Adina Ester III. Co tě nezabije...

Šestinedělí je stále pomyslná třináctá komnata mateřství. Po prvním šestinedělí, které bylo hrozné, přišlo tohle druhé, které bylo ještě horší. Zakončené asi nejtraumatičtějším týdnem mého života a to jsem si myslela, že můj „super druhý porod” nic nepřekoná. 

Adinku jsme si domů přivezli po 5 dnech, 26. 1. 2019. Byla jsem úplně vyčerpaná, bolavá a taky zmatená z toho, že už nejsem v nemocnici. Zároveň ale neuvěřitelně šťastná. Sotva jsme přijeli domů, už volala babička, aby Jakub přijel pro oběd. Potom i kamarádka Anička, aby se stavil pro jídlo, které nám uvařila „do kouta”.

Do kouta znamená starou tradici, kdy se celá vesnice starala o šestinedělku, která skutečně několik týdnů odpočívala. Klasickými jídly byly polévky nebo třeba dobroty z odpalovaného těsta.

Ještě během mého pobytu v nemocnici se skupina žen rozhodla, že mi chce pomoct. Část poslala peníze, abychom zvládli bez problému zaplatit nadstandard a další neplánované výdaje v souvislosti s porodem, část se nabídla, že uvaří jídlo. Nemohla jsem být více vděčná.

Už v předchozím příběhu jsem psala o prvním tandemovém kojení, jak nádherné a euforické to bylo po tom všem. Jenže to skončilo velmi záhy. Ještě ten večer jsem měla vůbec první silné pocity averze vůči staršímu dítěti. Byla jsem totálně zmatená, hlava neustále křičela: „Takhle velký dítě se nemůže kojit, kojí se miminka!” A srdce: „Je to přece Berunka a ona to ještě potřebuje, jsou jí sotva 2 roky, je ještě malá.” Kojení Berunky společně s Adinkou jsem prostě nevydržela. Vždycky jsem ji nejpozději po několika minutách odstrčila. Někdy i dost hrubě. Pocity averze byly opravdu silné a hlavou mi běžely i nesmyslné myšlenky, např. o úchylnosti kojení „tak velkého dítěte”. Přitom moje Beruška měla teprve 2 roky a 2 měsíce a procházela náročnou změnou v životě, kdy jí matka z ničeho nic na týden zmizela a vrátila se s „novým” dítětem. 

Musela jsem je kojit odděleně, což fungovalo lépe, ale z Berunky jsem cítila, jako by si potřebovala vynahradit ten čas, co jsme spolu nebyly. Chtěla být neustále u mě. Přiznám se, že stejně jako s Berenikou mám i tentokrát velkou část šestinedělí v mlze, hlava vzpomínky vymazala. Vím, že jsem první 2 týdny byla prakticky jen v posteli a co nejvíce odpočívala. Jakub měl naštěstí volno, hodně mi pomáhal, věnoval se Berušce, chodil s ní ven a taky se staral, abych měla co jíst a abych ležela v čistém. Pamatuju si první sprchu a první vanu, pamatuju si ty pocity, že moje tělo je úplně zhuntované a asi se nikdy nedám dohromady. Na jizvu se mi mimo doporučeného ošetřování nechtělo ani sahat. První dny jsem ještě potřebovala léky na bolest a to hlavně v noci, kdy jsem se nemohla ani posadit. A taky si pamatuju ten smutek, kdy jsem si hmatatelně uvědomila pro mě smutnou pravdu, že po tomto zážitku patrně už nikdy nebudu chtít děti. Tahle myšlenka mě doslova pronásledovala. Strašně to bolelo. To pomyšlení, že tohle bylo asi naposledy a ještě ke všemu bylo „všechno špatně”. Měla jsem trauma ze zážitků z nemocnice a strachu o vlastní život. Ráno jsem se budila s pocitem, že to musí být jen zlý sen a že se z něj jednou probudím.

Světlými momenty byly ty, kdy jsem před očima viděla, jak Adinka krásně roste a prospívá, přibírala ukázkově, s kojením nebyl žádný problém. V tomto ohledu jsem už byla ostřílená a díky bohu jsem s tímto nepotřebovala žádnou pomoc. 

Druhý týden k nám přijela PA Laďka. Vytáhla mi stehy a taky mi ukázala, jak mám jizvu masírovat a jak cvičit. Moc ráda jsem ji viděla, cítila jsem se tak dobře díky tomu, že je zase u mě. 

