Listopad 2013 - duben 2016...
Psát si deník, toto období ve svém životě zarámuju do výrazných barev a velkým písmem nadepíšu ADOPCE NAŠEHO CHLAPEČKA. V listopadu 2013 jsme podávali žádost na příslušný sociální odbor a minulý týden jsme tuhle kapitolu ukončili převzetím rodného listu s chlapečkovou novou identitou a s našimi jmény v kolonce MATKA, OTEC. Je opravdu oficiálně náš, máme to černé na světle zeleném...
Nechci se rozepisovat znovu o tom nejosobnějším a nejcitlivějším, to si každý schovává stejně v koutku srdce sám pro sebe, nebudu nadávat na nový občanský zákoník ani malovat vzdušné zámky pro ty, co o podobném kroku uvažují, nebylo by to fér...
Byla to totiž zatracená dřina, maximální výdej fyzických i duševních sil (podruhé v životě jsem si fakt hrábla až na dno...), boj s byrokracií (mám snad i potvrzení o tom, že mi na pravé ruce opravdu narostlo pět prstů...), se zákonnými lhůtami (nesnáším přístup "ty musíš hned všechno a já mám na zbytek nekonečně mnoho času...") a postupné přijímání věcí, které stejně nezměním, i když moc chci...
Ale na druhé straně toho všeho někdo stojí, můj chlapeček s velkou nadějí... Má nádherné čokoládové oči, hluboké a přemýšlivé, věčně otevřenou pusu (mluví nebo zpívá prostě pořád...), neustále potřebuje mít své lidi blízko, velmi vyžaduje fyzický kontakt, tulím, mazlím, hladím, držím za ruku a špitám naše mazlivé špitánky, je to sice čtyřleťáček, ale v noci k němu vstávám jako k miminku, má neklidné spaní, takže si o prospané noci můžu nechat jen zdát (akorát nevím kdy, protože toho s ním fakt moc nenaspím...)... Je tady, je tu s námi a je NÁŠ se vším všudy...
A já? Strašně unavená, nevyspalá, zuby nehty si držím alespoň svůj milovaný tančící babinec, protože vydávám tolik ze sebe, že už mám strach, aby mi něco zbylo. Prostě pracující matka se třemi dětmi a jedním malým tanečním bonusem pro radost, víc se mi do života nevejde. Ráno si připadám jako stoletá stařenka, ale nakonec vstanu a když je nejhůř, celá se vlastně otočit taky můžu (řečeno slovy klasika), tak co si stěžuješ, Bedřichu... Škoda, že je Pelhřimov od nás tak daleko, takhle ani nevím, do čeho jdu...
Ale já si vlastně nestěžuju, já jsem vlastně STRAŠNĚ ŠŤASTNÁ, fakt. Můj život má grády (my vesničtí burani říkáme "koule") a všem pochybovačům, sýčkům a věštcům, kteří už teď vědí, že nám chlapeček jednou určitě podpálí chalupu a zabije nás (když je z toho děcáku, jak jinak, že...) můžu jen vzkázat, STOJÍ MI TO ZA TO!!!
To je krásný 💗 přeji samé zdravíčko a spokojenou rodinku
😉