Jezdíte rádi do ZOO? Právě začíná sezóna! A dětem se to určitě bude moc líbit🙂. 

Je fajn mít zálibu, kterou vám ani příchod dítěte nenabourá... Tak například jezdit do zoo.

Sbalit se
Před K: Vyrážíme z domu lehkým krokem, v kabelce peněženka a mobil. Je jedno kolik je hodin, protože jsme páni svého času.

Po K: Kýša vyráží z domu lehkým krokem, v rámci kterého stihne ještě prohnat kočku a psa. My zatím dovnitř rveme tašku s křupkama, sušenkama, ovocem, zeleninou (těžko říct, na co bude mít chuť), náhradním oblečením (těžko říct, kolikrát se totálně zasviní), pitím, vlhčenýma ubrouskama (víte, že se dělají jiný na pusu a na prdel?!), golfky (na co bereš golfky?), deku (na co bereš deku?) a dalšíma NA CO TO BEREŠ věcma.

Jet autem
Před K: Na první benzínce dáme kafíčko, cigárko a zlehka konverzujeme. Zastávky si děláme jednoduše podle toho, jak se nám chce a podle toho, jestli jedeme do Ostravy nebo do Dvora.

Po K: Na první benzínce si dáme kafe, protože jinak by mně asi jeblo. Dítě vzadu se naučilo zásadní otázku CO TO BYLO? A pak ji řekne asi 50 - 100x cestou, než dorazíme (v závislosti na tom, jestli jedeme do Prahy nebo do Prahy, máme tam totiž koupenou permici, protože tam jezdíme fáááákt často).

Vylodit se v ZOO
Před K: Beru kabelku, chytáme se za ruce a míříme k prvnímu stánku s pivkem, kde se v klidu občerstvíme.

Po K: Bereme golfky (a nenecháme je v autě? Stejně v nich nesedí? Neee, co když bude chtít? A kde by jinak spal? Vždyť v nich stejně nespí! Tak tam alespoň dáme věci.), všechny NA CO TO BEREŠ věci a další nezbytnosti. Jo a taky dítě, které se už na parkovišti snaží zabít vbíháním pod okolo jedoucí auta. Občas přemýšlím, jak by na mě lidi koukali, kdybych koupila takové to samonavíjecí vodítko...

Prohlídka ZOO
Před K: Prima procházka, zastavujeme jen u zajímavých zvířat, potažmo tam, kde se něco děje (stánek s pivkem).

Po K: Zastavujeme zásadně tam, kde se nic neděje, protože tam se Kýšovi nejvíc líbí (ptáci). Když se někde něco děje, máme prostě smůlu. Pivko si dát neodvážím, protože je značně močopudné a dobíhat na záchod s dítětem není až taková rychlovka.

Oběd
Před K: Najíme se, když máme hlad a ANO, klobása je oběd!

Po K: Najíme se v přesně danou dobu oběda, protože tak je dítě prostě zvyklé. Klobásu mu nedáme, párek v rohlíku taky ne, hranolky ani náhodou a nic jiného nemají. Takže hledáme restauraci, což trochu komplikuje fakt, že už má fakt hlad, takže řve.

Odpolední klídek
Před K: Odpolední klídek v ZOO znamenal dřív to, že jsme si dali kafčo, našli prima lavičku a tam jsme na chvíli zakotvili, abychom si užili ten klídek.

Po K: Po hodinové snaze přesvědčit dítě, že spánek je dobrý nápad to vzdáváme, protože svým řevem už vyburcoval samce u goril, který je tímto značně nervózní a snaží se prorazit sklo. Putuje tedy tatínkovi na ramena a hurá na další cestu.

Cesta zpět:
Před K: Lehká konverzace o uplynulém dni nemůže škodit!

Po K: TEĎ USNE!!!! A ideálně prospí celou hodinku a půl, jen aby nám ukázal, že večer to s tím uspáváním nebude úplná brnkačka!