Třetí týden byl velmi významný. Za prvé porodila Klára a to menšího, skoro pětikilového novorozence. A pak u nás ten samý den byla kamarádka fotografka Adéla na newborn focení. Byla to první návštěva mimo nejbližší rodinu. A taky jsem se už cítila na první procházku venku. Pamatuji si, že po prvním porodu byla první procházka velký krok a ani tentokrát to nebylo jinak. Byli jsme venku jen chvíli, ale i když byla zima tak bylo krásně. Město bylo téměř prázdné, což bylo dobře, nechtěla jsem chodit mezi lidi, aby Adinka něco nechytla. V neděli Berenika jela na dětský karneval, měla úžasný kostým berušky a moc si to užila.

Čtvrtý týden jsem se rozhodla řešit svoje poporodní chmury. Jela jsem si popovídat s maminkou jedné své kamarádky, která umí bezvadně naslouchat. Poprvé jsem nahlas vyslovila svoje pocity, které jsem nedokázala říct ani manželovi. Moc mi to pomohlo a částečně ze mě opadl strach i smutek. Další kojení bylo krásné a klidné. Berunku jsem zase viděla jako svou malou holčičku. Ten týden jsme byly na kontrole u pediatra. Tam bylo všechno bylo v pořádku, ale večer začaly obě holky soplit a kašlat. Před víkendem to vypadalo všelijak, obě byly zahleněné. Ale přes víkend se to nějak zlepšilo, takže z původně plánované návštěvy lékaře sešlo. Avšak i tak jsem mu raději zavolala. Jak jsem předpokládala, řekl mi, abychom k němu nechodily, že by holky mohly chytit něco horšího. Zároveň mě uklidnil, doporučil nám léky a řekl, že pokud by se to nelepšilo, máme přijít na kontrolu. Vůbec jsem ale netušila, jak se tohle bude dál vyvíjet. Klasicky před víkendem se situace zhoršila, ale pořád to vypadalo jen jako nachlazení. Rýma a kašel.

A pak přišla neděle. Vařili jsme boloňskou omáčku a dali si víno. Moc jsem se na ni těšila. Adinka mi po dobu příprav spala na prsou v nosítku a spokojeně oddechovala. Všimla jsem si, že se od rána nechtěla moc kojit. Přišla mi i hodně unavená, tak jsem ji zkusila kojit alespoň po troškách a častěji. Pořád se mi to nezdálo jako zásadní problém. Pak se ale probudila a nechtěla se kojit vůbec. Když jsem uslyšela, jak mělce dýchá, hned jsem vytušila problém. Natočila jsem video jak dýchá a poslala ho kamarádce, která pracovala na dětském ARO. Samozřejmě mi hned napsala, abychom hned jeli na pohotovost. Abychom si sbalili věci hned jeli někam, kde víme, že je dobré dětské ARO. Volba padla na Fakultní nemocnici. Totiž, věděla jsem, že je něco špatně. Pediatr holek mi řekl, že musím sledovat tři věci. Dech, teplotu a výživu. A v momentě, kdy se dítě nechce kojit a špatně dýchá už to doma sami nezvládnete. Hlídání Berušky jsme domluvili u kamarádky s tím, že pojedeme s Jakubem oba. A pak jsme si to uvědomili. Ani jeden nemůžeme řídit, vždyť jsme pili. Nechtěla jsem volat rodičům a poslouchat, že jsme měli jít k doktorovi už dřív. Nic jiného nám ale nezbylo. Nervózní jsem balila věci na pár dní do nemocnice, očekávala jsem totiž, že dostane nějaké inhalace a do 2 dnů budeme doma. Přijeli rodiče, mamka zůstala u nás s Berunkou a taťka odvezl nás tři do nemocnice.

Na pohotovosti nás v pohodě přijali, poslechově byla Adinka čistá, CRP bylo negativní a jediným problémem bylo, že byla trochu více opruzená kolem zadečku a měla kysanky v očích. A pak samozřejmě to dýchání. Měla podivnou růžovou barvu s mramorováním, ale saturaci i další parametry měla v pořádku. Mladá lékařka si zavolala ke konzultaci další a pak spolu dumaly co dál. Doufala jsem, že nám napíší nějaký recept a pojedeme domů. Pak se začaly bavit, že by ji pro jistotu dali nahoru „k Honzovi”. Ukázalo se, že „Honza” je vedoucí lékař JIRP, specializací neonatolog. Řešily, že je malinká a ještě neměla být na světě (nějak se nemohly dopočítat toho, že je dítě narozené o 3 týdny dřív a má měsíc).

Prvním zádrhelem bylo, že na JIP byla jen 1 volná postel. „Já tady ale malou samotnou nenechám, to nepřipadá v úvahu.” „No ale však to po vás nikdo nechce, jenom musíme vyřešit kam vás uložíme.“ „No tak snad s ní, vždyť je plně kojená, je jí sotva měsíc.”

