Silvestr a Nový rok je pro mě velice důležitý. Je to období, kdy je čas zhodnocení dosavadního roku a života. A také čas, kdy se snažím po šíleném, prasečím a divokém prosinci dostat svůj život pod kontrolu.  Dávám si cíle a slibuju si, jak budu cvičit, budu více uklízet, budu zodpovědná studentka, lepší učitelka, jíst zdravě… Všechna svá „vylepšení“ se snažím narvat do tabulek, jakoby se snad dalo žít podle tabulek….

V poslední době mám však pocit, že se dějí neustále věci úplně jinak, než si naplánuju, avšak neříkám, že dějí špatně. Život se nedá naplánovat. A tak…

Moje představa silvestra- zajdeme k našim, chlapi si dají pár půlek, popřejeme šťastný nový rok a pak půjdeme domů. Tam si zapálíme svíčky, dáme si výborný chlebíček a budeme listovat kalendářem a smát se jménům, které pro naše dítě rozhodně nevybereme a naopak najdeme to pravé.

Realita silvestra- ve 23:20 podpírám svého opilého muže, který mi vysvětluje, proč si nikdy nemám kupovat škodovku, a jdeme domů. Doma se rozhoduje, zda bude zvracet nebo půjde rovnou spát a mezitím se mi omlouvá, jak mi zničil silvestr… Směju se, protože se vytrestal sám a následně několikrát zvrací…  Nevadí mi, že se opil, naopak stále považuju svého muže za zodpovědného muže, který zná svou hranici.

Je půlnoc a já si připadám, že tohle je asi část mateřství. Já střízlivá se budu zítra starat o svého muže s kocovinou, druhou rukou uklízet celý byt, protože odpoledne přijede tchýně a třetí rukou vařit obědy do práce.

Všechno relativně stíhám… už se manželovi nesměju, protože myju po něm pozvracený záchod, peču zdravou fazolovou buchtu, venčím psa, vysávám, připravuju krabičky na zítra do práce, vařím heřmánkový čaj, aby manželovi bylo líp. Přesně ve chvíli, kdy zpocená až za ušima dovitírám předsíň, zvoní tchýně v rukou kupu cukroví, které vůbec nezapadá do mého cukrfree ledna.