Kokouš aneb Amíkova podpásovka
Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!
Mini chlapík a jeho láska
Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.
Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.
Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.
Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."
Ano náš Kokouš, Kokouška nebo Šmáta je mini chlapíkovým oddaným kamarádem, který nesmí chybět u žádné legrace. Bohužel jsme ztratili Kokouše číslo jedna, někam se nám ten mrchoň zatoulal, naštěstí jsem byla na tuto eventualitu připravená a měla v zásobě Kokouše číslo dva, sice chvilku trvalo než se pořádně uválel, ale za pár dní byl k nerozeznání od jedničky. V tu chvíli mi ale došlo, že jsem na nule se zásobama, naběhla jsem k počítači a zjistila, že už se nevyrábí. Panika mě zachvátila okamžitě a já jsem strávila další tři dny na internetu a hledání možností. Naštěstí žiju v centru kapitalismu a tak jsem přeci jen jednoho našla.
Tfuj, dražbu jsem vyhrála a teď se jenom děsíme až ztratíme dvojku. Nedávno se to málem stalo. Dvojka chyběla a mini chlapík musel nešťastně a znechuceně trávit své intimní chvilky objetím nechutně nové trojky. Mini chlapík totiž už není hloupé mimino a tak ví, že trojka je jenom podfukářská navoněná vtěrka a tak chvilku trvá než ho přesvědčíme, že i trojka je dobrá. Ta úleva, když mi po několika hodinách hledání a přesvědčování zavolal Amík : "Kokouš žije!" To vítězný zvolání mě dostalo do kolen. Od té doby chráníme dvojku jako oko v hlavě a doufáme, že mini chlapík nebude do puberty potřebovat čtyřku.
Naprostou soucitim 😁😁 My mame "kuj", tak si ho pojmenoval Max a my ostatni clenove rodiny tomu rikame usinacek nebo modry otrapa 😁 K prvnim narozeninam distak jeste jednoho, zrejme to byl posledni kousek k dostani v CR a samozrejme jsme ho ztratili na jednom veletrhu a i kdyz jsme s muzskym hned vsechny haly prolezli skoro po ctyrech,tak jsme ho nenasli. Tak posledni kousek hlidame jak oko v hlave. A jelikoz ma mladej tendenci ho odkladat kdekoliv ho napadne, nebo ho nacoat do cehokoliv co jde otevrit, tak jsem kazdou chvili orosena a jdou na me mdloby z toho,ze ho nemame. 😁😁😁
brácha měl polštářek. Obyčejný malý polštářek pod hlavu, naprosto stejný jako mělo jeho dvojče. Ale nebyl naprosto stejný, protože on si ho poznal 😀 Zřejmě ta sýpovina byla ušita z mírně jiné látky a on si na něho zaškrábal a prostě to poznal. A nedej bože, když mu na něm někdo ležel před spaním a "oteplil" mu ho. To pak mamka musela dát polštářek na pár minut větrat z okna, aby se zase ochladil 😀 Bráchovi je 20 a troufám si říct, že ho má pod hlavou do teď 😀 ve spaní po něm škrábal rukou a říkal mu "škrábátko" 😀 Občas jsem jim ty polštáře schválně vyměnila a on to vždycky neomylně poznal 😅
Moje děti obě mají svého usínacího kamaráda, resp. starší má plyšového (už totálně placatého) pejska, Miláčka, staršímu je 7 let a pořád ho musí večer mít u sebe 😉 Mladší toho má víc, na každé spaní (a někdy i přes den) musí mít svého plyšového králíčka Blišu, plyšového psa Badyho a klasickou bílou látkovou plenku, ale jen tu jednu, jakmile třeba peru, nebo si jí polije atd. a dám mu jinou, podle mě stejnou, tak je oheň na střeše ☹ úplně se děsím, až se plenka rozpadne (a že do toho už nemá daleko). A ztráta plyšových kamarádů by byla asi taky dost tragická.
@martinapoklembova a mlci a mlci a nerekne nam nic @wenduliks co s tebou?
@nyc09 Ja tu chvili nwbyla. 😉 ve zkratce,v te hracce si dite predstavuje sveho primarniho pecovatele,vetsinou to byva matka,a kdyz o hracku prijde,chova se uplne stejne,jakoby prisel o maminku. Byvaji na tyto veci upnute deti,ktere nemaji dostatek kontaktu,jaky by potrebovaly,se svym primarnim pecovatelem. Casto to u deti zacne,kdyz nastoupi do jesli,skolek atd. Ale nektere uz to maji od mala. Spouste maminek se tato informace nelibi,ptz.si ji berou osobne... 😉 Tak doufam,ze me tu neukamenujete... 🙂
@wenduliks Tak takovouhle teorii jsem presne cekala...tak ono je hodne tezky, kdyz v jedny vete reknes, ze podle tyhle teorie chybi detem dostatek kontaktu se svym primarnim pecovatelem a ve druhy reknes, ze to maminky bereou osobne a proto se jim to nelibi, doufam, ze vidis ten rozpor...uz jsem se setkala s matkama, ktery me kamenovaly za to, ze moje dite ma usinacka, jasnej dukaz toho, ze jsem ho citove odmitla, nekojila do tri, ctyr let, nenosila na zadech 24 hodin denne a ted je tudiz citove vyprahlej, ja si myslim, ze vseho s mirou...🙂
@nyc09 tak ja cekala podobnou reakci na oplatku. 🙂 Jak jsem psala vyse,neni to teorie z me hlavy,ale psychiatricka studie. Ja ti nerikam,ze jsi neco ve vychove udelala spatne,ja ti rikam,proc to deti maji. Predavam ti informaci,jakou mam od doktora,nic jineho. Jestli nekdo koji do x let,nebo ne atd.mi je srdecne jedno. Moje dite zadnou zavislost na hracce nema,misto toho ji ma na me. Ani to si nemyslim,ze je idealni,priznam,ze nekdy omezujici a vycerpavajici,a kdyz mi to nekdo "pripomene",tak se necertim... 😉
Začni psát komentář...
Hele, moje mama mela v detstvi plinku s monogramem, kterou si davala na polstar, bez ni neusnula, no a odnaucil ji to az muj tata po svatbe🙂