• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
misanda
21. pro 2011

V březnu 2008 jsme se rozhodli, že už je ten správný čas, abychom se stali rodiči. Představovali jsme si to strašně jednoduše, vždyť na tom přece nic není, je potřeba jenom jedno vajíčko a jedna spermie. Dodnes si pamatuju, jak po prvním nechráněném sexu manžel běhal po bytě, bouchal se do prsou a křičel, že za devět měsíců bude táta. Jenomže čas utíkal…březen, duben, květen a stále nic, začínala jsem se bát a hlavně jsem začínala mít tušení. V červnu jsme měli svatbu, byla jsem smutná, chtěla jsem na svatbě oznamovat rodičům, že čekáme miminko, ale život a miminko prostě naplánovat někdy nejde, ať se člověk snaží sebevíc. Po našem nádherném svatebním dnu jsme ihned vyrazili na svatební cestu do Egypta…stále jsem doufala, ale červík už hlodal…čas letěl dál…na nic jsem nechtěla dál čekat, věděla jsem i po těch pár měsících , že prostě budeme mít problém. Objednala jsem manžela na spermio, které dopadlo na výbornou s hvězdičkou…rozhodli jsme se tomu dát ještě dalších pár měsíců, která doktorka by mě taky vzala po půl roce s domněnkou, že jsem neplodná…asi by se mi všechny vysmály. V prosinci už jsem byla s nervama na dně, hrozně jsem si to brala a objednala se k MuDr. Spudichové v Kadani – specialistka na IVF. První návštěva byla super, paní doktorka mi všechno vysvětlila a domluvily jsme se, že dva cykly zkusíme píchnout PRegnyl a že určitě otěhotním, protože všechno vypadá na výbornou. Ale neotěhotněla jsem, navíc se nám vším tím snažením na čas začal bořit sexuální život, byli jsme oba nešŤastní. V březnu jsme se domluvili, že absolvujeme IUI, dostala jsem první hormony, které jsem si měla píchat a najednou jsem byla posera a nevěděla jsem, jestli ten pokus neodložit…všichni mi tvrdili, jak po těch hormonech naberu deset kilo atd. Nakonec jsem teda byla moc statečná a řekla jsem no a, hlavně aby bylo miminko. Jelikož  moje doktorka spolupracuje s Pronatalem, byli jsme odesláni do Prahy, kde jsme na IUI  čekali od osmi od rána do dvou do odpoledne!!! Hrůza!! A můj pocit z IUI ani moc pozitivní nebyl, nevěřila jsem, po tom, co jsem v Pronatalu zaslechla a viděla…do toho jsem se po IUI pokusu objednala ke kartářce, třeba mi pomůže. Kartářka mi řekla, že ano, miminko bude a rovnou dvě, ale ať nepočítám s tím, že vyjde nějaká inseminace, budu muset na IVF a to několikrát, předtím budu v nemocnici a prý porodím až v roce 2011…to bylo super slyšet, když tehdy byl teprve rok 2009, byla jsem vyřízená. IUI nevyšlo, měli jsme v plánu druhé…také nevyšlo. Doktorka navrhla, že když neotěhotním přes prázdniny, půjdu na laparku, ale že jí stále není jasné, proč to nejde…po laparce bylo jasné všechno. Podstoupila jsem jí v září 2009, děti šli do školy a já hekala bolestma v nemocnici…ano, bolelo mě to a to dost, protože mi při laparce objevili hodně ložisek endometriózy, které museli odstraňovat, byla jsem na sále docela dlouho. Zástupce primáře mi řekl, že bych se teď měla „hodit“ do umělého přechodu a pak určitě IVF. Moje doktorka souhlasila a objednala mi první pokus přes pojišťovnu. Když jsem měla začínat stimulaci, dorazila jsem k doktorce na utz…tehdy mě její verdikt sesadil na kolena…endometrióza se během těch pár měsíců rozjela znovu a to natolik, že musím na další laparku. Tolik jsem se těšila na IVF a najednou se ve mně zase bude někdo hrabat. Další laparo jsem podstoupila v listopadu 2009, po té jsem byla uvedena do umělého přechodu. První IVF se konalo v lednu 2010, bohužel nám zůstal jenom jeden bojovník…manžel věřil, já ne. Věděla jsem, že ještě není ten správný čas, že to není to správné miminko, které pro nás bylo vybráno. Test byl negativní. Druhé IVF bylo v červnu 2010, tentokrát jsme měli bojovníky dva a dokonce po PK, což byl u mě docela úspěch. Test byl opět sněhobílý…tušila jsem to. Třetí IVF bylo v říjnu 2010, k ET nedošlo, všechna embrya se zastavila ve vývoji. Už jsem byla vyčerpaná, píchala