Odcházela jsem za sestrou do výtahu s pocitem, že je vše ok a že jde jen o jejich opatrnost. Adinka mi klidně usnula v náručí. Přišli jsme do návštěvní místnosti na JIRP. Přišla sestra a já jsem najednou věděla, že nic ok není. Malou si chtěla vzít, řekla jsem, že chci být u ní, ne, ona si ji stejně vezme a já přece musím vyplnit papíry. Nechápala jsem, proč jsem tam nemohla být a nechápu to dodnes. Podle zákona jsem na to právo měla. 

Jakub mě chytil a řekl mi, abych jí sestře předala, že se jí nic nestane. Pak volali, že musím přijít dolů, že musím vyplnit přijímací papíry ohledně doprovodu, že se to musí stihnout do půlnoci. Kategoricky jsem odmítla JIP opustit, dokud malou neuvidím. Papíry šel vyplnit Jakub. Za chvíli byl zpět a já se zatím seznamovala s absurdními pravidly JIRP. I matky, které jsou hospitalizované, musí procházet úplně stejně jako kterákoliv jiná návštěva. Přes noc je JIRP uzavřena a návštěvy začínají až po vizitách, které končí kolem 10. hodiny. To bývají případně i lékaři na telefonu. Přišel lékař, který Adinku přijímal. Řekl nám, že na poslechu není nic patologického, že případné odchylky způsobuje silná rýma ale že plíce jsou čisté. Pokud to tak bude i ráno, půjdeme společně na standardní oddělení. Toto je jen pro jistotu, protože nikdo neví, v co se to může vyvinout. Do rána z toho může být nic až po zápal plic. Zeptali jsme se, jestli za ní můžeme. Byla napojená na infuzi, měla monitoring životních funkcí a byla svázaná v zavinovačce. Spala, dýchala mělce a rychle, chtělo se mi brečet. Chtěla jsem ji nakojit, ale prý má infuzi a bude lepší nechat ji spát. Musí nabírat síly. Aspoň krátce mi ji dali do náruče, abych si ji mohla pochovat.

Měla bych jít spát, postel mám dole na oddělení s většími dětmi, na kojencích nebylo místo. Na jídlo ale musím chodit na oddělení s kojenci. 4. patro větší děti, 5. kojenci a 6. JIRP. Nechtělo se mi pryč, dívala jsem se na svou holčičku a polykala slzy, které se mi draly ven. Manžel mě doprovodil na oddělení, kde jsem měla postel. Dostala jsem baterku, abych nemusela svítit a nebudila tím spolubydlící. Šla jsem do sprchy a pak do postele. Zavřela jsem oči, ale usnout jsem nemohla. 

Dívala jsem se do stropu a marně se snažila spát. Prakticky na minutu přesně po 5 týdnech jsem byla zase bez obou dětí, zase v nemocnici, zase vyděšená a s pocitem, že se mi všechno hroutí pod rukama. Vydržela jsem to asi půl hodiny a pak se zvedla a šla za malou na JIRP. Sestřička mi říkala, že spí, ale já ji vysvětlila, že ji musím vidět. Že tam klidně budu sedět, ale nemůžu spát a jenom se trápím, že nejsem u ní. Shovívavě se na mě podívala a řekla mi, ať teda jdu. Oddělení bylo až mrazivě klidné a tiché na to, že šlo přece o pracoviště akutní medicíny. Přišla jsem k postýlce a hladila Adinku po hlavičce, povídala jí, že musí být silná, že se musí brzo uzdravit, že přece MUSÍME domů za Babu. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale začaly se mi zavírat oči a tak jsem se rozloučila a šla se pokusit spát. Před 6. hodinou ráno jsem byla zpátky. Normálně mi dělá problém vstávat i abych se někam dostala na 8. hodinu, ale tady to bylo jiné, tělo jako by najelo do úplně jiného režimu „vždy ve střehu”. 

