O perníkové chaloupce

aneb, když si spisovatelka potřebuje vyčistit hlavu 🙂

O perníkové chaloupce

Na kraji lesíka borového

uvnitř domečku roubeného

žila tam přešťastná rodinka...

dcerka, syn, tatínek, maminka.

Celé dny veselý smích tu zněl,

k radosti každý z nich důvod měl.

Dcerka, když trhala luční kvítí,

aby z něj mohla věnečky víti.

Synek, když pobíhal za otcem v lese,

hrdý, že sekyru těžkou sám nese.

Tatínek, když sledoval, jak jim děti rostou

a maminka, ta milovala s oddaností prostou.

Všechno však zmizelo v jedinou vteřinu,

když slzy padaly na rakev matčinu.

Týden ta žena s nemocí bojovala,

dokud v den poslední nad ránem neskonala.

„Maminko moje, tolik mi chybíš.

Bez tebe trápím se... možná to vidíš.

Není tu radosti, ani trocha štěstí

a každý nový den, další smutek věští.“

Mařenka u hrobu i po třech letech,

pláče tam tiše, ukrytá v květech.

Otci, když vidí to, srdce však puká,

musí už ukončit dívčina muka.

Brzy se vydává na delší výpravu,

navštívit město, nakoupit potravu.

Mařenka na starost Jeníčka má,

slibuje, že pozor na bratra dá.

O pár dní později vrací se otec,

na voze dobrůtek pro děti kopec.

Vrátil se tatíček, sám ale není,

dětem hned oznámí, že brzy se žení.

„Dětičky moje, vydržte chvilinku,

rád bych vám představil budoucí maminku.“

Žena se usmívá, nad dětmi žasne,

jen co otočí se, ta radost hasne.

A tak se svatba koná dne druhého,

v přitomností dětí a faráře pouhého.

Macecha v domku vládne od té chvíle,

nedosáhla však zatím hlavního cíle.

Když otec odejde, na děti křičí,

pečovat o ně, to se jí příčí.

Jakmile se muž z práce vrátí,

stále si stěžuje, že děti ji trápí.

Trvá to měsíce, macecha brečí,

na muže nalehá, už téměř ječí.

„Do lesa vezmi je s sebou, můj milý,

nemáme pro sebe už ani chvíli.“

Muž – hlupák, ženu tak miluje,

že ani nevnímá, jak velmi chybuje.

Bere své dětičky do práce s sebou,

zametá stopy, co k domku vedou.

„Jen pohleď, Jeníčku, tady je jahoda.

Dej si ji do hrnku, ať máš i na doma,“

Mařenka bratříčka malého pobízí,

ať trhá jahůdky, co mu les nabízí.

„Mařenko, podívej, už se nějak stmívá.“

„Neboj se, Jeníku, sekyra stále zpívá.“

A tak ještě dlouho slyší,

jak sekyra v dálce buší.

Když je však obklopí černá noc,

volají tatínka na pomoc.

Sedí tam ukrytí ve křoví,

čekajíce, až otec jim odpoví.

I když má bojácnou povahu,

sebere Mařenka odvahu.

Popadne Jeníka za ruku,

za otcem vyrazí po sluchu.

Nožkami po zemi dupají,

větvičky pod nimi praskají.

V dálce se ozývá děsivé zavytí,

Jeník se rozbrečí – už nemůže jíti.

„Neplakej, bratříčku,

vydrž jen chviličku.

Tatínek bouchá stále bliž,

na místě jistě budeme již.“

Opravdu brzy se ocitnou v cíli,

kde děti zjistí, jak moc se mýlí.

Tatínek není tu, sekyra buší,

Mařenka blížící pohromu tuší.

A kdesi v horách zas vlci vyjí,

dívka se obává, zda noc přežijí.

Bratříčka k tělu pevněji vine,

z hustého křoví divný zvuk se line.

Jeníček celý třese se strachem,

tvářičku slzavou pokrytou prachem.

Maruška nečeká už ani chvíli,

byť s každou vteřinou i její strach sílí.

„Podívej, Jeníku – vysoký stromek,

vylezu nahoru, najdu náš domek.“

Dívenka po větvích vzhůru šplhá,

v okolí nic než temná mlha.

Bratříček znovu do pláče se dává,

přesto to sestřička ještě nevzdává.

Uvidí strom – je ještě vyšší,

pobízí Jeníka, ať k němu pospíší.

„Podívej, Jeníku – vysoký stromek,

vylezu nahoru, najdu náš domek.“

Dívenka po větvích vzhůru šplhá

a cosi v dáli světýlko vrhá.

