Za 5 hodin to bude přesně rok a půl, co vykoukla naše cácorka na svět...o našem strastiplném startu jsem už tady lecos napsala, a co se dělo dál????

Za 18 měsíců se stalo věci, kterým sepsání by vydalo na 300 stránková román..

Tady je malé shrnutí: Vali roste jako z vody, po 11 měsících končíme s Vojtovkou, mezitim se mi podaří s velikánskou podporou a pomoci manžela a celé rodiny dokončit bakalářské studium. Vali je smíšek a dělá nám všem strašnou radost. V průběhu léta proběhnou křtiny s nádhernou oslavou a v září oslava 1 narozenin s dortem, který udělal tatínek..byla to nádhera. Čekala nás ještě poslední kontrola na očním. A verdikt?? Zatím nebude muset nosit brýle jsem strašně šťastná, po všech těch prognách jsme jim všem ta naše beruška vytřela zrak.. Proběhlo také poděkování na Neonatologické jednotce intenzivní péče...světe div se, ještě tam byly sestřičky co si nás pamatovaly a dokonce pan primář si vzpomněl..musely jsme být něčím vyjimečné zase mi začala škola a Valinka se stala součástí naší třídy...jako maskot, podporující celou mou třídu už u státnic... těšim se na příští akademický rok, to už bude všude vzdejší a snad nás bude i zkoušet. Jako každé malé dítko si zamilovala techniku, snad nakonec nepůjde na Univerzitu Obrany, na to má ještě sice dost času, ale předpoklady má už teď..Umi se vztekat, ale to prý časem přejde....Je to naše štěstí, které objevuje svět, už asi 3 týdny sama chodí, ráda baští, tancuje, povídá a napodobuje naše každodenní činnosti.. Máme ji moc rádí a těšime se co nového se zase za dalších pár hodin nauči

Za 5 hodin to bude přesně rok a půl, co vykoukla naše cácorka na svět...o našem strastiplném startu jsem už tady lecos napsala, a co se dělo dál????

Za 18 měsíců se stalo věci, kterým sepsání by vydalo na 300 stránková román..

Tady je malé shrnutí: Vali roste jako z vody, po 11 měsících končíme s Vojtovkou, mezitim se mi podaří s velikánskou podporou a pomoci manžela a celé rodiny dokončit bakalářské studium. Vali je smíšek a dělá nám všem strašnou radost. V průběhu léta proběhnou křtiny s nádhernou oslavou a v září oslava 1 narozenin s dortem, který udělal tatínek..byla to nádhera. Čekala nás ještě poslední kontrola na očním. A verdikt?? Zatím nebude muset nosit brýle jsem strašně šťastná, po všech těch prognách jsme jim všem ta naše beruška vytřela zrak.. Proběhlo také poděkování na Neonatologické jednotce intenzivní péče...světe div se, ještě tam byly sestřičky co si nás pamatovaly a dokonce pan primář si vzpomněl..musely jsme být něčím vyjimečné zase mi začala škola a Valinka se stala součástí naší třídy...jako maskot, podporující celou mou třídu už u státnic... těšim se na příští akademický rok, to už bude všude vzdejší a snad nás bude i zkoušet. Jako každé malé dítko si zamilovala techniku, snad nakonec nepůjde na Univerzitu Obrany, na to má ještě sice dost času, ale předpoklady má už teď..Umi se vztekat, ale to prý časem přejde....Je to naše štěstí, které objevuje svět, už asi 3 týdny sama chodí, ráda baští, tancuje, povídá a napodobuje naše každodenní činnosti.. Máme ji moc rádí a těšime se co nového se zase za dalších pár hodin nauči

Dnes je to přesně půl roku od chvile co jsem se stala Matkou na plný úvazek. Každodenní péče začínala kolem půl deváte přebalením a nachystáním na vizitu. Já jako prvorodička jsem byla vždy ještě v pyžamu, pokud jsem se nějakým zázrakem neprobudila dřív,což se stalo málokdy. Takže vizita, kontrola hlavičky, nožek, jestli správně kakáme, čůráme atd...., a tak to bylo každý den. Po vizitě krmení a po krmení 3 krát týdně velká vizita v čele s panem přimářem, který do pokojů vždy vstupoval jako herec v hlavni roli na jeviště Narodního divadla 🙂. Poté následoval zasloužený odpočinek a sledováni hodin na stěně, abychom nepropáslí 3 hodinové intervaly v krmeni. Vždy po 12 hodině začínaly naše chvilky svobody- oběd, zastávka v lékárně a zpět za našimi zlatičky, dalši krmení a pak vytoužený kontakt s realným světem- návštěvy. Moje návštěva- můj manžel- další účastník kurzu rodičovství. Užival si každou chvilku a nejvice ho bavilo přebalování, hodně jsme si povidali, psali dennik naši maličké a já jsme zkoušela přikládat k prsu a byl to fajn strávený čas. 5 hodin uteklo jako voda a manžel už musel domů:( ale ani my jsme se nenudily- výměna desinfekcí,večeře, koupání, krmení a hurá do sprchy a na kutě. Nezapomenout nastavit budik a vyspat se aspoň chvili než nám zase začne noční šichta. Ta začínala mezi 10-11 večer a končila v 6- 7 ráno 🙂 prostě realita mateřství.