Bylo ráno, chtěla jsem Adinku kojit, ale spala. Navíc měla kyslíkovou masku, protože jí v noci padala saturace. Řekla jsem, že chci být u vizity. Po rychlé snídani jsem byla zpět na JIRP a čekala na lékařku. Přišla na vizitu, podala mi ruku a představila se, zeptala se, jestli může Adinku vyšetřit. Pak se na mě otočila a řekla mi „Já myslím, že má zápal plic, ještě musíme nechat udělat rentgen, ale poslechově je to celkem jasný.” Můj svět se zhroutil. Rozkřikla jsem se „Vždyť mi včera slíbili, že půjdeme na standard, nemůže se uzdravovat, když mi zakazujete ji kojit, nalíváte ji glukózou a ona pak ode mě nechce pít.” Byla jsem hrozně zoufalá. Lékařka mi klidně vysvětlila, co se bude dít dál. Adince udělají rentgen plic, následně ji zasondují a přes sondu bude dostávat moje mateřské mléko rovnou do žaludku. Maximálně se utlumí všechny vyčerpávající činnosti organismu, aby tělo mělo sílu se zápalem bojovat. Vzhledem k negativnímu CRP jde o zápal plic virový, který se nijak medikamentózně neřeší, ale především se tělo podporuje v přirozených hojících procesech. Donesli mi odsávačku, abych mohla sbírat mléko, které měla dostávat do žaludku. Měla minimální dávky a hlavní výživu zajišťovala infuze. Ten pocit, když mi odsávačka sála prsa, byl opravdu podivný,  najednou jsem chtěla nejvíc na světě jen jednu věc, abych svoje holky mohla zase kojit. Na první pokus jsem ze sebe vytáhla 200 ml, až jsem z toho byla v šoku.

Za chvíli jsme jeli s Adinkou na rentgen a jela s námi jiná sestra než ta „naše”, která se ten den o Adinku starala a byla hrozná. Jako by ji obtěžovalo, že tam vůbec jsem. Přijeli jsme z rentgenu a ona mi „poradila“, abych si zašla na kafe, že malé budou brát krev. „No tím spíše tady chci být, když jí budete dělat tohle.” Sestra na to „No ale ona vás stejně nevnímá.” No tak nevnímající dítě ani nezaplakalo, když jsem na ni při odběru mluvila. Odpoledne mi lékařka řekla, že rentgen bohužel potvrdil oboustranný zápal plic. Zeptala jsem se, jak dlouho taková léčba trvá. Prý když to půjde dobře, tak bychom do 10 dní až dvou týdnů mohly být doma. Teď bude záležet na ní, jak se s tím popere, ale vypadá to, že to snáší dobře a snad nehrozí nějaký věci typu ventilátor a umělý spánek. Zbytek dne proběhl podobně, snažila jsem se maximum času trávit u Adinky, odbíhala jsem jen na jídlo, případně si na chvíli odpočinout když spala. Poprosila jsem Monču, kamarádku, která bydlí u nemocnice, aby mi přinesla nějaké věci. Byla úžasná a přinesla všechno a velmi rychle. Snad i díky tomu jsem nezkolabovala hned ten první den. Každé 4 hodiny jsem odsávala mléko. Noční sestra mi řekla, že si můžu vzít odsávačku na pokoj, abych nemusela pořád chodit nahoru. Řekla jsem, že ale nechodím primárně za tou odsávačkou, ale za svým dítětem. Odešla jsem až pozdě v noci. Ani jsem netušila, že mě ráno čeká den, který bych nazvala nejhorší noční můrou. 

Byla jsem stoprocentně přesvědčena, že Adince léčba zabírá a věřila jsem lékařce, která mi vše dopodrobna vysvětlila. Proto pro mě byl šok, když jsem přišla nahoru na JIRP a viděla, v jakém je stavu. Dýchala hůř než předchozí den a hlavně měla naprosto příšernou barvu. Kromě toho ani mně nebylo nejlíp, už doma jsem byla „načatá” a pokoušelo se o mě nachlazení, no a stres a režim v nemocnici a nutnost chodit mezi patry sem a tam mě oddělaly. Bylo mi čím dal hůř. Ten den tam byla asi nejhodnější sestřička za celou dobu. S dětmi se krásně bavila a byla k nim maximálně milá. Zeptala se mě, jestli chci Adinku umýt. Nechala mě se o ni starat, přebalovat ji i krmit, měla jsem zase pocit, že tam k něčemu jsem. Ale stav Adinky byl horší a horší. Bylo potřeba převléct postýlku a sestřička mi Adinku dala do náruče. Pořád mám živě v paměti ten moment, kdy jsem si uvědomila, že mi kolabuje v náručí. Saturace klesala, barva hrozivá. Přišla lékařka na vizitu. Hned jsem na ni vybafla „Mně se vůbec nelíbí ta barva.” „Mně taky ne.” Přikázala připojit Adinku na Vapotherm, což byl přístroj, který jí do plic vháněl ohřátý zvlhčený kyslík se vzduchem. Vzduch držel plíce roztažené a mohla tak lépe probíhat výměna. To ráno měla i hrozné výsledky z krve ohledně stavu krevních plynů, v těle byla velká hladina oxidů uhličitého. Lékařka mi řekla, že kromě Vapothermu dostane ještě další léky a to kombinaci inhalace a čípků. „Pokud ani toto nezabere, tak ji dáme na ventilátor, uspíme a napojíme na umělé plíce, které budou dýchat za ni. Ona by na tohle mohla i umřít.” Začali chystat přístroje a já využila toho, že Adinka spala, a šla jsem se najíst. Ještě před tím jsem potřebovala zavolat Jakubovi. Napsala jsem mu zprávu, zavolala jsem mamce a pak jsem se zhroutila. Už jsem se viděla, jak stojím nad bílou rakví. Představa, že ji můžu ztratit, vysála veškerý kyslík ze vzduchu a já měla pocit, že musím každou chvíli nutně zkolabovat. Brečela jsem strašně moc, otřásala jsem se vzlyky. Napsala jsem kamarádce co se děje. Šla jsem si na chvíli lehnout, strašně mě bolela hlava a tlak letěl nahoru. 

