Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    prostejina
    1. lis 2017    Čtené 588x

    Jak přišla na svět

     "Au!", ostrá bolest mě probudí ze sna. Sedím na posteli a mžourám do tmy. Na zrcadle, které je přímo proti mé půlce postele, se odrážejí stíny ze stromů. Vytvářejí až děsivou hru, která mě fascinuje. Zavírám oči a pomalu si lehám. Usínám...

    "Au!!", zase je to tady a zase mě to probouzí. Je něco několem 7 hodiny ráno, místo v posteli vedle mě už je prázné. 

    "Musela jsem něco špatnýho sníst, to není možný, aby to tak bolelo", pomyslím si. Sednu si na postel a koukám před sebe. Jsem rozmrzelá. Je 31.10., 2 dny po termínu a nic se neděje. Břicho mám velký, všechno mě už bolí, a hlavně se už na ni neskutečně moc těším.

    Ta divná bolest se zase ozývá. Po chvíli zjistím, že odešla zátka. V ten moment mi začne bušit srdce. Dostávám strach. 

    "Je to tady", pomyslím si. 

    A tak jako správná dospělá a soběstačná žena volám svoji mamince.

    "Už???", ozve se hned po zvednutí telefonu. Otázka, na kterou už začínám být alergická a na kterou stále odpovídám "ne". Ale tentokrát je to jinak.

    "No asi jo, mám docela bolesti, to poslíčci už nejsou. Že to už nebude bolet víc?"

    "Bude", odpovídá mamka. A musím ji, bohužel, věřit. Porodila 4 děti, ví, o čem mluví.

    A tak si začínám zapisovat kontrakce. Jsou vcelku pravidelné po 12 minutách. Znova beru telefon a volám sestře, která z nás 4 sester porodila jako poslední. Dostává se mi od ní pár rad. 

    Jdu do vany, než zavolám manželovi, chci mít jistotu, že to už je opravdu ono a nechci ho tahat dřív z práce. Ve vaně se kontrakce rozjely mnohem víc, mám je po 10 minutách, pravidelný. A tak mu volám.

    "Já teď nemůžu přijet, budu dělat žlučník. Ale to zvládnu tak za hodinu, pak hned přijedu, jo? Nechám telefon u instrumentářky, tak kdyby něco, tak volej!"

    Teď jsem fakt nervní. Potřebovala bych někoho u sebe. Zapínám proto jeden z nejtrapnějších filmů na světě. K tomu si vezmu žehlení. Kontrakce, který už jsou po 8 minutách, prodýchávám u žehlícího prkna. Pak se odvalím do kuchyně, kde začnu vařit oběd. Během toho ještě leštím skříňky. V tu chvíli zarachtají klíče ve dveřích. Konečně přišel manžel.

    "Co tu děláš? Mazej si lehnout, ty jsi fakt prdlá!"

    "Nemůžu ležet a nic nedělat, to je nejhorší." 

    A tak jsme spolu a čekáme. Povídáme si, koukáme na seriál, odpočíváme. Potom jdu do vany, kde se kontrakce ustálí po 5 minutách. Kvůli provozu na silnici se rozhodeme, že jedem. 

    Čekárna je narvaná k prasknutí. Kontrakce chodím rozdýchávat na zachod, abych neděsila ostatní maminky. Jdu na pásy, kde jsou na grafu vidět solidní kopečky a následně jdu na kontrolu.

    "Paní H., vy jste zatím na 1cm, to bude trvat ještě dlouho. Tak vemtě manžela a běžte na 2 hodiny chodit ven, pak se vraťte."

    A tak jdeme. Já s výrazem mučedníka procházím ulice Brna a chci to mít už za sebou. Strašně to bolí a trvá to už hodně dlouho. Začíná se smrákat, všude voní podzim. 

    V čekárně je se mnou paní, která čeká na příjem kvůli pozorování. Z porodních sálů se ozývá hysterický křik maminky, která právě rodí. Jsem tak vystrašená, že mi kontrakce úplně přestaly. Na pásech se ale zase pořádně rozjíždějí. A verdikt u doktorky?

    "Stále jste na 1cm. Je to začínající porod. Takže buď můžete jet domů a počkat, nebo vás tu necháme."

    Po poradě s manželem si na sebe oblíkám košilku a jdeme na modrý porodní box. Seznamuju se s moc milou asistentkou, která mi navrhuje pro začátek klystýr. Opravdu pomůže, jsem po něm otevřená na skoro 3 cm. Pořád jsem ve sprše, manžel mě masíruje. Zpíváme si Rosu na kolejích a vypadáme jak dva cvoci. Po dalších asi 3 hodinách jsou kontrakce pořád silnější a silnější, ale já jsem jen na 4 cm. Už jsem unavená, zdeptaná a začínám to vzdávat. Mám strach z každý kontrakce, která má přijít. Prosím o epidurál. 

    Když se asi půl hodiny nic neděje, vztekle prosím manžela, ať mi tam dojde a tu anestezioložku přivede. Naštěstí za chvíli přichází a vyprovází manžela se slovy, že mu jdou vyměnit manželku. A fakt. Kontrakce jsem cítila, ale už to nebyla nesnesitelná bolest. Už jsem se zase smála a mohla racionálně uvažovat. Stále cvičím na balónu kvůli sestoupení hlavičky. Po chvíli mi porodní asistentka přijde prasknout vodu. Je čirá, uklidňuju se, že je vše v pořádku. Kolem 1 hodiny ráno mi navrhuje oxytocin, který odmítám, jelikož jsem "posilněna" články o tom, jak je všechno na urychlení porodu špatný. Tak ho zkusím šňupat, ale to mi nejde. Tak souhlasím s napíchnutím žíly. 

    Po několika minutách začínám cítit tlak. Nejsem si jistá, jestli to je ještě doznívání klystýru, tak volám asistentku. Ta řekne, že jsem na 9 cm a že jdem na to. Odejde. Manžel sedí vedle mě a má slzy v očích.

    "Už je to tady, nemůžu tomu uvěřit", řekne mi. Já mám hrozný strach, ze všeho. Strach z bolesti, z toho, co bude. Aby byla v porádku.

    Zkouším snad všechny polohy, nakonec mi nejvíc vyhovuje na boku. Tlačím přes hodinu. Musí přijít ještě jedna asistentka, všechno už trvá moc dlouho a mně začínají docházet síly. A pak mi manžel řekl, že už vidí hlavičku. V tu chvíli jsem sebrala všechny síly, co jsem měla. Trvalo to pár vteřin a byla na světě. Moje krásná, nepomačkaná a čistá. 

    Madlenka se narodila 1.11. ve 2.40. Někdy je to těžký, mám pocit, že to nezvládám. Ale všechno mi vynahradí její úsměv. 

    Miluju tě, Madlenko!

    😅😂

    Maminky, potřebuji radu zkušených 🙂 pomohl vám Hamilton, když jste byly otevřené jen na 1 prst? Zítra (sobota) mám TP a jdu na kontrolu, kde mi ho budou pravděpodobně dělat (ale je to jen moje domněnka). Tak si o tom chci něco zjistit 🙂 děkuji! 🙂