Naštěstí je teď dost oblíbené Cofee to go. Takže se dá říct, že se vlastně vážně nic moc nezměnilo 🙂

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂

Je 2. ledna. Nejvyšší čas, abyste měli promyšlené, jaké předsevzetí si dáte. A pokud jste se rozhodli, že začnete s jógou, tak gratuluji! A pokud máte dítě, případně děti, a líbí se vám fotky maminek/tatínků, jak s nimi cvičí (takové ty, jak mají krásně sladěné oblečení a dělají fakt krkolomné pozice), tak vězte, že to není nemožné.  Zde dávám k dispozici pár pozic, které budou bavit vás i vaše děti. U nás mají nevídaný úspěch!

DĚTSKÉ HŘIŠTĚ- jakmile se do této pozice dostanete, stává se z vás automaticky a vaše ratolest to zcela jistě pochopí dřív, než vy. Aby bylo cvičení provedeno zcela správně, mělo by vás dítě nejen podlézat, ale hlavně přelézat! Váš krk také může posloužit jako pohodlné sedátko na houpání, krásně tím posílíte svaly okolo krční páteře.

Tip pro pokročilé: potomka můžete potrápit tím, že dáte kolena víc od sebe. Nebude vědět, kudy dřív! A vy si můžete gratulovat, jak jste mu to nandali.

LECHTADLO - při provádění tohoto cviku zapojíte a posílíte zejména břišní svaly. Pokud jógu necvičíte naboso, u této pozice doporučuji sundat ponožky. Dítě si klekne před vás a lechtá vás na chodidlech. Pokud nejste lechtiví na nohách, můžete tuto pozici provádět s rukama nad hlavou, zpřístupníte tak podpaždí. Nedoporučuji provádět, pokud trpíte inkontinencí.

Tip pro pokročilé: střídejte nohy a ruce, které dáváte nahoru (pravá noha/levá ruka, levá noha/pravá ruka). Dítě nebude vědět kam dřív skočit!

SKUČÍCÍ RODIČ - dostanete se do ní vcelku snadno. Tady jde hlavně o to vydržet! Vysvětlete dítěti (ve většině případů nebude vysvětlování vůbec nutné), že se má rozbíhat z různých směrů a co největší rychlostí do vás vrážet. Samozřejmě musíte vydržet a odolat. Vězte, že skučet budete hlavně druhý den.

Vaříte s dětmi? Ne? Ale to je chyba! Chytré vědecké hlavy dokázaly, že to báječně utužuje vztahy!

Cokoli, co člověk dělá s dítětem, dostává nový rozměr. Včetně vaření. A protože Kryštof pomáhá v kuchyni děsně rád, upravila jsem si pár receptů pro vaření s dítětem. Tady je malá ukázka. Snad se vám budou někdy hodit.

Dýňová polévka

Suroviny: 1 menší máslová dýně, 1 mrkev, 1 celer, 1 cibule, máslo, muškátový oříšek a bílý pepř dle chuti, kýbl s vodou, větší hadr na podlahu, menší hadřík na linku, věci na převlečení (pro vás i dítě), papírové utěrky

Postup: Máslovou dýni si ideálně předpečte v troubě do měkka. Postavte dítě k lince (např. na židli nebo pro tyto účely speciálně zakoupené schůdky z Ikea). Na drobno nakrájejte cibuli. Vezměte papírovou utěrku a řvoucímu dítěti proplachujte pod tekoucí vodou oči, do kterých si strčilo ruce od zmíněné cibule, následně otřete papírovou utěrkou a vraťte dítě k lince.

Vytáhněte dítěti máslo z pusy a dejte ho rozehřát do hrnce, následně na něm nechte zesklovatět cibulku. Celer a mrkev nahrubo nastrouhejte a přidejte k cibuli. Mírně orestujte. Vezměte menší hadřík na linku a utřete s ním to, co dítě nakreslilo mrkví (pokud to tam necháte déle, musíte to vzít savem, ta oranžová se do linky krásně zažere).

Každý rodič bude dřív nebo později řešit, jak se postavit ke kurýrování svého potomka. Cest je několik... Teď už jen vybrat tu správnou!

Kryštof je chlap. Sice zatím mini, ale chlap. A jak víme, chlapi trpí na rýmičky.

Jeho nachlazení u nás mají v zásadě stejný průběh. Začíná to v noci, kdy nás probudí divné zvuky. Tak divné, že jsem si poprvé myslela, že jsem v japonským hororu a hledala jsem na stropě tu malou holčičku s otočnou hlavou, co leze po čtyřech. Pak jsem ale zjistila, že má Kýša rýmu. Japonská holčička by byla lepší.