Vapotherm naštěstí zabral a odpoledne už Adinka byla lepší, jak výsledky z krve tak i na pohled. Zjistila jsem, že má v 5 hodin dostat antibiotika a nechápala jsem, proč chtějí dávat na virový infekt antibiotika. Opět se ale ukázalo, jak skvělá byla ošetřující lékařka, která mi vše podrobně vysvětlila. Že jde o preventivní opatření k oddálení něčeho horšího. Toto se ukázalo jako naprosto správný postup, protože výsledky stěrů ukázaly, že na primární virový infekt už nasedl i bakteriální. Antibiotika tudíž byla zcela na místě. Aby toho nebylo málo, odpoledne jsem šla do lékárny a zkusmo si změřila tlak a měla jsem ho opravdu hrozný. Večer ve sprše jsem si navíc všimla, že mám opuchlou nohu. „No to si děláš, že ještě nakonec budu mít trombózu?!” Špatně se mi chodilo, ale chtěla jsem být hlavně u Adinky. Ta začala na antibiotika prakticky hned reagovat, moc ji bolelo bříško a ke všemu měla potřebu sát. Dávala jsem jí prst, když nemohla na prso, ale sála tak usilovně, že si rozedrala patro. Nakonec jsem jí nechala dát dudlík, pro mě téměř ďáblův nástroj, kterého jsem se strašně bála. Všichni mě ale podporovali, že dělám to nejlepší a Adinka potřebuje hlavně klid. Večer za mnou přijel taťka a přivezl mi vývar a zázvor. Tyhle 2 věci mi pomohly dostat se z mého nachlazení prakticky rychlostí blesku. 

Mamka mi psala, abych se nechala někam poslat na vyšetření, ale já chtěla být hlavně s malou a ne někde trajdat. Nicméně, ráno jsem měla napuchlé obě nohy a tlak nebyl lepší, takže jsem zavolala svoji hematoložce, vysvětlila jí, co se děje a ona mi urgentně domluvila ultrazvuk nohy, aby se zjistilo, jestli nejde o trombózu. Adinka se pomalu zlepšovala, ale jak jí bylo lépe, bylo na ní vidět, že jí nestačí dávky mm do sondy a měla strašně velkou potřebu sát, na prso ale pořád nemohla. Můj ultrazvuk naštěstí dopadl dobře, takže jsem si mohla aspoň tohle odškrtnout. Odpoledne za mnou přijeli Jakub s Babu. Berušku pustili ke mně do pokoje a Jakub šel za Adinkou. Babu se nakojila a obě jsme usnuly. Oxytocin mohl fungovat. Bylo to velmi důležité, protože jsem sama cítila, že ze stresu a hlavně absence kontaktu mi klesá laktace a i když jsem měla dostatečné zásoby mm v ledničce na JIRP, měla jsem strach že mléko „odejde” úplně, když nemůžu kojit. 

Návštěva moji starší holčičky mi dodala sílu a energii. Když odcházeli, Babu mě objala a jako by chápala, že já musím zůstat s Adinkou v nemocnici. V ten moment už jsem věděla, že všechno bude zase v pořádku a tak, jak má být. Nechala jsem si přivézt nosítko, protože jsem chtěla Adince od bolestí bříška, kterými trpěla. Ve čtvrtek zase bylo o něco lépe a pomalu mohla dostávat i vyšší dávky mléka, takže ji postupně snižovali podíl infuze. Měla jsem přislíbeno, že když to půjde, mohla bych ji brzy zkusit nakojit. Ptala jsem se lékařky, jak dlouho bude brát Adinka Atb. Řekla mi, že jsou na 10 dní, ale jsou i v sirupu, takže se nemusím bát, že by dobráním Atb podmiňovali případné propuštění. Taky už věděli, co Adinku „skolilo”. Byl to RS vir, takže pro dospělé sice neškodná rýma, ale pro křehký organismus novorozence téměř smrtící hrozba.

