Musím být upřímná. Přežili jsme bolení bříška. Přežili jsme rostoucí zoubky. Přežili jsme probdělé noci. Ale to, čeho jsem se děsila nejvíc a to nakonec dorazilo, je období vzdoru.

Moudré knížky jej popisují jako období sebeuvědomění. Období tzv. první puberty, které začíná v některých případech už v 18. měsíci, ale obyčejně je to mezi 2. a 3. rokem života.

A co to vlastně přesně je?

Dítě si najednou začíná uvědomovat samo sebe jako osobu. Přestává být "součástí" mámy a chce se vyjádřit. Proto bývají nejčastěji používanými slovy "Ne" a "Já sám".

Aby dítě vyjádřilo svůj názor razantněji, přidává se vztek, dupání, házení se o zem, kousání nebo bacání. Filípek mi rád křičí těsně u obličeje. A kolikrát k tomu použije i řev a vytáhne ho do otravně vysoké fistulky, která mi kdysi v porodnici, kdy jsem se zamilovaně dívala na můj uzlíček lásky a snažila se ho utišit, zatímco plakal až mu hlásek přeskakoval výš a výš, přišla strašně roztomilá.

Setkáte se s tím. Na 100% toto období přijde. V dnešní společnosti, kdy utváříme charaktery dětí podle kolektivního myšlení, tedy je jakoby "lámeme", k tomu dojde. Vlastně si je ochočujeme- což je hodně zjednodušený výraz, ale přesně tak to vnímám. Dítě totiž ví už od narození, co chce. Ví to. Nepotřebuje, abychom mu my dospělí říkali, co by chtít mělo. Ale my to děláme. Dělám to také, protože to jinak nejde. Je jasné, že když se dvouleté dítě rozběhne k horké plotně, tak ho zastavíme, protože by se mohlo spálit. A velmi pravděpodobně by se tak i stalo.

Vytváříme nebezpečné prostředí a pak se snažíme všemožně děti proti němu chránit. Vyrábíme auta, cesty, obrubníky a pak ty děti nutíme držet se za ruku, protože jede auto, nutíme je chodit po chodníku a zabraňujeme jim se volně rozběhnout kam chtějí, nutíme je nosit helmy, protože co kdyby upadlo a bouchlo hlavou o ten obrubník...

Chápete co tím chci říct?

A tohle věčné zakazování a formování vyústí do vzteku. Protože dítě od těch 18 měsíců ví, kdo je, ví, co chce a dává nám to jasně najevo 🙂

Posledně jsem se dívala na video pana Duška a tam se toto téma období vzdoru tak trochu načalo. A potvrdil to, co jsem si i myslela. Kdysi období vzdoru neexistovalo a ani neexistuje mezi starými kmeny žijícími kdesi v divočině. Neexistuje, protože děti jsou vypuštěni a můžou se rozvíjet nezávisle na nás. Samozřejmě někde poblíž stojí matka, kdyby hrozilo velké nebezpečí, ale jinak si dítě může volně pobíhat, objevovat svět a neslyší při každém pohybu rázné "Ne!" nebo "Nemůžeš." - zvláštní, že slovo, které začne nejvíc používat je to, které mu říkáme nejčastěji 🙂

Doufám, že toto období co nejrychleji přejde. Strašně ráda bych Filípkovi dala volnost, ale ono to prostě nejde. Vše je tady nebezpečné a kdybych mohla, obalím ho i bublinkovou folií 🙂

A přesto se snažím dát mu tolik volnosti, co to jde.

S Laurinkou to bylo dosti podobně. Vzpomínám si na to léto, těsně před jejími 2 roky, které bylo velmi těžké. Neustále křičela, plesklala se mi o zem, nikam nechtěla, pak zase chtěla všude, když jsem ji držela za ruku, tak řvala a pořád se snažila dostat ode mě co nejdál... Když jsem ji chtěla posadit do kočárku, tak se vzpírala, kopala, vřískala a já byla zrovna s kamarádkou ve městě. A všichni se dívali. A vy víte jaký je to pocit, když vás ostatní hodnotí... Spocené jste všude a jenom se modlíte, abyste v kabelce našli něco, co dítě uklidní- čokoládu, křupku, mobil...

Což se mi tedy skutečně příčí, protože právě maminky by měly být k sobě nejvíc tolerantní- jsme přeci na stejné lodi.

S Filípkem je to trošičku jiné. V mnoha ohledech se chová stejně, ale dělá věci, které Laurinka nedělala. Jako třeba že u jeho největších záchvatů potřebuje obejmout. Aby se sklidnil. Nebo kouše, né nijak silně, ale kouše- do všeho, nábytku, mě, polštářů... Co je po ruce 😀

Vidím, jak se v něm zmítá tolik pocitů, že není schopný je ovládat. A jediný způsob, jakým to dokáže ventilovat, je řev.

Nejhorší je si tohle všechno uvědomovat v klidu a pak najednou být v "té situaci". A kolikrát selhávám. Na plné čáře selhávám a křičím s ním, protože už nemám sílu to řešit jinak. Taky mám svoje limity 🙂

Některé dny jsou horší a jiné lepší. Ale už si nic neberu osobně, naštěstí vím, že jednou tohle skončí. A přijde to hezčí období, které jsem u Laurinky zbožňovala. A to bylo :"Já chci mámu."

Takže všem, které to čeká, přeji pevné nervy, Je potřeba se naučit být trpělivý a hlavně vždy zůstat v klidu. Raději napočítat do 10, než bouchnout taky. Pak nastává akorát boj o moc a výsledek není dobrý ani pro jednu stranu. Zkuste najít společné řešení. Jde to i s 18m dítětem. Vždyť o nic nejde a co si myslí ostatní v okolí, vám může být jedno- už je neuvidíte 🙂 Do půl roku je po celém období vzdoru a vy budete mít zpět svoje "hodné dítě"- ano, dítě, protože za tu dobu se z batolete stane už dítě :-/

A vy mi maminky napište, které tady jste a čtete mé články. Hrozně mě zajímá jak staré děti máte a zda vás toto období ještě čeká, nebo probíhá, nebo už je po něm 🙂

www.recipefor30s.cz

www.instagram.com/recipefor30s

www.facebook.com/recipefor30s

Pamatujete si ten díl ze seriálu přátelé, kdy se Rachel ráno budila na veselý, optimistický zpěv souseda z protějšího bytu? Tak přesně takové rána tady máme. Musím říct, že počasí nemohlo být lepší, za co jsem ráda, jelikož nejsem připravena dát létu sbohem. Teploty se pohybují kolem 28, ale New York bývá odpoledne už hodně rozpálený, tak bych tipla o dost víc. 

V pondělí jsme ráno vyrazily na snídani- jako obvykle. Tentokrát byl cíl jasný a to Eggs v Soho, ale co se nestalo- cestou jsme narazily na hezké posezení venku a neodolaly jsme. Personál byl moc milý, dali na stůl automaticky čerstvou vodu (takže hned velké plus) a jídlo bylo perfektní. Měly jsme avo toast, míchaná vajíčka se špenátem a na závěr pravé americké lívance s ovocem a javorovým sirupem. Mňamka!

Pak jsme se chvilku courly, já totiž hrozně chtěla jednu kabelku od Rebecci Minkoff, ale obchod otevíral až v 11. Nakonec jsem stejně nepořídila, neměli ji :-/

Tak jsme vyrazily nejdřív na Top of the Rock. Kupovala jsem předem CityPass, který vyjde o dost levněji, přeskočíme fronty na lístky a mohly jsme si vybrat 3 památky nebo atrakce, které navštívíme. Tohle byla jedna z nich.

Výtah nás vyvezl na 64 podlaží během pár sekund. Tu chvilku jsem se bála, aby moje snídaně nebyla všude kolem 😀 Chvíli jsem dokonce měla pocit, že začnu levitovat.

Ale nakonec jsme byly nahoře.  Cestou nás stihly vyfotit a my vyplázly 50$ za 3 fotky 😀 A ne, nemusely jsme je kupovat, ale byla to hezká památka...

K výhledu- no, byl hezký. Viděly jsme jak na Central park, tak na Manhattan s Empire. Ale musím říct, že větší zážitek byl pro mě Empire. Už jenom tím, že bylo všechno v zlato- červené a zaměstnanci měli krásné červené obleky...

