 🙂

Dnes má přednášet na konferenci WebExpo 2015 a určitě má nařízený budík! „No jo, ale na kolikátou?!“ Když ani v 7 budík nezvoní, začínám konat a s co možná nejvíc klidným hlasem i výrazem, abych ho nevyděsila, ho budím s pobídkou ke snídani a s tím, že pak pomalu pojedeme do porodnice. V tu chvíli už jsou kontrakce po 6 minutách a tak by to mělo být tak akorát. Manžel do sebe snídani nahází tak, že se bojím, aby se neudusil, a zároveň ho obdivuju, protože já bych na jeho místě v tu chvíli nepozřela vůbec nic. 🙂

Odjíždíme směr Bulovka. Máme to autem asi 10 minut cesty. Musím říct, že jsem si nikdy předtím nevšimla, jak je ta silnice šílené rozbitá. 🙂
Bolesti už jsou docela silné, ale stále nic, co by se nedalo rozdýchat. Zvoníme na porodní sál, kde si mě přebírá porodní asistentka a Tomáše usazuje v čekárně. Vyšetření a půlhodinový monitor – výsledek: otevřená sotva na 2 prsty a téměř žádné kontrakce. Verdikt doktorky po utz zněl: „Nerodíte, jsou to poslíčci. Přijďte, až to bude nesnesitelný.“ Bolesti stále sílily a mě přepadlo zoufalství. „Poslíčci? 12 hodin pravidelných bolestí? To jako vážně?!“ Dostala jsem 2 čípky - prý na uvolnění, aby bolesti přešly (No to zrovna! Jak jsem se později dozvěděla, byly to čípky na uvolnění porodních cest, abych se otevřela.) Je 9 hodin ráno a my odjíždíme domů.