V pátek měli Adinku odpojovat od Vapothermu, ale protože už dýchala pěkně i úplně sama bez pomoci, nakonec ji nepřepojili ani na kyslík a zůstala úplně bez podpory. Navíc ji odpojili od infuze a dostávala takové dávky mm, že už byla zavodněna jenom právě tímto. Kojit jsem ještě nemohla, protože lékařka měla strach, že to ještě Adinka neudýchá. Nicméně v pátek už jsem ji skoro celý den měla v nosítku. Vědomí toho, že mě čeká další noc pryč od ní bylo hrozné. Byla jsem už vyčerpaná z chození tam a zpět, chtěla jsem být s mou holčičkou, jenže zároveň jsem potřebovala pár hodin spánku, abych vůbec mohla fungovat. 

Další věc, která je jedním z důvodů, proč tento příběh vůbec píšu. Byla jsem psychicky vyčerpaná z JIRP. Když jsem tam přicházela, pravidelně jsem potkávala rodiče, které oddělili od jejich dětí. Byli smutní, často brečeli a čekali, až je někdo vpustí dovnitř. Na JIRP bylo totiž naprosto nesmyslné pravidlo, že tam mohli jít až v 10 ráno (kvůli vizitám) a být tam jen do 10 do večera (oficiálně tedy do 8) a nemohli být ani u příjmu. Děti se budily většinou v 6.30 hodin a často s pláčem volaly rodiče. V drtivé většině případů tam byly sestry, které se k dětem chovaly opravdu hezky, utěšovaly je, chovaly, sama jsem ale slyšela, jak jedna sestra křičela na vyděšeného chlapce, že jestli se bude bránit odběru krve, zavolá si další sestru. Když kluk volal maminku, odsekla mu, že ta nepřijde. Na pokoji pro matky, které mají děti na JIRP, jsem byla s paní, která měla na JIRP postiženého syna. Kromě toho, že jsem se neskutečně skláněla před sílou, co v takových ženách je, jsem zuřila, když vůbec nerespektovali, že ten kluk špatně snáší jakékoliv změny a o to hůř, když tam je sám. Jednou v noci křičel a sestra po něm štěkala, že v noci se neřve ale spí. To mi přišlo až bizarní, takhle „šikanovat” handicapované dítě. Bavila jsem se s jeho maminkou a říkala mi, že pokaždé, když má službu tahle sestra, to její syn nese špatně a je ve stresu.

Přítomnost rodičů u dítěte není překážkou léčby, ale její nedílnou součástí, protože zlepšuje psychický stav dítěte a zmírňuje stres z neznámého prostředí. Zdraví nemá jenom fyzický aspekt, ale i psychologický. To, že tohle nepodporují v nemocnici, která slouží jako výukové centrum pro budoucí lékaře a další zdravotnické pracovníky, pro mě byl šok. Na standardním oddělení už děti byly s rodiči 24/7, ale děti potřebují svoje rodiče, i když jsou ve stavu, kdy jsou na JIRP. 

Když jsem byla na ARO po porodu, tak tam někteří příbuzní skoro bivakovali a personál se maximálně snažil to podporovat. Samozřejmě naprosto chápu, že fyzicky nejde, aby v pokoji, kde jsou 4 děti v těžkém stavu, byly ještě 4 postele pro rodiče, ale i kdyby tam bylo jen křeslo, tak to pomůže. Obzvlášť v případě malých a kojených dětí. Ale bylo by fajn, kdyby se hledaly v prvé řadě cesty, jak toto umožnit. Stejná nemocnice má NJIRP u porodnice a tam vím moc dobře, že přítomnost rodičů nijak omezována není a mohou tam být 24/7. Bohužel se záhy ukázalo, že vedení této kliniky je nějaký kontakt s rodičem úplně buřt a že jsou rodiče pomalu vnímáni jako otravný hmyz, kterého je třeba se zbavit. A vím, že se v tomto ohledu nic nezměnilo, protože stejná osoba, se kterou jsem měla konflikt já, bojkotuje třeba i možnost toho, aby rodiče byli u uspávání dětí před operací. A v případě JIRP nejsou všichni rodiče nastavení na to, aby se s někým dohadovali, když ti lidé tam bez nadsázky zachraňují životy. 