Po vyhlídce jsme zašly na Time Square, což mě celkem ohromilo, i když nebyl večer. Všude blikající billboardy, reklamy, hromada lidí. Zašly jsme do M&M obchodu, kam mě Romí vytáhla s tím, že je to Must visit. Jako jo 😀 3 patra plná různorodých bonbonů, hraček, oblečení, suvenýrů... A hlavně- ony ty čokolády chutnají úplně jinak než ty naše!

Nakonec jsme zakotvily v restauraci, abychom přečkaly do večera, chystaly jsme se na vyhlídku na Empire.

A jak jsem psala, byla boží. Strávily jsme nahoře asi hoďku a půl, ale viděla jsem denní NY, pak NY při západu slunce a noční NY. A to bylo něco!

Den jsme zakončily procházkou po večerním Time Square, kde bylo světlo jak ve 12 v poledne a jely do postele, znavené...

Úterý... Vstávalo se docela těžko. Když člověk chodí vkuse 3 dny a není na to zvyklý, tak je to celkem náročné. Snídani připravila Romí a pak jsme se v půl jedenácté konečně vypravily z domu. Nechaly jsme si ten den jako mírně odpočinkový. V plánu byla pouze vojenská loď a večer baseballový zápas Yankees. Někdo nás varoval, že na lodi strávíme i 5 hodin- a! Světe div se, skoro i ano 😉

Myslím, že to bylo v celku zajímavé. Viděly jsme jak vojenské americké stíhačky, tak celou loď, každou část. A řeknu Vám, fakt bych tam být nechtěla :-/ Tak depresivní, stísněný prostor... Palandy na chodbách... Hrůza. Co nás bavilo nejvíc, byly různé atrakce, co se daly vyzkoušet. My třeba z hecu nasedly do simulátoru stíhačky a celou jízdu letěly dolu hlavou (jako skutečně se celá kabina s námi otočila, takže jsme visely jak netopýři), protože jsme nemohly přijít na to, která z nás řídí 😀 No, stálo to za těch 10$ 😀

Co se mně osobně líbilo byla místnost s Enterprise. Já ty vesmírný věci prostě můžu.

Prohlídka byla zakončena v ponorce. Doporučuji tam nechodit lidem s klaustrofobií :-/ I já jsem občas měla co dělat a říkala jsem si, že kluci na lodi se měli ještě dobře. Tady se totiž stěží dalo chodit. Prostor byl tal malý, že když se někdo zastavil, automaticky zablokoval všechny za ním. Takhle jsme si postály asi 15 minut, než se "kolona" zase rozjela. 

Zašly jsme si na pozdní oběd do mexické restaurace a odtud rovnou domů zahodit tašky s nákupem (opět!) a utíkaly jsme na zápas. Tady se nám omylem stalo, že jsme metrem zajely jinam, tak jsme se musely vracet a na přestupu čekat dlouho na další. A to je teprve lahoda- v NY totiž metra vypadají strašně. Upřímně, bez servítky, jsou příšerná. Venku je horko, ale dole u kolejí je sauna. A pokud stojíte a čekáte třeba 10-15 min, tak už je to skoro na omdlení. No a pak přijede metro, vy nastoupíte a ovane vás klíma puštěná na plné obrátky, ze 40 najednou šok na 15. Takže co se nestalo? Ano, obě jsme prochladly...

Takže nakonec jsme zdárně dojely na stadion, jako pravé fanynky koupily čepky a dres (ne, nikdy jsme baseball neviděly, natož Yankees, ale chtěly jsme mít i sportovní zážitek) a usadily se. Výhled byl parádní, zašla jsem koupit pivo (chtěli občanku! Yayyy!- no spíš jsem vypadala divně, nevěděla jsem si vybrat které 😀), daly jsme si párek, poseděly 3 hodiny, vyděly houmran, daleký odpal, který zázrakem chytili, hráče jak utíká metu a klouže po hřišti a šly dom 🙂

Zážitek pefektní, já se za tu dobu skoro i naučila pravidla 😀 Bylo neuvěřitelné zažít atmosféru, když se zpívá hymna a všichni stojí, bez čepice s rukou na prsou. Bylo úžasné zažít, jak děkují vojenským veteránům a jaký postoj mají ke své zemi a vlasti. Neuvěřitelné...

Znaveně jsme usly v 11 večer a nastavily budíka na 7 ráno. Jely jsme totiž busem do Woodbury outletu- a jaké to tam bylo, zase příště :-*

A pokud chcete z NY více, sledujte mě určitě na instagramu @recipefor30s a blogu www.recipefor30s.cz

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Budík zvoní ve 4 ráno. Unaveně se po něm natahuji, stejně jsem skoro nespala. Filip celý hořel po očkování a budil se co hodinu- alespoň jsem nezaspala, že? 🙂

Snažím se vytratit co nejvíc potichu, abych nevzbudila celý dům. Celkem se mi to daří, i když je chvilka, kdy malý zase pláče, ale usíná. Leju do sebe hrnek kafe a snažím se kufr dostat ze 3 patra dolů. A to jsem si skoro nic nevzala, abych kdyžtak měla místo na něco koupeného!

Vítá mě moje nejvíc nejlepší kamarádka Romča. Smějeme se, vypadáme obě jak moc krásné zombie...

Na letišti už vše proběhlo hladce. Kufr vážil 15 kg, takže jsem zvědá, co se bude dít při cestě zpátky 😀 Zapluly jsme rovnou do Duty free, abychom koupily Bailey's (taková naše tradice z cest). Ano, v šest ráno 😀

Ještě jsme si koupily kafe, které bylo fakt hnusné 😀 A vlezly jsme do letadla. Cesta do Bruselu utekla rychle. Popíjely jsme vesele likérek, než k nám přišla letuška, že se tady pít nemůže a přísně mi čichla ke kafi (ehm, tak to byl první trapas, jo mámo, ty se nezapřeš).

V Bruselu jsme měly zhruba 2,5 hodiny na přestup, tak jsme se jenom couraly, dopily tedy ten likérek a pak čekaly další hodinu na zpožděný let.

Ale! Nakonec jsme obě seděly v letadle a mířily směr New York! Já prvně zažila jídlo v letadle a pití zdarma, což jsem si celkem užívala, k tomu filmíky na obrazovce přede mnou.... Letušky byly moc milé a záchod kupodivu čistý a voňavý.

Spát se mi moc nedalo. Ač jsem se snažila jak jsem chtěla, podařilo se mi to maximálně na hodinku, i to jsem se budila.

Přistály jsme v pořádku a tam mě teprve čekalo peklíčko. Romí, jako člověk NY znalý (už tam jednou byla), rychle přešla přes kontrolu a já si musela vystát ve frontě 1,5h na otisky prstů a otázku na jak dlouho tady jsem a jestli mám v kabelce jídlo a pití 😀

No nic... Nakonec jsme to zvládly, vzaly kufry a tadááá na ubytko.

Řeknu vám, tak unavená jsem snad ještě nikdy nebyla. Spát jsme šly zhruba v 9? Monžná v 10 večer? Což znamená, že u nás v Praze byly 4 ráno... 24 hodin vzhůru- to byl asi můj rekord... A to nejsem nejmladší 🙂

Druhý den jsme vstávaly už nějak po šesté (vítej Jet legu), ale zas na druhou stranu jsme měly delší den. Vypravily jsme se rovnou do Central parku, kam nás zavedla navigace na snídani. Nicméně tam, kam jsme měly původně namířeno, jsme nezapadly, protože to byla nějaká zvláštní budka 🙂 Naštěstí po ulici nahoru se objevilo nejvíc krásné bistro Le Pain Quotidien (pokud budete v NY, určitě zajděte!), kde jsme zkusily Sunny Side Breakfast Bowl, což byla quinoa s batáty, zeleninou, avokádem a vajíčkem- to byl teprve pořádný food porn! A to kafe bylo neskutečné...

Pak jsme se po výdatné snídani šly projít zpátky po Central parku, kde běhalo milion lidí (nevím zda je to tak každý den, nebo jenom v sobotu ráno). Probíhal tam nějaký koncert, tak byla půlka parku zavřená.  Takže nás čeká ještě jedná procházka 🙂 Ale našly jsme tam malý bar u vody, kde jsme si daly vínko a nějakou chvilku poseděly.