S radostí spouští se ze stromu dolů,

poté se radují dětičky spolu.

Jeníček všechny síly své sbírá,

kupředu žene ho naděje a víra.

Ta cesta zdá se být tak strašně dlouhá,

když náhle od domku dělí je pěšina pouhá.

Mařenka vykročí jeden krok vpřed,

Jeníček v patách sestře je hned.

Na krátký okamžik zastaví u plotu,

„Teda, co je to za dobrotu?“

Zdá se, že vše včetně domečku,

je postavené z dobrého perníčku.

Tak děti perníček mlsají,

když dvířka chaloupky vrzají

a mezi nimi zjeví se

stará seschlá babice.

Oči má slepotou zašedlé,

vypadá podivně posedle.

Do tmy pronikne její hlas,

opakuje se znovu zas a zas.

„Kdo mi to tu loupe perníček?“

„To nic, to jen větříček,“

odpoví Mařenka vyděšená,

aniž by byla přistižena.

Stařena hned poté v chaloupce mizí,

děti se vrhnou na perník cizí.

Netrvá dlouho, baba se vrací,

Jeníček s Mařenkou ve tmě se ztrácí.

„Kdo mi to tu loupe perníček?“

„To nic, to jen větříček.“

Vrátí se babice,

rovnou do světnice.

Zatímco Mařenka v úkrytu čeká,

Jeníček pro další perníček spěchá.

Dívenka prohlíží okolí,

podivné zdá se to údolí.

Cosi jí pod nohou zakřupe – lidská kost.

„Jeníku, pojďme, měli jsme dost.“

Pobízí bratříčka k odchodu,

v tom bába vyleze ze vchodu.

Za ucho chlapečka popadne,

trhne s ním, že téměř upadne.

„Já ti dám větříček, ty jeden zloději,

však já ti ukážu dřív nebo později.

To už se Mařenka k babici řítí,

ale ta žena také ji chytí.

Do malé chalupy oba je vláčí...

Jeníka do klece... dívce na nohy okovy tlačí.

Každý den musí jíst Jeníček,

ten sladký lahodný perníček.

Po pár dnech ovšem Mařenka rozumí,

že bába čeká, až kluka vykrmí.

Stařena do jídla Jeníka nutí,

až není v té kleci pomalu k hnutí.

Proto když stařena chce vidět prstíček,

vystrčí místo něj hubený klacíček.

Začne se hněvat babice,

vždyť přeci krmí ho velice.

Další dny perníku více mu dává,

Jeník jí znovu klacík podává.

Tentokrát baba však podvod odhalí,

v peci hned zatopí, dým místnost zahalí.

Jeníčka táhá ven z malé klece,

sliny jí kapou – chlapce upeče.

Ze zbytků těší se, jak polévku uvaří,

zatím se jí chlapečka, však usadit nedaří.

„Copak ty nevíš, jak se na lopatě sedí?“

naštvaným pohledem Jeníka si měří.

„Pojď sem, ty nemehlo, chop se té lopaty,“

pobízí Marušku, usedá na paty.

Dívenka nečeká – šance je přece,

lopatou postrčí babu do pece.

Ozve se řev, babice vříská,

zavírá Jeník od pece dvířka.

Stařena přesto z ohně se sápe

na dvířka zavřená pařátem drápe.

Trvá jen krátce a z její zlosti,

nezbyde nic než spálené kosti.

Jen co Mařence okovy sundají,

pryč z místa krutého do lesa prchají.

Bloudí zas nocí,

o pomoc prosí.

Když najednou z nenadání,

slyší známé zavolání.

„Kde jste, moje děti drahé,

hledám vás již týdny dlouhé.

Kéž byste mi moji milí,

aspoň z části odpustili.“

Dítka pádí temným lesem,

vedena jsou pouze hlasem.

V dálce vidí světýlko,

zaří jenom malinko.

Přesto se k nim ale blíží,

s lucernou k nim otec míří.

Nic jiného nevnímá,

než že děti objímá.

Omlouvá se zas a stále,

tiskne se k nim neustále.

„Co jsem to jen udělal?

Maceše jsem přednost dal.

Hned vás však jsem hledat šel,

nikde jsem vás nenašel.

A po tom všem shonu,

vyhodil jsem ženu z domu.“

Pro sebe si nechá navždy,

že vskutku se dopustil vraždy.

Otec jejich ručky bere,

do domku zpět s sebou dětičky vede.

Zas tu spolu budou žít,

jeden druhého vždy mít.

(závěrečná báseň plánované sbírky)

Přeji pěkný den a děkuji za přečtení 

Michaela Mitroci