Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    lucie_91
    6. čer 2017    Čtené 1483x

    Šikana, znásilňování, týrání, nucené otěhotnění. ANEB JAK JSEM TO ZVLÁDLA - SAMA!

    Hodně z vás mě bude asi odsuzovat za to, že tohle píšu veřejně, ale mě to nevadí. Nestydím se o tomhle mluvit, ale chci to napsat pro podporu ostatních.

    Jmenuji se Lucie a je mi 26 let.

    Odjakživa jsem vyrůstala v rodině, kde se rodiče nenáviděli a i přesto spolu dál žili. Ta atmosféra pro vyvíjející se dítě byla katastrofální - vidím to teprve teď, co se na to dívám s trochu ozdravenou psychikou.

    Na ZŠ jsem zažívala od 12 let denno denně šikanu a to i o víkendu formou hlasových zpráv a emailů.

    Na SŠ pokračovala šikana do nějakých 17 let. Šikana téměř denně po dobu 5 let včetně prázdnin. Totálně mě to zničilo psychiku a byla jsem úplně v háji. Nikdo to neřešil, moje matka mě odmítla dovést k psychologovi, i když jsem ji o to téměř na kolenou prosila, protože mi bylo psychicky hrozně špatně.

    Začala jsem se sebepoškozovat, protože to byly jediné situace, kdy jsem něco cítila. Emočně jsem byla absolutně prázdná. Matka to věděla. Nepomohla, nezeptala se, nezajímaly ji mé pocity. Zvládnout jsem to musela sama.

    Od 17 let mě tehdejší přítel fyzicky týral, psychicky manipuloval, ponižoval, sexuálně zneužíval = znásilňoval. Donutil mě k otěhotnění, které se skutečně zadařilo. Teprve tehdy, co jsem těhotenství zjistila, mi miminko dodalo extrémní odvahu a zdrhla jsem.

    Matka mě nenápadně tlačila na potrat, ale natvrdo jsem jí řekla, že sice vím, že jsem mladá, ale že to miminko za to vůbec nemůže a v žádném případě ho nedám pryč. A tak se v červenci 2009 narodil Michálek. Bude mu 8 let.

    Další vztah po 3,5 letech nevyšel, ale to nevadí. S nynějším partnerem a manželem máme téměř 2,5 letou dcerku. Když jsem zjistila, že ji čekáme, s radostí jsme to oznámili rodičům. Moje matka na to zareagovala slovy "A tos jako udělala schválně?!" - od té doby jsem ji viděla asi jen jednou a pak nás odkopla. Nesnesla, že chci svůj život, kde mi ona neorganizuje každou minutu. Bude to už 3 roky a jsou to časy, kdy jsem nejvíc šťastná a konečně volná a samostatná. Díky za to, že nás odkopla! Syn to sice psychicky odnesl nejhůř, jelikož to udělala těsně před jeho narozeninami, ale o to víc nás to stmelilo.

    Teď čekáme třetí děťátko.

    Jsme šťastní a nikdy bych nevěřila, že to takhle vážně zvládnu. Může to znít jako samochvála... a vlastně ano! Ano, jsem dobrá. Zvládla jsem tolik věcí! I když teď musím chodit na psychoterapie. I když mě může někdo považovat za blázna. I když mě lidi nechápou. Nacházím pomalu samu sebe, pomalu začínám cítit emoce. Začínám si chvilkama vážit sama sebe a zkouším teprve teď, jaké to je žít a ne přežívat.

    Každý máme hromadu potíží, někdo je na tom líp, někdo mnohem hůř. Ale když už jste úplně na dně, níž to nejde. Ze dna se jde už jen odrazit! Je jedno jak silně, je jedno, po jakých kouscích se budete kousat nahoru, kolikrát vás někdo s úsměvem zakope zpátky jako mě moje matka.

    Každý kousek cesty nahoru se počítá!