DEN PRVNÍ
Stává se ze mě jakási obdoba mojí babičky (na bolavý zuby kloktá rum), mojí prababičky (když něco ztratí, zaříkává svatého Antoníčka) a nejhorší varianty matky spjaté s přírodou tak, že ráno pobíhá po parku a objímá stromy (nic proti tomu, ale běžně jsem spíš za frndu pohlcenou konzumem). Takže prostříkávám jeho malý a plný nosík mořskou vodou, do aromalampiček leju kombinace olejíčků, o kterých by se mi v životě nesnilo (vyčteno ze stránek uztonikdynikdyvzivotenevyvetras.cz), mažu Kýšu ze všech stran tymiánovou mastí (proč se mažou chodidla dodnes nechápu) a vařím tymiánový sirup.

DEN DRUHÝ
Kryštof má vyrážku. Těžko říct, jestli způsobenou mastí nebo sirupem. Navíc jeho příchod už nepoznáme podle toho, že si povídá sám pro sebe, ale proto, že smrdí na sto honů. Je jako chodící větvička tymiánu, jen tlustší. Pomalu začíná docházet megapack čajových svíček do aromalamp. Na povlečení je zaschlá vrstva krému, která trochu škrábe. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN TŘETÍ
Kýša začíná zelenat. Možná budu dělat rajčatovou polívku, tak ho tam trochu přidám. Tymiánový sirup obsahuje tolik cukru, že Kryštof přibral 6 kilo a má energie jako ten zajíček z reklamy, co vždycky všechny předběhl. Myslím, že to byl Duracell. Doma všechno smrdí tak, že budeme muset vymalovat, protože se to prostě muselo zažrat do zdí. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN ČTVRTÝ
Seru na to. Ještě klika, že mám manžela a on je schopen nakoupit i normální léky. Takže nasazuju Nasivin a Mucosolvan a hodně, ale opravdu HODNĚ větrám.

Za 2 dny je po všem. Ještě klika, že jsem na začátku nasadila tu přírodní léčbu. Jinak to taky mohlo trvat mnohem dýl!

Dialogy se nezakládají na skutečných událostech. Jakákoli podobnost s osobou ve vašem okolí je zcela náhodná. 

ONA: Lásen, co myslíš, co mu mám oblíct?

ON: Je tam teplo, nech mu jen tričko.

ONA: S dlouhým?

ON: Ne, je tam fakt teplo.

ONA: A tepláčky?

Milý Ježíšku,

letos mě čekají už druhé Vánoce a naši říkali, že se ti prý píše dopis a v něm má být, co si moc přeju. A protože neumím psát, tak ti za mě píše máma.

Moc bych chtěl dostat kočičku! Měla by mít krásná očička, chobot jako slon a kromě uší by měla mít taky rohy, jo a bylo by prima, kdyby měla osm nohou jako pavouk, taky by mohla bečet, mečet, řehtat jako koník, štěkat, nezapomeň prosím na žábry a ploutve, protože když naši kočku hodím do vody, tak se jí to nelíbí, tak týhle aby se to líbilo. Bylo by prima, aby jí chutnaly kameny, tráva, kaštany, hlína a tak, no vždyť víš, čím krmím kočku, co máme. Jo a když bude tak velká, že na ní budu moct jezdit, tak to bude úplně nejvíc nejlepší!

Dále bych si moc přál knížku. Stačí mi jedna, ale musí v ní být všichni hrdinové z filmu Auta, traktor, kombajn, bagr, vozík, paprika, jablíčko, zmrzlina, brambory, vlk, karkulka, kočka, pes, kůň, kráva, prase, pavouk, koala, velryba, krokodýl, delfín, krab, koblížek, kamion, motorka, plameňák, děda, babička, tyčky, kytky, stromy,...

Všichni ať jsou hlavní postava a příběh už nechám na tobě.

