Nejen touto větou mě inspirovala žena, se kterou jsem se před časem seznámila. Její životní příběh už čítal mnoho stránek a nebyla to procházka růžovou zahradou. Seděly jsme dlouho a ona mi ochotně barvitě vyprávěla, co jí život přinesl a jak s tím naložila. Nejvíce na mě však zapůsobila věta: „Možná až příliš pozdě jsem si uvědomila, jak často používám slovo „až“." Pořád si prý opakovala: „Až dokončím ten úkol, dám si den volna,“ nebo „Až mě nebudou potřebovat, začnu dělat, co mě baví.“ Žila v domnění, že je všechno v pořádku. Pracuje na plné obrátky, stará se o chod domácnosti, pečuje o své nejbližší a večer, když je vše hotovo, už nemá energii na sebe. Mohlo to takhle „fungovat“ dál. Ale něco se přihodilo.

Člověk jejímu srdci velmi blízký zkolaboval kvůli závažné příhodě, a to  mu nebylo ani 30 let. „Když jsem ho ten večer dovezla do nemocnice, lékař si mě vzal stranou, aby mi oznámil, že jsem mu včasným příjezdem zachránila život. V tu chvíli se vše převrátilo naruby. To, co do té doby bylo důležité, rázem ztratilo význam. Dostavil se tzv. "AHA moment", tedy vteřina, kdy mi všechno došlo." Bylo to jako blesk z čistého nebe, když si uvědomila, že už takhle dál nemůže žít a musí okamžitě něco změnit. „Poodkrýt pokličku a nahlédnout do toho, co se ve mně ukrývá, byl oříšek. Já jsem se ale nevzdala. Dříve jsem tajně doufala, že jednou přijde den s velkým D, kdy ráno vstanu a hned s prvním nadechnutím mi bude jasné, že dnes je správný čas na změnu! Částečně se to skutečně plnilo. Přicházely dny, které přinášely změny. Jenže většinu těch změn jsem pozorovala ráno v zrcadle ve formě nových vrásek kolem očí." Rozhodla se, že už nebude dál nečinně přihlížet. A v době, kdy se díky skvělým lékařům její blízký přítel začínal vracet do života, ona se díky této zprvu hrozivé zkušenosti, navracela do života také.

„Po těch letech co mám za sebou, vím, že jsem dostatečně silná na to, abych zvládla jakoukoliv životní výzvu. A vždycky, když mě napadá, že na něco nemám, vzpomenu si na to, jak jsem tehdy večer v nemocnici pevně tiskla ruku svého přítele a klidným hlasem ho konejšila, že všechno zvládne." Od té chvíle uběhl rok. Stále na sobě pracuje a řídí se pravidly, která fungují. Prvním krokem ke spokojenosti je UVĚDOMIT SI, že něco není v pořádku. Druhý krok je ROZHODNUTÍ něco s tím udělat a třetí krok - prostě ZAČÍT. A krásné je, že na to nemusí být člověk sám. Existují kolem nás lidé, kteří rádi pomohou, ale někdy je třeba nevědomky odháníme. S každou novou vteřinou nám život dává novou příležitost zase něco posunout dál. Hlavně musíme žít vždycky TEĎ A TADY. Ať už chcete cokoli, nejlepší čas na to, odrazit se z místa, je právě teď. Udělat první krok a dát věci do pohybu. Nejtěžší je začít. Ale ten pocit, co přichází poté, stojí za to.