Pak jsme si to zamířily kolem Plazy na 5-tou Avenue, plnou obchodů. Jo, nejlepší rozhodnutí pro 2 shopaholičky 😀 Takže zastávka byla v Zaře samozřejmě... Ale o nákupech bude pak samostatný článek 🙂

Prošly jsme se kolem Top of the Rock, nastoupily do metra a odvezly se směrem k Brooklynskému mostu- ten máme na příště. Spíš jsme se jenom kochaly okolím a najedlou- ani nevím jak- jsme se ocitly zase v obchoďáku 😀

A byl večer... My přišly znavené domů, lehly a usly.

V neděli jsme si chtěly dát trošičku oraz a vyrazily jsme na Cony Island. Já se hrozně těšila, protože v  oceánu jsem svoje nohy nikdy nesmočila 🙂 Kdo sleduje Instastories, tak byl historicky u toho 😀

Cesta byla hodně dlouhá, jely jsme zhruba 1,5 hodiny metrem. A vystřídalo se v něm několik divných lidí (to je na New Yorským metru to zvláštní... Prostě nastoupí lidi, kteří se baví sami se sebou, nebo někdo začne vykřikovat, rapovat, vybírají peníze... Tam se naše Pražské metro ještě nedostalo 😀 ). Konečně jsme dorazily, prošly si promenádou, která žije a udělaly pár (no více než pár) fotek v oceánu.

Daly jsme si vyhlášený Nathan's hotdog a zamířily na atrakce, které ve 12 otevíraly. No, řeknu vám, to jsem ještě nezažila 😀 Dokonce ani v Holandsku v Lunaparku. První- nejstarší dráha Cyclon- byla asi nejlepší. Člověk zaplatí 10$ za jízdu (jojo, Matějská konkuruje cenami) a trvá to zhruba 30 sekund 😀 Ale jízda stála za to, lepší dráhu jsem nezažila.

Pak jsme se hecly a šly ještě na další 3, z kterých na jedné jsme ležely a letěly jako supermani 😀

Pak Romí zkusila 2x házet kroužky na lahve, zda se podaří vyhrát plyšáka (jako jsem ráda, že ne, nevím jak bychom ho dostaly do letadla 😀 ), daly jsme si v bárku Mojito a skočily ještě do krásného obchůdku na promenádě, plného Cony Island reklamního zboží 😀 No, něco jsme si odvezly, že jo...

A vyrazily jsme zpátky, cestou vzaly ještě Bloomingdales outlet na Brodwayi a unavené jely do postýlky spát... A tam se nám stal kiks num.2, kdy jsme zašly do jiného baráku (přísahám, že vypadají úplně stejně a k tomu už byla tma!) a dobývaly jsme se dovnitř, než vyšla statná černoška a rázně nás přesvědčovala, že tady FAKT nebydlíme 😀 No jo... Měla pravdu, bydlíme o pár domů dál 😀

A co dál? Tak to zas příště 🙂 A pokud chcete z NY více, sledujte mě určitě na instagramu @recipefor30s a blogu www.recipefor30s.cz

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

A je to tady. Včera jsem ji horko těžko tlačila a nemohla protlačit, chrochtala mi na břiše, brečela od rána do večera a najednou je to velká holka, která miluje zvířata, kreslí nádherné obrázky, má už svoji hlavu a dokáže mi pomáhat u vaření. Co se moc nezměnilo je ten pláč 😀 Ale jinak vyrostla do úžasné holčičky a já na ni nemůžu být více pyšná!

Co se změnilo od posledních narozenin? No... Rok to byl těžký. Nemůžu říct, že ne. Jenom co začala chodit do školky, onemocněla a táhlo se to s námi půl roku. Vždy jsme 2 týdny léčili nemoc a po pár dnech ve školce, jsme začínali odznovu. Ta těžká část na tom byla, že Laurinka nebyla jediná nemocná- POKAŽDÉ totiž padl za vlast i Filípek. Takže mohu prohlásit, že si z toho období v zimě nepamatuji nic jiného než neustálá antibiotika, kapky do nosu, zelené nudle, kapesníčky všude po bytě a neprospané noci, kdy se oba dusili kašlem.....

Pořád se uklidňuji, že tento rok to bude lepší, že snad mají už pevnou imunitu a vykročili jsme do další etapy pravou 🙂

Co pozoruji ve velkém, tak je zlepšení řeči. Nedělá ji problém přepínat ze slovenštiny do češtiny. Přestává "patlat", ale pro jistotu stejně vyhledáme logopeda. Jinak s ní je už fakt velká sranda. Má na vše svůj vlastní názor, občas je tak tvrdohlavá, až musím počítat do desíti, abych se uklidnila 🙂 a dokáže i projevit velkou lásku.

Jako horší část považuji neustálé boje s Filipem 😀 Dokud jenom ležel, tak byla jak andílek. Teď už jí bere neustále všechny věci, pořád za ní leze a já si připadám jak rozhodčí- normálně si asi pořídím píšťalku, možná by to pomohlo...

Tak doufám, že tak za půl roku si budou už spíše hrát, než po sobě vřískat 🙂

Tento rok jsme prvně řešily oslavu s Laurinkou spolu. Já se zeptala, co by chtěla a ona mi sladce odvětila, že chce párty jako Angelina ballerina (kdo nezná, je to kreslená pohádka o myšce, která tančí balet).

V prvním momentu jsem zajásala. Hurá! Moje holčička bude holčičkou a oslava nebude modrá! No jenomže potom jsem začala přemýšlet. Uvědomila jsem si, že na přípravu budu mít jenom jeden týden. Musím se přiznat, že tentokrát jsem to vzala velkým hopem a nepřipravovala se na to i měsíc předem, jak jsem měla zvykem... Ale troufám si říct, že vše dopadlo skvěle. Prvně jsme pozvali děti, což se ukázalo jako nejlepší nápad, protože my dospěláci, jsme mohli v relativním klidu posedět a popovídat si 🙂

Vařila jsem sama a zapřísahávám své budoucí já, že příště už to fakt dělat nebudu 😀 Tolik hodin u plotny, záda mě bolely, padla jsem únavou ve čtyři do křesla a už se nepostavila do večera 😀 A cenově to vyšlo nastejno, jako objednaný catering... Takže příště raději bez práce 🙂

Dort a sladký raut jsem chtěla vzít znovu z Velvet bakery, bohužel tentokrát to nevyšlo. Nevadí, sáhla jsem tedy pro doporučenou Veroniku z cupcakes Veronika. Musím říct, že vše bylo DOKONALÉ! Jak vizuálně, tak chuťově. Malinová náplň byla malinová, těsto vláčné... Byla jsem moc ráda, že mi vzala objednávku i na tak málo kousků. Co už tak fajn nebylo, byla cena... Jako chápu, že je s tím hodně práce a je zjevné, že je vše z kvalitních surovin a ne žádných náhražek. Nicméně pořád, cena je  hodně vysoká...  Myslím, že se dají najít stejně kvalitní cukrářky za menší peníz, což bych asi řešila, kdybych měla více času :-/

Ohledně dárků- letos jsme měli jasno. Kouzelná tužka od Albi a k tomu nějaké knížečky. Myslím, že je to vděčná interaktivní záležitost, děti to zabaví na dlouho a něco i naučí. My sáhli po pohádce Perníková chaloupka a po encyklopedii lidské tělo.

Určitě musíte zkusit, pokud jste o ní neslyšely nebo nad ní jenom uvažovaly. Tužkou se jednoduše ukazuje na obrázky a ona vše opisuje, učí a povídá. Nakonec si můžou děti zahrát mini kvíz a zjistit, co vše si zapamatovaly 🙂 Tužka se dá použít i třeba jako mp3 přehrávač...

Jako další věc dostala kočičku Biancu. Upřímně jsem nečekala, že bude mít takový úspěch. Kočička mňouká, chodí, reaguje na volání a na hlazení. Je z velmi příjemného materiálu a Laurinka si ji hned vzala i na spaní do postele 🙂 Takže u nás se teď mňouká o sto šest! Já si pamatuji, že jako malá holčička, jsem nějaké chodící plyšové zvířátko vždycky hrozně moc chtěla...

Děkujeme i našim přátelům za všechny dárečky a za skvělou společnost a atmosféru. Užili jsme si to moc!

A těšíme se za rok, až bude mít ta moje slečna celých 5!!! Bože, letí to...