A jako poslední bych si přál jednu hračku, aby se vešla do pusy (máma mi tam totiž pořád něco hledá, tak se jí to taky bude líbit), aby uměla dělat děsnej kravál, třeba jako když vezmu krabici se všema padesáti autama, co v ní mám, a vysypu je na podlahu (bez koberce teda, to mají rádi všichni, co jsou se mnou v tu chvíli v jedný místnosti), aby kromě tohohle kraválu měla asi 2 melodie, který můžu ohrávat pořád dokola (je jedno jaký, ale ideálně aby to byly ty, co už naši znají a tak rádi si je celé dny zpívají, oni vůbec nesnáší učit se něco novýho), mohlo by to taky vypadat jako mamky mobil (on tatínek je na mě děsně pyšnej, že mu ho nosím, když si ho mamka zapomene na podlaze, to jí potom říká něco o tom, že za 3 roky je to šestej), aby měla kola a dalo se s ní jezdit jako s autem (naši furt říkají něco o tom, že asi nechají vymalovat, až se budeme stěhovat, tak ať ty kola nechávají na zdech šmouhy jako ty, co už mám), aby byla měkká jako modelína (nevím proč mi pořád dokola lžou, že to není k jídlu) a aby byla barevná (protože jsem prostě dítě, no).

Mamiiiii?

Ano?

Tama!

Ano, je tma, protože je pět ráno. Spinkej!

Pinkaaat!

Ano, spinkej ještě.

Taky máte někdy takovou krásnou představu, co s dítětem budete všechno dělat a jak to bude super? A když na to dojde, jste vzdáleni své vizi asi jako dvě vlaková nádraží v Rusku? Já teda jo... A to jsem pro letošní podzim měla hned tři!

Chtěla jsem (opravdu MOC jsem chtěla) sbírat s Kýšou kaštany a dělat z nich zvířátka. V mé hlavě to vypadalo asi tak: seděli jsem v trávě, krásně hřálo podzimní sluníčko, já do kaštanů dělala díry, Kýša do nich dával špejle a pak jsme dělali panáčky, zvířátka a další hovadiny.

Realita? Po hodinové procházce k 200 metrů vzdáleným kaštanům je sbírám sama, protože v baráku naproti mají zaparkovaný traktor (který tam jen tak stojí, já konverzuju, hýbu se a dokonce umím i nějaký básničky, ale smůla!). Začne chcát. Za vydatného řevu se schováváme do domečku na dětském hřišti, odkud je NAŠTĚSTÍ na ten traktor vidět. Přestává chcát. Dosbírám si kaštany (ano, přesně v téhle chvíli už jsem to vzdala) a za další vlny vydatného řevu jdeme domů. Vzhledem k tomu, že je to zase hodina, přicházíme na oběd. Klika, že po něm jde spát. Je to už asi 14 dní a já přísahám, že v žádném kaštanu není ani jedna díra!

Tak si radši vydlabeme dýni, ne? Já si vezmu větší, Kýša menší. Odříznu kloboučky a oba dlabeme do stejného kbelíku, který společně odneseme na kompost. Pak namaluju obličeje (Kýša obdivně kouká) a vyřežu je nožem (Kýša stále obdivně kouká). No a už se oba nemůžeme dočkat, až večer zapálíme svíčky a ty dýně se na nás budou šklebit. Doufám, že jste poznali, že tohle byl sen.

Bavilo ho to přesně minutu. Naštěstí jsem stihla uříznout klobouček jen té menší. Dvakrát do ní hrábnul, aby vyndal ten kekel. Ale pak se okolo proběhne kočička a Kýša ji prostě musí pohladit ty její očička. A když už ho to nebaví, začne ji rvát do vydlabané dýně. A já obdivně koukám, protože se mu to fakt daří!

Třetí má vysněná chvilka bylo pouštění draků. S tatínkem. Tatínek pouští, Kýša se raduje, jak to pěkně lítá a já točím.

Pro případ, že bychom se zbláznili úplně a rozhodli se proměnit dovolenou v "dovolenou" jsme se s Kýšou vydali na magistrát pro jeho první občanku. Paní úřednici jsme zcela jistě způsobili noční můry do nocí budoucích...

Nebudu vás unavovat klasikou, jak někam letím na poslední chvíli (o pět minut dýl), všechno mi padá (kabelka a veškerý obsah) a v kanceláři magistrátu kácím co můžu (sebe), natož abych vyjmenovávala, co jsem měla mít s sebou a samozřejmě nemám (naštěstí jsem nezapomněla Kryštofa).

Kýša usazen, paní zahřívá foťák. A pak to začne.

