Tohle ještě Kubíkovi nedáváme, příště prosím čokoládu nevoz

Sladkosti a nezdravá jídla u dětí - věčně diskutované téma na všech frontách. 

U nás hlavně, když přijdou různé svátky - Velikonoce, Mikuláš, Vánoce, narozeniny.. nebo když přijede návštěva a má potřebu nám Kubíka vykrmit.Často pak v těchto situacích slýchávám: "Cože, a proč jako Kubík (2 r a 4 měsíce) nemůže čokoládu / Brumíka / solené arašídy / smažený sýr / hranolky, ochutnat pivo..? No pro jednou by se snad nic nestalo!"

 Svým způsobem rádcové mají i nemají pravdu..

Když náhodou vidím, že někdo už Kubíkovi dal něco, s čím nejsem úplně ztotožněná - rozhodně mu to z pusy ani z ručičky nepáčím (pokud to není výše zmiňovaný alkohol nebo opravdu něco nezdravého).  Toho, kdo mu to dal, však poprosím, aby to už příště nedělal, protože to Kubíkovi ještě nedáváme. Že si myslím, že to pro jeho bříško ještě není dobré ani ničím prospěšné. Poprosím ho, aby když si příště nebude jistý, ať se mě klidně zeptá. A ještě dám doporučení, co bychom případně příště pro Kubíka uvítali – pokud má potřebu mu něco dát (čerstvé ovoce, 100% ovocné kapsičky, tyčinky z ovoce…).

Myslím si, že rodiče nejlépe ví, jak jejich děti reagují na jednotlivé potraviny, co jim to dělá s bříškem, jestli pak z toho nemívají nějaké problémy. Pokud z nějakého důvodu ve 2 letech nechci do Kubíkova jídelníčku zahrnovat čokolády, chipsy a smažené věci – mám proto svůj důvod. Nepotřebuju, aby se mnou okolí souhlasilo - stačí jen, když to budou respektovat.
Já jsem jeho máma a já mám za něj zodpovědnost...a já budu případně ta, co u něj v noci bude sedět, když by ho bolelo bříško. Já budu ta, co mu pak bude muset v obchodě říkat, že tohle kupovat nebudeme..zatím ještě ne.

Tady to někdy může jít až do silného vymezení našich hranic, protože naše babičky/ dědečkové/ zasloužilé maminky/ přeci vychovali už tolik dětí a nic jim přeci není!!
A věřím, že někdy není jednoduché odolat tlakům typu: "no ty s tím naděláš, chudákovi nedopřeješ, já to vím přeci lépe, prosím tě jsi hysterická a úzkostlivá matka..").

Jenže, tady jde o zdraví našeho syna, který si právě vytváří stravovací návyky do budoucna. A to mi za to stojí, abych si stála za svým.

Pokud výše uvedené nezabralo a v pár případech se to stalo – přistupuju k otevřenému a pevnému rozhovoru. Nedávno jsem to řešila s kamarádem..

„Tondo, ty dáváš Kubíkovi zase chipsy? Už minule jsem tě prosila, abys to nedělal, že z toho Kubíka bolelo bříško – není zvyklý na tolik mastné.
Hele, já ti taky schválně nevařím jídla, po kterých ti je těžko nebo z čeho tě pálí žáha. Prosím přestaň je Kubíkovi dávat. Je mi jasné, že kolem tebe chodí a dělá na tebe mlsné oči a „pjosím, pjosím“. Já mám taky občas co dělat, abych odolala, ale jde mi především o to, aby mu bylo dobře. Proto mu to pak nedám. Nicméně chápu, že bys mu něco chtěl dát – stačí za mnou přijít a já tě vybavím ovocnou tyčinku nebo jinou jeho dobrotu. Můžeme se prosím takhle domluvit?

A tohle zatím zabralo vždy. Mám pocit, že když s ostatními najdeme ten společný cíl (v tomhle případě to je, aby byl Kubík zdravý a nebolelo ho bříško) tak se dá domluvit téměř cokoliv.

A jak to ohledně sladkostí a nezdravých věcí řeším s Kubíkem? Domlouváme se spolu..

Snažíme se doma zdravě jíst, alkohol pijeme minimálně – nicméně já si občas ráda dám třeba kávičku, Roman pivo. Mám ráda ostré a kořeněné jídla, Roman si někdy rád dá sladké. Takže i u nás se občas najde pár věcí, které Kubíkovi zatím dávat nechci, ale on by je samozřejmě chtěl.

V tu chvíli si s ním sednu a jen konstatuju: „Kubíku já vidím, že by jsi chtěl ochutnat tu moji kávičku, já tomu rozumím. Jenže ona obsahuje kofein a já si myslím, že to pro tebe a tvoje bříško ještě není dobré. Jestli chceš, můžeš mi kafíčko zamíchat a já ti místo něj přinesu něco jiného, co bys chtěl – vodu s citrónem nebo čaj? A dám ti ho do stejného hrnečku a k tomu lžičku, jako mám já, ano?“
Tohle v 90% úplně stačí a Kubík i já jsme v pohodě.

Jsou však dny, kdy domlouvání nám úplně nefunguje a Kubík to chce za každou cenu. Takže pokud se nedokážeme dohodnout, zamezím mu, aby si vzal co chce – většinou ho vezmu k sobě do náručí. Potulím ho a řeknu mu, že i když vidím, že by to moc chtěl tak mu to prostě nemůžu dát. Nechám ho u sebe vyplakat, vypovídat  a vždy dodávám, že ho mám moc ráda… a pusinku na to.“

Jinak pokud si chcete přečíst něco více o dopadu nadměrného příjmu cukru nejen na děti – přečtěte si dokument Globopolu (česká platforma sdružující lékaře, odborníky na zdravotní prevenci a nezávislé výživové experty).

Krásný den 😊

Jana