Uplynuly tři dny a my se zase chystaly snidat a nabrat energii po návštěvě našich miláčků 🙂 najednou se rozletěly dveře a v nich sestra, že hledá maminku Baronovou :( moje prvotni pocity byly srovnatelné ze zemětřesením. Celá vyděšená jsem se ptala co se stalo a jestli je něco s malou. Sestra mně uklidnila, že se nic neděje, jen že Vali je natolik silná, že může konečně s JIPky na oddělění 12- rooming in. Teda, tak to bylo jako by mnou projelo deset štastných koňských spřežení....cože?????my budeme KONEČNĚ SPOLU???? tak jsem se měla v klidu nasnídat a pak se uvidi co a jak....když jsem se vrátila z toalety, Jani mi oznámila, že mám jet na JIPku, chtěji se mnou mluvit doktoři. Ani nevite, jak se mi ulevilo, konečně jsem se k malé nemusela vracet a loučit se s ni, byli jsme spolu už napořád. Což bylo 6 dnů od porodu to nejlepší co mně mohlo potkat. A jak jsme to všechno zvládaly???? na začátku to byl boj, malou jsem krmila sondičkou, co 3 hodiny odsávala mléko a dělala si záznamy jako na vojně. Jakmile přišel na návštěvu Kája- můj manžel a nejskvělejší táta v jedné osobě, byla jsem štastná- jsme celá rodina pohromadě. A to jsem ještě netušila, že tato zkušenost mi přinese mnoho dobrého do začátků mateřství

Po přeložení na gynekologii nás co 3 hodiny čekala návštěva na JIPu, připadala jsem si strašně důlěžitě a zároveň zmateně....snažila jsem se odsávat mléčko ale přiznám se že nervy byly tak veliké, že se mi podařilo vždy jen pár kapek. Po 3 dnech na gyndě mi řekli že už mně brzy pustí domů a jestli chci mohou mi zařídit tzv. hostinský pokoj, což bylo bydlení pro přespolní maminy. Souhlasila jsem a další den už jsem se stěhovala a volala manželovi, co všechno budu potřebovat. Bylo to super, čekala tam na mně postel a dvě super ženské, se kterýma si píšu až doteď. Návštěvní 3 hodinový maraton pokračoval a po několika dnech byl korunován úspěchem...sestřička mi oznámila že Vali už je natolik silná, že můžeme začit klokánkovat. Konečně budu mít svou malou v náručí. Na další odpolední návštěvu jsem se nemohla dočkat....Valiska vytáhli s inkubátoru, dostala čepičku a já jsem si ji mohla konečně pochovat, zadržovala jsem slzy jak to jen šlo.Bylo to nádherné....konečně jsem MAMINKA 🙂 manžel byl dojetim rudý 🙂 uplynulo to jako voda a já jsem zase musela malou opustit. Vyšli jsme ze dveří JIpu a já začla bulet jak želva. Jako na potvoru zase s ARA vyšla ta protivná sestra a zase mně seřvala proč zase bulim, tak jsem ji odbyla ze slovy, že jsem dojatá 🙂 neměla jsem potřebu ji vysvětlovat co jsem zažila. Měla jsem svou princezničku v náručí a byl to zázrak.

Porod byl minulost ale čekalo mně nekrásnější setkání na světě...setkání s mou malou bojovnici. Domluvila jsem se s manželem , že mně vezme na vozik a zajedeme se na ten náš valounek štěstí podivat. U dveří nás uvítala milá sestra a zavedla nás k inkubátoru kde ležela naše princezna. První okamžik ´- šooooook, to stvoření v inkubátoru napojené na hadičky je moje zlato???? začala jsem bulet jako želva...milá pani doktorka nám vysvětlila co se s malou děje a řekla že se uvidi jak bude reagovat na ATB léčbu....naštěstí po 2 dnech razeagovala a infekce byla fuč... později večer volala tchýně, a jsem vybuchla v hysterický pláč :( reakce personálu byla neohleduplná až sobecká, jako malému fakanovi mi přikázali vypnout si mobil.....strašně ponižující.....nakonec kecy typu: Kdyby nám tady takhle řval každý tak to tady bude jako v zoo :( mně dostaly úplně:(:(:( naštěstí mi  milá sestřička přinesla něco na uklidnění a já jsem mohla aspoň na pár hodin spát a nabrat síly. Další den se cítim mnohem lépe, ale mlíčko které vyždímu s prsou malé nosi sestřička. Konečně opouštím ARO, začala jsem jist a mám zase chuť bojovat. Nevzdám to, už kvůli Vali to nevzdám 🙂