Úřednice: Tak ho můzete rozesmát.

Já:??????????

Ú: No ať se na té fotce směje.

...hlavně teda Kýša. Od chvil, kdy na ně pokřikoval a občas je pohladil nebo nakrmil přes plot uplynul nějaký čas. A tak jak dítě roste, tak se samozřejmě i zvyšují jeho nároky.

Aktuálně nejoblíbenější jsou jednoznačně kočky. Bohužel je nedokáže efektivně chytat, tak to prostě odnáším já. Ono takovému MAMIIIIII ČIČIIIIIIIIIII CHYTIIIIIIIT se prostě nedá odolat. A to vše jen proto, aby jí pohladil očička...

Se Zenem, což je našich kokr, zase nejradši jí, hezky pěkně jednou já, jednou ty. Nevím, co mu na těch granulích chutná, ale alespoň se učí rozdělit se o to, co má někdo jiný.

Minulý týden zjistil, že existuje něco tak odporného, jako pavouk. A navíc po mně zdědil přesvědčení, že každý pavouk u sebe nosí nůž a představuje ohrožení života. Jeho PAVOU BOJIIII je víc než jasné. Nedávno měl svátek a dostal krásnou knížku s okénky, kde se schovávají zvířátka. To, že je pod jedním z nich pavouk jsem zjistila díky mohutnému škrcení, které po otočení následovalo.

Nevím, jestli u dětí myslíte na to, jaké to bude, až je bodne včela/vosa. Bude mít alergii, nebo to bude jen s řevem? Já to teda řeším dost a mám z toho vítr.

Myslím, že to Kryštof ví a chce, abych to už měla za sebou, abych jako věděla... Protože nedávno za mnou běžel na dětském hřišti, řval MAMIIIII BZZZZZZZ a za hlavičku držel včelu. Jak ji chytil mi už neprozradil. Ani to, kolik jí slíbil, že ho nepíchla.

Stojíme v kuchyni a snažíme se být neviditelní (a hlavně neslyšitelní).

L: Nemlať do toho kelímku tolik...

M: Myslíš, že nás slyší?

L: Zatím si tam prohlíží knížku.

M. Hlavně nesmíme nahlas mlaskat... Pozor, škrábeš lžičkou o talířek.

L: Musí ty dvířka od lednice dělat takovej kravál?

V poslední době pozoruji, že dochází k neblahým změnám mého zdravotního stavu. Na noze, konkrétně přes celé lýtko se mi udělala celkem velká boule. Je dost těžká, takže zapříčiňuje pajdání a chodím jako hrabě de Peyrac. Při bližším ohledání jsem zjistila, že ta boule má hlavu, z ní mě hypnotizují 2 oči a často křičí "mama". Taky podezřele často mění barvy, podle toho, v jakých intervalech se stihne zasvinit jídlem, vytíráním pod postelí nebo hraním v trávě. Občas má taky nepříjemný pískový povrch, hlavně když dorazím z pískoviště.

V průběhu dne mi ta boule putuje po celém těle. Usazuje se mi taky na boku, zřejmě aby vyvrátila palindrom kobyla má malý bok. V zádech pak cítím nepříjemné píchání. To jsem si alespoň myslela, že je to píchání. Teď už vím, že ta boule má ruce a na nich prsty. A ty umí štípat.

Úplně nejhorší ale je, když mi doputuje až za krk. Způsobuje mi dočasnou slepotu, hluchotu, vypadávání vlasů a zcepenění krční páteře.

Musím najít specialistu, který si s ní poradí. Myslím, že se jmenuje mateřská škola...

Nesobeckost - k vyspání mi stačí prakticky pár minut a o trochu víc decimetrů.

Balení – na výlet zapomenu vzít pleny a až zpět domů dokážu dělat, že se to nestalo.

Kočičí oči – umím číst knížku potmě (a nemyslím elektronickou).

Paměť na čísla – zejména ta telefonní – to máte doktorka, pohotovost, …

Veterinární péče – dokážu poskytnou psovi první pomoc poté, co potká na dvoře naše dítě.

Skládání příběhů – filmy většinou běží tak potichu, že je neslyším, takže si příběhy vykresluji sama. Nikdy se mě neptejte, o čem nějaký film je.