V sobotu ráno po vizitě mi poprvé dovolili kojení. Adinka se přisála, jako by žádná pauza nebyla a během 15 minut vytáhla celou dávku, co jinak dostávala přes sondu. Navíc odpoledne nás měli přeložit na standardní oddělení, kde už budeme moct být spolu pořád. Kojení zvládala dobře, saturace byla v pohodě, výsledky z krve taky, takže nebyl důvod ji déle držet na JIRP. 

První chvíle na standardu byly dosti schizofrenní, byla jsem strašně šťastná, že už jsme spolu na pokoji a zároveň jsem se strašně moc bála, že Adinku bez přístrojů neuhlídám a ona mi umře. Najednou mi chyběly ty „píp”, co Adince hlídaly dech a tep. Odpoledne, když přijel manžel, tak se přišla představit lékařka, která, jak mi bylo řečeno, se o malou postará na jedničku. Probírala s námi i jak se malá patrně nakazila, protože jsem říkala, že kromě poradny u pediatra jsme s malou nikam nechodili. Byla mi sympatická do momentu, než jsme se dostaly ke kojení. Řekla jsem jí totiž, že stále kojím i starší dceru a že vím, jak důležité to je. A ona na to, že kojení na požádání je naprostá blbost a výmysl moderních matek, že dítě se narodí a má 3,5 kila a do 2 měsíců klidně nabere 2 kila a to přece nemůže být fyziologické. Když jsem ji řekla, že první dcera v momentě, kdy se začala víc hýbat, tak přestala být oplácaná a dneska to je vytáhlá “žížala”, tak mi odvětila, že jsem neviděla její cévy, které budou tím tukem z mm zkornatělé. V duchu mě napadlo, co to asi udělá s psychikou prvorodičky, když se dostane na tohle místo a dozví se tyhle bludy, které považuje za rady od lékařské autority. Mávla jsem nad tím ale rukou a řekla jsem si, že maximálně napíšu někomu, kdo se zabývá podporou kojení v nemocnicích. Přitom paradoxně tamní porodnice kojení podporuje dost, ale dostanete se na dětskou kliniku a najednou dětem hromadně kornatí cévy. Důvod, proč o tomto vůbec píšu a hlavní důvod, proč píšu příběh mého druhého šestinedělí, je ten, co se odehrálo ten večer, kdy přišla ta lékařka znovu, když už byl manžel pryč. 

Adinka mi usla u prsu, už nesála, jenom spala opřená jako na polštářku a klidně oddechovala. Přišla opět ta lékařka jako odpoledne. Když viděla, že mám malou u prsu, tak mi řekla, že je nucena mě upozornit, že pokud budu dělat tohle, tak se nevyléčí. 

Dotázala se, proč nechci zkusit to, co po generace funguje a to zavinout dítě pevně a dát do postýlky. Prý, že potřebuje na léčení klid a že ho nemá, když já ji chci mít furt u prsu. 

Tak jsem ji řekla, ať si uvědomí, jak si protiřečí. Na jednu stranu nechce, abych ji měla u prsu a na stranu druhou nechce, aby ječela. Prý neřve kvůli tomu, že chce být u mě, ale protože jí je špatně a bolí ji bříško. Když jsem řekla, že tohle se líp snáší u rodiče v náruče a ne zavinutá v peřince, tak ji mám rozbalit a dát rektální rourku a nechat ji v klidu v postýlce. Používala na mě velmi manipulativní řeči typu, že ONA chce, aby se uzdravila a ONA o ni má strach. 

To bylo něco na mě, protože já jsem ji nosila skoro 9 měsíců pod srdcem a je to moje dítě, takže jestli někdo má strach, jsem to já.

Používala takové ty fráze jako „až takový blbosti kolují mezi moderními matkami“ a že „doma si mám dělat co chci, ale tady jsem v nemocnici!” Jako by snad kontakt s rodičem a hlavně kojení byla nejhorší věc na světě. Potom mi vyloženě vyhrožovala, že v pondělí se bude dělat kontrolní snímek rtg a pokud nebude lepší, tak půjdeme zpátky nahoru na JIRP. Ještě jednou se pak vrátila se sestrou a snažila se „apelovat” na to, že jsem určitě unavená. Přece já se musím vyspat, protože jsem vyčerpaná. A to bylo něco na mě, řekla jsem, že bych nebyla vyčerpaná, kdybych xkrát denně nemusela přecházet mezi patry nemocnice a mohla být v klidu u své nemocné dcery. Že bych nebyla vyčerpaná, kdybych neposlouchala plačící děti, které volaly rodiče, jež tam oni nechtěli za těmi dětmi vpustit. Že bych nebyla vyčerpaná, kdybych denodenně neviděla, jak porušují práva dětí a jejich rodičů na nepřetržitou přítomnost. Lékařka se na mě obořila, že nikde na světě nefunguje JIRP v režimu, aby tam mohl rodič spát s dítětem. Když jsem jí řekla, že ve Zlíně (to jsem nevěděla, že Zlín má jenom JIP tzn. děti, co potřebují resuscitační péči, se odváží pryč) to je přesně takhle, tak se po mně rozkřikla, že to je sprostá lež, že by existovalo oddělení JIRP, kde jsou děti na ventilátoru a rodiče tam mohou spát s nimi vedle nich.

