Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    prostejina
    1. lis 2017    Čtené 582x

    Jak přišla na svět

     "Au!", ostrá bolest mě probudí ze sna. Sedím na posteli a mžourám do tmy. Na zrcadle, které je přímo proti mé půlce postele, se odrážejí stíny ze stromů. Vytvářejí až děsivou hru, která mě fascinuje. Zavírám oči a pomalu si lehám. Usínám...

    "Au!!", zase je to tady a zase mě to probouzí. Je něco několem 7 hodiny ráno, místo v posteli vedle mě už je prázné. 

    "Musela jsem něco špatnýho sníst, to není možný, aby to tak bolelo", pomyslím si. Sednu si na postel a koukám před sebe. Jsem rozmrzelá. Je 31.10., 2 dny po termínu a nic se neděje. Břicho mám velký, všechno mě už bolí, a hlavně se už na ni neskutečně moc těším.

    Ta divná bolest se zase ozývá. Po chvíli zjistím, že odešla zátka. V ten moment mi začne bušit srdce. Dostávám strach. 

    "Je to tady", pomyslím si. 

    A tak jako správná dospělá a soběstačná žena volám svoji mamince.

    "Už???", ozve se hned po zvednutí telefonu. Otázka, na kterou už začínám být alergická a na kterou stále odpovídám "ne". Ale tentokrát je to jinak.

    "No asi jo, mám docela bolesti, to poslíčci už nejsou. Že to už nebude bolet víc?"

    "Bude", odpovídá mamka. A musím ji, bohužel, věřit. Porodila 4 děti, ví, o čem mluví.

    A tak si začínám zapisovat kontrakce. Jsou vcelku pravidelné po 12 minutách. Znova beru telefon a volám sestře, která z nás 4 sester porodila jako poslední. Dostává se mi od ní pár rad. 

    Jdu do vany, než zavolám manželovi, chci mít jistotu, že to už je opravdu ono a nechci ho tahat dřív z práce. Ve vaně se kontrakce rozjely mnohem víc, mám je po 10 minutách, pravidelný. A tak mu volám.

    "Já teď nemůžu přijet, budu dělat žlučník. Ale to zvládnu tak za hodinu, pak hned přijedu, jo? Nechám telefon u instrumentářky, tak kdyby něco, tak volej!"

    Teď jsem fakt nervní. Potřebovala bych někoho u sebe. Zapínám proto jeden z nejtrapnějších filmů na světě. K tomu si vezmu žehlení. Kontrakce, který už jsou po 8 minutách, prodýchávám u žehlícího prkna. Pak se odvalím do kuchyně, kde začnu vařit oběd. Během toho ještě leštím skříňky. V tu chvíli zarachtají klíče ve dveřích. Konečně přišel manžel.

    "Co tu děláš? Mazej si lehnout, ty jsi fakt prdlá!"

    "Nemůžu ležet a nic nedělat, to je nejhorší." 

    A tak jsme spolu a čekáme. Povídáme si, koukáme na seriál, odpočíváme. Potom jdu do vany, kde se kontrakce ustálí po 5 minutách. Kvůli provozu na silnici se rozhodeme, že jedem. 

    Čekárna je narvaná k prasknutí. Kontrakce chodím rozdýchávat na zachod, abych neděsila ostatní maminky. Jdu na pásy, kde jsou na grafu vidět solidní kopečky a následně jdu na kontrolu.

    "Paní H., vy jste zatím na 1cm, to bude trvat ještě dlouho. Tak vemtě manžela a běžte na 2 hodiny chodit ven, pak se vraťte."

    A tak jdeme. Já s výrazem mučedníka procházím ulice Brna a chci to mít už za sebou. Strašně to bolí a trvá to už hodně dlouho. Začíná se smrákat, všude voní podzim. 

    V čekárně je se mnou paní, která čeká na příjem kvůli pozorování. Z porodních sálů se ozývá hysterický křik maminky, která právě rodí. Jsem tak vystrašená, že mi kontrakce úplně přestaly. Na pásech se ale zase pořádně rozjíždějí. A verdikt u doktorky?

    "Stále jste na 1cm. Je to začínající porod. Takže buď můžete jet domů a počkat, nebo vás tu necháme."

    Po poradě s manželem si na sebe oblíkám košilku a jdeme na modrý porodní box. Seznamuju se s moc milou asistentkou, která mi navrhuje pro začátek klystýr. Opravdu pomůže, jsem po něm otevřená na skoro 3 cm. Pořád jsem ve sprše, manžel mě masíruje. Zpíváme si Rosu na kolejích a vypadáme jak dva cvoci. Po dalších asi 3 hodinách jsou kontrakce pořád silnější a silnější, ale já jsem jen na 4 cm. Už jsem unavená, zdeptaná a začínám to vzdávat. Mám strach z každý kontrakce, která má přijít. Prosím o epidurál. 

    Když se asi půl hodiny nic neděje, vztekle prosím manžela, ať mi tam dojde a tu anestezioložku přivede. Naštěstí za chvíli přichází a vyprovází manžela se slovy, že mu jdou vyměnit manželku. A fakt. Kontrakce jsem cítila, ale už to nebyla nesnesitelná bolest. Už jsem se zase smála a mohla racionálně uvažovat. Stále cvičím na balónu kvůli sestoupení hlavičky. Po chvíli mi porodní asistentka přijde prasknout vodu. Je čirá, uklidňuju se, že je vše v pořádku. Kolem 1 hodiny ráno mi navrhuje oxytocin, který odmítám, jelikož jsem "posilněna" články o tom, jak je všechno na urychlení porodu špatný. Tak ho zkusím šňupat, ale to mi nejde. Tak souhlasím s napíchnutím žíly. 

    Po několika minutách začínám cítit tlak. Nejsem si jistá, jestli to je ještě doznívání klystýru, tak volám asistentku. Ta řekne, že jsem na 9 cm a že jdem na to. Odejde. Manžel sedí vedle mě a má slzy v očích.

    "Už je to tady, nemůžu tomu uvěřit", řekne mi. Já mám hrozný strach, ze všeho. Strach z bolesti, z toho, co bude. Aby byla v porádku.

    Zkouším snad všechny polohy, nakonec mi nejvíc vyhovuje na boku. Tlačím přes hodinu. Musí přijít ještě jedna asistentka, všechno už trvá moc dlouho a mně začínají docházet síly. A pak mi manžel řekl, že už vidí hlavičku. V tu chvíli jsem sebrala všechny síly, co jsem měla. Trvalo to pár vteřin a byla na světě. Moje krásná, nepomačkaná a čistá. 

    Madlenka se narodila 1.11. ve 2.40. Někdy je to těžký, mám pocit, že to nezvládám. Ale všechno mi vynahradí její úsměv. 

    Miluju tě, Madlenko!

    😅😂

    Maminky, potřebuji radu zkušených 🙂 pomohl vám Hamilton, když jste byly otevřené jen na 1 prst? Zítra (sobota) mám TP a jdu na kontrolu, kde mi ho budou pravděpodobně dělat (ale je to jen moje domněnka). Tak si o tom chci něco zjistit 🙂 děkuji! 🙂