VÍCE ČLÁNKŮ NA BLOGU:

www.recipefor30s.cz

INSTAGRAM: @recipefor30s

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Nakonec jsme našli nějakou dětskou hernu v okolí, která tedy byla docela masakr a to hned z několika důvodů 😀

Za prvé herna byla situována v blízké vesnici v zemědělské oblasti. Kdyby tam nebyla cedulka herna, řekla bych, že jdeme do kravína.

Za druhé, jelikož pršelo, dojeli tam snad všichni z okolí, takže si umíte představit, kolik dětí a dospělých tam bylo. Našli jsme sice kousek místa na sezení, ale to nám stejně bylo na dvě věci, jelikož jsme se museli střídat u Filipa, který se střemhlav vrhal úplně všude.

Stihla jsem ještě rezervovat místo do Tricklandie (pokud se budete chtít podívat, doporučuji rezervaci MINIMÁLNĚ den předem, je pořád vyprodáno), kam jsem se chtěla moc podívat a zbytek dne jsme tak nějak řešili dle nálady.

Nejlepší den nás tedy čekal až ve středu, kdy jsme stejně odpoledne odjížděli směr Košice. Dopoledne jsme se natěšeně vybrali vláčkem na Štrbské pleso. Zaparkovali jsme auto ve Starém Smokovci a s vidinou velkého zážitku pro děti, koupili jízdenky. Problém nastal už ve chvíli, kdy nám ujel první spoj, jelikož jsme se do něj prostě nevešli. Čekali jsme tedy půl hodinu na další vlak. Cesta na pleso trvala 3/4 hodiny a my už v hlavě začali propočítávat, kdy nejpozději musíme odjet, abychom stihli Tricklandii. Fajn, na procházku by to ještě stačilo.

No, jenomže to bychom museli mít více štěstí. Po pár krocích Laura začala mrnčet, že jí bolí nožičky a chce na krk. Odmítala udělat jakýkoliv další pohyb, dokud si ji Emča nevzal. Tak jsme pokračovali dál a já se začala kochat okolím a horami, které byly konečně vidět.

Bohužel ve chvíli, kdy jsme dorazili ke krásnému molu a chtěla jsem fotku, začalo to pravé ořechové. Laura odmítla slézt dolů. Začala vřískat, kopat a brečet. Nepomáhalo přemlouvání, domlouvání, prosby, nic. Prostě se zasekla. Nakonec jsme ji nějakým způsoběm dostali dolů, ale to začalo ještě větší divadlo. Oba jsme v šoku stáli a koukali na holčičku, která měla být naše hodná Laurinka- NIKDY nic podobného nepředvedla. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají kapky potu, a viděla, jak na nás kouká celé osazenstvo Štrbského plesa.

Rychle jsme se tedy obrátili na patě, ukončili náš super výlet a vlakem se odvezli zpátky do Smokovce 😀

Moje vysvětlení situace? Jelikož Laura něco podobného předvedla v průběhu dovolené ještě jednou- bylo to určitě kvůli tatínkovi, který prostě svoji holčičku bezmezně miluje, vše jí dovolí, nedokáže ji potrestat (ano, ta "zlá" v rodině jsem já), k tomu ho dlouho neviděla a když se to tak nějak vše nakumulovalo, vypálilo to jak atomovka 😀

Naštěstí cestou se Laura uklidnila a v Tricklandii už bylo dobře. Moc jsme si to užili, jak iluze, tak třeba zrcadlové bludiště nebo obrácenou komnatu. A nejvíc byly pokoje ve stavu beztíže 🙂 Slabší jedinci si přibalí s sebou do tašky pytlík na zvracení 😀

Tak a příště zase trochu o Košicích 🙂

Jak zvládáte tyto hysterické záchvaty dětí vy? Máte vůbec s něčím takovým zkušenost nebo se vám podobné případy úspěšně vyhýbá?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Kdybych měla začít od začátku, asi napíšu, že se už nějakou dobu marně snažím přijít na to, co je skutečně dobré pro moje tělo a co ne. A ve velké míře to souvisí právě se stravou. Ač se snažím jíst zdravě, stejně často uklouznu nebo nedodržuji intervaly.

Po tom, co jsem investovala do sestavení jídelníčku a dodržovala ho měsíc, zjistila jsem, že prostě nedokážu stát celý den u plotny, vážit všechno jídlo a dělat si ho 5x denně. Pro mě jako mámu 2 dětí, to byl obrovský problém. A taky mě to přestalo bavit.

Tehdy přišla na řadu myšlenka, nechat si krabičky dovážet domů. Už jsem pár měsíců po podobné službě pokukovala, až jsem se rozhodla, že to zkusím. Nemuset myslet pořád na přípravu a naučit se pravidelnosti- to byla moje vidina. Objednala jsem si tedy krabičky a nechala se unášet proudem.

Trvalo mi to tentokrát měsíc a půl...

Aby jste dobře rozuměly- jídlo bylo dobré. Rozmanité. A časté. Jenomže já u svého hektického dne nebyla schopna dodržovat intervaly. A nepomohlo ani nastavení upozornění. Krom toho, když jsem náhodou byla půl dne někde pryč, nebylo možné tahat krabičky s sebou a stravovat se někde na lavičce v parku... A časem mi začalo vadit, že se mi krabičky jenom kupily a já je musela vyhazovat nesnězené (stydím se, ale je to tak). Přemýšlela jsem, zda s tím skončit nebo ne. Nakonec přišel finální impulz ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je mi skoro po každém jídle hrozně těžko a bolí mě břicho.

Takový blesk z jasného nebe. Přiznala jsem sama sobě, že už ani nevím jaké to je žít bez toho, aby mi nebylo pořád blbě od žaludku!

A tehdy padlo rozhodnutí, pohnout se dál a zkusit něco jiného, co mi možná pomůže víc.

Krabičkovou dietu nicméně doporučuji- nastartuje metabolismus, odpadá starost s vařením a jídlo je chutné. Já zhubla za ten měsíc a půl 2 kg. 

Abych se dopracovala k tomu, co jdu zkusit dál... Paleo. I ty Brutte? Ano, už i já 😀 A to z jednoho prostého důvodu- podle studií, které jsem si dělala, by mi tento způsob stravování mohl pomoct- jak s bolestmi břicha (eliminovat všechny průmyslně zpracované potraviny, stabilizovat tělo a pak postupně zjistit, co můžu jíst a co ne), tak i s pletí, která je teď hodně špatná (jako v pubertě). Prostě vnitřně cítím, že něco není v pořádku a konečně jsem se rozhodla situaci nějak řešit.

Začínám tedy s Whole30. Bude to masakr- vím to. Moje vůle je daleko za slovem pevná, ale jdu do toho pro svoje zdraví.

Zítra končím první týden... Mám za sebou hodně těžké chvíle odříkání, zapíječku synovce, kterou jsem ustála a jsem na sebe pyšná a pár zajímavých poznatků...

Ale o tom příště 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Moc ráda chodím ke kadeřníkovi. Přímo to zbožňuji. Čas od času potřebuji změnu a u vlasů je nejlepší, že rychle rostou, takže změna není trvalá, pokud by se nepodařila (i když nějaký čas bude silně vidět 😀 ).

Já byla naposledy na barvení a stříhání minulý rok v březnu. Pár týdnů předtím, než se narodil Filip. Pamatuji si, že jsem tam šla s vědomím, že je to na dlouhou dobu naposled (maminky malých dětí bez možnosti hlídání, určitě pochopí).

Moniku znám už přes 5 let. Prvně jsem u ní byla ještě před svatbou a nějak jsme si padly do oka- nebo spíš ona mně 🙂 Do té doby jsem nepoznala, co to je, když někdo opravdu rozumí svému řemeslu.

A stala se ze mě věrná zákaznice- i když... Od chvíle, co mám děti, jednou ročně 😀

Za ty roky jsme postupně přešly od mých černých vlasů až k blond.

A tentokrát jsem k ní šla s jasnou vizí- já chci silver. Takhle světlé vlasy jsem toužila mít už několik let a nikdy nebyla odvaha, nebo nevím... Ale tentokrát jsem byla pevně rozhodnuta.

Zda bylo mé rozhodutí správné- to je už věc druhá 😀 Nějak si na sebe nemůžu zvyknout. Na jednu stranu se mi vlasy strašně moc líbí, na druhou stranu když kouknu do zrcadla, nepoznávám se...

