lullaby87
27. dub 2017
638 

Když nejsem "dost"...

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

V poslední době cítím vinu. Je jako mlha, která všechno dusí a zahaluje: mou náladu, moje sny o budoucnosti, mou realitu, která je právě teď. Neustále cítím, jakobych dělala vše jenom napůl, v nejlepším případě. Mám pocit, že prostě nemám a nedělám "dost"- nemám dost času, nedokážu dělat věci dost dobře, a hlavně, nedokážu dát dost svým dětem.

Sice mi hodně lidí řekne: "Děláš toho dost," a taky to neustále slyším ze všech rádií, v mnoha písních, vidím to znovu a znovu na sociálních sítích (ty skvělé motivační fotky). Na okamžik se skutečně cítím dobře - Jo, dělám toho DOST! - ale myslím, že se mi nedaří tomu věřit hluboko uvnitř, a pak ta chvíle pomine a já se cítím prostě stejně jako jsem se cítila předtím.

V hlavě mi pořád rezonuje: Dost. Dost. Dost.

Dělám toho dost, ale ne opravdu.

Jsem dost, až na to, že nejsem.

Stíhám toho dost, dokud nezjistím za pět minut od teď, že jsem zapomněla objednat Lauru k oční- zase.

Cítím, že je všeho dost, než začnu přehodnocovat.

Tváří v tvář se setkávám s mými velmi reálnými nedostatky, chybami a hříchy.

A víte co? Nemám žádné iluze, že jsem jediná, kdo se tak cítí, kdo v duši cítí, že není dost. Jste tam se mnou, uvězněné v mlze?

Vzhledem k mým nedostatkům si připomínám, že jsme NIKDY nebyly stvořené na to být zcela perfektní, abychom absolutně naplnily význam slova "dost". Jsme lidi. Jsme matky. Jsme pohádkářky, poradkyně, vrby, učitelky, kuchařky, psycholožky, andělé, jsme srdce a duše, doktorky, komediantky, rozhodčí, soudkyně, nejlepší přítelkyně... Jsme vše, co dovolíme, abychom byly. Ale nikdy nebudeme vše najednou na 100%. Smiřme se s tím.

A já v nás věřím. V další generaci, kterou vychováme s tím, že je "dost" přesně taková, jaká je. Že slovo dokonalost existuje možná tak pro Boží plán. A že chyby jsou lidské.

My se budeme snažit trochu ubrat, přestat se porovnávat a tlačit se do toho být někým, kým nejsme. Přestaneme se snažit dosáhnout na tu pomyslnou dokonalost, která místo toho, aby nás zvedala nahoru, tak nás táhne vší silou dolů. A z hloubi svého srdce věřím, že mlha se rozplyne. A pak se dokážeme na svět koukat otevřenýma očima a možná i pusou, protože kvůli zbytečnostem a nepodstatným věcem nám kolikrát uniká pravá podstata bytí, ty důležité chvíle a prožitky. Krása tohoto světa...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

#blogujeme

#mk_blog_academy

#rodina

#moda_krasa

#materstvi

Začni psát komentář...

Odešli