Máťa mně opět dostal🙂 Dostává se do věku, kdy ho začíná zajímat, kdy zemřeme. Takhle sedí u jídla a najednou povídá:" Mami, kdy umřeme?" Na mojí odpověď, až budeme starý a třeba hodně nemocní, povídá :"jako babička Ševčíků?" (tchýně). Tak povídám, no ještě starší. A Máťa - a co potom s náma bude? Nebo s babičkou, až umře? Tak říkám, že za ní budeme chodit na hřbitov, dávat kytičky, jako dáváme dědovi (Matýskovo pradědovi) v Lišově. A Máťa to dokončil: "no to přece nejde, musíme jí zahrabat na zahradě, aby si jí vzali andělíčci do nebe". Při představě, jak v noci táhneme tchýni po zahradě a zahrabáváme jí do země jsem dostala totální záchvat smíchu 😀 A jak na to zahrabání přišel? Když chcípla tchýni kočka, zahrabali jsme jí na zahradě a vysvětlila jsem mu to tak, že si pro ní přijdou andělíčci a odnesou do nebe........Takže teď budeme muset tchýni zahrabat taky 😀 😀
no to jsou , ale chytre deti 🙂 ta moje kdyz ji byly asi 6 let , tak se zeptala zda jsem do te krabicky ( myslela urnu) toho dedu nalamali ? kdyz ji bylo vysvetleno , ze byl spalen, tak se babicky zeptala zda bude i ona spalena a zda ji to bude bolet ....jsou proste nevyzpytatelne 😀
Leni u nás tohle období taky proběhlo, myslím že obě ho měly ve školkovém věku. Už si to moc nepamatuju jen když jsme měly na návštěvě kamarádku a ta jim překazila hru na chodění jakože po kamenech - které si ukázaly jen prsty jako že jsou a kdo šlápne vedle, spadne do vody a umře. Před tím si ještě tuším hrály s příborama z dětské kuchynky na operace..holt byla citlivější, naštěstí je to vše jen přechodné a tchýňku ti určo zahrabávat na zahradě nebudou, neboj 😀
:D