Když se na rodí miminko, obzvlášť pokud ho dlouho a toužebně očekáváte, přijde obrovská radost. Když se ale narodí o 10 týdnů před termínem a neváží ani 1 kg, tu radost Vám někdo ukradne. Místo ní přijde obrovský strach a nejistota. Nikdo nedokáže říct, co bude. Jestli vůbec přežije. Pokud ano, jestli bude mít trvalé následky. Nezbývá než čekat, modlit se, důvěřovat svému miminku, zdravotníkům. A taky sobě, že to zvládnete.

 Ale začnu od začátku. Byla jsem šťastná, když se konečně na těhotenském testu ukázaly 2 čárky. Radost ale netrvala dlouho. Ještě než jsem se stihla objednat k lékaři na potvrzení těhotenství, začala jsem silně krvácet. Byla jsem si jistá, že to znamená konec. Lékařka na pohotovosti mi potvrdila, že se jedná o probíhající potrat, žádná srdeční akce, která už měla být. Následovala hospitalizace, na další den naplánovaná kyretáž. To přece nemůže být konec, říkala jsem si. Paní doktorce se mně asi zželelo, když viděla, že brečím jak želva.  Nabídla mi injekci na zastavení krvácení, ale myslím, že moc nadějí mi nedávala. Ale stal se zázrak. Krvácet jsem přestala. A ráno při kontrolním ultrazvuku před zákrokem byla vidět srdeční akce! Ještě ale nebylo vyhráno. Měla jsem velký hematom, hrozilo další krvácení. Šance na donošení prý 50:50. Já samozřejmě věřila a doufala, ale současně měla obrovský strach. Týdny postupně ubíhaly. Vše se zdálo být v pořádku.

 „Je tam nález. Budete rodit“,  řekl mi pan doktor na pohotovosti, kam jsme jeli kvůli podezření na únik plodové vody. Pak šlo vše ráz na ráz. Rychlé telefonáty. Zajištění přijetí v ÚPMD Podolí, záchranka na cestě. Injekce s kortikoidy pro dozrání plic miminka, zavedení kanyly, antibiotika pro případ infekce. Cesta sanitou do Prahy. Byla jsem teprve ve 28. týdnu těhotenství a vůbec mi nedocházelo, co se děje.

 Přijímací vyšetření v Podolí. Stále mi úplně nedocházelo, co se děje. Cíl byl ale jasný, udržet se pohromadě co nejdéle. Každý den v břiše byl pro miminko moc důležitý. Celý den jsem ležela, hodně pila, aby se doplňovala plodová voda, která mi postupně odtékala. Kapačky s antibiotiky kvůli zjištěnému zánětu, léky na zastavení kontrakcí, odběry krve, tak to šlo několik dní. Byla jsem vystrašená, ale hodně mě uklidňoval profesionální a laskavý přístup všech zaměstnanců. Všechno vysvětlili, byli empatičtí, citliví, usměvaví… Pak přišel den, kdy nastal obrat. Zánětlivé markery  ukazovaly, že pobyt u mě je pro miminko už nebezpečný, bylo třeba vyvolat porod. Byl první jarní den, lidé se chystali pozorovat zatmění slunce a já dostala první tabletu pro vyvolání porodu. Byla jsem ráda, že mohu rodit vaginálně. Začaly přicházet kontrakce, kontroly na motoru byly v pořádku, vše probíhalo, jak mělo. Až do chvíle, kdy jsem začala cítit divnou bolest. Při vyšetření se zjistilo, že miminko jde ručičkou napřed. U takových to mrňousků je to problém. Takže další obrat. Akutní sekce. Na epidurální anestezii nebyl čas. Všechno muselo jít rychle.  

 Probudila jsem se z narkózy a pomalu mi začalo docházet, co se stalo. Ale byla jsem stále jako ve snách. Návštěva neonatologa, laktační poradkyně. Nabídka psychologické pomoci, kterou jsem s díky odmítla. Proč? Protože jsme si myslela, že to není potřeba. Ještě mi totiž úplně všechno nedošlo. Vždycky jsem si myslela, že když se miminko narodí dřív, stráví prostě nějaký čas v inkubátoru a hotovo, jede se dál. Teď už dobře vím, že to tak není.

 „Ondrášek čůrá, kaká a přijímá mléko“, řekla mi mimo jiné sestřička při první návštěvě den po porodu na NEO-RES oddělení. Ale to je přece samozřejmé, ne? Ne, tady ne. Bohužel. První týden jsem k němu do inkubátoru mohla dát jen jednu ruku, v druhé jsem měla zavedenou kanylu, nemohla jsem ji tedy důkladně vydezinfikovat. Infekce by pro maličké miminko mohla mít fatální důsledky.  Nezbývalo než sledovat ty úžasné sestřičky, které jsem podezřívala, že jsou to andělé převlečení do sesterského stejnokroje. Jak s obrovskou něhou a opatrností pečují o ten náš maličký uzlíček. Jak ho přebalují a krmí, protože to jsem také sama ještě nemohla dělat. Jak sledují jeho pokroky. Jak ho s láskou ukládají do heboučkého pelíšku v inkubátoru. Když plakal a já ho nemohla vzít do náruče, tak mě utěšovaly, že pláč je dobré znamení, znamená to, že má energii. Každý alarm přístrojů, které sledují životní funkce miminek, mi zezačátku zastavoval krev v žilách, postupně jsem si ale zvykla. Náš Ondra byl (a stále je) velký bojovník. Dýchal sám, pouze první týden potřeboval kyslíkovou terapii. Byl neskutečné maličký, po porodu vážil 995 g, ale já si tehdy vůbec nepřipouštěla, že by to nezvládl. Ale strach, veliký strach, tu byl stále s námi. Hltala jsem příběhy jiných nedonošených miminek, ale jen ty se šťastným koncem, jinou variantu jsem si odmítala připustit.  Soustředila jsem se na pravidelné odstříkávání mléka, které jsem mu každý den vozila.