No a jaké to vlastně bylo s prckem? Vzhledem k tomu, že můj muž jezdí domů dost pozdě, musela jsem zvolit variantu, že pojedu i s Filipem. V čase, když jsem se objednávala, bych dala ruku do ohně za to, že bude vše ok. Jenomže to by nesměly začíst růst Filipovi zuby, že jo 😀

Den před termínem jsem přemýšlela, že se na to vypr..., jinak mi tam Monča zakáže příště přijít 😀

Nicméně přišlo ráno, my vyrazili. Cestou usnul, tak jsem stihla ještě skvělou snídani.

A šlo se na to. Prozíravě jsem s sebou vzala pytel hraček, které Filipa bavily asi 15 minut 😀 Jinak tam lezl, vše chmatal, všude stál, pořád někde něco bral... Naštěstí Monika má dost pevné nervy a celou situaci ustála s úsměvem na rtech- děkuji! Já byla tudíž taky v klidu. Akorát jsem tedy pořád běhala a Monča za mnou, takže občas to vypadalo tak, že já klečela u Filipa a Monika se chudák nade mnou skláněla a barvila vlasy v krkolomných pozicích 😀

Měla jsem s sebou i vybavenou celou tašku, takže křupky, piškoty a kapsičky s dětskou výživou to jistily. Na nějakou dobu 🙂

Před obědem na Filipa padla únava a to už nám dával celkem jasně najevo. Teda řeknu vám- nic moc příjemného to nebylo. Zákazníci a řvoucí dítě :-/ Omlouvám se!

Takže po prvotních peroxidových procesech ála Eminem (ano, po shlédnutí žlutých vlasů v zrcadle jsem se zajíkala děsem), jsme daly finální barvu a já mohla vzít Filipa do kočárku před kadeřnictví a uspat ho. Snažila jsem se zdržovat co nejblíže vchodu, jelikož jsem měla na sobě plášť a vlasy pokryté fialovou barvou 😀

Nicméně mise byla úspěšná, Filípek usnul a já mohla na relaxační mytí hlavy, na foukání a finální styling. Což jsem si tedy neskutečně užila- jak já miluji, když moje děti spí 😀

Rady na závěr:

* pokud berete s sebou dítě, berte i půlku bytu. Cokoliv, co ho/ji dokáže zabavit na nějakou dobu

* pokud to nezabere, budete asi nuceni pořád za dítětem běhat jako já- VEMTE SI NA SEBE NĚCO, CO SE MŮŽE ZNIČIT!!! Já to neudělala a jak jsem pořád lítala, sklouznul mi plášť, peroxid se dostal na moji krásnou milovanou mikinu a vyžral mi barvu :-/

* vemte si zásobu plínek. Jak na potvoru se mi v průběhu návštěvy asi 3x pokadil- wtf???

*najděte si hlavně kadeřnici, které to nevadí 😀 a obrňte se kupou dobré nálady a trpělivosti!

Za 3 měsíce jdu ještě na dotažení silver barvy, tak se už teď psychicky připravuji, co mi tam ten divoch zas předvede 😀

A jak se vám líbí moje nová barva? Co vy a kadeřníci? Berete s sebou děti nebo je to jenom vaše chvilka?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

A tak nějak to bylo u mě. Doma jsem nebyla od října. Nejdřív nás ubíjely nemoci dětí, po novém roce zas měla mamka hromadu práce (účetní pochopí). 

Takže KONEČNĚ jsme mohli přijet. A já nasála hromady pozitivní energie, dostala geniální nápad, který prostě musím zrealizovat a dotáhnout do konce, užila jsem si krásného počasí, sluníčka, konečně zašla i do obchodu a něco si nakoupila, viděla se s kamarádkami, které znám snad odjakživa, chodila na procházky a prostě zvolna a šťastne dýchala.

Doma je doma. Dokud jsem sama nezaložila rodinu, neuvědomovala jsem si, jak důležité je mít zázemí a místo, kam se vracet. A hlavně- což je hrozně zvláštní- čím jsem starší, tím víc mě to táhne ke kořenům. Tím víc si cením vše, co souvisí s mou vlastí, s kulturou a národem...

A ač jsem se narodila v Praze, ač jsme se přestěhovali až když mi bylo 6, jako svoji domovinu, svoji rodnou zemi, vnímám Slovensko. Nádhernou krajinu s nejkrásnějším folklorem a vřelým srdcem...

A co vy a domov? Rády se vracíte k rodičům? 

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

V poslední době cítím vinu. Je jako mlha, která všechno dusí a zahaluje: mou náladu, moje sny o budoucnosti, mou realitu, která je právě teď. Neustále cítím, jakobych dělala vše jenom napůl, v nejlepším případě. Mám pocit, že prostě nemám a nedělám "dost"- nemám dost času, nedokážu dělat věci dost dobře, a hlavně, nedokážu dát dost svým dětem.

Sice mi hodně lidí řekne: "Děláš toho dost," a taky to neustále slyším ze všech rádií, v mnoha písních, vidím to znovu a znovu na sociálních sítích (ty skvělé motivační fotky). Na okamžik se skutečně cítím dobře - Jo, dělám toho DOST! - ale myslím, že se mi nedaří tomu věřit hluboko uvnitř, a pak ta chvíle pomine a já se cítím prostě stejně jako jsem se cítila předtím.

V hlavě mi pořád rezonuje: Dost. Dost. Dost.

Dělám toho dost, ale ne opravdu.

Jsem dost, až na to, že nejsem.

Stíhám toho dost, dokud nezjistím za pět minut od teď, že jsem zapomněla objednat Lauru k oční- zase.

Cítím, že je všeho dost, než začnu přehodnocovat.

Tváří v tvář se setkávám s mými velmi reálnými nedostatky, chybami a hříchy.

A víte co? Nemám žádné iluze, že jsem jediná, kdo se tak cítí, kdo v duši cítí, že není dost. Jste tam se mnou, uvězněné v mlze?

Vzhledem k mým nedostatkům si připomínám, že jsme NIKDY nebyly stvořené na to být zcela perfektní, abychom absolutně naplnily význam slova "dost". Jsme lidi. Jsme matky. Jsme pohádkářky, poradkyně, vrby, učitelky, kuchařky, psycholožky, andělé, jsme srdce a duše, doktorky, komediantky, rozhodčí, soudkyně, nejlepší přítelkyně... Jsme vše, co dovolíme, abychom byly. Ale nikdy nebudeme vše najednou na 100%. Smiřme se s tím.

A já v nás věřím. V další generaci, kterou vychováme s tím, že je "dost" přesně taková, jaká je. Že slovo dokonalost existuje možná tak pro Boží plán. A že chyby jsou lidské.

My se budeme snažit trochu ubrat, přestat se porovnávat a tlačit se do toho být někým, kým nejsme. Přestaneme se snažit dosáhnout na tu pomyslnou dokonalost, která místo toho, aby nás zvedala nahoru, tak nás táhne vší silou dolů. A z hloubi svého srdce věřím, že mlha se rozplyne. A pak se dokážeme na svět koukat otevřenýma očima a možná i pusou, protože kvůli zbytečnostem a nepodstatným věcem nám kolikrát uniká pravá podstata bytí, ty důležité chvíle a prožitky. Krása tohoto světa...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Když jsme začaly s Romčou obcházet bistra, kde podávají snídaně, ze začátku nás ani nenapadlo, že se z toho stane zvyk. První myšlenka přišla vlastně až na druhém "rande", kdy jsme si slíbily, že objevování, zkoušení a ochutnávaní, bude naše tradice. Ono utrhnout se jenom tak od dětí nebo práce je pro nás obě celkem těžký oříšek. Ale jednou měsíčně zvládnutelný (i když tento měsíc už vlastně podruhé!).

Takže vybereme náhodně sobotu v měsíci, kterou máme obě volno (a já hlídání), najdeme na netu restauraci, která se nám líbí a zdá se, že stojí za vyzkoušení a vyrazíme. 

Jenomže ono to není jenom tak- tyto bistra bývají o víkendech přeplněná. Popravdě je celkem štěstí najít nějaké místo- rezervace se nedělají. Už dvakrát se nám povedlo přijít tak, že zrovna někdo odcházel- naštěstí.

Tak mě napadlo, že rovnou zkombinuji dobré s užitečným a budu Vám přinášet recenze, podložené vlastní zkušeností, z míst, které jsme navštívily. A aby to bylo komplexnější, v jednom článku naleznete vždy 3 navštívená místa (což matematici snadno spočítají- podle četnosti našich výletů to vychází 1 článek za 3 měsíce 😀 ). 