Byla jsem strašně štastná že jsem se konečně stala BUDOUCI MATKOU. Kromě běžných těhotenských nevolností, nízkého tlaku a otoků nohou mně nic moc netrápilo, až do dne kdy jsem při rozmlouvání s toaletní mísou zjistila že zvracim krev :( nakonec jsem skončila v nemocnici na kapačkách :( a aby toho nebylo málo po několika měsících jsem zase skončila v nemocnici kvůli hyperdráždivé děloze....po aplikaci magnézia hrozil předčasný porod. Naštěsté mně po několika dnech poslali domů. Po víkendu stráveném u rodiču jsem se citila moooc dobře. Ráno jsem se vzbudila s pocitem radosti a štěstí---konečně si  mohu užívat ten krásný stav 🙂 bohužel netrval dlouho. Bylo to 31.8.2015 kolem 12.30 mi začalo být trošku zle, takže jsem si lehla v domnění, že vše bude v pořádku ale nebylo :( do hodiny se mi přitižilo, začalo mně píchat v podbříšku a bolesti se stupňovaly. Když přijel po mém nalehavém volání muž domů, aby mně odvezl k mému doktorovi byla jsem uplně vyčerpaná. Po prohlídce mi můj lékař oznámil, že se mu to nelíbí, dostala jsem homeopatika a doporučení na odjezd do porodnice pokud se ty bolesti nezmirní. Po 3 hodinách trpění jsme se vydali na cestu do nemocnice. Když mně přijali ,netvářili se moc přívětivě. Nakonec mně hospitalizovali, že počkáme co se bude dít. Doktorce se záznam mimča nelíbil, takže zkusili porod zastavit infuzi Gynypralu, který mi spíše ublížil než pomohl. Po několika hodinách trápení, ledování a nejistoty bylo rozhoduto- převezou mně do Brna. Takže jsem se ocitla jen v košili, přikrytá dekou v sanitce, kde mně přivitala milá sestra a protrpěla se mnou celou cestu do porodnice, až do chvile kdy mi u cedulky BRNO praskla voda, na tom  by nebylo nic divného kdybych nebyla ve 30 tt. D ovezli mně do porodnice Fakultní nemocnice v Brně- Bohunicich- po zjištění, že TO co ze mně opravdu vyteklo byla PLODOVKA následovalo nekonečné vyslýchání a vyšetřování...po 3 hodinách strávených na studeném porodním sále jen v košili jsem se ocitla na pokoji plném maminek čekajících na to co se s nimi bude dít dál. Sestra-PA mi poradila že kdyby se mi přitížilo tak mám zazvonit...takže když se mi opravdu přitížilo zazvonila jsem, jaké bylo mé překvapení když mně sestra odbyla slovy- co si stěžujete, vždyt rodíte. Těch pár hodin které zbývaly do rozbřesku jsem jakž takž prospala. Ráno mi sloužící PA oznámila, že za mnou přijde pani asistentka a udělá mi ultrazvuk. Nakonec mi bylo řečeno, že mi bude proveden císařský řez, ale né v Brně- Bohunicích ale v porodnici na Obilním trhu. To mi už opravdu došly síly- fyzické i psychické. Poinformovala jsem manžela i budouci prarodiče a odevzdaně se svěřila do rukou sestry sanitky a nechala se převézt do porodnice v centru města. Byla jsem přijata kolem půl desáte, hodinu na to přijel manžel, kterého si laktační poradkyně spletla s IT specialistou 🙂 a šlo to jako po másle.....připrava, poučení a odvoz na sál....pár dotazů, informaci a narkoza.....naše malá princezna se narodila po akutním císařském řezu v 11.00. V současné chvíli je zdravá, šť astná a hlavně žije, ale bohužel né díky lékařům ale díky sobě....je to bojovnice a překonala infekci, která byla příčinou předčasného porodu ve 30 tt. 

Nezlobte se, že jsem se tak detailně vypsala ze svého porodu, který nebyl podle mých představ ale výsledkem je největší štěstí mého života 🙂