Lítám na brigádu od roka malýho, první byla v brzkých ranních hodinách, takže děti to nepostřehli, že jsem pryč, ale zase jsem byla unavená. Teď jsem nastoupila na zkrácený úvazek zpátky do práce a občas to mám stejně. Plus bych ještě ráda vyšetřila nějaký čas pro sebe. Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že nesedím doma na zadku a nefňukám, že nemáme peníze.

@lleennttiillkkaa no právě, vše má své prot a proti 🙄 Nechce se mi vzdávat peněz, když konečněv pohodě měsíčně vyžijeme, na druhou stranu je to na úkor dětí- nebo spíš toho mladšího. Laura je naštěstí přes den ve školce

Já jsem šla do práce na plný úvazek, když byl malé rok. Teď u druhého doufám, že to nebude potřeba, protože bych se chtěla věnovat dětem po celé ty tři roky, maximálně nějakou brigádu 🙂

Chtěla bych ti napsat, že si to sedne... ale jaksi mi to nejde.
Jo, vždy na nějaké období se člověk nadechne, ale stačí, že jedno z dětí (nebo nedejbože obě) onemocní a celé se to boří.
Na stranu druhou - chtěla jsem zpět do práce, jsem ráda v kontaktu s lidmi. A jsem ráda, že neživoříme. Jsem také ráda, že se muž velmi do péče o děti zapojil. A ač to někdy tam uvnitř tahá, jsem ráda, že nejsem pro děti středobodem světa (jako kamarádky, co se nemohou z domu trhnout na večer několik let) a jsou zvyklé být s ostatními příbuznými a jsou čím dál samostatnější.
Nesnažím se nic dětem kompenzovat - prostě, když je čas a vůle, hrajeme si, povídáme si. Ale také se naučily, že když máma telefonuje, pak telefonát nepřeruší a musí počkat.
Mladší dcerka je výrazněji samostatnější než mladší, s níž jsem byla doma déle. Umí se zabavit sama, a to i na přiměřeně delší dobu. A ráda mi pomáhá - ví, že tak spolu trávíme víc času a při pomáhání si povídáme.
Ale všechno je něco za něco. Nevěřím na "dokonalý stav" ,-)

@brunetka11 no naštěstí to vypadá, že samostatné budou obě. Ale je to těžké. Možná si to sedne, možná ne. Ale už teď se upřímně obávám toho, ž nastoupím do práce- to teprv začne kolotoč!