Určitě to znáte... Chcete JENOM CHVILKU na to, abyste zavolali kámošce, babičce (aniž by do telefonu z vašich úst znělo NESTRKEJ TO DO PUSY, NEOPÍREJ SE O TO SKLO, NESTAHUJ SI TY PONOŽKY), chcete JENOM CHVILKU, abyste dopsali status na fb, dočetli si ten zajímavý článek (který mimochodem máte rozečtený už 3 dny). Taková chvilka s dítětem dostává úplně nový rozměr, musíte se na ní totiž připravit!

Tak za prvné - je potřeba toho raracha náležitě zabavit. Možností má každá máma určitě několik, u nás většinou funguje jídlo. Keksík, kukuřičná křupka nebo podobný vynález mi dá cca 2 minuty. Určitě si teda nic nepřečtete, protože stále jedním okem šilháte, jestli se nedusí nebo nerozmatlává rozmočenou křupku po zdi. To mi připomíná, že se musím stavit na očním a tu šilhavost začít korigovat.

Hračky taky fungují - zejména, když se jedná o mobil, ovladač k televizi, časopis nebo něco podobného. Důležité je, aby to bylo něco, co může rozbít/sníst/roztrhat a bude to opravdu škoda.

Skříně - chvíle, kdy se Kýša naučil otvírat skříně se pro nás doma stala opravdovým požehnáním. Když si totiž otevře nějakou skříň, začne z ní všechno vyhrabávat, ochutnávat, válet se ve všech těch vyhrabaných věcech a roztahávat je po celém bytě. A dá vám to minimálně 5 minut klidu.

Všechny tyhle fígle mají jednu věc společnou. Pár minut klidu je vykoupeno následným (minimálně půlhodinovým) úklidem. Je potřeba umýt nábytek a oškrábat zdi od zbytků jídla, najít mobil, protože zvoní neznámo kde (v nočníku, pod gaučem, v myčce na nádobí), všechno oblečení znovu srovnat, aby bylo ready na další nájezdy.

Nejlíp funguje spánek. Jen se musíte smířit s tím, že škodič nebude spát, když se to hodí vám. Chápejte, plánování je blbost! Vy i vaše okolí se musí stát nesmírně přizpůsobivým!

Někdo se možná bude divit (já už se nedivím), ale většina matek se v tom jistě najde!

Pěnové puzzle - dostali jsme jich několik. Barevné čtverce, které do sebe zapadají, jsou měkoučké, hřejí na podlaze a jsou vyrobeny z …,  Bůh ví z čeho. K nim jsme také dostali větu NEBOJ, TO NEMŮŽE NIKDY UKOUSNOUT. Věřte, že může. Pořád dokola jsme s Lukášem lítali po bytě, hledali ty minikousky a rvali mu je z pusy. Jestli existuje peklo, bude vystavěné právě z tohohle!

Časopisy - když poprvé snědl kus stránky, volala jsem hystericky našemu pediatrovi, jak moc ho to ohrožuje na životě. Zeptal se, o jaký časopis šlo. Byla to Epocha. Pan doktor měl radost, že to nebyl žádný bulvární plátek a prý máme inteligentní dítě, které ví, co je dobré. Tak alespoň tak. Už jsem úplně klidná. Jen ho nenechávám žvýkat Cosmopolitan. Těžko říct, co by to s ním udělalo.

Odpadky – v případě, že přijde světová válka, zombie apokalypsa nebo jiná událost, která nás donutí žít na skládce a živit se odpadky bude naše dítě jediné z rodiny, které přežije. Není přeci nic lepšího, než si do pusy narvat směs použitých vlhčených ubrousků, česnekových slupek a to vše zalité mlíkem, které zbylo v krabici. Jo, vlastně je…. Rozbalit posranou plínu a hezky se v ní pomatlat!!!!

Krémy a sprchové gely – nejvíc mu chutná Rybilka (pro neznalé se jedná o krém na prdel – jeho), ale nepohrdne ani douškem olejíčku po koupání (Hipp je prý nejlepší). Když se do sebe snaží vyprázdnit sprcháč, při škytání z něj vychází bubliny. Jednou bude zapsán do Guinnesovy knihy rekordů jako největší chodící bublifuk!

Více na KYSMONTE.BLOGSPOT.CZ