jsem si 400 jednotek najednou, lezla bolestma po stěnách, už jsem nemohla. Nakonec jsme se domluvili, že podáme žádost o adopci, hrozně jsem se na všechno těšila, jak poznám nové lidi a hlavně, že konečně nastoupíme třeba na tu správnou cestu k tomu našemu pokladu. Ještě jsme se s manželem domluvili, že poslední pokus bude v lednu a pak to balíme. Začala jsem se učit lyžovat, plánovali jsme si letní dovolenou, bylo nám fajn, konečně jsme vypnuli…v lednu bylo 4IVF, zůstali nám dva bojovníci, morulky…opět nic do mrazáku…pamatuju, jak jsme jeli domu naštvaní, že zase nic na zamražení…ale já tehdy manželovi řekla „Pojd, stavíme se tady v hračkárně, koupíme chrastítko…pro štěstí, já vím, že to vyjde“. Koukal na mě jak zjara, že to už tady bylo několikrát, bla bla bla. Tak jsem ho nechala. Tenhle pokus jsem nedostávala ani pusu na bříško, ani miminkům nedomlouval, prostě nevěřil…tentokrát jsem věřila já. Když mi 7.2. vyšel pozitivní test, letěla jsem do ložnice, okamžitě manžela vzbudila, skákala a on nevěděl, která bije. Byl to ten nejkrásnější pocit na světě – mít pod srdíčkem nový život!!! Po pár dnech jsem šla na krev, a ejhle, výsledek je slabý, budeme muset krev opakovat, a už mi to šrotovalo..manžel byl zklamaný, že bude miminko jenom jedno a ne dvě…to by přece HCG už bylo vysoké. Ještě jsem mu říkala ať neblbne, že jedno miminko je super, aspoň se mu budeme moc pořádně věnovat . Jenomže na utz byly bublinky dvě  Rohlíček a Rošťák a tím nám začalo nádherné období, plné radosti, ale také strachu…nevím, co je na světě krásnějšího, než když máma spatří poprvé svoje miminka na utz, pak jak jim buší srdíčka, když se začnou hýbat a kopat…lepší je asi jediná věc, když se na vás mimča poprvé usmějou. Všechno probíhalo na výbornou, čípek byl krásně dlouhý, hrdlo pevně drželo…miminka rostla jak měla, v bříšku nám plaval chlapeček a holčička…vybírali jsme jména, dělali pokojíček, plánovali, nakupovali…radovali se, ošahávali bříško, poslouchali domácím utz jak skotačej…jenomže v červnu mi začalo hodně tvrdnout břicho…bála jsem se a tak jsem vyrazila do nemocnice v Kadani, vyhlášené porodnice. Přístup byl strašný…sestra hned vyhrožovala, jak jsem před porodem, a jak si tam pěkně dlouho poležim atd. Každodenní vizity byly taky divný…jeden doktor tvrdil, že povolený mám 4tvrdnutí, druhej tvrdil, že deset denně a třetí říkala, že třikrát do hodiny je to v normě…byla jsem zmatená, chtěla jsem domů, nevěřila jsem jim. První kontrola u pana doktora Kandela…nikdy na ní nezapomenu, jak hrozně to bolelo a on na mě ječel, at se uvolnim, nebo zabiju svoje dítě až budu rodit…probrečela jsem celou noc, byla jsem na kapačkách. Neuměli mi ani kapačku napíchnout, takže ruce plné modřin. Po 14ti dnech v nemocnici jsem začala mít vysoký tlak, začali mi ho snižovat lékama, ale nezabíraly. V neděli 7.8. mi sestra nechala vykapat kapačku, která má kapat pozvolna celý den, během 10minut…bylo to v noci, pamatuju jak se mi zdálo o upírech, jak jsem se s nima honila po stromech a probudila jsem se celá udýchaná a s bušením srdce…jenomže bušení srdce neustávalo, naopak se mi zdálo, že je to horší a horší…volala jsem sestru, prý je to po lékách normální a odešla…volala jsem jí znovu, srdce se mnou hrozně házelo, ležela jsem na posteli a bála se o ty svoje prďolky. Sestra začala mít strach a začala kolem mě lítat, volala doktorku, můj tep vyšplhal na 170 za minutu, nemohla jsem nic jiného dělat než ležet, i tak jsem nadskakovala jak kdybych běžela maraton. Doktorka přišla a nevěděla co se mnou, jak postupovat dále jí navrhovala sestra a ona to jenom odkývala…za dveřma se radovala, jak je to super, že takovej tep ještě nikdy neviděla…asi si myslela, že jí nevnímám. Po té přijel můj oblíbený doktor, asi lehce podnapilý, s rozepnutými knoflíčky na košili…a první věta byla „To se bojíte, co?