Stala se mi taková zvláštní věc. Před třemi týdny v Chorvatsku, kdy byla velká vichřice bóra, přibouchl vítr nečekaně hlavní dveře apartmánu v momentě, kdy tam stála tříletá dcera... obrovský řev , já v mdlobách. Bála jsem se nejhoršího, dveře doslova železný katr, nikde žádná pěnovka, vůle pro prstíky jako třeba u auta... Po otevření dveří jsem chňapla dítě a krom dvou jakoby řezanců přes prsty nic...opravdu nic. Nevím kde ruku měla ,co se stalo, snad zázrak. Dnes jdu obcí, kde běžně pracují romové, už dlouho tu nebyli...dnes na chodníku pár kostek odkoplých a u nich stojí starý kmet, kopal. Při mé reakci dovolte, já vás objedu (jedu s kočárkem) on hbytě odpoví...já vás taky objedu... pokračuji v cestě pár metrů, on bez lopaty za mnou a jde dál a dál, nevím kam, protože jeho grupa nikde, ani jiný styčný bod. Když mne opět míjel, kouká na golfky a říká: máte holku v tom kočárku, že, tak na ni dávejte pozor.... no reagovala jsem, co jako myslíte, aby nás nesrazilo auto, já ji mám připásanou (stály jsme u krajnice)....on jen koukl do kočáru, šel dál a já pak ještě v zahradě našeho domu viděla, že jde a pořád se ohlíží... tak je to takový varovný prst po tom všem ,ať jsme obezřetní, nebo jen takový občan, který.... 🙂