Coffee Room ****

Ano, profláklá kavárna. Ale ruku na srdce- když o tom pořád slyšíme, kdo by jej nechtěl navštívit? My dorazily v době, kdy nebylo volné žádné místo a zůstaly na nás barové židle u vchodu. Jak na hanbě 🙂 Coffee Room je totiž hrozně maličký, celou místnost tvoří prodejní pult, asi 4 stoly a pak bar u okna a vchodu. Toť vše. Mimo to si ještě chodí zákazníci kupovat kafe do kelímku, takže mezi stoly stojí fronty a tlačí se tam jeden na druhého. To jediné ale pokládám za velký mínus.

Naštěstí než jsme si objednaly, uvolnil se maličký stůl. Fotit byla skutečně věda, nemohly jsme se ani odsunout na židli.

Jinak jídlo je přímo božské- alespoň to, co jsme si daly my. Chleba s avokádem, sušenými rajčaty, na rukole s krémovým sýrem, je nebe v puse. Přísahám že jsem lepší nejedla- od té doby si ho dělám doma 😀

Chleba je čerstvý a nadýchaný. My si k tomu přiobjednaly ještě sladkou tečku a to banánový chleba s arašídovým máslem, banány a javorovým sirupem- zase se opakuji, lahoda.

A kafe mají zatím nejlepší, co jsem měla. Vlastně právě tady jsem asi poprvé v životě vypila svoje capuccino úplně bez cukru (děkuji Romi) a od té doby v tom pokračuji. Ale kafe jako tam, jsem zatím ještě jinde neobjevila.

K obsluze nemám žádné připomínky, byli moc milí. Ceny jsou trochu vyšší, ale myslím, že kvalitě odpovídají.

Uděluji tedy 4 hvězdy z 5 a to právě kvůli stísněnému prostoru.

The Farm *****

Tady ten podnik na Letné jsem objevila úplnou náhodou, když jsem si jela pro pas na ambasádu. Úplně se mi vybavuje, jak sedím v autě, koukám z okénka a najednou mě pleskl přes oči velký nápis, obrovská prosklenná výloha a hromada lidí. Vzala jsem okamžitě telefon, začala googlit- a našla 🙂

Rezervace se přijímají, což jsme bohužel nevěděly. Prostě jsme v deset dorazily a opařeně zůstaly stát u pultu. Bylo narváno- kompletně. Naštěstí byla přítomna moc milá paní (možná p. majitelka?), která celkem korigovala přívaly návštěvníků. My jsme dorazily za 5 dvanáct, akorát se uvolnilo místo a my si mohly v klidu sednout.

Interiér stojí za to vidět. Cítila jsem se skvěle, pastva pro oči. U pokladny mají dokonce velký barel s vodou, kde si ji můžete zdarma načepovat. Super!

Jinak Menu mají skutečně bohaté, vajíčka na milion způsobů, sladkou snídani... Troufám si říct, že si vybere každý.

Já si objednala omeletu se sýrem, Romča vajíčka benedikt. Ale vrcholem byly francouzské toasty- jestli jste je nikdy neměly nebo jste naopak jejich milovníkem, TADY si je rozhodně dejte!!! My je jenom chtěly ochutnat. Když je donesli, neskončily jsme s jezením, dokud nebyl talíř prázdný. Přísahám, že lepší jsem ještě nejedla.

Omeleta byla skvělá, nevysušená, měkká, k tomu salátek z polníčku- přesně, jak to mám ráda.

Kafe nám přinesli v roztomilých hrníčcích. Velké plus mají za nabídku Mimosi, která se v době brunche hodně podává třeba v Americe (nebo alespoň ve filmech 😀 ).

Obsluha je tady moc milá, prostor velký. Popravdě se nedivím, že bývá plno. Takže pokud půjdete zkusit, určitě si udělejte rezervaci.

Ceny taky vyšší- nicméně stojí to tam za to!

The Farm má u mě plný počet, nenašla jsem žádnou chybu. Ještě i záchody vypadají skvěle 🙂

Kavárna Místo ***

Sem jsme se vydaly úplně neplánovaně ze dne na den. Dokonce jsme původně chtěly do "Můj šálek kávy", což spadá pod jednu značku. Romča ale nadhodila, že tam už byla a na focení tedy nic moc, tak jsme zkusily zajet do Dejvic (jinak jak kdyby kamenem dohodil od The Farm).

Tentokrát jsme s rezervací nepochodily, tak jsme se rozhodly přijet rovnou na 9, kdy otevírají. Kavárna je nová, celá dřevěná a velká. Takže interiér nádherný, kombinace s pohledovým betonem funguje dokonale 🙂

Místo jsme si našly u okna, kvůli světlu. Normálně by ho asi bylo hodně, venku ale od rána pršelo, takže stejně nic moc.

Objednaly jsme si každá anglickou snídani, tradičně kafe a sladkou tečku v podobě pohankových lívanců.

Jako obvykle, než jsme vše stihly vyfotit, jídlo bylo studené 😀 Nicméně výborné- k anglické snídani nemám ani jednu výtku. Na talíři bylo vše, co mělo a skutečně nám chutnalo.

Bohužel, co mi už nejelo, bylo kafe. Nevím, zda to bylo přímo kávou nebo mlékem, nicméně mělo  nakyslou chuť- a to já fakt nerada.

Další mínus bych dala za lívance. Přinesli nám na talíři dvě obrovské placky polité smetanou a na vrchu byl kompot (myslím, že čerstvým ovocem by udělali úplně jiný dojem). Lívance byly hutné, taková buchta. Což já si pod pojmem lívanec představím lehkou, nadýchanou placičku (možná to bylo tou pohankovou moukou? Nevím...)

Obsluha byla i tady moc milá, dokonce se usmívali a krásně zdravili hned po otevíračce, což je velké plus.

Ceny jsou průměrné, určitě levnější než předcházející restaurace.

V průběhu hodiny byla kavárna úplně plná. Tak asi budeme chodit na otevíračky 🙂

Dávám 3 hvězdy z 5 a to kvůli lívancům (nabídku snídaně mají skutečně malou, tak by na nich asi mohli víc zapracovat) a špatné kávě.

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Seděla jsem nad kompem a lustrovala jednu stránku za druhou. Oslava měla být za měsíc a já pořád neměla vybrán ústřední motiv. Chtěla jsem, aby Filip nestrádal a byla mu uspořádaná stejně velká oslava prvních narozenin, jakou jsem připravila Lauře.

Nakonec, ani nevím jak, napadla mě Panda (a ano, jsem ráda, že je ještě tak malý, že mi do toho nemůže kecat 😀 ). Protože co je víc fotogenické, než kombinace bílé a černé, že jo? 😀

Dekorace se u nás bohužel moc neprodávají, velkou inspirací mi byl tedy Pinterest, podle kterého jsem pak dělala i plakátky. Zbytek mě napadl asi den před oslavou.

Tentokrát přípravy měly ale velkou výjimku- nepekla jsem a nevařila. Prostě jsem si řekla, že nebudu stát 2 dny u plotny a chystat jídlo pro 8 lidí, že si ho nechám udělat a já v klidu rozvěším ozdoby a naaranžuji si dekorace. A péct bych stejně nemohla, když mi dobře nepeče trouba 😀 (to je výmluva, co?).

Takže! Tentokrát úplně bez stresů, v příjemné společnosti kamarádky Mišky z yummymummyfoodie, proběhlo celé dopoledne hladce, mile a v pohodě. A o to mi šlo.

Jídlo bylo božské a já si ho vychutnala asi nejvíc, protože jsem zrovna z těch lidí, kteří neocení svoji vlastní práci (kdo také není nikdy 100% spokojen s tím, co uvaří?). Takže pokud uvažujete o rodinné oslavě, nebo klidně i jiné, doporučuji rauty od Mišky. Má je zdravé a skutečně výborné.

My třeba měli kuřecí řízečky v mandlové krustě, batátový salát, trhané vepřové maso s guacamole, chlebíčky s rybí a vajíčkovou pomazánkou (polovina vajíčkových mi při přenosu na stůl upadla na zem 😀 no, alespoň se dostalo i na psa 😉 ), zeleninový talíř s dipem. K tomu ještě sladké kuličky z datlí obalené v kokosu a černém sezamu- no fakt, doporučuji zkusit!