Lékařka totiž byla značně rozčilená, že jsem si dovolila jí oponovat. Jaksi nepochopila, že já nechci, aby někdo rodičům umožňoval Room-in s dítětem na ventilátoru, ale už kvůli těm dětem aby ty rodiče nikdo nevyhazoval. Je 21. století a rodiče se pořád mají doprošovat, aby byli bráni jako partneři v léčbě a ne jako překážka. Ještě k tomu na pracovišti, kde by aktuální poznatky vědeckého poznání měly být brány jako standard. Když lékařka vztekle odešla, tak jsem se sesypala a brečela, už toho na mě bylo moc. Jakub mi musel slíbit, že kdyby malá musela zpět na JIRP, bude tam s ní tentokrát on. Představa, že tam zase budu docházet a ke všemu dál oddělená od Babu byla šílená a už jsem na JIRP znovu nechtěla. 

Naštěstí to nebylo třeba, neděle už byla klidná a protože pondělní rtg dopadl dobře, tak byla Adinka propuštěna domů. Akorát teda jsem dostala doporučení se vyhýbat kolektivům a vůbec s ní nechodit ven. Následně nás poslali na oční (měla stafylokoka v očích) na kontrolu, do jiné budovy, což obnášelo přejet s kočárkem dětskou kliniku (a cestou potkávat nachlazené lidi), přejet nijak nejištená s dítětem v náručí v převozové sanitce a následně čekat v čekárně na vrcholu chřipkové epidemie mezi lidmi co kašlali, s měsíčním dítětem po zápalu plic. Opravdu logika tohoto postupu mi dodnes uniká. Nicméně odpoledne pro nás přijel Jakub a jeli jsme pro Babu a večer už jsme byli všichni zase spolu doma tak, jak to má být. Vyšlo to akorát tak, že mi končilo šestinedělí. Nicméně fakticky trvalo tři měsíce, jelikož tahle epizoda s nemocnicí mě stála hodně sil. Doma jsem si musela zvyknout, že opravdu Adinka neumře jen proto, že není na monitoru životních funkcí. V noci jsem se budila a klepala se a zdálo se mi o rodičích, co se snaží dostat ke svým dětem, zatímco po nich křičí „zlá sestra”. Slova „Ona na to může i umřít” vystřídala v mojí hlavě „Já vůbec nevím, jestli se nám podaří vás probudit.” a strašila mě ještě dlouho. 

Pomyslnou čáru za tímto zážitkem kromě terapie jsem udělala, když jsem se v půlce května odhodlala jet do Prahy do senátu na veřejné slyšení na téma podpora kojení. Tam jsem se cítila zase „ve své kůži” a moje zkušenosti jsem chtěla předat dál, aby třeba někomu pomohly. To byl taky důvod, proč jsem i mluvila, i když jsem původně přispět do diskuse neplánovala. 

Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Adinka každopádně od té doby roste ve zdraví a ano, jsem na její případné rýmečky daleko úzkostlivější nežli u Babu, na stranu druhou se mi asi nikdo nemůže divit. Jenom to ve mně posílilo přesvědčení, že je nutný, aby se některé věci v tom našem českém rybníčku změnily a je důležité se o to sám nějakým dílem přičinit.

Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla řešit „epizodu nemocnice” i oficiální cestou, tak ani záměrně neuvádím, kde to bylo. Ani jména personálu.

Nicméně, velké poděkování samozřejmě patří všem, kteří se mi o Adinku starali a zvlášť těm sestrám z JIRP, jejichž lidskost mě držela nad vodou. Rovněž děkuji všem, kteří nám pomáhali po porodu a nejen tehdy. A že jich bylo!

Děkuji všem, že jste dočetli až sem. 

Tohle je třetí díl příběhu mého druhého těhotenství, porodu a šestinedělí. I když to byla jiná cesta, než jsem si vůbec dokázala představit, byla a je moje. A co jsem si z ní odnesla? Přece tohle: Zdraví je to nejdůležitější.