STOJÍ MI TO ZA TO!!!
Listopad 2013 - duben 2016...
Psát si deník, toto období ve svém životě zarámuju do výrazných barev a velkým písmem nadepíšu ADOPCE NAŠEHO CHLAPEČKA. V listopadu 2013 jsme podávali žádost na příslušný sociální odbor a minulý týden jsme tuhle kapitolu ukončili převzetím rodného listu s chlapečkovou novou identitou a s našimi jmény v kolonce MATKA, OTEC. Je opravdu oficiálně náš, máme to černé na světle zeleném...
Nechci se rozepisovat znovu o tom nejosobnějším a nejcitlivějším, to si každý schovává stejně v koutku srdce sám pro sebe, nebudu nadávat na nový občanský zákoník ani malovat vzdušné zámky pro ty, co o podobném kroku uvažují, nebylo by to fér...
Byla to totiž zatracená dřina, maximální výdej fyzických i duševních sil (podruhé v životě jsem si fakt hrábla až na dno...), boj s byrokracií (mám snad i potvrzení o tom, že mi na pravé ruce opravdu narostlo pět prstů...), se zákonnými lhůtami (nesnáším přístup "ty musíš hned všechno a já mám na zbytek nekonečně mnoho času...") a postupné přijímání věcí, které stejně nezměním, i když moc chci...
Ale na druhé straně toho všeho někdo stojí, můj chlapeček s velkou nadějí... Má nádherné čokoládové oči, hluboké a přemýšlivé, věčně otevřenou pusu (mluví nebo zpívá prostě pořád...), neustále potřebuje mít své lidi blízko, velmi vyžaduje fyzický kontakt, tulím, mazlím, hladím, držím za ruku a špitám naše mazlivé špitánky, je to sice čtyřleťáček, ale v noci k němu vstávám jako k miminku, má neklidné spaní, takže si o prospané noci můžu nechat jen zdát (akorát nevím kdy, protože toho s ním fakt moc nenaspím...)... Je tady, je tu s námi a je NÁŠ se vším všudy...
A já? Strašně unavená, nevyspalá, zuby nehty si držím alespoň svůj milovaný tančící babinec, protože vydávám tolik ze sebe, že už mám strach, aby mi něco zbylo. Prostě pracující matka se třemi dětmi a jedním malým tanečním bonusem pro radost, víc se mi do života nevejde. Ráno si připadám jako stoletá stařenka, ale nakonec vstanu a když je nejhůř, celá se vlastně otočit taky můžu (řečeno slovy klasika), tak co si stěžuješ, Bedřichu... Škoda, že je Pelhřimov od nás tak daleko, takhle ani nevím, do čeho jdu...
Ale já si vlastně nestěžuju, já jsem vlastně STRAŠNĚ ŠŤASTNÁ, fakt. Můj život má grády (my vesničtí burani říkáme "koule") a všem pochybovačům, sýčkům a věštcům, kteří už teď vědí, že nám chlapeček jednou určitě podpálí chalupu a zabije nás (když je z toho děcáku, jak jinak, že...) můžu jen vzkázat, STOJÍ MI TO ZA TO!!!
Nádherně napsané,přeju hodně pohody celé rodince 🙂
@martinapoklembova
@mondeluz
Moc díky za slova podpory, vážím si toho!!! Pěkné dny i vám!
Krasne! ;) A s tim Pelhrimovem si nic nedelejte, zadne krematorium tam neni! ;)))
krásný, není den, kdy kouknu na koně, abych na tebe nevzpomněla. Držim pěstí pro štěstí a zdraví celé rodince ♥
@maybe72 jééé "kolegyně". Co popřát? Tak ať ta bebíčka která si svůj syn může nést z doby kdy jste nebyli spolu rychle a dobře zacelíte a začnete si spolu užívat ten život! Dali jste mu rodinu a naději na krásný život však víš 🙂 Těžké to je a možná i bude ale to tu sama i píšeš.tak přeju ať je těch těžkých chvil čím dál míň a vy si užíváte to rodičovství a mateřství a malý si užívá to mít rodiče - své lidi vždy v dobrém i zlém!
Posílám všem třem dětičkám štěstí 🙂
Gratuluji k zoficiálnění dalšího rodinného přírůstku. Řekni mi prosím tě, jak na přítomnost sourozence reagují po roční zkušenosti "lentilky" (dcery?). Přijaly ho za svého? Co otec (manžel, druh...), jak ten vnímá "rušení" klidu domácnosti, tvou únavu. Co širší rodina, babičky, dědové a tak? Jinak obdivuji vaši odvahu. Z mého pohledu na to každý nemá, jít do rizika, jakým adopce jistě je.
@habadilka38 Díky za slova podpory, jen přemýšlím, jak vlastně začít s odpovědí...
Mám jednu velkou výhodu a tou je podpora celé naší rodiny. Rozhodnutí k adopci jsme dlouho řešili s dcerami, kdyby měly nějaké pochybnosti, nešla bych do toho... Starší lentilka sice dvakrát odvařená nebyla, ale souvisí to s jejím věkem, náctiletí neradi vyčnívají z davu vrstevníků, měla trochu obavy, že budeme "divní", protože z našeho okolí tohle nikdo neudělal... No a po roční zkušenosti by obě za bráchu dýchaly, mají naprosto běžné sourozenecké vztahy, někdy by se snědli samou láskou a někdy by se utloukly čepicí, prostě normální sourozenci... Obě holky říkají, že jsou moc rády, že jsme do toho šli a jsou na brášku velmi pyšné. Chlapeček je miluje, říká, že to jsou jeho princezny a co řeknou, to je svatý, takže u nás opravdu vládne sourozenecká pospolitost se vším všudy...
Můj manžel je pyšný otec, dlouho v něm rozhodnutí zrálo (v našem případě roky...), ale mám tu zkušenost, že ho nelze do ničeho nutit (ani ženské zbraně nezabírají, bohužel...), musí si na vše přijít sám... Čekání se mi vyplatilo, bezpečně vím, že stojí za mnou v dobrém i tom horším, rozhodnutí mi nevyčte a jsme na to dva (i na ty problémy, co možná s chlapečkem příjdou...).
No a širší rodina se nám rozvrstvila podle svých postojů. Někdo nám fandí a drží palce, jiní nechápou, odsuzují a sýčkují, že toho za pár let budeme litovat (i to je bohužel možné, puberta s námi všemi možná zamává, hlas krve se ozve a láska, pochopení a pokora nebude na misce vah stačit, bude to všechno málo, i s touhle variantou musím počítat...).
Zatím jsem vděčná za všechny prima okamžiky, za "normální" průběh všeho kolem a dál se prostě uvidí. Pokud si náš chlapeček najde své místo v životě, bude spokojený a šťastný sám se sebou, bude mi to úplně stačit. Vychovat z něj slušného člověka, o víc mi opravdu nejde. Vše ostatní je bonus a velká naděje pro naši celou rodinu...
Riziko si uvědomuju a reálně s ním počítám, jenže kdybych do toho nešla, nic bych sice nepokazila, ale o tom život není, alespoň já to tak chápu... Měj se a ještě jednou díky...
Začni psát komentář...
To je krásný 💗 přeji samé zdravíčko a spokojenou rodinku
😉