“. Okamžitě začali komunikovat, že mě odešlou do Mostu, asi se chtěli zbavit zodpovědnosti, nevím…tu noc jsem z toho bušení měla migrénu jak blázen, celou noc prozvracela…nikdo tam se mnou nebyl, ve dvě v noci jsem musela volat manžela, aby tam za mnou přijel, že se bojím a ať se postará o děti, kdyby něco. Sestra lítala k porodům, nevím, jak bych to bez manžela zvládla L. Prosila jsem ho, ať mě hned další den nechá do Mostu převézt, že už prostě v Kadani nebudu. Ráno při vizitě za mnou nebyl schopen přijít ani doktor…rovnou mě naložili do sanity a odvezli. V Mostě mě dali zpátky do kupy, občas mi přeskočilo srdíčko…stále mě tam kontrolovali, i děti, chodila jsem furt na monitor. V pátek mi doktorka řekla, že nechápe, co jsem vůbec v nemocnici dělala, že mám normální nález a že můžu jít domů. Já tomu ani nevěřila…jít domů…!!!! Domů jsem dorazila 12.8. asi v 16:00, rozvalila jsem se na gauči, pustila si telku, bylo mi nádherně. Večer jsme šli s manželem spát a 13.8. ve 2:00 jsem se zvedla na posteli s tím, že jsem se asi počůrala…manžel dělal chytrýho, jak četl o úniku moči v těhu J. Jenomže to ze mě teklo i cestou na záchod a pak na záchodě…tápala jsem..já a únik moči…no, po pěti minutách mě napadlo, že možná plodovka…tak šup, jeli jsme do Chomutova (do Kadaně už mě nedostane nikdo ani na trhání nehtu!!), tam za mnou přijel zástupce primáře, ten samý, co mi dělal tehdy i laparku , byl hrozně milej, všechno zkontroloval a odeslal nás do Mostu, byla jsem teprve 31týden. V Mostě mě položili na hekárnu, bolesti jsem neměla, jenom ta voda stále odtékala…na hekárně to bylo hrozný, začala jsem se bát porodu . Odpoledne mi udělali utz a zjistili, že plodovka praskla u holčičky, ale že tam ještě trošku má a že se to budeme snažit udržet do dalšího víkendu. Byla jsem hotová…moje holčička a bude tak dlouho bez plodovky L. Okamžitě mi píchli kapačku s ATB – kortikoidy už jsem měla píchlé při převozu z Kadaně – pro jistotu. V pondělí večer jsem už měla tucha…prostě jsem věděla, že budu rodit…a taky, že jo…ve 2:00 v noci 16.8. jsem se vzbudila s tím, že asi potřebuju na velkou . Jenomže po návštěvě záchodu mě břicho bolelo zas a zas…šla jsem za sestřičkou, zvedla mi léky na udržení těhu a že počkáme…bolesti jak blázen, kdybych mohla, bušila bych hlavou do zdi! Kroutila jsem se u umyvadla, svíjela na posteli…proč to proboha tak bolí!!!??? V půl 6 jsem šla zpocená za sestrou, že teda bolest jak prase a že už to nemůžu vydržet…PA mě vyšetřila, nebyla si jistá, ihned jedeme na hekárku za doktorkou. Doktorka mě vyšetřila také, vyvalila oči a zakřičela „Akutní sekce“, to bylo asi v 5:40…bolelo to tolik proto, protože se mi holčička tlačila kyčlí ven , a i přesto, že sestry věděly, že je nutný císař, tak mě nechaly si to takhle prožít až do konce. Maruška se narodila v 5:49, vážila 1290g, měřila 36cm – sama dýchala, křičela, měla nádherný Apgar (9-10-10)..byla a je to moje malá bojovnice!!! Jeníček se narodil v 5:51, vážil 1680 g a měřil 40cm, ve zprávě je napsáno, že jednou vzkřikl…a takový kliďas je i dneska…. Děti byly převezeny do inkubátorů na JIRP a já na gyn JIP, kde se o mě sestřičky starali po sekci. Děti jsem viděla až další den, kdy jsem se mohla zvednout…manžel mě za nima vezl na vozíčku, přes slzy jsem na ně neviděla…byli tak nádherní a kolik měli vlásků!!! To bylo asi to neustálý pálení žáhy . V ten den jsem se zamilovala a jsem zamilovaná dodneška. Z nemocnice nás propustili 5.10., už jsem z toho byla na budku, po příjezdu domů mi všechno připadalo jako sci-fi, plovoučky, gauč, velká telka .

Jsem tolik šťastná, že mám doma takový veliký zázrak, měli jsme to všichni hrozně těžký a zvlášt oni. Bohužel dodneška mám přeskakování srdce, do toho zvýšení průměrný puls, tímto děkuji nemocnici Kadaň za spolupráci v této záležitosti. Děti jsou naštěstí v pořádku, vidí, slyší, křičí , krásně se smějou, broukaj…miluju je…jste můj život a já jsem konečně po všem tom trápení tolik šťastná..a kdo ví, třeba do toho práskneme jednou znovu…

PS: Hodně často myslím na paní kartářku :wink:

Čti celý článek