Dort jsem už jako na předešlou oslavu mých narozenin, objednávala. Stejně tak jsem vzala pár cupcaků, cakepops a makronky. A bylo to jako vždy- kvalitní provedení a hlavně domácí, pravé zpracování. Oblizovali jsme se všichni až za ušima 🙂

No a jaké to vše bylo? Skvělé. Miluji ty chvíle, kdy se sejdeme skutečně celá rodina a slavíme spolu růst další generace. Je fajn se vidět, pokecat, užít si děti, které se začínají pořádně předvádět 🙂 Za měsíc čekáme další přírustek do rodiny (synovce/neteř), na který se moc těšíme, tak nás v září, kdy má narozky Laura, bude zas o jednoho více.

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Miluji sladké snídaně. Nejraději dělám lívance, akorát ne vždy se mi chce přes půl hodiny čekat, než mi nakyne těsto 🙂 Lepší variantou jsou občas vafle, u kterých nemusím moc dávat pozor, aby se mi na pánvi nerozteklo těsto, případně abych je správně otočila a nezmuchlala (ano, i to se mi stalo). Vafle jednoduše zavřu ve vaflovači a čekám, až se udělají 😀 

Objevila jsem tento zdravý recept a musím říct, že je skutečně moc chutný. Mým měřítkem již nějakou dobu nejsou mé preference, nýbrž reakce obou dětí. A naštěstí tyto měly úspěch!

Ingredience

• 1½ střední batáty (cca 380g, nakrájená a předvařená)
• 1 hrnek ovesných vloček
• 1 PL kypřícího prášku do pečiva
• 1 ČL skořice
• 2 PL třtinového cukru
• 1 vajíčko
• ¾ hrnku mandlového mléka
• 1 PL kokosového oleje
• 1 PL vanilkového extraktu

Ozdoba:

• ¼ hrnku borůvek
• 1 PL arašídového nebo mandlového másla
• 1 ČL javorového sirupu nebo medu

Postup

1. Uvařte batáty.
2. Zpracujete suché suroviny - vločky, prášek do pečiva, skořici, cukr- nejlépe ve food procesoru nebo mixéru. Vysypte do mísy.
3. Zpracujete mokré suroviny - batáty, vajíčko, olej, mléko a vanilku - nejlépe ve food procesoru nebo mixéru. 
4. Přelijte mokré ingredience do mísy se suchými a míchejte  dokud se nespojí.
5. Dejte do vaflovače lžičku oleje, a směs (pokud chcete mít malé vafle, stačí dát trochu těsta doprostřed).
6. Obložte si vafle borůvkami, máslem a zakápněte sirupem 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

A pak si pamatuji už jenom ústřižky. Kráčím a klepou se mi kolena. Brní mi strašně ruka a přísahám, že mě na chvilku napadlo, že právě prožívám infarkt. První pohled do Emilových očí. Ledabylé rozloučení u oltáře s kmotrem, kterému jsem nedala ani pusu. "Moc ti to sluší" zašeptáno do ucha těsně před obřadem. Naše rozhodné ano. Strašná rána do ticha, když něco někomu upadlo. My dva si nasazujeme prstýnky, líbáme se a připíjíme sklenkou sektu.

Jsem manželka!

V pátek uběhlo přesně 5 let od jednoho z nejkrásnějších dní mého života (jsou přesně 3- uhodnete zbylé dva? 🙂 ). Za tu dobu se stalo tolik věcí - krásných, těžkých, důležitých, úsměvných,... A všechny nás poznamenaly, všechny k nečemu byly a posunuly nás dál. Formovaly náš vztah, naše osobnosti se vyvíjely a změnily. A nejvíc nás změnily děti. Jako každé rodině dodají to správné koření 🙂

Co předtím nebylo důležité, je teď skoro nemožné (jako třeba víkend osamotě? 🙂 )

Co předtím bylo důležité, teď skoro nedává smysl (jako třeba celovíkendová párty)

Co předtím platilo, teď neexistuje (jako třeba můj muž jezdící domů v 5 hodin odpoledne)

Co předtím neplatilo, je teď zákonem (jako třeba nedělní společná snídaně)

Jsem šťastná? Jsem. Miluji ho i po 9 letech a nedokážu si představit, že by nebyl mým manželem. Není dokonalý, má hromadu chyb, ale já jsem na tom úplně stejně, ne- li hůř. A je takovým malým zázrakem, najít si tu druhou půlku, která Vás bere, akceptuje a miluje přesně takové, jaké jste. I po ránu, kdy se sama bojím podívat do zrcadla. I v průběhu PMS, kdy bych si nejraději občas nafackovala já sama. I po měsících nemocí u nás doma, kdy člověk lítá kolem dětí a nemá čas sám na sebe, tak se mu lepí mastné vlasy na tvář. Dokonce i v momentech, kdy nastupuje moje období nespokojenosti a výčitek- drží, poslouchá a občas dokonce i koupí kytku. A taková kytka bez důvodu, je prostě vždy nejkrásnějším dárkem 🙂

Miluji náš život v té formě, v jaké je teď. I když je místy ukrutně těžký a vyzývá mě, abych si šáhla až na samé dno. Ale pokud nespadnete tak hluboko, nedokážete pak zvednou hlavu a vidět modrou oblohu a svítící slunce 🙂

Dnes večer jdeme po hrozně dlouhé době na rande, oslavit výročí- i když s týdenním zpožděním. Ale moc se těším, konečně budeme mít pro sebe alespoň 2 hodiny klidu, kdy si budeme moci říct novinky, to, jak se máme rádi, dát si pusu, dívat se v tichosti jeden druhému do očí a být si duševně zase blízcí.

Vzpomínáte rády na svoji svatbu? Já kdybych mohla, dám si repete 🙂

*photo by: Zuzana Scharf

* u mě na blogu najdete i krátký sestřih z videa 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Znáte ty dny, kdy se ráno vzbudíte a víte, že vás prostě čeká úžasný den? A vůbec vám v tu chvíli nevadí, že je šest hodin a děti se dožadují snídaně. Že musíte vylézt z teplého pelíšku, i když jste toho moc nenaspali a vplout do menšího ranního kolotoče, který vždy spolehlivě začne větou:

"Maminko, chci mlíčko."

Naplním bříška, obleču děti, dám pusu manželovi a v 9 zavírám dveře bytu. Radostně jedu směr Praha, kde se potkávám s nejlepší kamarádkou a vyrážíme do dalšího, náhodně vybraného podniku na brunch.Daly jsme si totiž takový slib a každý měsíc zkoušíme novou restauraci, jídlo, prostředí... Je to krásná tradice a popravdě skoro jediný den, kdy se vidíme- ty měsíce utíkají a utíkají, jsme pracovně zahlceny a obě jsme rády, že si najdeme alespoň nějaký čas, který strávíme spolu.

Obyčejně se nám brunch protáhne na několik hodin, pak odcházíme do dalšího podniku na oběd a třeba jak dnes, nakonec na nákupy. Prostě úplně holčičí den, kdy vypouštím z hlavy všechny problémy, starosti, povinnosti a bavím se! (I když je pravda, že v průběhu dne několikrát volám domů, jaká je situace a jestli můj manžel stále žije- a děti posléze také 😀 ). A to schledání, když se vrátím? 

Umačkala bych je všechny láskou!

Než jsem vyrážela, stála jsem asi hodinu před skříní a vybírala outfit. A také zjistila, že prostě nic nemám. V průběhu 3 let jsem totiž vyházela tak 3/4 šatníku. Njn, tělo i vkus se holt po 2 dětech a dosažení určitého věku mění (čili crop top už u mě nenajdete...).

Jaký jste měli víkend vy? Je něco, na co se v týdnu těšíte? Já si třeba jdu pro nový pas a KONEČNĚ kupuji letenky do NY!!!!

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

Sedám si k práci a pracuji dále. Snězení svačiny se protahuje na celou hodinu. Ehm, nevím zda má takhle fungovat krabičková dieta, když každé jídlo jím hodinu i déle 😀

Rychle utíkám ven se psem. Čerstvý vzduch mi dělá dobře, konečně se můžu nadechnout. Snažím se v duchu rekapitulovat, co vše ještě dnes musím stihnout udělat. Samozřejmě půlku věcí hned zapomenu.

Doma si sedám na gauč a zavírám na chvilku oči. Řev. No nic, spát budu snad jindy.

Filip má hlad, dnes mi nechce sedět v židli, tak ho honím po pokoji a když se zadaří, šoupnu mu do pusy lžičku. On si občas šoupne do pusy drobky, co najde na zemi. Je to gurmán!

Miska je prázdná, nicméně Filip je celý oranžový. A stejně tak náš stolek, gauč a moje tepláky. Mávnu nad tím rukou- nemám kapacitu řešit takové banality.

Odcházím znovu k pc, mezitím mi zvoní další upozornění na jídlo. V rychlosti si ohřívám oběd a snažím se najíst u mailů.

Ježiš! Školka! To už je tolik hodin?

Letím se obléct, honím Filipa a snažím se obléct i jeho. Je to jako krocení divé zvěře. Když vstávám, jsem zpocená až na zádech.

Beru kočár a rychou chůzí pospícháme pro Lauru...

Manžel přichází v půl sedmé. Netuším, co se mu honí hlavou, když vejde do obýváku. Sedím na gauči, nohy mám vyložené a těžce oddechuji. Laura sedí vedle mě a hraje si na tabletu. Filip stojí u mých nohou, křičí a rukou mě bouchá do stehna. Dokola. Nemám sílu se hnout, natož být milá. Unaveně zvednu rty k polibku a dále koukám do blba. Nějaká zvláštní síla setrvačnosti mě přinutí se postavit a jít dělat večeři. Zvoní mi upozornění na jídlo, bohužel na něj teď nemám čas. Když dokrmím raracha, odcházíme koupat.

Ukládám děti a v duchu se modlím, aby usnuly bez problémů. Je půl deváté. Padám do křesla a snažím se ještě kontrolovat maily.

V půl jedenácté ležím ve své milované posteli, zakrytá až po bradu, schoulená do pozice plodu a usínám. Sladce upadám do krásného snu, když mě budí řev. No nic- spát budu snad jindy 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Jako malá jsem byla neustále v pohybu. Celé dny jsme s kamarády trávili venku, hráli míčové hry, jezdili na kolech, šplhali po stromech. Pamatujete si to? Celé sídliště venku. Bylo to něco kouzelného. A taky to byl jediný pohyb, který jsem měla. Jako rodina jsme k sportu vedení nebyli, takže žádné lyže se nekonaly, žádné výlety na kolech nebo sportovní kroužky. Nic. A nevadilo mi to, nikdo v mém okolí podobné věci nedělal (žili jsme na vesnici).

Pak jsme se ale odstěhovali do města, pohyb se přirozeně vytratil, na mě přišla puberta a kila letěla nahoru. Nekecám, byla ze mě malá/ vysoká kulička. Pamatuji si to období moc dobře- cukry byly nejlepší přátelé a pubertální deprese na denním pořádku.

Když už jsem toho měla dost, samu sebe jsem přesvědčila, že nejlepší způsob, jak se dostat zpátky do formy, je přestat jíst. Za jedno léto jsem zhubla z 67kg na 50kg. Nikdy mou hlavou ani neprolítla myšlenka, začít cvičit nebo upravit stravu. A vlastně mě k tomu nikdo ani slovem nenavedl.

Období to bylo velmi těžké, protože jsem jako vzor měla svoji nejlepší kamarádku, baletku, věčně hubenou, krásně zpevněnou a fakt nádhernou holku, která neměla nouzi o kluky- a dobře víme, že v období kolem 15 let jsou kluci všechno 😀

Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou holku a vždy jsem tuto skutečnost přisuzovala mé postavě... Tak jsem nejedla.

Moje váha kolísala nahoru a dolu vždy podle toho, v jaké fázi vztahu jsem byla.

Když jsem potkala mého nyní už manžela, byla jsem v období, kdy mi stačilo sníst jeden rohlík za celý den. Až s ním jsem se nějak vzpamatovala, začala se mít ráda, mít o sobě vyšší mínění a hlavně jsem začala sportovat (co jiného mi také zůstalo, když má člověk za partnera sportovce🙂 ). Za ty roky s ním jsem se naučila lyžovat. Naučila jsem se mít pohyb ráda a dostala se do fáze, kdy ho potřebuji.

Udělala jsem si kurz instruktorky Zumby a jeden rok aktivně procvičovala. A pak jsem přičichla k posilovně a u toho tak nějak zůstala.

Po prvním porodu jsem shazovala svých 18kg velmi těžce. Popravdě mi kojení vůbec nepomohlo, spíš se mi nedařilo hubnout, jelikož si tělo drželo zásoby tuku zuby- nehty (možná to můžu přisuzovat i tomu, že jsem vždy řešila hubnutí radikálně a to nejezením... Tělo mi nevěří, tak si radši nechává do zásoby, co kdyby náhodou...).

Na svoji váhu jsem zhubla až po 9 měsících, kdy jsem kvůli zdravotním potížím týden nic moc nejedla a pak v létě začala aktivně běhat. V průběhu dalších měsíců jsem se pomocí posilovny a menšího přísunu jídla (zase!) dostala až na velikost 36. Byla jsem na sebe pyšná, lépe jsem snad nikdy nevypadala...

No a pak jsem otěhotněla s Filipem. A přibrala 15 kg. Tentokrát jsem se zpátky na svoji váhu dostala rychleji, a to do půl roku. Cvičit jsem začala už po 5 měsících (hlavně kvůli zádům). ALE! Nikdo mi nikdy neřekl, že tělo po prvním porodu vypadá úplně jinak než po druhém :-/ Což znamená, že svých 60 kg sice mám, ale břicho vypadá pořád jak špek, stehna jsou 2x tak velká než byla, zadek jak rosol a já jsem nešťastná.

Když mám být upřímná, hrozně moc se bojím, že tohle už zůstane. Za celou svou existenci se mi NIKDY nepovedlo mít pevnou postavu. NIKDY!

A to mě děsí. Pořád jsem si namlouvala, že je to stravou. Ale kdo ví? Co když zrovna já taková nikdy nebudu?

Dostala jsem se momentálně do fáze, kdy jsem si dupla a zapřisáhla sama sebe, že to zkusím. Skutečně se po hlavě vrhnu do sportu a stravy a uvidím, zda si splním další ze svých snů, nebo ne. Jsem nevěřící Tomáš a pokud na vlastním těle neuvidím výsledky, neuvěřím nikomu, že to jde.

Co tedy moje rozhodnutí obnáší?

Jako zaměstnaná máma nemůžu trávit večery přípravou jídla na další den (promiň Kačko!). Vypracovaný jídelníček mi visí na lednici, ale není čas, abych si vařila sama- a nakupovala.

Tak jsem to vyřešila jinak- krabičkovým jídlem! Co je jednodušší, než dodržovat stravu, kterou Vám už někdo připraví a přinese až pod nos?

Po dlouhém hledání toho pravého jsem nakonec zakotvila u vybrané firmy. 

Jídlo je chutné, mám za sebou první týden a řeknu Vám, že až na pár vyjímek (jako mořské plody a houby), je jídlo skutečně dobré, různorodé a syté. Jediný problém mám já osobně s jogurtovými nápoji a jogurty celkově, ale to je už můj boj 🙂 

Pokud přemýšlíte nad tím, že by jste krabičky zkusily, směle do toho. 

*více o krabičkách u mě na blogu

Dále zařazuji tréninky. V pondělí a ve čtvrtek s mojí milovanou trenérkou Kačkou, ostatní dny chci buď rychlou chůzi kvůli tepovce, nebo běh. Dle nálady a dispozici (třeba momentálně trpím zelenou rýmou- děkuji moje milavaná dcero!), takže bych bohužel ani jedno neudýchala. No a taky přemýšlím nad jednou hodinou jógy týdně (potřebuji pořádně povolit a roztáhnou ty moje zkrácené šlachy).

Týdně se chci vážit, měřit po měsíci a výsledky chci vidět do 3 měsíců 😀 Tak mi držte palce 🙂 A ano, budou i fotky před a po... Pokud se na to budete chtít dívat 😀

A co vy? Taky formujete do plavek? Nebo ne? Máte zkušenosti s krabičkovou dietou? Písněte do komentářů, ať vím, že v tom nejsem sama 🙂

Ano, i s kočárem se dá běhat! Tak už žádné výmluvy 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s